Semena Ferocactus johnstonianus byla
dovezena na jaře v roce 2011, plody byly v plné zralosti a černá
semena se z nich volně sypala. Přesto při prvních výsevech nebyly
výsledky valné, a objevily se i první stížnosti na procento klíčivosti.
Také mně při prvním výsevu klíčilo necelých 10% semen, což při poměrně
vysoké ceně není nic moc.
Objevila se ale i chvála, vyhlášený pěstitel (a vysévač) Zdeněk Hybský hlásí 60%
vyklíčených semen. To je myslím výsledek velmi dobrý a na dotaz…
Také na sukulenty čeledi Aizoaceae lze snadno
zapomenout. Pravda je, že většina z nich je drobného vzrůstu, ale
pěstitelům obvykle vše vynahradí svými nádhernými květy, mnohdy
většími než samotná rostlina. Rostliny rodu Delosperma se v posledních letech hřejí na výsluní pěstitelského zájmu, především
pak druhy plně mrazuvzdorné, které výrazně obohatily skalničkářský
sortiment…
Do Mexika jsme přiletěli 1. února 2007, v sestavě
Jarda Šnicer, Vojta Myšák, Tomáš Doležal a já. Jsme překvapeni, v
Mexiku v únoru prší. První nocleh poblíže Xochitlan ve státě Hidalgo
byl klidný, bez deště. Další den jedeme na sever přes Zimapán. Nad námi
je olověná obloha. Za Jacala začalo pršet čím dál tím víc. Za
Tamanzuchale směrujeme na Jalpan. Přes Jalpan a Rio Verde jedeme ve
směru Cuidad de Maiz. Nocujeme u San Rafael Carretera ve státu San Luis
Potosí. Ráno 3. února nás vítá chladem a vlhkem. Stany
nejde usušit a tak je balíme tak jak jsou, tedy v mokrém stavu. Jedeme
ve směru Tula v Tamalipas…
Pro kaktusáře má klimatická změna dost neblahý
dopad. Nejdříve přisly loni v únoru neobvyklé mrazy, pak následoval
extrémně suchý rok, který předčil všechny klimatické rekordy v Texasu
za posledních 100 let. Národni park Big Bend je v srdci pouště Chihuahua
a výsledky těchto extrémů posuďte sami na přiložených fotografiích.
Odhadem je 50% veškeré vegetace zničeno bez naděje na vrácení do
původniho stavu, protože klimatická změna je trvalá a i kdyby se
přestala spalovat fosilní paliva, trvalo by desítky let, než by se
poměr plynu v atmosféře vrátil do původní rovnováhy. Jelikož se zjevně
nikde na světe lidská civilizace nechystá jejich použití zastavit,
nárůst CO2 bude situaci jen zhoršovat. A to se ještě zatím neuvolnil
metan z permafrostu…
Zdravím vás vážená paní Dagmar, jen bych si dovolil komentovat, váš
poslední příspěvek v Chrudimských Novinách.
Sedum goldii bylo
nalezeno, mým dávným kamarádem, dnes již nežijícím, D. B. Goldem z Cuernavaca, MX, který se mnou laskavě a neúnavně cestoval po jižním
Mexiku. Sedum golddii pak
popsal další můj kamarád dr. Jorge Meyran z Cd. México, jako
Graptopetalum goldii…
Klub pěstitelů kaktusů a sukulentů ve Frýdku-Místku
v letošním roce slaví 40. výročí svého založení. Jarda Žwak byl v té
době zakládajícím členem tehdy kroužku kaktusářů, dlouhá léta byl
jeho předsedou a ale pro mnohé z nás praktickým učitelem při
pěstování kaktusů. Letošních oslav tohoto výročí se již nedožil.
Patřil mezi excelentní pěstitele s vlastními
„patenty“ na výsevy nebo na roubování pomocí nití ze „špulkárny“ v
textilce Slezan. V době, kdy jeho sbírka vzkvétala, mohli jsme ve
skleníku obdivovat nejen novinky, ale i překrásnou kolekci
telokaktusů, mezi kterými vynikaly dlouhotrné rostliny Th.
rinconensis.
V roce 1987 se mu splnil sen, kdy jsme spolu
vycestovali poprvé do Mexika. Sny a cíle měl vždycky, a ty ho
zavedly i do Argentiny a Chile.
Kdo ho znal, ví, že vše řešil s úsměvem a s jemu
vlastním klidem. I proto měl tolik přátel. Takový byl a v paměti
všech zůstane Jarda Žwak…
Ve dnech 28. a 29. dubna 2012 jste srdečně zváni k
nám do Pávova, kde již tradičně zahajujeme naši další sukulentářskou sezónu.
Můžete si prohlédnout sbírkový skleník se sukulenty a ve skleníku prodejním
nakoupit rostliny s 10% slevou. Po oba dny máme otevřeno od 9 do 17 hodin.
Přijeďte i letos přivítat jaro se sukulenty…
Toulky Bolívií
(34)
Cerro Monte Tunari a údolí Rio Aypaya. Jeden z prvních pohledů po příletu do Cochabamba patří horskému pásmu
severozápadně od města. Čtyřvrcholové Cerro monte Tunari kraluje
šedivým bazaltovým horám jen o pár desítek metrů a láká
návštěvníky k návštěvě. Monte Tunari je nejvyšší a nejmohutnější pohoří střední části
And. Jeho značná část je dnes součástí Národního parku Monte Tunari,
ale mimo rámec NP žije velké množství prapůvodních obyvatel tohoto
území, potomků Indiánů kmene Aymará a jejich zaniklé říše Tiahuanaco od
jezera Titicaca. Do těchto nehostinných hor byli vytlačeni Indiány Kečua a
jejich říší Inků zhruba před 1000 lety. Žijí tradičním způsobem
života jako pastevci a zemědělci Chovají ovce kozy a lamy,
pěstují brambory a oku na kamenitých políčcích skoro 4 km nad
mořem…
Argentinské pohledy, díl
III.
Argentina je v oblasti umění
nepřekonatelnou zemí Latinské Ameriky s bohatým kulturním
dědictvím. Každá ručně udělaná věc má svoji hodnotu
estetickou i užitnou, prostě žádnej kýč. Barrio La Boca –
umělecká čtvrť, která na mapě výtvarníků je tou
nejčervenější třešničkou pomyslného dortu. Neuvěřitelné…
Zatajíte dech a cítíte dýchat umělecký život malířů a
tanečníků. Umění je samozřejmě v galeriích a muzeích…, ale
hlavně je všude kolem vás, kam se podíváte. A taková tisíce
let stará známá eroze, to je výtvarnice, ta vytesává ze skal
podivuhodné útvary. Tango, mám na mysli to argentinské, je
typické pro Buenos Aires. Tancovat tango je uměním taky. Kdo
má tanec v krvi, ten umí. Folklorní muzika má stylů jako
deštník drátů. Chamamé, tak to umím zatancovat. Stačí jedna
lekce s profíkem…
Cestu do Boquillas del Refugio provázejí zbytky trati, kterou dnes
už tu a tam připomíná jen opuštěný násep. Je to prašná, štěrkovitá,
v plochách jen jílovitá cesta, kudy se jezdí už tradičně z městečka
Viesca do města Parras de la Fuente. Je to zhruba na polovině cesty,
blíže k Parras. Cesta sem vede naplavenou jílovito písčitou pánví,
za sucha nás doprovází oblak neprůhledného prachu. Za mokra se tudy
jezdit dá jen stěží. Asi kilometr před vesničkou zastavujeme na
náhodný průzkum, jak se to obyčejně dělá. Nutno podotknout, že
většinou najdeme pendrek. Ale tentokrát jsme zastávky nelitovali. I v tomto
nehostinném prostředí žijí a prosperují krásné kytky, jako třeba
tato Coryphantha valida. A tady jsme byli velmi příjemně
překvapení…
Ahoj přátelé, jak
jsem slíbil, budu vás průběžně informovat o průběhu soutěže o
největší nalezený echinokaktus z okruhu E. platyacanthus. Během
února mi na mail přistály tři fotografie: Pavel Tůma u El
Sabinito, velmi žhavý kandidát… Martin Krpata (čepice) u La
Escondida… Libor Kunte na báječném kopečku mezi Las Tablas a San
Bartolo v SLP. Kdo Libora znáte, tak víte, že do dvou metrů
výšky mu neschází mnoho, takže ten echinokaktus je jistě o dost
vyšší a skoro stejně ztepilý.
Jak je vidět, „gigoši“ rostou jak v Nuevo León, tak v San Luis
Potosí. Hodnocení výsledků bude obtížnější, než jsem čekal. Jak
se tak koukám, budu muset vyřešit otázku, zda je větší žirafa či
slon. Tedy co vlastně znamená slovo větší…
Lidé od nepaměti pojmenovávají věci i ne-věci kolem
sebe. To platí o všech živočiších, rostlinách, houbách, bakteriích,
virech, fosiliích, nemocech, horninách, a pochopitelně také i o
kaktusech. Zprvu se tak dělo živelně a pouze v jazyce, který autor
ovládal. Tuto situaci změnil švédský botanik Carl von Linne vydáním
díla Philosophia botanica v roce 1751, a zejména Species plantarum v
roce 1753. Tím položil základy názvosloví, které dodnes používáme. Pro
jména Linne použil latinu, tehdejší jazyk vzdělanců, zavedl
binominální nomenklaturu (latinsky: binomen = dvě jména) a během svého působení
pojmenoval asi 20.000 rostlin, živočichů a minerálů. Takže např.
ke všem existujícím jménům pro psy přibylo ještě mezinárodní
označení Canis familiaris Linnaeus 1758, neboli rod a druh,
autor a datum popisu…
Spolek pěstitelů sukulentů v Pardubicích pořádá ve
dnech 6. – 9. června 2012 v Evropském spolkovém domě na Pernštýnském náměstí
v Pardubicích. Výstava bude otevřena ve středu – pátek v době od 9 do 18 hodin a
v sobotu v době od 9 do 15 hodin. K hojné účasti zvou pořadatelé - vstup volný… Pozvánka ve formátu
PDF
Rod Islaya BACKEB. A jsme u dalšího z pacifických
rodů kulovitých kaktusů, který se stal obětí běsnění slučovačů a
kombinátorů. I tyto naprosto specifické a velmi snadno
identifikovatelné rostliny se staly součástí rodu Eriosyce,
aby tak přispěly k naprosté nepřehlednosti a zmatečnosti uvnitř
tohoto konglomerátu. A přitom jen málo rodů „chilských“ (v tomto
případě spíše peruánských) kaktusů je tak snadno
identifikovatelných, jen málokteré mají tak vyhraněné (a všechny
stejné) požadavky…
Tato rostlina je dalším
důkazem úžasné pestrosti tvarů sukulentních pelargonií. V přírodě roste
jako bohatě rozvětvený sukulentní keř v JAR, v suché části
jihozápadního Kapska, na vysokých horách v oblasti Karoo, od
Vanrhynspas směrem na jihovýchod až k Prince Albert. V této části JAR jsou jen
malé roční srážky mezi 100 až 200 mm, které spadnou v zimě. Léta
jsou velmi horká, v zimě občas slabší mráz. Je to typický
stonkový sukulent, lodyha může být hladká, bradavičnatá až
hrbolatá…
Minule
jsem se rozloučil s příslibem setkání s Ariocarpus
bravoanus. Druh byl popsán v roce 1992 Hernandezem a
Andersonem a malinko zůstal stranou zájmu, protože v té
době vévodily kaktusářskému zájmu geohintonie a nové
aztékium, a taky hrozby orgánů ochrany životního
prostředí, slibujících pokuty, zabavování rostlin a
vyhrožujících nutností registrace všech CITES rostlin a
kaktusových sbírek. Když už jsem se dotkl systematiky – druh
původně popsaný jako Ariocarpus bravoanus je dnes
systematiky dělen na dvě subspecie: nominotypickou ssp.
bravoanus a dále ssp. hintonii, což je náš
známý Ariocarpusfissuratus var.
hintonii. Objev A. bravoanus potvrdil
Andersonovu teorii…
Tu ženskou povahu a vnady jsme už
tolikrát u piva probrali a stejně bude i nadále co řešit. S
výsevy jsme na tom obdobně, vždycky si rádi vyslechneme trable
kolem a každý rád něco přisadí. Rok 2011 byl pro mě po třiceti
letech prvním rokem, kdy jsem vysévání hodil za hlavu. Chuť se
mi vrátila, když mně jeden moudrý kaktusář uklidnil slovy, „ty,
nemysli už na něj, vždyť on vlastně splnil jen svojí
vlasteneckou povinnost“. Kdo ví, koho tím myslel, fajn, kdo ne,
ten ať je rád, že ho nezná. Chuť dozrála zrovna uprostřed
letošních velkých mrazů, písek na kost, kompost na kost,
dešťovka v nádobě ke dnu promrzlá a ta z kohoutku? Kvůli
neustálým opravám prasklého řádu byla tak nemocničně ochucená,
že nám zvedala žaludek. A já zrovna dostanu chuť vysévat! Nechal
jsem všechno promrzlé…
Nabídka knihy: Jan Gratias a Jan Nosek: PĚSTUJEME
EUFORBIE. Kniha má 152 stran textu a 32 stran obrazové přílohy.
Obsahuje podrobné návody na pěstování 165 druhů a 59 poddruhů
nebo variet sukulentních euforbií. Cena luxusního vydání je 300
Kč (v původní nabídce je uvedeno chybně 220 Kč!). Zásilková
prodejna Chrudimský kaktusář, E-mail:
kaktus@chrudim.cz…
Foto měsíce -
únor 2012
Našel jsem zase pár zajímavých obrázků tak je posílám. Astrophytum asterias'Red flover'.
Výsev v roce 2007, semínka jsou z mé kolekce, sprašoval jsem dvě
rostliny s pěkně červeným květem. Z asi stovky vypěstovaných semenáčů
bylo jak takž červenokvětých jen 19 rostlin. Frailea ritteri, výsev v roce 2006, semínka pocházejí od pana Kukly z Neratovic. Zdravíme Vás Alča a Karel Krbcovi, Ronov nad Sázavou
| Notocactus submammulosus var. minor, fotoAlain Geffroy-Lemoine…
Už je březen, dny se
prodlužují, kytky jsou plné poupat, a proto se připomínám. Nezapomeňte
využít nadcházející sezóny, vyfoťte své dítě nebo vnouče s rozkvetlým
kaktusem. Zapřemýšlejte nad vhodným pozadím a udělejte pěkný obrázek. A
hlavně – pošlete ho po síti v dobrém rozlišení.
Pokusil jsem se o
to i já, někdy vloni v létě. Vyfotil jsem svoje dítě
– naší Pavlínku. Je to moje dítě, o tom není sporu, i když už
poněkud
odrostlé.
A ten kaktus, to je Echinocereus
stramineus. Taky žádné
mimčo, možná, že jsou oba přibližně stejně staří.
Na jaře 2010 jsme
publikovali výzvu
k fotografům, aby
poslali fotky, na kterých se spojují dvě témata – „Kaktusy a
děti“.
Záměrem bylo vydání kalendáře, kde by bylo 12 vybraných fotografií
publikováno. Výzva trvá i nadále, pokuste se o hezké fotky…
