Květen 2012 u Pavlíčků

Začneme u mých oblíbenců – echinocereusů. Představme si jeden z těch méně oblíbených, zelených, měkkých, trsnatých kytek, pro které mají i Mexičané posměšné pojmenování, protože po rozšlápnutí připomíná sliznatá hmota vše jiné, než příjemný vjem. Starší rostliny navíc rády na povrchu šeredí hnědými skvrnami, a tak je kaktusáři stěhují na okraj svých sbírek. Ale nevyhodí je, neboť při zakvetení jsou rázem centrem pozornosti každého pozorovatele. Další obrázek nám představuje zatím ještě hledanou novinku mezi sulkami. Ty se u mne příliš nevyskytují, ostatně stejně jako i jiné… 

Málem zapomenuté sukulenty (15)

Rostliny rodu Aeonium bývaly v dobách našich sukulentářských začátků běžnou součástí takřka každé sbírky. Především tomu tak bylo díky mimořádné odolnosti těchto tlusticovitých (Crassulaceae) rostlin původem z Kanárských ostrovů (ale i Maroka a tzv. Afrického rohu) a jejich snadnému množení. Hlavní překážkou pro mnohé pěstitele jsou větší rozměry některých druhů, ale i pro okýnkáře nabízí rod Aeonium také zajímavé možnosti…

Kaktusy ve Šternberku (6)

Jaro v mé sbírce je tím okamžikem, na který se těším tak, jako by se to mělo stát poprvé. Kytky se předhánějí, která bude mít více květů a také těch vůní, které se skleníkem linou. Jak už to bývá, tak počasí si opět dělá co chce a člověk zjišťuje, že příroda se nám zkrátka nepřizpůsobí. Letos se jaro nějak nekonalo a ze zimy jsme přešli rovnou do léta. Nevýhodou těchto změn je, že květy odkvétají jako mávnutím kouzelného proutku. Mým snem je mít ve skleníku od každého trochu. Tak abych si na to své naleziště mohl odběhnout po snídaní, po obědě a před tím, než se setmí. Zkrátka jsem v terénu celý rok a člověk může sledovat v čase vývoj celého rostlinného společenství. Vždyť kolik je jiných krásných rostlin v sousedství kaktusů, o které většina z nás ani nezavadí. Líbí se mi, když jsou kaktusy doprovázeny všemi těmi burserami, fouquieriami, agávemi, echeveriemi…

Kdo si počká, ten se dočká…

Tohle často používané úsloví se dá napasovat na nejrůznější životní situace. Pro kaktusáře je významně aktuální vzhledem k dlouhověkosti některých rostlin. Dokonce bychom mohli s úspěchem polemizovat, dozná-li ve všech případech kladného konstatování – tedy ANO, kdo si počká ten se dočká. Bereme-li za jakousi kaktusářskou metu kvetení kaktusu, jeho dopěstování do květuschopné velikosti, určitě bychom mohli mít v některých případech tak zvaného peška. A nemusí to být jen Carnegiea gigantea, Browningia candelaris či Ferocactus diguetii. Psal se rok 1985 a do prodejního stánku Chrudimského kaktusáře na jarní etapě výstavy Flora Olomouc vstoupil mladý studentík oboru zahradnictví, který vykonával toho času praxi při instalaci expozic… 

Soutěž o největší echinokaktus (4)
Ahoj kamarádi kaktusáři. Ne že bych neměl i kamarádky, ale i když se některé kolem kaktusů točí skoro celý život, nevím, jestli je označit za kaktusářky sensu stricto. I na burze se koukám, kdo má oči rozzářené pro kaktusy a nakupuje hlava nehlava. Holky a ženské stojí většinou u nějakého toho zelí, pan Gratias ráčí prominout. Koneckonců i v mém skleníku to zelíčko mám, on mě totiž můj kamarád Luboš vždycky nějakou pěknou kytičku vnutí, jakože pro ženu. A já ji pak v horkém suchém skleníku týrám. Píšu dnes trošku rozladěn, protože jsem, hlupák stará, zapomněl otevřít skleník. A to jsem celý den doma! 19. 6. Je sluníčko na obloze skoro nejvýše, jak může být, navíc obloha jak vymetená a příval teplého vzduchu před zvlněnou studenou frontou… 

Zajímavá pomůcka při roubování

Před nedávnem jsem řešil, při mém stárnoucím zraku, jak dobře usadit vyklíčený semenáček na pereskiopsis. Trefoval jsem to „od oka“ a pak to kontroloval lupou. I rozhodl jsem se koupit lupu na stojánku, jak jsem ji viděl u mistra v roubování na peiráky – Vaška Janského. Na jedné burze, která je věnovaná prodeji zvířat, jsem náhodou zastavil u prodejce, který prodával spoustu hloupostí, jak už to bývá. Byl to ten típek, který objíždí poutě, burzy, zkrátka všechny události, kde je více lidí. Prodával nože, šroubováky, vzduchovky, zaměřovače…. Všiml jsem si, že má i stojanovou lupu, dokonce s integrovaným osvětlením…

Činíme poslední nákupy v Epizana, loučíme se s prodavačkami chlebů a na křižovatce odbočujeme na jih. Je to cesta do Totora a Aquile a dál do Sucre a na jih Bolívie.
Dnešní etapa končí jen pár kilometrů jižně Epizana, kde sjíždíme do údolíčka téměř vyschlé říčky, abychom zde rozbili tábor a strávili svou první noc v bolívijské přírodě. Nemusíme vařit, protože večeře byla v Epizáně. Než přehrabeme a přerovnáme zavazadla přichází rychlý soumrak a nebe plné hvězd. Spí se dobře, jen je nám  těžko z neuspořádaného stravování dne. Na okraji Cochabamba časný oběd, pečené sele, pak dlouho nic až večeře v Epizana. Druhý den ráno zjišťujeme, že čistá obloha přinesla tradiční mlžnou oblačnost z Amazonie a srazila se všude a hlavně na našich stanech. Nastává sušení stanů, našich dočasných ložnic. I když sluníčko vstalo také časně, ještě nemá svou obvyklou sílu.… 

Mexiko 2008 – poprvé v domovině kaktusů (3)   
Dnešní den se pokusíme najít Ariocarpu kotschoubeanus v. albiflorus. Jedeme od Viente de Noviembre směrem na San Jose. První zastávka nic. Druhá, už to vypadá, že nic nenajdeme a najednou jsou tady. Když se člověk rozkouká, tak vidí, že jich tady jsou stovky. Jedeme dál, před námi je vesice Francisco Villa a kopec vpravo si říká o prozkoumání. Měli jsme dobrý odhad. Je tu spousta hezkých rostlin. Thelocactus tulensis „flavus“, Astrophytum myriostigma v. tulense, Mammillaria picta a ještě několik dalších. Libor udělal krásný objev – Calibanus hookeri super kaudex ze kterého vyrůstají trsy „trávy“. Má tak jeden metr v průměru. Naše další cesta vede směrem na Palmillas, kde máme popis na lokalitu Ariocarpus tritonus. Bohužel brána u hřbitova je zamčená, tak to dál nejde. Chceme se dostat na lokalitu z druhé strany…