Bolívie a Argentina 2016
aneb Kozí bolívijský příběh, díl 19.

Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…

21. ledna 2016
Jsme na Šumavě? Pohled ze stanu mě v tom utvrzuje. Borovice, vyrovnané klády a přes údolí se klikatí řeka Vydra.

Co blbnu? Kam šel Martin? Nechal otevřený stan a vypařil se. To je celý on. Myslím si, že to není jeho roztržitostí, ale zase zkouší, co vydržím. Ok, zima mi nevadí, mám spacák, mouchy tady nejsou. Čistě teoreticky nějaký had by se ke mně mohl přitulit. Nemohl, je asi po ránu pěkně ztuhlej.

Ty jo, Martine, začnu, ale nedopovím. Hele, říkal jsem ti to jasně, na hady si máš dávat bacha. Už mlčím, je to moje chyba. Měla bych za náčelníkem zavírat stan sama. Co to tak krásně voní? Jirka rozkrojil ovoce Cherimoya. Jí se jen dužina. Dej mi kousek. Je lahodná. Mohla jsem si vzít semínka a zkusit z nich něco vypěstovat. Pozdě.
 

Kdyby mi aspoň po ní zmizely pupence, které mám na rukou. Doktorka s Martinem se shodli, že je to od komára. Jirka je prognostik. Jakýsi hmyz ti tam nakladl vajíčka a polezou ti z toho larvy. Už se těším, budu mít proteinovou mňamku. Je pravda, že opečené červy na česneku bych si dala raději.

Hele, nechte toho a podívejte se, jak nádherný modrý kytky máme kolem. Neuvěřitelné, jak funguje moderní technologie a známosti. Vyfotím kytku, pošlu odborníkům, odborníci dalším odborníkům a vrátí se mi jméno kytky. Commelina tuberosa L. Díky moc.
 

Jéé a ještě houby na smaženici. Slyším štěkat psy. Za chvíli psí štěkot zesílil. Smečka psů přišla s majitelem palouku se na nás podívat. Když zjistil, co jsme zač, rozhodl se odejít. Ještě před tím než se otočil, stačila jsem mu ukázat houby. Říkal, že houby nejí, ale sebral všechny, které tu vyrostly, i tu moji, co jsem fotila.

Vyrážíme směrem na Ravelo. To jsou vtipálkové. Po deseti kilometrech je asfaltka uzavřená, protože odstřelujou skálu. Nevadí, vracíme se k původnímu plánu. Musíme zpět do Sucre a pak do Potosí. Musíme doplnit palivo. Na chvilku zastavujeme na hranici provincií Sucre a Chuquisaca, kterou symbolicky protíná most a dvě cihlové brány. Martin vypráví, že tady byl comedor a prasata si přicházela pro jídlo až k lidem. Comedor a prasata zůstanou zase vzpomínkou.
 

Po asfaltce to pěkně frčí, po ránu potkáváme jen málo aut. Hele policie. Ani ve snu by mě nenapadlo, že nás změří radarem a napíšou blokovou pokutu. Jako idiot se jdu zeptat, co mám s tím papírem dělat a jak vysoká je pokuta. Aha. Rozumím. S papírem do půjčovny a majitel musí na nějaký účet poslat prachy. Ještě mi zopakuje, že maximální rychlost je 80. Jasně, že to víme, ale po krásné rovné silnici láká jet víc. To mu neříkám, jen si to myslím.

Na Millares u policejní kontroly a dalšího mýtného Jirka kupuje od jedné seňory vařené fazole. Jakmile auto zastaví, obestoupí ho skupina ženskejch a nabízí vše možné, teda k jídlu. I to je Bolívie. Jirka s Oli vychvalují zakoupený produkt. My dva vždy od těchto nájezdů s jídlem vycouváme a zasytíme se raději chlebem. Na lokalitě Capitan Nicolas Rojas pěkně fouká vítr. Nikdo lokalitu nezná, zastavili jsme jen tak. Oli zjistila podle Gpsky, jak se to tady jmenuje. Jirko. Pojď taky. Vstříc novým dobrodružstvím. Nejdu. Na kopci jsme našli lobívky a austrocylindropuncie. Jirka nevydržel a pod záminkou si odskočit, vylezl na kopec taky. Konečně jsme v Potosí.
 

Potosí, dříve známé také jako Villa Imperial de Potosí. Rozkládá se na úbočí pověstmi opředené hory Cerro Rico, španělsky „bohatý vrch“, kečuánsky Sumac Orcko „krásná hora“, ve které fungoval největší stříbrný důl na světě. V roce 2011 žilo v Potosí 170 230 obyvatel. Jeho průměrná nadmořská výška činí 3900 metrů.

Město založili Španělé roku 1545 v nově vzniklém místokrálovství Peru a díky stříbrnému bohatství začalo extrémním tempem růst. Podle sčítání místokrále Francisca de Toledo zde již v roce 1573 žilo 120 000 lidí, z toho zhruba dvě třetiny tvořily domorodé národy. O půlstoletí později se město velikostí vyrovnalo Seville a byly zde stavěny opulentní kostely a další stavby. Sláva Potosí, které dodávalo značnou část příjmů španělské imperiální pokladně, se velmi rychle šířila. V hovorové španělštině se výraz potosí stal synonymem neobyčejného bohatství.

Po vrcholu v 17. století se však Potosí následkem vyčerpávání zásob stříbra a tvrdého vykořisťování horníků, zejména z řad Indiánů, začalo opět postupně vylidňovat, přestože místo skomírajících Indiánů sem byli španělskými kolonisty dodáváni černošští otroci. V roce 1825 se město stalo součástí nezávislé Bolívie, ovšem už s pouhými 8 000 obyvateli, necelou desetinou někdejší velikosti. Před vylidněním bylo zachráněno novými cínovými doly v polovině 19. století a turismem koncem 20. století. V roce 1987 bylo město zapsáno na seznam Světového dědictví UNESCO, roku 2014 na seznam světového dědictví v ohrožení.
 

Martin mi dělá průvodce. Začínáme v kavárně. Pití kávy, to je takový rituál. Oli není moc dobře. Nakombinovala jídlo, nadmořskou výšku a výfukové plyny z místních autobusů. Sedneme si na náměstí. Před našima očima se odehrává demonstrace. Muži v popředí, žena v pozadí, čekají na někoho, komu by předali petici. Jsou trpěliví. Nechtějí nic říct. Taktika vyjednávání. I sem dorazila věta, zeptejte se tiskového mluvčího.

Třeba se něco dozvíme v novinách. Kam pojedeme? Na Oruro a občas někde zastavíme na průzkum. Vesnice Aroidilla. Lezeme na kopec a zjišťujeme, že je tu hodně vstupů do dolu, většina z nich je zavalená. Co se tady původně těžilo, nevíme. Co víme bezpečně, je to, že tady roste Azurela compacta, lobívie a opuncie. Bolívijci mají důmyslně vymyšlené ukazatele směru. Na prvním místě na ceduli je napsané jméno následující vesnice. Čtu Balneário. Je to jméno vesnice, nebo je tam opravdu balneário?

Seňora, por favor, zdraví Martin z okýnka starší paní a rukama ukazuje plavecký styl. Žena přikyvuje. Tak jedem. Dostali jsme se k ceduli La Laguna. Půjdeme se podívat. Jirka hlídá auto. Ujdeme asi 100 metrů a vracíme se pro auto. Je to ještě asi dva kiláky daleko. Konečně jsme na kopci. Další cedule s informací. Ojo de Inca. Oko s termální vodou.

Zeptáme se, zda tu můžeme přespat. Proč ne, je tu klid, teplá voda s léčivými účinky. Dostanu od paní správcové klíček, abych si odemkla a Martin mohl projet dovnitř. Zaplatíme a hurá do vody. Během hodiny se místo vylidní a zůstaneme tady sami.

Zapadá sluníčko, vychází měsíc a Martin má pocit, že voda má omlazující účinek, cítí se na 15. Vytřeštím oči. Myslí si, že mám strach, že začne chodit za holkama. Kdepak, jen jsem si představila, že v jeho věku nebude mít řidičák a budu muset v serpentinách řídit sama. Dobrou Ojo Incovou noc.

Kozí bolívijský příběh - díl 1. | 2. | 3. | 4.| 5. | 6. | 7.| 8. | 9. | 10.
11. | 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19.

 

Autor:
Petra Tvrdíková
E-mail: tvrdikmartin@seznam.cz

http://www.gymnocalycium.cz/

 

Související články

Argentina 2013/2014 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.
11.| 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18.
Argentina a Chile 2012 -
díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.
| 11. | 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20. 
| 21. | 22. | 23. | 24. | 25.   

Argentinské pohledy 2008 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8.
9. | 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18.

Patagonie a střední Argentina 2008,
část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. | 12. 
13. | 14. | 15.| 16. | 17. | 18.  | 19. | 20.

Gymno - deník Argentina 2007, část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. |12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20. | 21.

Pohled vně kaktusářského světa (02/2009)
Lumír Král: Pod Jižním křížem. Poznámky z velkého vandru po Argentině 
(2. 1. 2007 – 14. 2 .2007)

 

© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630