Rod Echinofossulocactus v přírodě i v kultuře – část 6.
... ještě jednou … E. „polyacanthus“ n.n. sp. La Salitrera


V roce 2018 se nám podařilo rostliny E.polyacanthus“ n.n. pozorovat úplnou náhodou v řídkém dubo-borovém lese ještě před sjezdem do údolí, ve kterém se nachází obec La Salitrera. Byly to rostliny úplně shodné s těmi z pastvin, o kterých psal v dubnu roku 2009 Libor Kunte a které byly připomenuty v předcházejícím díle seriálu.

Do San Luis Potosí jsme dojeli den předem, 15. února v roce 2019. „Můj“ hotel Guadalajara byl plný. Co se nestalo za celou dobu skoro dvou měsíců předchozího pobytu před dvěma lety, stalo se nyní. Nakonec recepční přiznal barvu, že problémem je parkování našeho velkého auta. Ale asi by to šlo nějak zařídit, jen by musel obcházet pokoje a žádat přeparkování. A to se mu zjevně nechtělo. Prý máme přijet zítra, už bude volno. No jo, ale když my jsme domluveni s Pedrem na srazu právě tady. Jako už tolikrát improvizujeme. Odkládáme setkání na zítřek a žádáme navigaci o radu s ubytováním. Zavede nás do hodinového hotelu na okraji města. Nejhoršího, v jakém jsme dosud spali. Zima, bez internetu, neteče teplá voda a navíc, ještě se nám v takovém zařízení nestalo, aby nás někdo hned po usnutí přišel ze spánku rušit. Tady ano. Po zhruba dvou hodinách, že se jim to rozleželo, že se budou střídat služby a kdesi cosi a že, chceme-li zůstat celou noc, máme zaplatit dvojnásobek. Usmlouvali jsme to do půl osmé za stejnou cenu. Ráno jedeme na univerzitu na schůzku. Projíždíme alejemi fíkusů s hnědými zkroucenými listy. Nepěkný pohled. Stromy ale snad obrazí, určitě. Od Pedra se dozvídáme, že jde o následky letošní zimy, respektive silného vlhkého mrazu. Bylo o čem povídat. Neviděli jsme se skoro dva roky. Probíráme další společný článek a čekáme na profesora Florése. Přišel po přednášce (obr. 1). Aby se vyhnuli letním vedrům, běží tu letní semestr již druhý týden.


Obr. 1 Setkání s Pedrem a profesorem Florésem na univerzitě v San Luis Potosí.


Obr. 2 Myrtillocactus geometrizans má omrzlé vršky. Škody mrazem se nevyhnuly ani přírodním lokalitám.

Loučíme se před polednem. A že je krásný den, míříme právě na nedalekou lokalitu La Salitrera. Zhruba ve třech čtvrtinách cesty nacházíme první echinofosulokakty. Těm vysněným se ale nepodobají ani trochu. Tvoří mnohohlavé trsy, mají velký, téměř jednobarevný květ, řídké trny uspořádané v areolách tak, jako to známe u E. lamellosus nebo E. anfractuosus. Spontánní odnožování řadí tyto rostliny spíš k E. lamellosus (obr. 8, 9, 10). Výborně, jásám v duchu, podařil se nám daleko významnější počin než pouhé pozorování polyakantů u La Salitrery. Máme cenný důkaz oprávněnosti druhového jména E. lamellosus. Společenství mu dělají krásné sukulenty Sedum ebracteatum (obr. 3) a z kaktusovitých kvetoucí Ferocactus histrix (obr. 4) a mamilárie, jedna z okruhu magnimamma a druhá M. uncinata (obr. 7).

 
Obr. 3 Dosud hojný rozchodník Sedum ebracteatum připomínající spíš naše netřesky.


Obr. 4 Ve květech Ferocactus histrix panuje usilovný zápas o pyl.


Obr. 5 Extrémně otrněná mamilárie, snad z okruhu M. magnimamma.


Obr. 6 Jiná mamilárie, také snad z okruhu
M. magnimamma.


Obr. 7  Žlutě kvetoucí Mammilaria uncinata se drží při povrchu půdy.


Obr. 8 Ve vranečcích na skalce se ukrývá vícehlavá skupina
Echinofossulocactus lamellosus.


Obr. 9 Podobné skupiny E.lamellosus známe také ze států Querétaro, Hidalgo, Veracruz.


Obr. 10 Velký květ E.lamellosus na okraji trsu travin.


Obr. 11 Život v malých osadách je i zde vázán na zadržení vody.

Zkracovali jsme intervaly zastávek a zkoumali okolí silnice. Další E. lamellosus jsme už ale neobjevili. Se vzrůstající nadmořskou výškou přibývá stromů, hlavně borovic a dubů. Napravo od silnice se objevila osada s políčky a dobytkem. Nad osadou je malá přehrádka pro zadržení vody. Hledání je ale neúspěšné a tak jedeme dál. Při další zastávce se otevřel pohled na druhou stranu. Rozeznáváme už i věž kostela v La Salitrera (obr. 12). 


Obr. 12 Nadměrná pastva nad La Salitrera se projevuje silnou erozí.

Z ničeho nic se v řídkém dubo-borovicovém lese objevuje salitrerský typ E. „polyacanthus“ n.n. A hned je z něj nejpočetnější kaktus na stanovišti. Jsme tu právě včas, vše je v květu. Ukazuje se, že díky polostínu nejsou rostliny tak divoce otrněné a že se květy lépe rozvinou.


Obr. 13 Stanoviště E.polyacanthus“ n. n. La Salitrera. Jedna rostlina kvete u paty borovice.


Obr. 14 Bližší pohled na rostlinu ze stínu s redukovaným otrněním.


Obr. 15 Rostlina kvetoucí téměř bílým květem, také ze stínu.

 
Obr. 16 Nadměrné spásání a pohyb dobytka ničí vegetací stabilizovaný půdní povrch a věci se dají do pohybu. Někdy doslova, kaktusům to ale až tak nevadí, spíš naopak.


Obr. 17 Detail rostliny z obr. 16.


Obr. 18 Inspirace pro pěstitele - semenáč v hrubě zrnité zvětralině.


Obr. 19 Téměř svislá stěna skalky porostlá  mechy a lišejníky s kvetoucím exemplářem.


Obr. 20 Drátovitý kořen při pravém dolním okraji snímku pomáhá s výživou.

 
Obr. 21 Není předmětem tohoto příspěvku vysvětlovat výživu místních fosuláčů.


Obr. 22 Detailní pohled na rostlinu z obr. 21.


Obr. 23 Kvetení tolika květy naráz bylo vzácností.


Obr. 24 U některých divoce otrněných rostlin se květy kvůli trnům ani neotevřou.


Obr. 25 Pěkné exempláře jsou i ty s dlouhými světlými trny.


Obr. 26 Jenom neradi se loučíme s horskou lokalitou, na které jsme si připadali, jako v některém z proslulých národních parků v USA.

Poznatky Vladimíra Nešuty z lokality a jejího okolí

Úplnou náhodou jsem po dokončení příspěvku narazil na internetových stránkách Klubu kaktusářů Plzeň na fotoseriál ze stejné oblasti od Vladimíra Nešuty. Pokud se chcete potěšit krásnými fotkami kvetoucích jedinců označených jako VN 632 vzdálených 250 a 1 300m od námi dokumentovaných mikropopulací, najdete je na plzeňském webu pod čísly #59190 a #59226 (http://kkplzen.eu/index.php/forum?view=topic&catid=14&id=32629).           


Obr. 27 E.polyacanthus“ n. n. La Salitrera VN 632 z plzeňského webu (fota: V. Nešuta).

Z botanického hlediska byly ale zajímavější snímky sousední populace VN 633 vzdálené pouze 200 m, která kvetla drobnějším a světlým květem (obr. 28) a měla variabilní, řidší otrnění. Napsal jsem proto autorovi snímků: „Dobrý den, předně děkuji za používání provizorního jména Echinofossulocactus polyacanthus, neboť E. ochoterenaus, byť je blízký, měl by podle popisu zůstat v záloze pro kytky ze širšího okolí kolem Cerro el Zamorano. Další věcí je prosba. Prosba o příspěvek do dalšího článku - pokračování o kytičkách ze Salitrera do Internetových novin viz: https://www.cact.cz/noviny/2019/03/efc-5.htm . Všiml jsem si odlišné populace, kterou jste představil na místním fóru v příspěvku #59190 pod polním číslem VN633. Pokud svolíte, vše Vám bude před zveřejněním zasláno k autorizaci. S přáním pěkného dne Jaroslav Záhora.“  Brzy jsem dostal odpověď: „Zdravím, fotografie samozřejmě použít můžete, pokud by bylo potřeba, pošlu je v plném rozlišení. ----- O rostlinách VN633 si ale nemyslím, že jsou příbuzné s polyacanthusy rostoucími asi 250 m vzdušnou čarou od nich. -----  Díky, V. Nešuta.“ Za sebe tuto domněnku potvrzuji. Je vidět, že populace VN 633 nemá jen jeden středový trn, že horní střední trn je více zploštělý a že v různé míře redukuje počet radiálních sklovitých trnů (obr. 29). Naštěstí objevil Vladimír Nešuta necelé tři kilometry jižním směrem od populace E. spec. VN 633 populaci E. phyllacanthus (obr. 30). Přenést pyl na tuto vzdálenost lze u zdejšího hmyzu předpokládat. Jde samozřejmě jen o dohad, který by bylo nutné potvrdit důkladnějším průzkumem a molekulární biologií.


Obr. 28 E. spec. VN 633 - autor snímku upozorňuje na malý, bílý květ (foto V. Nešuta)


Obr. 29 Jiná rostlina E. spec. VN 633, pravděpodobný kříženec E. „polyacanthus“ n. n. s E.phyllacanthus (foto V. Nešuta)

 
Obr. 30 Necelé tři kilometry vzdálené rostliny E.phyllacanthus (foto V. Nešuta)

Na křížence měl Vladimír při své výpravě opravdu štěstí. Na obr. 31 je pravděpodobný kříženec E.  lamellosus a E.polyacanthus“ n. n. La Salitrera v opačném směru, asi 2km severozápadně od populace VN 632. Je to nález z míst, kde jsme také hledali přechodné formy, nicméně neúspěšně.


Obr. 31 Pravděpodobný kříženec E.  lamellosus a E.polyacanthus“ n. n. La Salitrera (foto V. Nešuta)

Poděkování: Autor článku děkuje panu Vladimíru Nešutovi za rozšíření příspěvku o vlastní cenná pozorování.

Rod Echinofossulocactus v přírodě i v kultuře – část 1. | 2. | 3. | 4. | 5.| 6.
 

zpět

Text Jaroslav Záhora
Foto Jaroslav Záhora, Vladimír Nešuta
jaroslav.zahora(z)mendelu(t)cz

 
© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630