Rod Echinofossulocactus v přírodě i v kultuře – část 1.

Motto: Jména rostlin by měla být užitečná i těm, kteří se jimi zabývají…

Nejasnosti s rodovým jménem ECHINOFOSSULOCATUS začínají hned po jeho pojmenování Lawrencem v roce 1841. Původní dlouhý název Echinofossulocactus určil Lawrence pro širší taxonomický soubor rostlin; pro více rodů v dnešním pojetí a navíc neuložil typový druh. Takové nešťastně široké pojetí rodu Echinofossulocactus zúžili v roce 1922 američtí botanici N. Britton a J. Rose, za což si později vysloužili ostrou kritiku od D. Hunta /Hunt, 1980, Decent re-burial for Echinofossulocactus Lawr. /. Jako neopodstatněnou ji v roce 1989 odmítl P. V. Heath /The question of Echinofossulocactus (Cactaceae)/.

Echinofossulocactus spec. Sandia, NL

Obr. 1 – Echinofossulocactus spec. Sandia, NL

Obr. 1 - Ilustrativní snímek, na kterém jsou zřetelné základní charakteristiky rodu: zvlněná žebra a dvojí typ trnů - jednak robustní střední trny (zde 3 horní mohutné trny) a drobnější, často sklovitě průsvitné okrajové trny. Květy mívají tmavší proužek a jsou většinou drobné. Příslušníci rodu jsou schopni růst jak na vápencových (na snímku) nebo silikátových horninách, tak v údolních sedimentech nebo naplaveninách různého původu. Na lokalitách jsou až na výjimky přítomny v početných populacích.

E. coptonogonus 20 km východně od města San Luis Potosí.

Obr. 2 – E. coptonogonus 20 km východně od města San Luis Potosí.

Na snímku je vidět v jaké úrovni začala rostlina růst a jak je půda po rozrušení pastvou dobytka odnášena větrem pryč. Při troše dobré vůle je vidět náznaky zvlněných žeber. Pro E. coptonogonus je typický nejmenší počet žeber, který pouze výjimečně přesahuje 13 a nikdy nepřekročí 21. Velmi stará rostlina na snímku má počet žeber v tomto rozmezí.

V případě E. multicostatus dosahuje počet žeber naopak maxima. Rostlina na snímku z lokality La Muralla (Coahuila) má 144 žeber.

Obr. 3 – V případě E. multicostatus dosahuje počet žeber naopak maxima.
Rostlina na snímku z lokality La Muralla (Coahuila) má 144 žeber.

Kratší jméno STENOCACTUS pro stejnou skupinu kaktusů zvolil v roce 1898 K. M. Schumann /viz.: VIII. subgenus rodu Echinocactus: Stenocactus K. Sch. (Stenogoni C. Lem.)/. Jméno však použil pouze na úrovni podrodu a to bez ohledu na již existující Lawrencovo rodové jméno Echinofossulocactus. K. M. Schumann se odvolává na C. Lemaireho, na jeho "§ 4. Stenogoni. - Lem.". Ačkoli „stenos“ může být výstižné, protože to etymologicky znamená „úzká“ žebra, celá historie jména „Stenocactus“ má daleko více otazníků, než je na první pohled zřejmé:

1. V roce 1837 vyčlenil L. Pfeiffer v rámci rodu Echinocactus podskupinu se stlačenými a zvlněnými žebry („Costis compressissimis, crispatis“) a zařadil do ní druhy: Echinocactus crispatus, E. dichroacanthus, E. anfractuosus, E. obvallatus a E. phyllacanthus. V následujících dvou letech lze pozorovat postupnou snahu C. Lemaireho vymazat Pfeifferovo označení „crispatis“ (zvlněný, zkadeřený) z názvů pro tuto skupinu. V roce 1838 zavedl C. Lemaire novu podskupinu "ECHINOCACTI COMPRESSICOSTATI", kde jasně vynechal slovo „crispatis“, ale kde stále ještě můžeme najít shodu s Pfeifferovým označením „compressissimis“ (Lemaire, A. C. 1838: Cactearum aliquot novarum ac insuetarum in horto Monvilliano cultarum accurata descriptio. Paris). Hned v dalším roce udělal ale rázný konec se zbytkem Pfeifferova označení a přejmenoval tuto skupinu nově na "§ 4. Stenogoni" - Lem. (Lemaire, A. C. 1839: Cactearum genera nova speciesque novae et omnium in horto Monvilliano cultarum ex affinitibus naturalibus ordinatio nova indexque methodicus. Paris.), což později použil K. M. Schumann pro podrod Stenocactus.

2. Snaha C. Lemaireho vymazat slova „crispatis“ či „crispatus“ z názvosloví kaktusů se zvlněnými žebry se neomezila jen na úroveň podrodu, byla zaměřena i na druhou úroveň. V roce 1838 doporučuje odmítnout De Candollův Echinocactus crispatus na základě podivného argumentu, že po jeho popisu byly v některých sbírkách nalezeny odlišné exempláře (Lemaire, 1838). Ze stejného důvodu popisuje C. Lemaire tamtéž Echinocactus ensiferus, nadbytečný nový druh s obdobnými charakteristikami jako E. crispatus. Tento počin je v rozporu s duchem Mezinárodního kódu pro botanickou nomenklaturu, protože nebere ohled na práci Lemairových předchůdců Martína Sessého, Josefa Mocina, Augustina Pyramuse de Candolle a Ludovica Pfeiffera. Proč C. Lemaire vyvinul takové úsilí vůči slovu, které tak přesně charakterizuje rod, zůstává záhadou. Přitom E. crispatus byl popsán v roce 1828 jako vůbec první Echinofossulocactus a o rok později bylo uveřejněno jeho vyobrazení (viz obr. 4). Na svou dobu byl tedy E. crispatus dokumentován dostatečně, nebyl důvod popisovat E. ensiferus.

3. Díky překladům od Dr. Vítka Zavadila a jeho syna ze staré latiny dnes také víme, proč C. Lemaire odmítal slovo crispatus. Podle vlastní Lemaireho citace: „Používám slovo crispatus nerad, protože jsem si všiml, že žebra jsou zvlněná pouze, když jsou suchá a téměř mrtvá; žebra jsou rovná a sotva zvlněná, když jsou v plné síle.“ (Lemaire, 1838). Takovýmto způsobem odmítá C. Lemaire charakteristickou rodovou vlastnost, totiž přítomnost zvlněných žeber.

Echinocactus crispatus = Echinofossulocactus crispatus (DC.) Hill /Zdroj: (Torner Collection # 0791) DC. Prodr.3: 462, 1828. MacVaugh, Bot. Res. S & M Exp. VII: 107, 2000/.

Obr. 4 – Echinocactus crispatus = Echinofossulocactus crispatus (DC.) Hill
/Zdroj: (Torner Collection # 0791) DC. Prodr.3: 462, 1828.
MacVaugh, Bot. Res. S & M Exp. VII: 107, 2000/.

Na historické kresbě jsou patrná zvlněná žebra na rostlině, která je viditelně v dobré kondici.

Těmito kroky znevěrohodnil C. Lemaire vlastní podskupinu „Stenogoni“, ze které později K. M. Schumann odvodil rodový název „Stenocactus“. A tak s vyslovením rodového názvu Stenocactus, byť zní uchu mnohem lahodněji než Echinofossulocactus, zůstává v člověku nepříjemná pachuť dávno zapomenutých souvislostí.

E. crispatus u Zempoala (Hidalgo).

Obr. 5 – E. crispatus u Zempoala (Hidalgo).

Vykopnutá rostlina na pastvině za městem mi letos v únoru na první pohled připomněla kresbu na obr. 4, zejména charakteristické, dolů ohnuté středové trny.

V roce 1987 zasedala Komise pro Spermatophyta a na základě nejednotnosti hlasování týkající se platnosti jména Stenocactus nebo Echinofossulocactus nedospěla k jednoznačnému závěru (pro ten by bylo nutno získat nejméně 8 hlasů), zda odmítnout nebo přijmout jedno z navrhovaných jmen. Vzhledem k nastíněnému komplikovanému vývoji názvu je dnes pro profesionální botaniky rod Echinofossulocactus na okraji zájmu. Nejsou schopni ani jednoznačně vyvrátit, ani potvrdit rodový název Echinofossulocactus nebo Stenocactus. Tendenční jména Brittonrosea nebo Efosus pro diskutovaný rod byla odbornou veřejností odmítnuta.

E. crispatus blízko Jilotepec (Hidalgo). Zřetelné jsou dolů ohnuté trny a drobný květ v průměru do 2 cm.

Obr. 6 – E. crispatus blízko Jilotepec (Hidalgo). Zřetelné jsou dolů ohnuté trny
a drobný květ v průměru do 2 cm.

CRISPICACTUS…, a proč ne? Mám odpor k vytváření nových jmen, nicméně základ tohoto názvu není nový. A pokud je dnes možno označovat rostliny z tohoto rodu jak platným jménem Echinofossulocactus, tak i platným Stenocactus a nikdo na světě není schopen toto dilema rozhodnout, potom rodové jméno Crispicactus jenom předbíhá vývoj, rehabilituje Pfeifferovo označení skupiny a napravuje Lemaireho snahu vymazat Pfeifferovo označení „crispatis“. Jako typovou rostlinu rodu je možno navrhnout Crispicactus crispatus, který je ve svých charakteristických znacích v rozsahu svého areálu téměř 350 km v poledníkovém směru vzácně stabilní a který byl první vyobrazenou rostlinou rodu. Jsem si vědom toho, že jméno Crispicactus vzbudí řadu emocí, nicméně tento odstavec je přednostně adresován botanikům.

E. crispatus N83.001 Teotihuacán, Mexico.

Obr. 7 – E. crispatus N83.001 Teotihuacán, Mexico.

Kulturní rostliny vypěstované ze semen od pana Helmuta Nagla ze sbírky Pavla Pavlíčka se příliš neliší od rostlin v přírodě.

E. crispatus N83.001 Teotihuacán, Mex. Detail květů.

Obr. 8 – E. crispatus N83.001 Teotihuacán, Mex. Detail květů.

Pro nás, pro sběratele, by měla být na prvním místě úcta k přírodě. A stejně tak jako ona pohrdá šuplíky a škatulkami, tak bychom měli ve svých sbírkách dávat přednost spíš původu rostlin a současným neutěšeným stavem taxonomie rodu se netrápit. Měli bychom připojením polního čísla či označením lokality respektovat současné dramatické změny mexické přírody a tomu odpovídající překotný vývoj rostlin provázený neustáleností rodu. Oč lépe můžeme např. shromažďovat informace o bájných rostlinách Echinofossulocactus multicostatus SB 1147 Los Imagines, Coah., než o stejné rostlině, kterou označíme E. multicostatus a o níž nebudeme vědět, zda pochází z Rinconady, Murally, Vegy, Los Imagines, atd.

E. crispatus N83.001 Teotihuacán, Mex. Detail květů na jiné rostlině

Obr. 9 – E. crispatus N83.001 Teotihuacán, Mex.
Detail květů na jiné rostlině

Poděkování: Autor příspěvku děkuje za nezištnou pomoc s překlady
Dr. P. Zavadilovi a Dr. V. Zavadilovi.

zpět

Text a foto
Jaroslav Záhora
jaroslav.zahora(z)mendelu(t)cz

 
 
© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630