Rod Echinofossulocactus v přírodě i v kultuře – část 3.
Kudrnatý phyllacanthus

Pokud už kaktusář rozezná multicostatus a coptonogonus od ostatních, rozezná celkem snadno i další krásný a ve sbírkách vděčný druh - Echinofossulocactus phyllacanthus. Jako jediný totiž kvete během roku opakovaně. Květy má drobné, světle žluté, do 2 cm v průměru. Kvést začíná až v době, kdy už jsou všechny ostatní druhy odkvetlé. Tuto charakteristiku na rostlinách bez květu nevidíme, a pokud navíc chybí zbytky květů, je možno E. phyllacanthus s trochou fantazie zaměnit za méně robustně otrněný E. dichroacanthus. O tomto druhu bude v článku také zmínka.

E. phyllacanthus RS 454c, Fresnillo, Zacatecas. Rostlina, která splňuje představy o druhu.

Obr. 1 – E. phyllacanthus RS 454c, Fresnillo, Zacatecas. Rostlina,
která splňuje představy o druhu.

Letos na jaře, při příležitosti otevírání sezóny, jsem u Pavla Pavlíčka koupil čtyři krásné semenáče E. phyllacanthus RS 454c z Fresnilla, ze Zacatecasu. Jakoby si jedna z nich umínila, že chce být vyobrazena v článku, vykvetla nedočkavě zrovna před chvílí. Tak jí plním její přání, a třebaže je z kultury, dostává se na první čestné místo. Jednak vcelku odpovídá obecně přijímaným představám o tomto druhu a jednak dokumentuje první květy po přechodu z juvenilního do dospělého otrnění (obr. 1). Její původní „rodina“ se nachází blízko Fresnilla v severní části areálu E. phyllacanthus. Rostliny tohoto druhu je ale možno najít ve státě Zacatecas i o dalších 100 km dál, v okolí Sombrerete.

Celkově se E. phyllacanthus nachází v rozsáhlém území protaženém v severozápadním směru od města Pachuca v Hidalgu (obr. 2) až po již zmíněné Sombrerete, které je vzdálené cca 650 km. Pro lepší představu o rozdílnosti jednotlivých populací E. phyllacanthus jsou vybraní zástupci některých populací představeni na obr. 2 až 4.

Starý exemplář E. phyllacanthus z oblasti Pachuca, Hidalgo.

Obr. 2 – Starý exemplář E. phyllacanthus z oblasti Pachuca, Hidalgo.

Z populace těchto rostlin (obr. 2) byl kdysi dávno odebrán typový druh (Zuccarini, 1837) a později neotyp, který s potřebnými upřesněními uložili v roce 1995 do herbáře univerzity v hlavním městě Mexika rakouští kaktusáři Helmut Nagl a Harald Perndl.

E. phyllacanthus, okraj San Luis Potosí

Obr. 3 – E. phyllacanthus, okraj San Luis Potosí

E. phyllacanthus, který měří 11,5 cm v průměru a má květ o průměru cca 1,5 cm. Roste na okraji San Luis Potosí, hlavního města stejnojmenného státu, cca 95 km od „kudrnaté“ formy.

E. phyllacanthus (lokalita Matancillas, Jalisco).

Obr. 4 – E. phyllacanthus (lokalita Matancillas, Jalisco)

Ještě blíže, 25 km od lokality „kudrnaté“ formy, roste tento zástupce E. phyllacanthus (lokalita Matancillas, Jalisco, obr. 4). Jedná se o krásnou, uniformní populaci. Právě rostliny na obrázku mohou bez květu připomínat E. dichroacanthus.

V rozsahu těchto vyobrazených forem se až do roku 2010 pohybovaly moje představy o druhu. A pak přišel Dr. Vít Zavadil a nabídl mi obrázky dlouhotrnného E. phyllacanthus z okolí Ciénega de Mata (stát Jalisco), které pořídil v přírodě v roce 2009. Na obrázcích byly atraktivní kytičky, v plné vegetaci, některé s květem, nicméně stran otrnění pro ně neplatilo žádné pravidlo (viz obr. 5 až 10). Podle podobnosti jedné z rostlin (obr. 10) s rostlinou, která roste uvnitř hybridní populace nad městem Ahualulco ve státě San Luis Potosí (obr. 11) padlo na populaci u Ciénega de Mata rovněž podezření hybridogenního původu. Koneckonců jsou tyto populace od sebe necelých 100 km a rozhodné dějinné události pro evoluci populací mohou být v obou krajích obdobné. A tak se návštěva této lokality dostala mezi priority příští cesty. Podařilo se ji realizovat s Vojtou v únoru roku 2012 a je v tomto příspěvku dokumentována komentovanými fotografiemi od obr. 12 až po obr. 25 a posledním obr. 33.

Dlouhotrnný E. phyllacanthus z lokality Ciénega de Mato, Jalisco (foto Dr. Zavadil).

Obr. 5 – Dlouhotrnný E. phyllacanthus z lokality Ciénega de Mato, Jalisco
(foto Dr. Zavadil).

Detail květu E. phyllacanthus z lokality Ciénega de Mato, Jalisco.

Obr. 6 – Detail květu E. phyllacanthus z lokality Ciénega de Mato, Jalisco.

Stejná rostlina jako na obr. 5 - detail květu E. phyllacanthus z lokality Ciénega de Mato, Jalisco. Načervenalé střední proužky květních plátků naznačují, že se v rodokmenu této rostliny objevil v minulosti nějaký jiný druh (foto Dr. Zavadil).

Jiná rostlina E. phyllacanthus z lokality Ciénega de Mato, Jalisco s kratšími trny odpovídající typu až na načervenalé proužky v květu (foto Dr. Zavadil).

Obr. 7 – Jiná rostlina E. phyllacanthus z lokality Ciénega de Mato, Jalisco s kratšími
trny odpovídající typu až na načervenalé proužky v květu (foto Dr. Zavadil).

Naopak rostlina s extrémně dlouhými trny ze stejné lokality (foto Dr. Zavadil).

Obr. 8 – Naopak rostlina s extrémně dlouhými trny ze stejné lokality
(foto Dr. Zavadil).

Přechod z juvenilního do dospělého otrnění připomíná přechod u druhu E. dichroacanthus (lokalita Ciénega de Mato, Jalisco; foto Dr. Zavadil).

Obr. 9 – Přechod z juvenilního do dospělého otrnění připomíná přechod u druhu
E. dichroacanthus
(lokalita Ciénega de Mato, Jalisco; foto Dr. Zavadil).

I takový exemplář nafotil v roce 2009 Dr. Zavadil na lokalitě Ciénega de Mata.

Obr. 10 – I takový exemplář nafotil v roce 2009 Dr. Zavadil
na lokalitě Ciénega de Mata.

Rostlina z lokality Ahualulco v San Luis Potosí

Obr. 11 – Rostlina z lokality Ahualulco v San Luis Potosí

Podobná rostlina z lokality Ahualulco v San Luis Potosí (obr. 11), která je vzdálená vzdušnou čarou 98 km severovýchodním směrem. Nápadná je podobnost otrnění. A zatímco o hybridním původu populace na lokalitě Ciénega de Mata máme jen podezření, na lokalitě Ahualulco o hybridogenním původu současné populace nepochybujeme. Za rodičovské rostliny považujeme E. phyllacanthus a E. dichroacanthus.

V předpolí těchto kamenných varhan roste E. phyllacanthus spec. Ciénega de Mato, Jalisco.

Obr. 12 – V předpolí těchto kamenných varhan roste E. phyllacanthus
spec. Ciénega de Mato, Jalisco.

Na místech s řídkou vegetací jsou k vidění rozdílně otrněné rostliny promáčené po nočním dešti, rostoucí často mezi odpadky.

Obr. 13 – Na místech s řídkou vegetací jsou k vidění rozdílně otrněné rostliny
promáčené po nočním dešti, rostoucí často mezi odpadky.

S odstupem času se v paměti jako dominantní vjem z rostlin na lokalitě vybavuje oku lahodící dvoubarevnost trnů přecházející ze světlé slámové barvy až do barvy tmavě červenohnědé.

Obr. 14 – S odstupem času se v paměti jako dominantní vjem z rostlin na lokalitě
vybavuje oku lahodící dvoubarevnost trnů přecházející ze světlé slámové barvy
až do barvy tmavě červenohnědé.

Únorové návštěvy rostlin E. phyllacanthus

Obr. 15 – Únorové návštěvy rostlin E. phyllacanthus

Únorové návštěvy rostlin E. phyllacanthus jsou téměř vždy spojeny s jistotou, že ve zbytcích květů a plodů na temeni zůstávají zbytky semen z předcházející vegetační sezóny, ostatně podobně jako v kultuře. Naopak proti ostatním fosuláčům je v tuto dobu marné hledat nějaké zárodky poupat.

Stará a mladá rostlina E. phyllacanthus

Obr. 16 – Stará a mladá rostlina E. phyllacanthus

Neverbální komunikace mezi starou a mladou rostlinou (obr. 16): „Dlouho tu byl klid a mohlo to tak zůstat. Pak ale, když ses, jinochu, začal vytahovat s delšími trny, tak ti také ukážu, co umím a že trny umím vytvořit i delší a širší!“

Také jsou tady extrémisté, kteří neví, kdy růst trnů zastavit.

Obr. 17 – Také jsou tady extrémisté, kteří neví, kdy růst trnů zastavit.

Po rozhrnutí trnů lze již v únoru spatřit ve vegetačním středu nachystaná poupata. Jde o další indicii, která svědčí o hybridním původu rostlin.

Obr. 18 – Po rozhrnutí trnů lze již v únoru spatřit ve vegetačním středu nachystaná
poupata. Jde o další indicii, která svědčí o hybridním původu rostlin.

Sluníčko vysušilo trny

Obr. 19 – Sluníčko vysušilo trny

Vykouklo sluníčko a vysušilo trny (obr. 19). Ty sice pozbyly na barevné kráse, ale jejich tvar na této kytičce připomíná spíše zatoulaného druhého rodiče z okruhu E. dichroacanthus než dominantní E. phyllacanthus v okolí.

Čítanková ukázka vývoje trnů - od juvenilních až po dospělé, pokroucené.

Obr. 20 – Čítanková ukázka vývoje trnů - od juvenilních
až po dospělé, pokroucené.

Pohled ze skalnatého návrší nad lokalitou u Ciénega de Mata

Obr. 21 – Pohled ze skalnatého návrší nad lokalitou u Ciénega de Mata

Na blízkém skalnatém návrší nad lokalitou (obr. 21) se otevřel pohled na všechny světové strany. Směrem na východ je na okraji uměle zbudované mělké nádrže v zákrytu za kopečky na pravé straně snímku staré koloniální město Ciénega de Mata (cca 1 300 obyvatel). Historicky asi mělo větší význam postavit hráz a zadržet vodu v deštivé polovině roku a poté zadrženou vodu zemědělsky využívat než obývat okraj bažiny (Ciénega = bažina či močál). Na základě aktivit spojených se stavbou hráze a s navážením kamenů a štěrku z blízkých skalnatých útvarů můžeme vyslovit hypotézu přenosu semen místně nepůvodního druhu (pravděpodobně E. dichroacanthus) v různých záhybech povozů ve směsi s nečistotami a bahnem do zdejší, kdysi „čisté“ populace E. phyllacanthus. Mohly to být i včely, u mexických je dokumentován přenos pylu na vzdálenost až do 10 km. Jak to ale ve skutečnosti bylo, zůstane dnes už pouze v rovině teorií. Avšak neustálenost zdejších forem E. phyllacanthus napovídá, že příroda stále hledá pro svá dítka optimální tvář a že uvažovaná hybridizace nebude příliš dávného data.

Směrem na západ vede rozhoupaná silnice do Aguascalientes.

Obr. 22 – Směrem na západ vede rozhoupaná silnice do Aguascalientes.

Pod námi v jižním směru jsou zachované obvodové zdi nějaké koloniální usedlosti. Znovu a znovu si uvědomuji to štěstí, že se můžeme bez starostí o živobytí potulovat touto fascinující krajinou.

Obr. 23 – Pod námi v jižním směru jsou zachované obvodové zdi nějaké koloniální
usedlosti. Znovu a znovu si uvědomuji to štěstí, že se můžeme
bez starostí o živobytí potulovat touto fascinující krajinou.

Zlákal nás pohodlný přístup na protější návrší přes korunu kamenné zídky, která odděluje pozemky vypásané s odlišnou intenzitou.

Obr. 24 – Zlákal nás pohodlný přístup na protější návrší přes korunu kamenné zídky,
která odděluje pozemky vypásané s odlišnou intenzitou.

Zanedlouho nacházíme tento chomáč zmačkané suché trávy. Až pohled zblízka prozradí, že uvnitř je živá rostlina, E. phyllacanthus z říše snů.

Obr. 25 – Zanedlouho nacházíme tento chomáč zmačkané suché trávy. Až pohled
zblízka prozradí, že uvnitř je živá rostlina, E. phyllacanthus z říše snů.

Po šesti letech od této cesty se můžeme těšit pohledem do temene jednoho ze čtyř semenáčů, původem z vyobrazené rostliny.

Obr. 26 – Po šesti letech od této cesty se můžeme těšit pohledem do temene
jednoho ze čtyř semenáčů, původem z vyobrazené rostliny.

A připomenout si znovu fotografii jednoho nápadně podobného semenáče ze zdejší populace (foto Dr. Zavadil).

Obr. 27 – A připomenout si znovu fotografii jednoho nápadně podobného semenáče
ze zdejší populace (foto Dr. Zavadil).

I druhý semenáč zatím v ničem nepřipomíná dospělou rostlinu.

Obr. 28 – I druhý semenáč zatím v ničem nepřipomíná dospělou rostlinu.

Pohled z boku na tutéž rostlinu

Obr. 29 – Pohled z boku na tutéž rostlinu

Třebaže se jedná pouze o křížence, z botanického hlediska bezcenné rostliny, nemohu se dost vynadívat na zachované barevné přechody u trnů (třetí rostlina).

Obr. 30 – Třebaže se jedná pouze o křížence, z botanického hlediska bezcenné
rostliny, nemohu se dost vynadívat na zachované barevné přechody
u trnů (třetí rostlina).

Poslední semenáč je nejtmavší.

Obr. 31 – Poslední semenáč je nejtmavší.

Pokud se podaří získat semena a pokud by o přírodní hybrid byl zájem, tak bych je v budoucnosti rád, po dohodě s Pavlem Pavlíčkem, nabídl v podobné dobročinné akci, jako při nabídce semen E. sulphureus. Nějaké cíle by člověk měl mít, nebo ne?

Boční pohled na rostlinu z obrázku 31.

Obr. 32 – Boční pohled na rostlinu z obrázku 31.

Kudrnatý E. phyllacanthus

Obr. 33 – Kudrnatý E. phyllacanthus

A ještě jeden, poslední pohled (obr. 33 ) na scenérii s kudrnatým E. phyllacanthus. Nepředpokládám, že by rostliny, které jsou takto zahaleny do trnů, měly v budoucí expanzi vysokostébelných travin z okolí nějakou naději na přežití. Jednoduše proto, že dosavadní výhoda „slunečníku“ z trnů pro mladá rašící pletiva se s větším přistíněním přízemní vrstvy vegetace změní v nevýhodu.

Poděkování: Autor příspěvku děkuje za nezištné předání snímků z lokality
a za komentář k textu Dr. V. Zavadilovi.

Rod Echinofossulocactus v přírodě i v kultuře – část 1. | 2.
 

zpět

Text: Jaroslav Záhora
Foto: Dr. Vít Zavadil & Jaroslav Záhora
jaroslav.zahora(z)mendelu(t)cz

 
 
© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630