Rod Echinofossulocactus v přírodě i v kultuře – část 5.
E. polyacanthus nom.nud. sp. Sombrerete a sp. La Salitrera

O různých populacích a místních přizpůsobeních echinofosulokaktů ze skupiny polyacanthus n. n. lze diskutovat dlouho. Už jenom s ohledem na rozsáhlou oblast výskytu. Vždyť populace od Molinitos (obr. 1) představená v druhém díle tohoto seriálu je od známé populace z okolí Sombrerete vzdálená téměř 500 km. Příroda tak má pro vytváření různých místních adaptací dostatek příležitostí.

Obr. 1 – Echinofossulocactus polyacanthus n. n. sp. Molinitos

Ve sbírce rakouského specialisty, Helmuta Nagla, byly echinofosulokakty ze skupiny E. polyacanthus n. n. soustředěny hned zkraje pařeniště, za početnou skupinou taxonomicky problematických rostlin z náhorní plošiny nad Zimapanem. Při každé návštěvě přitahovaly pozornost. Byly mezi nimi i fosuláče ze Sombrerete. Z listopadové návštěvy v roce 2003 a z dubnové v roce 2004 mi ještě zůstaly obrazové vzpomínky (obr. 2, 3 a 4).

Obr. 2 – Historický snímek skupiny E. polyacanthus n. n. ve sbírce Helmuta Nagla (2003)

Obr. 3 – Jedinečná Helmutova sbírka fosuláčů pod drobnohledem Vladimíra Šormy a Lumíra Krále (Traunkirchen, duben, 2004)

Obr. 4 – Dnes už nelze ověřit, zda tato rostlina skutečně pocházela ze Sombrerete, byla ale od nich k nerozeznání (Traunkirchen, duben, 2004)

U nás doma ve sbírce je E. polyacanthus n. n. sp. Sombrerete skoro 30 let od doby, kdy jsem dostal semínka od Pepíka Odehnala. A semenáčky těchto rostlin jsou půvabné už od prvních trnů (obr. 5). Později k nim ještě přibyly velmi podobné kytičky, dar od Dr. Hanzelky. Tísnily se tehdy jen v krabičce od „nanukáče“. Vzdor tomu překypovaly vitalitou. Ve shodě s těmi sombreretskými od Pepíka měly kontrastní tmavé špičky světlých, někdy zploštělých dlouhých horních trnů. Časem jsme se s Dr. Hanzelkou detektivním způsobem dobrali původu rostlin a sběrového čísla LL20, Sombrerete, Zac. Sběrovka figurovala v deníku V. Lukeše z roku 2000. Několik roků jsem ještě semenáčky trápil, než jsem sebral odvahu oddělit je od mateřského hnízda. A pak poprvé vykvetly. Poupata se objevila v roce 2013 (obr. 6). Jedna s výraznými tmavými proužky (obr. 7, 8), druhá s proužky světlejšími (obr. 9). Zbývající začaly kvést až později.

Obr. 5 – Dvouměsíční semenáč E. polyacanthus n. n. (HR 817) naroubovaný na selenicererus

Obr. 6 – Poupata prvních květů Echinofossulocactus polyacanthus n. n. sp. LL20 Sombrerete

Obr. 7 – E. polyacanthus n. n. sp. LL20 Sombrerete s nejtmavšími květy

TEXT

Obr. 8 – E. polyacanthus n. n. sp. LL20 - detail květu

Obr. 9 – E. polyacanthus n. n. sp. LL20 Sombrerete (světlý květ)

A tak ani nepřekvapí, jak moc jsem si přál vypravit se jednou do krajiny polyakantů v okolí Sombrerete. Za přáním nebyl jen zdejší E. polyacanthus n. n. Také jsem chtěl vidět v přírodě E. phyllacanthus VZD 676, případně možné průniky obou populací. Přání navštívit lokalitu se vyplnilo relativně nedávno, v roce 2014, při cestě z Duranga do Zacatecasu. Některé sny ale asi musí navždy zůstat v rovině snů. Projektanti dopravních cest mají jiné cíle než je respekt k nedotčené přírodě (obr. 10). A tak rostliny z lokality kamaráda Zdeňka Vaška zůstanou už jen na fotografiích (obr. 11). To neznamená, že by E. phyllacanthus z okolí Sombrerete úplně vymizel. Určitě tam někde je. Možná že je dobře, že se o dalších populacích neví. O jedné mi vyprávěl Helmut Nagl. Vím zhruba, kde příště hledat. Musím si ale na to hledání, pokud bude nějaké příště, vyhradit více času.

Obr. 10 – V těchto místech ještě nedávno rostl E. phyllacanthus VZD 676

Obr. 11 – Historické snímky E. phyllacanthus VZD 676 od Zdeňka Vaška

Situace s E. polyacanthus n. n. sp. Sombrerete vypadá naštěstí příznivěji. Na tyto krásky lze narazit celkem snadno, při první náhodné procházce. Tak, jako se to podařilo i nám navečer před utábořením. Bylo sice málo světla, ale na pořízené fotografii (obr. 12) je kresba trnů vidět lépe, než druhý den v prudkém ranním svitu (obr. 13, 14). Intenzita zabarvení středových proužků okvětních lístků je v přírodě variabilní. Některé květy vzbuzují dojem až bělavě růžového zabarvení. Ač jsme hledali pozorně, nepodařilo se nám najít květ s jednolitou barvou, ve kterém by se ztrácel rozdíl mezi středovým proužkem a okolím tak, jak to známe například z Molinitos anebo z lokality La Salitrera.

Obr. 12 – E. polyacanthus n. n. sp. Sombrerete při večerní procházce 27. 2. 2014

Obr. 13 – Lokalita s E. polyacanthus n. n. sp. Sombrerete v dopoledním slunci, dne 28. 2. 2014

Obr. 14 – Jiný exemplář E. polyacanthus n. n. sp. Sombrerete (dopoledne, 28. 2. 2014)

Při hledání nás nicméně potěšila jedna z lučních orchidejí, Sotoa confusa (obr. 15). Je příbuzná našeho vzácného švihlíku krutiklasu. Dříve byla tato orchidej řazena dokonce do stejného rodu Spiranthes. Sotoa confusa není naštěstí tak vzácná jako náš švihlík. Je rozšířena v rozsáhlém areálu, zasahuje na jih USA a pozorovali jsme ji v hojných počtech i na pastvinách v Pueble jižně od hlavního města.

Obr. 15 – Drobounká luční orchidej Sotoa confusa

Pro porovnání rozdílů mezi sombreretskými a salitrerskými rostlinami se musíme vypravit dál na jihovýchod, daleko dál, vzdušnou čarou asi 360 km. Rostliny u La Salitrera jsou mimořádně atraktivní. V 95. čísle Internetových novin v dubnu roku 2009 o nich Libor Kunte dokonce napsal: „Jedná se o nejkrásnější stenokaktus, se kterým jsem se na letošní cestě setkal. Nejen svými květy, ale i otrněním patří mezi opravdové skvosty a bez přehánění, některé zvláště skvostné exempláře vyhlížely se svými fialovočervenými květy skoro jako Gymnocactus beguinii“.

Obr. 16 – „Jedná se o nejkrásnější stenokaktus, se kterým jsem se na letošní cestě setkal.“ (citace od autora fotografie Libora Kunteho z roku 2009)

Mám ten Liborův obrázek stále před očima. A asi bych ve vlastním přirovnání zašel ještě dál. Podle mne by tento echinofosulokaktus mohl díky trnům celkový estetický dojem G. beguinii i překonat. Požádal jsem Libora o jeho opětovné uveřejnění. Vyhověl mi. Poslal fotku ještě v noci (obr. 16). A přidal ještě další (obr. 17 a 18) a pak celkový obrázek lokality (obr. 19). Tu popisuje jako: „… spásanou louku s mírným sklonem, na jejímž pomyslném „vrcholu“ byly obnažené kamenné výchozy tvořící přirozené skalky. Ty byly pro rostliny nejpříznivější, protože zde byl jejich výskyt opravdu velmi hustý.“

Obr. 17 – Místní rostliny upřednostňují kamenné výchozy (foto L. Kunte)

Obr. 18 – Odnože? Semenáče? Každopádně podobná strategie růstu jako u rostlin z Molinitos (foto L. Kunte)

Obr. 19 – Louka u La Salitrera - biotop fosuláčů nalezených v roce 2009 (foto L. Kunte)

Je pravděpodobné, že se pozorované rozdíly mezi jednotlivými populacemi z Molinitos, Papas de Arriba, Valle de Bledos, Sombrerete, La Salitrera a z mnoha dalších lokalit (z pohoří Sierra de Chapultepec nebo z pohoří Sierra Santa Bárbara, apod.) projeví i v kultuře. Po letech pěstování potom můžeme očekávat stejný pohled na skupinu E. polyacanthus n. n., jaký jsme si připomněli na památném snímku ze sbírky Helmuta Nagla (obr. 2). Bohatost stanovištních forem mi brání vyslovit nějaké zobecnění. Neodpustím si ale připomenout, že rostliny původem z Molinitos a z La Salitrera budou mít ve sbírce bohatší květy s méně výraznými středovými proužky na okvětních plátcích a že pěstované rostliny budou zachovávat v přírodě osvědčené schéma středových trnů (viz obr. 20).

Obr. 20 –  Schéma uspořádání trnů v areolách u různých populací E. polyacanthus n. n.

A - Molinitos (většina populace), La Salitrera; B - Molinitos; C - Sombrerete, Papas de Arriba (viz část 4); D - Valle de Bledos (viz část 4)

V příští části seriálu navštívíme salitrerské rostliny v prostředí řídkého lesa, vrcholků skal (obr. 21), kolmých skalních stěn, pohyblivých zvětralin a nedalekou lokalitu s E. lamellosus.

Obr. 21 – Divoké otrnění rostlin na vrcholcích skal nedovoluje květům plně se otevřít

Poděkování patří Liborovi Kuntemu a Zdeňkovi Vaškovi
za nezištné poskytnutí fotografií.

Rod Echinofossulocactus v přírodě i v kultuře – část 1. | 2. | 3. | 4. | 5.