Prušánek a Prušáci

Povídka od Miroslava Naxery

Před branou, o tři metry vyšší, než pionýrská závora a o jeden nižší, než brána věznice Borská, postávali nabroušení dělníci. Místo zdvižených pěsti žmoulali mobily a vycvičenými palci svolávali rozespalé kolegy, co tuhle dnes již bezvýznamnou sešlost, vzdali. Nebyla to stávka ani demonstrace, opravdu jen taková sešlost. Věděli, že tuhle výrobní halu na louce za korunu stejně odstaví a práci přestěhují pod střechu světa. Ale poslední výplatu si přišli vykřičet! Půl hodinová sešlost poprvé na vlastní oči uviděla neviditelného majitele. I na dálku to byl němec jak poleno jenž před halou na louce za korunu přečetl z taháku odvážně česky té české lůze, že výplatu za duben dostane na mou duši desátého května.

Pan Prušánek, bloudící průmyslovou zónou před městem, posměšně procházel právě kolem oné dělnické sešlosti. „Dobře na vás, vy blbečkové, věřili jste cizině, máte to tady.“ Otočil se a odcházel pobavený myšlenkou, jež jej léta provázela. „Srát, blejt a plejtvat stejně budete, i když jste bez práce a to mně stačí, to je má jistota.“ Měl pravdu pan Prušánek, jemu to opravdu stačilo, co více po hloučku propuštěných dělníků chtít? A více by nechtěl ani od předsedy vlády.

Pan Prušánek, dělník od narození, do roku 1948 stačil ještě před dobrovolným složením zbraní k nohám státu, pod dozorem otce rozmontovat vojenskou pušku na zbloudilé němce, před znárodňováním, strachem o svoji nejmilejší hračku rozebrat do mrtě tříkolku a uložit do bedny, hrdý byl, když spravil zámek od školního kabinetu. Tehdy hezká učitelka přírodopisu vyzdvihla malého Prušánka k nebesům. Vyučil se strojařem. S umem, pílí, poctivostí a v tichém chodu udržoval a opravoval znárodněné i socialismem vyvinuté stroje. A když byl pět let v textilce, kam jednou přivezli stavy na tkaní plátna, z něhož po vyprání nebylo třeba košile žehlit a které tak hladce klouzalo po těle, zvedalo chlupy na kůži a člověk si myslel, že oblékl malou elektrárnu a v tuplovaných manžetových rukávech jiskřily; mosazné knoflíky velké jako výrobní štítky transformátorů, tehdy dostal pan Prušánek nabídku vzdělávací stáže do NDR.


V květnu roku 1965, pan Prušánek, s velkou poctou, s vnitřním uspokojením a díkem mateřskému podniku za důvěru a na jazyku trochou němčiny samouka nachytané ze všemožných návodů, vstoupil do města dederonových košil a trabantů, vstoupil jako odhozenec v košili plátěné. V podniku na výrobu tkalcovských strojů se Prušánka ujal mistr výroby pan Brandolf Bauer. Byl jediný z výše postavených, kdo dederonovou košili neoblékal, za to měl v kapsičce blůzy alespoň pět barevných propisovacích tužek z krásného plastu. Jak se mihl chodbou nebo dílnou někdo s úředníků, zazářil bílý dederonový límeček a lesklé knoflíčky manžet. Prušánkovi se zdálo, že tu všechno jakoby probíjí, bál se někomu podat ruku a když spustili předváděcí tkalcovský stroj a kilometry plastových vláken se zkřížily, Prušánkovi se ježily chlupy na těle. Když mistr předvedl, jak se stroj seřizuje, jak opravit drobné závady, Prušánek se do práce zakousl. S mistrem se spřátelil a ten jej třetí den pozval na večeři do své domácnosti. Přátelské posezení to bylo na pruské půdě, a když se paní Bauerová omluvila, oba se vožrali jako utečenci z léčebny.

A tehdy pan Bauer představil Prušánkovi koníčka, za kterého by obětoval, jak podotkl, klidně i svojí starou. Zavedl hosta do skleníku kaktusů. Tehdy měl Prušánek oči na vrh hlavy. Kam se hrabe elegance ojnic, ložisek, ozubených kol a ovládacích panelů strojů za grusonem, za biskupskou čepicí a bělostnou hahnianou! Caphalocephalus senilis, Espostoe lanaty, stály jako plně namotaná vřetena bělostné příze na pohádkovém kolovratu. Tehdy si ke znalostem o tkalcovském stavu odvážel ke třem bělostným košilím z dederonu, což byla pozornost podniku, ještě dárek od pana Bauera, tři kaktusy v barevných plastových květináčích! Tímhle enderáckým dárkem zrodila pruská půda ryze českého kaktusáře okýnkáře. Sám Prušánek to nechápal, přece to v něm muselo dřímat, ty tři hezké mrchy se nehýbaly jako oblíbené stroje, nerostly jako tyčkové rajské, seděly před oknem, mlčely, ale na pokoji jej nenechaly. Přesně podle světelných instrukcí Bauera je postavil na venkovní parapet poloprázdného bytu.

Půlku bytu s nádobím a nábytkem odvezla Prušánková ještě před rozvodem. Výzdobu nepůlila, tu naložila sakumprásk. Asi proto byly tři rostlinky nejzajímavější a nejumělečtější útvary celého bytu. A protože Bauer nezapíchl jmenovky, říkal rostlinkám Pankrác, Servác, Bonifác jako právě odešlým zmrzlým. Prušánkův byt světlila čtveřice oken, dvě hloupá, dvě přechytralá. Dvě studená severní, dvě horká jižní. Podle názoru Bauera je nejchytřejší okno jihovýchodní! Domem ale otočit nelze. Nebylo lehké bydlení v Prušánkovic bytovce. Prušánek v prvním a ten tlustý cikán s velkou rodinou ve druhém, tedy první nad Prušánkem. Okna se kryla se stavařskou přesností a každou chvíli před Prušánkovým oknem prolétl do křovin na úpatí bytovky nějaký předmět. Někdo musel nad cikány držet ochrannou ruku. Domovní schůze nikdy nic nevyřešila. Cikán se prostě nedostavil, a kdyby, tak všechny ukřičí. Domovnímu důvěrníku sliboval a sliboval, že se polepší. Možná se polepšil, když přestal plivat a házet špačky, ale čtveřici dětiček nezvládal. Někdy strop Prušánků duněl, jako by bydlel pod tělocvičnou a inspekce? Tedy vytírání schodů? Tím se cikán s macatou ciknou nezabývali, mnohem raději odebírali žárovky ze sklepa a noviny z cizích schránek.

Prušánek nevynechal den, kdy by kaktusy neprohlédl. Jeho oči nebyly vycvičené a vyškolené jako oči zkušeného kaktusáře, nepoznaly, že rostliny jsou v nepatrném pohybu, nepoznaly barevnou, nevyzrálou mladinu přirůstajících trnů, přibývání vaty, když ale jednou ve vatičce bílé mammillárie rozpoznal fialové špičky kvítků, ty nemohl přehlédnout, jakoby nepřehlédl rašící uhry na dětské tváři, radostí bouchl do parapetu a po třech dnech jistoty psal Bauerovi na pruskou půdu. Pochvalnou odpověď poslal Bauer v balíčku se semenáčky již řádně popsanými a s německou knihou o kaktusech. Tak velkorysý dar Prušánek neočekával. Řádky díků nestačily. Chtěl se zavděčit, pracně vyhledal spolek kaktusářů, aby sehnal nějakou vzácnou rostlinku. Tehdy, v čase Prušákových začátků, bylo tolik vzácných rostlin, byl to čas kaktusářské romantiky. Sehnat tehdy Astrophytum niveum bylo pracné, ale ta bezmezná radost z oné rostliny, trvalá láska a člověčí úzkostlivost. Ve spolku co vyhledal, dostal pozvání a ujištění dvou kaktusářů, že od nich do NDR pošle opravdové špeky.

Přece jen nejistý Prušánek přibalil navíc ke kaktusům švihácké manžetové knoflíčky, pro děti dva angličáky a paní Bauerové tuzexovou kávu. To se těm na pruské půdě zalíbilo. Poslali další rostliny, a že si nemá dělat škodu a k tomu nenápadný soupis co frčí v NDR a není k dostání. Tak odstartoval výměnný obchod a Prušánek do konce léta zaplnil parapet kuchyňského okna kaktusy. Záplava květů, jež přišla s povedeným jarem, napověděla Prušákovi, že to dělá dobře, že ve sklepě správně zazimoval, že už něco o kaktusech ví. Opravdu přečetl mnoho povídání knih i časopisů, jež mu na oplátku za české výtisky posílal Bauer a ten také Prušáka pozval na návštěvu do země trabantů. Prušánek neodmítl a neodmítl ani návštěvu několika větších sbírek, které byly přímo kaktusovým zahradnictvím. Musel tehdy v Berlíně koupit kufr, do kterého před odjezdem s opatrností zabalil nakoupené rostliny. S velkou radostí pak doma vybalil větší Ferocactusy rectispinusy, acanthodesy, alamosanus, Astrophytum senile v. aureum, hledanou velkou myriostigmu i vysněný asterias. A tehdy se rozhodl, že postaví předokenní skleníček.

Konečně mohl Prušánek i v kaktusařině uplatnit strojařský um. Nevyrobil nějaký hřebíky narychlo ztlučený prkenník, vyrobil stroj, skleníček s dvojitým dnem co ukrývalo topné tělísko, jehož teplo rozváděla hliníková deska přímo pod květináči, kratší boky skleníčku otevírané na pantech, horní kryt vyklápěný ručně i automaticky malým převodovým motůrkem ovládaným termostatem a napájeným pro nešťastný případ výpadku sítě z baterie. Celý ten stroječek, jeden metr krát půl, položil na pevné konzole připevněné k rámu okna. Bylo státním svátkem ukládat kaktusy do tak fajnového zařízení, seřadit podle rodů a velikosti, jako při nástupu v armádě, počítat s odstupy, protože do konce léta ještě přirostou. I bez ženské si Pružánek připadal jako v ráji. Na jedno důležité soukolí však zapomněl. Na hloupé umístění pod cikánskou kuchyní. Když stály kaktusy na úzkém parapetu, vyhozené předměty je míjely.
Jen tři dny se tehdy Prušánek těšil z ráje, v den čtvrtý chlístnul starý cikán na kaktusy lógr z kafe. Protože lógr spláchl vodou, utěšoval se: „to jde, horší by bylo, kdyby cikánka jednou vychrstla připálený olej“. Proto měl raději počasí pod mrakem, kdy střecha skleníčku nemusela být otevřena, a Prušánek byl bez starosti. Den dvacátý, štěstí že byl doma, přistála na skleníčku hořící utěrka. Nejspíše cikánce chytila od plynové plotny a ta jí mrskla z okna, když smažila starému lenochovi řízečky. Tehdy, i když se bál té k nebesům bližší cikánské rodiny, že mu budou dělat, když se jim postaví naschvály, tehdy se neudržel a zařval: „To mi jako chcete vypálit byt, nebo co? Pane Lažko, slyšíte mi?“. Nejdříve vykoukla cikánka, potom cikán: „Co tu na nas kryčítě? Co sme vám urobili?“.

„Skoro jste mi zapálili byt vy chytrej!“
Jak cikán vyklonil hlavu, ukázal nahá prsa a chlupaté paže, co na parapet přenášely těžkou váhu. Člověk by řekl, že musí být vzpěračem nebo boxerem. To monstrum smířlivě zabasovalo: „a to sme tu mali pochcípať smradem, pán Prusánek? Je to dole ve kroví, tak čo!“.
„Teď jo, ale přistálo to na mých kaktusech!“
„Pán Prusánek, kaktusy nehorý, jak chcetě zapáliť melún? Zapálítě? Ja dobre vím, že z kaktusů pijou indiani, pán Prusánek!“

Co na tohle mohl chudák Prušánek zařvat do nebes. Zhola nic! Nějaký čas byl klid, ale co uviděl jeden červnový den, když přišel unavený z práce, to by jej nenapadlo ani ve snu. Zrovna když se chtěl pokochat bezednou krásou ferocactusů, barvitostí gladiátorských mečů, ševcovských šídel, vytřeštil oči, jakoby před ním spustila širokou sukni ta jejich hezká personální. Na trnech ferocactusů přistálo malé rezovaté kotě. Podíval se o štok výš a jako divošské oči mezi banánovým uviděl nejmladší cikánské dítko sledovat jeho počínání. Než stačil zaklít, ten prevít zalezl do kuchyně. V Prušánkovi se promíchal vztek s lítostí. Nevěděl, jestli má vyběhnou nahoru a z cikáněte vytřepat duši, nebo popadnout nebohé kotě a mrsknout s ním o chodník, aby mu zkrátil utrpení. Kotě se nestačilo, jak se o kočkách říká, obrátit na packy, dopadlo napůl hřbetem napůl bokem. Prušákovi se dělalo zle, když viděl od spodu zabodané trny rectispinusů, pod krkem alomosuanus a jedině hlavička měla štěstí, že ležela zakloněná na holém asteriasu, jako při umělém dýchání z tlamy do tlamy. Tlama s mladými skelnými zuby dokořán, oči napůl a fialový jazyk visel stranou. Tehdy nad vztekem zvítězila lítost. Prušánek propletl prsty mezi trny, kotě podebral a zkoušel zdvihnout. Krk i hlavu snadno, ale zbytek těla, ten nad hákovitými ferocactusy, šel mnohem hůře. Levou rukou ručkoval prsty od krku k zadku, ten však nešel odtrhnout, některé mírně zahnuté špice trnů probodly kůži skrz na skrz. Volnou ruku natáhnou ke kuchyňskému stolu pro noviny, podložil jimi hlavičku a krk a uvolněnou rukou vyprošťovat hřbet a zadek. Podle občasného zachroptění poznal, že kotě je naživu. Obětoval i jeden trn, jemuž odlomil zahnutou špic. Jako chirurg tu měkkou hmotu nakonec vyprostil, vytáhl papírovou krabici, vystlal ručníkem a kotě uložil. Urovnat kaktusy, opláchl trochu krve, politoval odlomený trn a šel koupit dětskou flaštičku na pití. Nakonec měl radost, když po týdnu skákalo kotě po bytě. Nechat si jej však nemohl. Tehdy vstrčil kočku do tašky, autobusem dojel k první vesnici za městem, došel za humna a kotě s úlevou vypustil. Netušil, že s cikánětem ještě prožije tu nejhorší chvíli dosavadního života a ta jej nenechala dlouho čekat.

Bylo to v čase, kdy kvetl poměrně velký a silný Notocactus leninghausii, tehdy ještě eriocactus. Zelené epidermis, poseté ve svislých hřebínkách žlutými a zlatožlutými trny, jemnými i hrubšími jako srst zanedbaných psů, na temeni vždy zešikmeném ke slunci a plném bílého prachu z drobné vlny, vykvetlo pět rozevlátých žlutých květů velkých jako kopretina, ale jakoby onen kaktus neměl dost fantazie, nedala se v těch neupravených květech najít jiná barva nežli žlutá. Okvětní lístky, pestíky i blizna žluté jako pampelišky. Prušánek se tehdy dlouho povaloval a užíval den dovolené, když se kolem desáté zadíval z postele ložnice dokořán otevřeným oknem na pracovní svět. Leknutím usedl a zašeptal: „to má být výhružka, nebo co?“. Ze šňůry na prádlo se v okně houpala smyčka jako na šibenici. „Tak voni mě ti umouněnci ještě budou strašit? Za co?“

Prušánek seděl ve střehu jako myslivec na čekané. Smyčka se dala do pohybu, zamířila přímo na kvetoucí notocactus. V Prušákovi to začalo vřít. Strnule se díval, jak se někdo tam shora pokouší nasadit smyčku kolem rostliny. Díval se a tomu zloději skoro fandil. Cítil, kam to chce, dokonce pohnul rukou, jakoby on sám prováděl tu skopičinu. V ložnici měl Prušánek na parapetu se zahrádkou jen dvě řady kaktusů. Nahrbil se, když viděl, jak smyčka už téměř objala tělo kaktusu. Potom se stočila, povylezla, mírně rozhoupala a znovu zaútočila na kaktus. Ještě dva pokusy a najednou zapadla odsouzenému na krk. To už byl Prušánek v transu, vystartoval z postele, skočil k oknu a strhl prádelní šňůru do ložnice. Kdyby tehdy strhl do bytu kýbl sraček, bylo by mu lépe. Namísto toho letěl před oknem malý cikán. V mžiku za ním vyskočil notocactus se smyčkou na těle, jenž se přehoupl i s párem latěk přes zahrádku. Když Prušánek viděl padat před oknem tu příšernou hmotu a bez jediného výkřiku, zdola pak zvuk, jenž připomněl smetnutí proutěným koštětem, dopadl v polomdlobách na postel. Vteřinku uviděl vybělenou ložnici, vybělenou almaru, koberec, potom se vyklonil z okna, a když zahlédl světlé křoví i trávník, světlý asfaltový chodník, dopadl zpátky na postel. Sada myšlenek mu prolétla hlavou. Od útěku až po udání sebe samého. Vyskočil a upaloval před dům. Schody zely prázdnem, ani před vchodem nikoho neviděl. Prohlédl prázdný betonový chodníček pod okny, zadíval se na husté keře šeříků a forsytie, znovu se rozhlédl po okolí, pak zpátky na keře, kde si všiml přehozené prádelní šňůry a ze strany od trávníku pohupující se, oběšený notocactus. Tak se mu to nezdálo, všechno je to pravda. Prušánek zatáhl za šňůru vedoucí do křoví a jakoby zmáčkl břicho plyšové hračce, v křoví to zasténalo. Prudce jej rozhrnul a mezi kmínky, po pravidelném stříhání hustých forsytií, uviděl malého cikánského spratka zaklíněného do větví. Hlava mu visela k zemi, musel být v šoku, když se o nic nepokoušel. Šňůru měl ještě omotanou na zápěstí, triko shrnuté až nad žebra a břicho odřené do krve. Přestože se Prušánek strachy potil, zaútočil: „co tu děláš, ty prevíte!“. Odpověď nedostal. „Tak slyšíš, co si to měl za lubem!?“

S cikánem zatřásl, konečně se pomalu rozkoukal. Najednou se strašně vylekal, kroutil se a jako žížala z háčku se snažil vyprostit. Prušánek odkláněl kmínky svírajících rostlin. Ulevilo se mu, když se cikán vysoukal a dával zachránci najevo, že se bojí. Když se ale s odřeným břichem a zády postavil na nohy, byl Prušánkovi sotva po prsa, nakročil se a skrz zuby vypustil: „tohle mi zaplatíte“. V mžiku zmizel do parku za dům.
Prušánek tehdy ležel na posteli a čekal hromobití. Slyšel každé vrznutí z chodby, kroky, bouchnutí dveří a nejvíce se soustředil na strop, až starej spustí a pak už jen zvonění a slíznout výhrůžky. Hromobití se dočkal v půl sedmé, kdy to ve stropu zaburácelo a hrom vletěl i oknem, tak cikán zařval a pak spustil i déšť, jak rozčílením chrchlal a flusal z okna. Prušánek chodil nervózně po bytě. Ještě uslyšel shora cikánku a potom poslední zvonění. Kukátkem zahlédl ztělesněný hrom. Se smotanou šňůrou za zády, coby důkazným předmětem, připraven čelit útoku obrovitého souseda, otevřel. „Pán Prusánek, némátě prosim tinkturu? Ten naš malej zasran se do krve pobil. Pojte se pozreť jak je dodrápaný. Má z toho aj horůčku. Nematě daků sračku na rany?“
Prušánek, připravený se hájit, dokonce ze zoufalství takovým argumentem, že měl jako strach, aby se kluk neoběsil, proto že strhl šňůru, nedůvěřivě sledoval, jestli to není jen divadlo, ale když cikán opět zaprosil, zvrátil taktiku: „no jo, to je ta divoká mládež, s námi to nebylo jiné“.
„Dyť ho málem ubili, pán Prusánek, copak tohle sa robí, že je kluk cigán, nó a čo?“
Prušánek stále ještě nevěřil, že starej o ničem neví.
„Pán Prusánek, matě? Jinak musím volať pohotovosť.“

Tehdy Prušánek přinesl půl lékárničky a cikán s úklonou odešel. Tři dny neviděl toho spratka, tři dny si lízal rány v bytě. V den čtvrtý, když šel Prušánek pravidelně z práce, ten umouněnec čekal na schodech. Opřený stál za podestou druhého schodiště rozpažené ruce položené na zábradlí, hlavu předstrčenou, jakoby jí na zkoušku strkal pod gilotinu a drze rozkázal: „koupíte mi kolo! Zelenou, tříčtvrteční Esku!“.
Prušánek nakročil jednou nohou přes tři schody, položil lokty na koleno a z půl metru se zadíval drzounovi v jeho úrovni do očí: „cože tě mám koupit? Kolo? A Esku? Za co ty smrade? Za to že si chtěl krást? Malý cikán neuhnul ani neslevil: „mají jí na náměstí ve výloze. Jinak…“.
„Jinak co? Jinak řekneš tátovi, že si chtěl krást a žuchnuls do křoví?!“

Cikán mlčel, rukou vyhrnul triko až k bradě a ukázal rozdrásaný hrudník, ale tak obludně, že Prušánkovi bylo zle. Oba mlčeli, po chvíli se Prušánek odlepil a beze slova pokračoval schodištěm. Přede dveřmi od spodu zaslechl hlas toho spratka: „stojí šestsetpadesát!“.
To už Prušánek neodpověděl, jen si pomyslel: „alespoň umíš líp česky než tvůj fotr“.

Tehdy nezastavil Prušánek před výlohou sportu ze strachu, ale tak trochu z lítosti k cikáněti. Ten se při lumpačině s partou před domem kolikrát bolestí chytil za břicho. Konec konců, stejně to dopadlo dobře, mohl mě prásknout a měl bych větší nepříjemnosti, lítal by s fotrem po doktorech a ten by mě dosucha vyždímal. Někdo by mě v domě politoval, někdo pohanil. A vůbec, co bych dělal, kdyby ten pád z okna nepřežil? Viděl to někdo odnaproti? Zapíral bych esenbákům?

Jednou toho pinčla potkal na ulici s partou, a jak se míjeli, malej slušně pozdravil, a když se z party nikdo nedíval, vyhrnul před Prušánkem triko a natočil se, jako by byl svůdná běhna. Na druhý den odpoledne Prušánek popadl sedm stovek, což byla tehdy polovice dobré výplaty a ve sportu na náměstí koupil zelenou tříčtvrteční Esku. Vybavenou zvonkem, dynamem a koženou brašničkou na nářadí, ji v podvečer malému cikánovi předal. Oči mu zářily a děkoval, jako kdyby byl Prušánek pán velkomožný. Na druhý den mu cikán přinesl v novinách zabalený kaktus. Byl to obyčejný echinopsis kradený někde z okna chodby. Moc radosti mu neudělal, ale ve včerejších novinách, do nichž byl kaktus zabalen, si přečetl inzerát: nová čistírna odpadních vod hledá zkušeného strojníka a k zaměstnání nabízí byt se zahrádkou! Tehdy neváhal a během jednoho dne udělal životní rozhodnutí.

Čistírna
Do čističky na konci města nastoupil Prušánek v letech, kdy již nebyla jen takovým obyčejným čajovým sítkem, cedníkem na nudle, nebo přesněji kátrovačkou co zachytila tenisáky, pinpongové míčky, pánské ochrany ale s bídou rozmáčený novinový papír, jímž si tehdy občané běžně vytírali zadky. Nastoupil v letech, kdy řeka pod městem prohrávala nejkrutější bitvu od zrození planety, bitvu s člověkem. Co horšího mohlo potkat vodu, než setkání s hezky stavěným tvorem s hladkou voňavou a vyholenou kůží. Za to řeku hyzdily fousy ruských mužiků, co tehdy v šedi směsného odpadu vlály proudem. Ze dna co chvíli vyskočil černošedý pucek velký jako lavor a spolu s mazlavými kolegy plul jako vysloužilý věnec pohřební. A pěna pod jezem? To nebyla pěna na pivečku, co si človíček z města dával po dobrém jídle, nebo před milenkou na kuráž, byla šedivá a jedovatá. A ryby? Na rozhodnutí Českého rybářského svazu se směly chytat celoročně, protože tam žádné nebyly. A když náhodou nějaký sezóny nedočkavý rybář nahodil, tahal z vody vlasec obalený šedivým šlemem. Zato kousek po proudu, necelých pět kilometrů za městem, kde už nevlály šedé vousy mužiků, kde stojatá voda před jezem bublala jako termální pramen, byla bašta pro podnikavce. Brázdili vodu na svých pramicích, z nichž dlouhými naběráky vybírali plynaté bahno ze dna, a pleskali jím do přepravek od řezníků z masen. Když je vyložili na břeh, kolemjdoucí si nemohl nepovšimnout, že bahno je živé. A když se troufale zadíval, uviděl tisíce patentek, žížalic a rudých nitěnek. A kdyby byl troufalý jako já a zeptal se nač to?
Dostal by odpověď, „že do pražských akvaristických prodejen. Je to ryto jako bejk“. Ale jak separovat živé potvory od bahna, to se stejně jako já, nikdo nedozvěděl. To bylo velké tajemství. Tihle podnikavci na tom tehdy byli stejně dobře, jako veksláci s valuty.
S novou čističkou, do níž Prušánek nastoupil, tenhle výnosný obor po pár letech odumřel. Voda za městem už nepřinášela červcům z bahna potřebné živiny. Pět let čističku projektovali, pět stavěli a byla spíše rozhodnutím politickým, než z lítosti nad řekou. Britové vyčistili Temži, Němci Rýn, socialistické Československo nesmí pokulhávat! A onu čističku spustili zrovna v letech nejkratších minisukní, zrovna když už nebylo co zkracovat, když se člověk nemusel ohýbat, aby viděl, pro jedny do pekla, pro druhé do ráje. Líbilo se nám to, i když by se dnešní ženy za tehdejší nohy trochu styděly a připadaly si poněkud opuchlé. Bůh ví, s jakou krásou na nás přijdou za padesát let!

Od vrátnice poslali Prušánka na pohovor rovnou do kanceláře vedoucího provozu, do menší dvoupatrové budovy. S černovlasým, usměvavým človíčkem si podali ruce. „Tak povídejte, co vás přivádí z čisté textilky do řitě města? Utahaly vás ženské, nebo máte vyrážku z dederonu? Tady budete žít v bahně vlhku a pachu. Smíříte se s tím?“

Taková hanlivá slova Prušánek nečekal. Místo aby jej vedoucí lákal na výhody, promluvil jako starý praktik. A jako starý praktik promluvil i Prušánek: „víte, strojařinu mám rád, tam jsem si jí užil opravdu dost, a s těma ženskejma? No, byly tam, ale v šátkách jako selky a před točivými stroji předpisově upnuté, zápěstí, nebo kotníčky viděti, byla vrcholová erotika. A mám-li být upřímný, nabízíte byt se zahrádkou a já mám trochu problém s bytem…, totiž…, pěstuju kaktusy a okna jsou přeplněna. Tak je to“.

Provozní si povzdechl, pořád však s úsměvem: „tak tohle jsem netušil, zrovna před obědem jsem přidělil klíče bioložce, tedy slečně Bízkové, kterou nám přidělil kraj na zkušební dobu čističky. Ona má měřit všechny ty sráděry v různých stádiích a posoudit jak to všechno funguje. Ale ještě je tu jeden byt tady v budově, ten vám mohu beze všeho nabídnout. Až Bízkovou uvidíte, uznáte, že patří do zámku. A s tou zahradou, já myslím, že vám jí přenechá. Ani jste se nezeptal na to nejdůležitější, co za práci. Nabízíme vám nástupní plat jeden tisíc osm set brutto. A co se týče prémií, sám nevím, co bude. Tohle je jediné odvětví, kde soudruzi neplánují, kdo kolik nasere se ani plánovat nedá, to uznáte sám.“
Odvážná slova od vedoucího provozu, pomyslel si Prušánek a odpověděl stejně odvážně: „pane provozní, když si matky mohou dávat do socialistického závazku, že budou dobře vychovávat vlastní děti, proč by nemohli soudruzi plánovat městu, kolik má nasrat?“.
„No vidíte, a hned by měli agitační střediska pestřejší práci. Teď vás pošlu za mistrem, aby se s vámi trochu porozhlédl.“

Před budovou čekal dlouhý, hubený člověk s černým plnovousem, obočí jako kartáčky na semiš s  prsty vykutáleného kasaře, Prušánka přivítal mile jako stejně provozní: „tak vy jste ten adept z nebes, na kterém to bude všechno stát? Těší mě, že vás mohu uvítat, zatím vůní betonu a barev, ale až to spustíme, nevím, co to s námi udělá. Tohle město má už devadesát tisíc obyvatel a průmyslových podniků desetkrát víc než kostelů a to je špatně“.
Prušánek se tím zvláštním porovnáním zaradoval, bylo takové nesoudružské, apolitické. Prošli celý provoz, obrovské kruhové betonové nádrže, štěrkové i pískové filtry, vyhnívací tanky, betonové vpusti se stavidly, nakládku kalu, všude viděl hnací motory, převodové skříně, řetězové pohony a čerpadla, že hlava Prušánka odmítala další výklad. Přišlo mu vhod, když dorazili k malému domku, jak stálo v inzerátu, „se zahrádkou“! Celodenně prosluněný pozemek na konci areálu nové čističky, jenž končil utrápenou řekou. Teď jí svitlo trochu naděje. Až se naplní ty kulaté nádrže, kde se permanentně točí ten obrovský čtyřramenný čeřič, bude jí líp. Zatím co mistr povídal o koncové výpusti, o kvalitě vyčištěné vody, jež se má za domkem setkat s řekou, Prušánek promýšlel, kam by umístil dlouho vysněný skleník, kdyby slíbenou zahrádku získal. Oba najednou přerušil úkaz, v čistírně odpadních vod velice vzácný a nedávno nazvaný minisukně. Z domku vyšla žena s tak odhalenými nohy, že její sukně připomínala v rozkroku rozstřižené trenýrky. Dlouhé vlasy v barvě suchdolského říčního písku, dělaly střechu ramenům, šíji i lopatkám. Prušánek přestal myslet na kaktusy, mistr na sračky. Tenhle úkaz již mistr znal, zahlaholil: „tak jste se zabydlela, slečno?!“. Též zahlaholila: „jo, jo, zabydlela, a když se takhle rychle zabydlí mikroorganismy v čistírně, do švestek vypadnu!“. Oba chvíli stáli pozorující úkaz.

„Tohle tu nemělo bejt, to nebude dělat dobrotu,“ povzdychl si mistr, „tohle nám sem přidělili pro zkušební dobu, víte? Má v provozní budově laboratoř. Dokážete si představit zámořskou loď s mužstvem a jednou blonďatou kráskou? Nechtěl bych tam být kapitánem…, tak abychom raději pokračovali.“
Tehdy zapracovala vyšší moc, což byli soudruzi z kraje a textilní podnik uvolnil Prušánka bez dlouhé výpovědní lhůty do preferované a vládou sledované stavby městské čistírny, právě den před plánovaným spuštěním. Hlavní rozhodnutí udělal Prušánek až po domluvě s malebně krásnou slečnou Bízkovou, jež mu beze všeho přenechala zahrádku a po ujištění provozního, že domek po Bízkové připadne jemu. První den nástupu měl Prušánek co dělat, aby pochopil složitý princip čistírny, aby se seznámil s možnými poruchami, s většími haváriemi, náhradními řešeními a opravami. Narychlo si podal ruku se svými spolupracovníky, elektrikářem Romanem, zámečníkem Fandou, fekálníkem Kamilem a pomocným dělníkem Ludvou. Celý ten složitý mechanismus spustili na druhý den za účasti soudruhů z Krajského úřadu a z Národních výborů městských částí. Na padesát papalášů tehdy přihlíželo, jak pomocný dělník Ludva otevírá nové, odbočné stavidlo z obtoku, neboli po novu z baypasu a vpouští městské sračky do nového zařízení. Potom zavřel stavidlo na obtoku a všichni pozorovali, jak páchnoucí černohnědá tekutina protéká lapákem štěrku, prolétne česly, lapákem písku a zkušebním lapákem tuků. O to řidší se pak valila do objemných usazovacích nádrží, kde se slavnostní průvod na dlouho zastavil, aby po hodině uslyšel onu městskou kejdu vtékat zbavenou všech mechanických nečistot do kulatých, neustále provzdušňovaných biologických nádrží, kde aerobní bakterie svým metabolismem odbourávají až devadesátpět procent organického znečištění vody.

A postarat se o bakterie, to byla hlavní náplň slečny Bízkové. Ona také vystoupila z hloučku a pro boha, v té nejkratší sukni vycupitala po pěti schodech na ochoz kolem kruhové nádrže, na delegaci vystrčila zadnici a v úklonu pozorovala, jak se nádrž plní městskou kejdou. Jaké povyražení způsobila u papalášů, neumím popsat. Nikdo ani nešpitl, jen se dívali na nestydaté, ale božsky nádherné nohy slečny Bízkové poctivě pozorující přitékající městský kal. Nikdo si nedovolil říci, „ta nestyda“, nikdo nepovzdechl, „bože, ta je nádherná“. Po chvíli, pomocný dělník Ludva, jako ten nejopuštěnější čokl zavyl a pozornost obrátil na sebe. Pak už se usměvavá slečna Bízková opět ztratila v hloučku, kterému nedopřála klid. S výkladem provozního pak prošli kalové hospodářství, načež zafoukal teplý větřík od biologické nádrže, kde už Prušánek spustil velké oběžné kolo se čtyřmi rourovými rameny a trysky a zvířená odpadní voda ukázala nosánkům kancelářských, že jsou opravdu v řiti města. Pomalu se začali rozcházet, s panem provozním už zůstali jen soudružka a soudruh z kraje.“

„No, bylo nám tu s vámi dobře, soudruhu provozní, povinnosti na kraji však volají. Jenom dvě připomínky mám a nebudu vám je dávat písemně, berte je jako soudružskou radu. Nikde jsem neviděla agitační plakát, nebo nástěnku. Já vím, je to tu nové, ono na to jistě dojde, ale je to jako nové auto bez značky, také nevíme, komu patří. A lidé by měli vědět, že tuhle čistírnu vybudoval socialismus. A ta vaše chemička nebo bioložka, soudruhu provozní, dejte jí pracovní oblek, tahle móda to je kamení do našich hnacích ozubených kol. Včera ukazovali po letech kosmonautku soudružku Těreškovovou, celý svět jí uznává, ale i ta má sukni až pod kolena. Chtěla bych vidět tu vaší bioložkou, co by si počala s krátkou sukní v raketě? Tak jí to nějak vysvětlete.“
Pan provozní za nimi nevěřícně kroutil hlavou s nevyřčenou myšlenkou: „máš pravdu, soudružko, ta naše Bízková by v raketě opravdu nastydla, kdyby otevřela okno na oběžné dráze“.

Na druhý den, když přišel Prušánek do práce, už na čističce nevoněl nový nátěr, a vyzrávající beton, z dálky cítil pronikavý pach žumpy a když prošel vrátnicí, nos se mu ohrnul. A stejně tak jeho spolupracovníkům, jenom slečna Bízková, která prováděla ranní odběry, se usmívala, když procházela kolem údržbářské pětice a když si elektrikář Roman rýpnul: „a to ti vaši nálevníci, to takhle nechaj?“. Zacpával si nos.
„A co jste čekali, pánové? Nejste v pekárně, a nálevníci tam nejsou, ty musím teprve namnožit a až i oni do toho budou kálet, to teprve poznáte!“
„Tak si to slyšel, Romane? Až budou srát i nálevníci, pak to teprve bude vono,“ posmíval se dělník Ludva.
S Prušákem to trochu zamávalo, tady, že by měl bydlet? Čtyřiadvacet hodin vdechovat otevřenou žumpu? Domek, o který se ucházel, byl od hlavního zařízení asi sto metrů, nejbližší byla výpusť vyčištěné vody, co do řeky vtékala třicet metrů od domku. Avšak kalové hospodářství s vyhnívacími nádržemi byly sotva dvacet metrů. Nádoby byly naštěstí uzavřené, to byla jediná útěcha.
Druhý den si slečnu Bízkovou zavolal provozní.
„Tady jsem vám nafasoval plášť, je trochu delší než ten váš prstenec kolem…, kolem Saturnu, asi jako plášť ruské carevny. Budeme vás do něj před soudruhy schovávat, jako v kuchyni princeznu do myšího kožíšku, znáte tu pohádku? Mějte ho alespoň připravený ve skřínce, kdyby přišla vizita. Řeknu vám to po svém, nasrat do pisoárů můžeme, kolik chceme, to u nás snadno vyčistíme, ale nasrat soudruhy, s tím si neporadí ani vaši nálevníci.“
Bízková vyskočila ze židle, vzala černý, plátěný balíček, jenž provozní položil na roh stolu, za límec jej zvedla k bradě, zatřepala, plášť spustila až ke kotníčkům a smutně se zadívala před sebe: „s tím by mohl Král Šumavy převádět a ta princezna, jak jistě víte, ta se nakonec prozradila sama a vzala si krále. A koho si vezmu já, až se prozradím? Soudruha z kraje?“.

Navlékla plášť a provedla pár kroků manekýnky, jež rozesmály provozního: „No, koukám, že s vaším pláštěm to bude stejné jako s agitační nástěnkou, kterou mně soudruzi zaúkolovali, podívejte,“ sáhl pod stůl, asi pro metrovou desku s přišpendleným papírem a tučným nápisem:

I když moře nevlastníme, špínu do něj nepouštíme.
Moře ať si sami kazí, západní dobrodruzi.
O naše čisté říčky, starají se nálevníčci.

A pod ním vymalován barevný obraz pětice pijáků piva. A když se překvapená Bízková zadívala, poznala elektrikáře Romana, zámečníka Fandu, fekálníka Kamila, dělníka Ludvu a Prušánka. Udivená Bízková přejela jemně prsty po malůvce. „To je opravdu vymalované barvičkami? A jak jste si je zapamatoval? To vám stáli modelem? O tom moc pochybuju. A proč jste jim to udělal, vždyť ani nepijí. A co tomu řeknou z kraje?“.
„Říkám, že to bude jako s vaším pláštěm. Když přijdou soudruzi, vy si nasadíte plášť a já přihodím tenhle obrázek.“ Provozní sáhl opět pod stůl a pod veršík přišpendlil docela jinou malůvku. Pět obrovských zvětšenin známých nálevníků, tak pěkně vymalovaných a vybarvených, že se až člověku z těch potvor dělalo zle. Bízková si podupla radostí, když viděla věrné malůvky.
„Vy byste mohl malovat dětem do přírodopisu.“

Provozní, byl z té pochvaly sedmému nebe nadosah, když najednou Bízková obrátila: „ba ne, nemohl, soudruhu, tohle je trepka, tohle mrskavka, vejcovka a vířenka, ale tohle, vážený soudruhu pane, tohle je krásnoočko, které nepatří mezi nálevníky, protože krásnoočko patří mezi bičíkovce! Tak a co teď s tím? Soudruzi jsou za dveřmi! Budete mít potahovačky, soudruhu provozní!“. Provozní vysunul šuple, vyndal barvičky a podal návrh: „tak to se musí, soudružko, za vaší odborné asistence přemalovat“. „Já myslím, že ne pane provozní, i kdybyste mezi nálevníky namaloval jelena s parohy, nepoznají to. Nechte být, je to úžasné!“ Když Bízková opustila kancelář, provozní dlouho seděl a hltal zbytkovou vůni.

A jaká ženská byla tehdy Bízková? Celé jméno, ing. Barbora Bízková. Zamlada Barborka. Tuhle milou zdrobnělinku však za uplynulých deset let neslyšela. A když soudružka z kraje zmínila první kosmonautku Valentinu Těreškovovou, jestliže ona byla první kosmonautka, Bízková, v té době jen o pět let mladší byla by beze sporu až do éry raketoplánů kosmonautkou nejhezčí. Otec Valentiny byl traktoristou, Bízkové profesor fyziky. Kdyby Bízková letěla do vesmíru, musela by vstupem do rakety sehnout tělo víc než Valentina, štíhlým pasem by ale ušetřila Sovětskému Svazu dva až tři kanistry paliva. A kdyby přistály společným letem, dostala by pusu od Chruščova první Bízková. Valentina byla slavná, Bízkovou uklidili po studiích na páchnoucí čističky, protože otec včas prokoukl Komunistickou stranu Československa. Valentina si musela malovat obličej, Bízková nepotřebovala, měla vzletné obočí a dlouhé řasy o mnoho temnější než vlasy písku. A když by se jí při startu rakety udělalo zle, nevybělela by jako Valentina. Valentina měla jediný let, Bízková zprovoznila čističek desítky. Po Valentině pojmenovali ulice a socialistické sídliště, po Bízkové prd.

A téhle „neslavné“ ženě nesl jednu obyčejnou středu pracovního týdne Prušánek kytičku karafiátů. Nesl jí do domku, který měl patřit a bude jednou patřit jemu, nesl jí, aby s Bízkovou projednal ten nepříjemný pach.
„Už jsem si myslela, že mně dáte s úctyhodným předstihem kytičku k svátku a vy na mne s pachem.“
„Kdybych měl tu čest, znát nejdříve z celé údržbářské čety vaše křestní, kytičku bych vám donesl třeba s ročním předstihem.“ „Barbora, Barbora Bízková, pane Prušánku.“
„Na Barborku, větvičku do vázičky uříznouti. Čtvrtého prosince, nemýlím se?“
„Nemýlíte, ale jste stejný jako ostatní.“
„Je snad špatné držet zvyky?“
„Samozřejmě není, jenomže pod jménem Barborka si každý představí zmrzlou holou haluz, ale nikdy ne mě. Barborko, to mě snad naposledy řekla maminka, když byla naživu.“
„Vy jste ale jako větev rozkvetlé magnolie, nebo…“
„Nebo angreštu? Vidíte, zase ta haluz. Proč mně neřeknete, jste jako trepka velká, nebo měňavka? Nebo, chcete-li být libozvučný, labutěnka, zobánka, nebo vířenka? Tihle nálevníci alespoň napraví, co člověk zašpinil a řeka si s úlevou vydechne. A ten pach? Pejskům a rackům voní. Ale nemějte strach, trošku se odér vylepší, až bude zařízení pracovat jak má. Jednu útěchu pro vás mám hned. Tenhle domek postavili na správné návětrné straně. Za čtrnáct dní jsem ke zklamání dotěrných mládenců, nechala okna zavřená jen jednou, ale podle mého nosu se řídit nemůžete, ten si zvykne na ledacos. Dnes máme zrovna bezvětří, válí se to všude a nebýt vás ani nevím, že stojíme, jak trefně podotkl váš pan provozní, v řiti města.“
Prušánek, i přes zápach fekálií, zachytil kousek svěží vůně, jen tak lehce, jako kdyby kuchař nakapal pár kapek citronu na zpackanou rybu, nasával tu vůni, co se mísila s fekáliemi, hrabal se nosem ve vzduchu, jako pohraniční pes. Potom si konečně urval slovo: „víte, neumím si představit, že při otevřeném okně, budu vařit třeba brambory na loupačku, pěkně s máslíčkem a do toho tenhle závan. Nebo jen tak večer sedět, dívat se na velký vůz, jak prázdný někam peláší. Chci si tady postavit konečně pořádný skleník, říkám si, jestli vůbec ucítím jemnou vůni kaktusových květů. Oni se s ní nepředají, víte?“

„Tak pěstujte afrikány.“
„Dejte pokoj s afrikány! Kvůli kaktusům jsem změnil zaměstnání a přišel do tohohle.“
Po druhé Prušánek ucítil jemnou, svěží citrónovou vůni.
„Vy se chystáte někam odejít? A já vás zdržuju?“
„Na večeři, pane Prušáku, musím projíst štědré diety, co dostávám. Nebo že byste mě někam pozval projíst kus strojnického platu? Nebo na vás čeká netrpělivá paní Prušánková? Nebojte, já to nemyslím vážně, vystačím si sama, soudruzi mně tak naučili a v deset potřebuji ještě nabrat vzorky, abych prozkoumala večerní stolici města.“
„Prušánková na mě nečeká, Prušánková už se nejmenuje Prušánková,“
„Tak když na vás Prušánková nečeká, pomohl byste mně něco opravit? Alespoň si pořádně prohlédnete, do čeho jdete.“
Bízková zavedla Prušánka do malého přízemního čtverhranného domku se sedlovou taškovou střechou. Ten byl vyprojektován a postaven jako první pro stavební dozor. Provozní budova již měla tu nešťastnou rovnou střechu, jako všechna socialistická sídliště. Přivedla Prušánka do obývací místnosti, „podívejte, tohle strašné zařízení potřebuji opravit“.

Ukázala na opřenou okenní roletu. Prušánek tohle opravdu strašné zařízení znal. Stejnými okenními roletami byla vybavena všechna sídliště. Taková roleta se skládala z dřevěné duté kulatiny, na kulatinu navinuté v šíři okna plátno a uprostřed stahovací šňůrka. Do duté kulatiny vstrčeno stejně dlouhé ocelové péro. Celé to zařízení bylo zavěšeno v postraních konzolkách pod okenním překladem. Když si bydlící nepřál být z venku viděn, šňůrkou roletu stáhl. Otáčením kulatiny se péro nestřádalo a bylo připraveno pouhým škubnutím za šňůrku, roletu navinout. Stěží se našel byt, kde tohle pekelné zařízení fungovalo a bydlící jej postupně nahradili závěsy. Prušánkovi se známým fíglem povedlo roletu opravit. Nadšená Bízková jej zavedla ještě do ložnice, „tady je to trochu horší, podívejte“.
V ložnici nebyla roleta opřená, ale válela se na zemi a to dlouhé, ocelové péro v chomáči, jako když člověk nešikovně rozebere budík a vyletí péro ven.
„Proboha, co jste tu dělala?“
„Trochu víc jsem za to drbla a spadlo to.“
I na tohle znal Prušánek postup a za chvíli byla roleta opravena.
„Můj soused, tedy ten nade mnou, vyřešil opravu vyhozením všech rolet z okna. Očekávám, že až se mu jednou porouchá manželka, třeba když přestane vyvařovat, poletí za nimi.“

„A vy jste takový šikula, Pane Prušánku, vy si jí dole rozbitou posbíráte, složíte dohromady a bude vyvařovat vám. Nemám pravdu?“
„Na opravy porouchanejch ženskejch, slečno Bízková, na to nemá vercajk asi nikdo na světě. A kdyby se to někomu povedlo opravit, dříve či později se to znovu porouchá.“
„A v čem se porouchala paní Prušánková?“
„Měla trvalý vývod bokem. Myslím pro finanční toky.“
„A to dnes stačí na rozvod?“
„Ne, musíte si k tomu přičíst permanentní nevěru a místo kádrovačky.“
„A pane Prušánku, slečny se také mohou rozbít?“
Bízkovou prohlédl od střevíčků, přes bílé plátěné kalhoty, rozhalenou šedou košilku, až po pískové vlasy a zpátky na provokující oči. „Vy jste pevně stavěná, jako z buližníku, ale dovnitř já nevidím a nejvíc poruch přichází zevnitř.“

Moc přísně a bez očekávaného vtipu odpověděl o jedno desetiletí mladší ženě. Nepolichotil, neurazil, na večeři nepozval. Ne, že by se mu Bízková s bříškem jak dopis do kaslíku, nelíbila, ale se svojí profesí a založeným panděrem si netroufal. Avšak v Prušánkovo hlavě, stejně jako v hlavách kolegů, Bízková potají lehávala. Lehávala v minisukni s nohama mírně pokrčenýma, lehávala bez košilky, na boku s rukou pod hlavou, jeden prs snášel na posteli váhu druhého, jako dvě nerozlučné kamarádky ze školního tabla. Lehávala bříškem k peřinám, na nahé zadnici ukázala svůdnými nerovnostmi vykreslený hanbatý křížek. A po dráždivých představách rozespalých hlav hopla do krásné pracovní reality, kde Bízková nabírala teplým ránem na ochozu biologické nádrže ranní městskou stolici. Dívali se údržbáři, fekálník Kamil, dělník Ludva, z okna provozní i mistr. A s vroucím přáním, „kdyby si tak do těch sraček žuchla, ty nahotino“, dívala se i univerzální dělnice s přezdívkou Marta z kumbálu.

Švestky už krapet modraly, jako od kopíráků prsty nešikovné úřednice, když jedno slunné chladné srpnové ráno, byl údržbářský hlouček při odebírání ranní stolice Bízkovou, živější nežli jindy. „Pánové, tohle vlákno vymyslel génius.“
„Ne, ne, génius jím teprve obepnul ženské nohy!“ Oponoval elektrikáři Romanovi fekálník Kamil avšak dělník Ludva nesouhlasil: „na ženskejch nohou to nemá co dělat, je to studený a jednotvárný, genius byl ten, kdo z toho vymyslel rybářskej vlasec!“
„Pánové a to já vám skočím do řeči,“ zjevil se třem čumilům za zády čtvrtý, starý vrátný, brigádník pan Kaňula. „To dyž začely najlonky se švem, to byl rozruch, má pravdu tady Ludva, tohle je jednotvárný, podvazky jsou podvazky, ty dyž se ukážou větrem nadzvednutou sukní, to je k neudržení.“
„Kampak by ty podvazky napasovala, dědo, nevíte?“
„No právě že nikam, dyž má vidět celý nohy. Musely holt vymyslet punčochový kalhoty a to už nejní vono, ty může natáhnout až k bradě. Ale podívejte, jak se to vlákno na slunci třpytí, co tam v těch sračkách ta holka vidí?“
„Jen jí nechte koukat do sraček, dědo, aspoň nevidí nás.“
A tuhle světovou podívanou narušilo zlé zatroubení před staženou závorou vrátnice. „Těbuch, jedou z kraje, takhle po ránu a já tady čumím, pánové, letím!“
„Voni se neposerou, dědo!“ A soudruzi se posrali. Na druhý den, stál na ochozu biologické nádrže černý přízrak.

Dlouho se doporučením soudružky z kraje netrápila, slečna Bízková. Černý plášť už brzo odloží navždy. Čistírna již plnila svojí funkci, řeka si oddechla, smrádek o pár stupínků polevil a Prušánek jednoho srpnového dne, do předem připravených pařenišť, nastěhoval kaktusy do zahrádky. A kdyby se ještě po roce Prušánka zeptali, jestli je šťastný, řekl by, že ano. Ten poslední srpnový týden trávil večer co večer u kaktusů v novém zařízení a do posledního autobusu rozmlouval se slečnou Bízkovou. Ani vítr co obrátil směr od čistícího zařízení, nenarušil příjemné rozmlouvání, pozorování té hezké ženy, Prušákovo neomalené dvoření, poučování o životě kaktusů a oboustranné vyprávění. Na noc však Prušánka do domečku nikdy nevzala a Prušánek nikdy ze sebe nedostal, co k Bízkové cítí, přestože celý poslední týden hořel jako plynový sporák.

Jednou však musel přijít den, kdy záznamy slečny Bízkové spadly pod určené limity, kdy vyčištěná voda plnila předepsané hodnoty, kdy Bízková svojí měsíční práci odevzdá do oddělení vývoje, kdy převelí tu inteligentní hanbářku s nahejma nohama na jinou akci, do řitě města na Vltavě, Hronu, Dunaji či Sázavě, aby kratičkou sukní dráždila soudruhy stejně, jako dlouhými vlasy chuligáni. Jediný tvor, jenž byl nadšen čtvrtečním odchodem Bízkové, byla Marta z kumbálu. Šla přece na čističku proto, že tam budou samí mužský, budou si jí hledět a hýčkat. A kdyby Marta měla stát rovněž v minisukni na ochozu vedle Bízkové a do vírů městské kejdy hledět po jejím boku?

To by Marta nikdy neudělala! Vedle té študované žížaly? Marta měla nohy samé maso, lidojed by to spočítal na čtrnáct dnů zásob. Marty nohy byly jako z hnědého mramoru. To mramorování by hravě zpravily dvě vrstvy, podle Kamila, geniální, silonové tkaniny. Masité nerovnosti nikoli. A chtěl by vůbec malovat pan Mánes takovou Bízkovou? To Martu s kumbálu rozhodně ano. Marta také neodmítla pozvání na rozloučenou, jenž na počest odchodu Bízkové zorganizoval Prušánek. Za prvé, měla ráda pivo a druhé potěšení? Nemůže si přece nechat ujít, jak budou chlapi kňučet a trpět odchodem té vychrtliny. A potom, až si Bízková zabalí naběračky, míchadla, zkumavky a mikroskop, potom jim vyúčtuje to jejich měsíční přehlížení: přece Prušánek jí nedal přednost ve dveřích, pustil napřed Bízkovou a vtlačil se za ní. Elektrikář Roman jí nechal dřít těžkou káru zaujatý Bízkovou. Ludva, ten rybářskej povaleč, i když mu o ně říkala první, donesl tašku meruněk jenom Bízkové. A tak dále.

Prušánek vymyslel rozloučenskou na zahrádce kolem ohýnku, soudku piva, věnce vuřtů a mísy klobás. Až do setmění, což bylo v tu srpnovou dobu v půl deváté, zůstal mistr s provozním. I ti mezi dobrou zábavou kňučeli k překvapení Marty nad odchodem Bízkové. V tom odlesku ohýnku na tváři Bízkové, Prušánek uvažoval, jak by jí asi pro účely botaniky popsal Walther Haage v knize DAS PRAKTISCHE KAKTEENBUCH IN FARBEN, kterou nedávno obdržel od přítele Bauera z NDR: Vysoká, štíhlá, světle hnědé epidermis, od spodu pár geometricky pravidelných nohou s vystouplými kotníčky a koleny, od úzkého pasu, směrem k podpaždí strmě kónický žeberní koš, kulatá hlava na labutím krku, z temene dlouhé pískové vlasy k ramenům, ústa ohraničena temnými, masitými rty, hedvábné poněkud vystouplé tváře. Kvete i zraje celoročně párem oblých, pevných a sladce dužnatých plodů na hrudním koši. Blbost, prostě by napsal, je elegantní, je nádherná, je k sežrání! A byla nádherná, a čím více pili nádhernější a čím více kňučeli, Marta se vztekle radovala, a když si přiopilí chlapi s Bízkovou, tedy s Barborkou potykali, začala je Marta hecovat. Moc jí přišlo vhod, když elektrikář Roman klečel u nohou Bízkové a chválil odtékající vodu z čistírny: „ta tvá voda je křišťálová Barborko. Dobře jsi vycvičila nálevníky, vsadím se, že by jí s chutí pili i cizinci na kolonádě, nemám pravdu Marto? Co tak koukáš, ty by ses nenapila? Ne? Slyšíš, Barborko? Vona by se nenapila!“ „Dyť ty taky ne, ty hrdino, posral by ses!“ odsekla Marta.

„Já a posrat se? Já se neposeru ani po Šariši!“
„Po Šariši se posere každej!“ bránila se Marta.
„Hele, Martičko, hleď si těch svejch limonád v kantýně a neser se do toho, po čem já se poseru. Říkám, že z naší čističky vytéká lázeňský pramen a dávám mu jméno Barborka a ten se musí pít, jasný?“
K tak nalomenému Romanovi, jenž už držel v ruce prázdný půllitr, se přidal dělník Ludva, „má pravdu Roman, tahle řeka vožíje a do roka a do dne budu chytat cejny jako lopaty, vsadíš se, Marto?“.
„Jó Ludvíčku, včera už jsem viděla první lososy, jak táhli ke kohoutkům do bytovek, skákali přes celou čistírnu!“
„Jsi hloupá, Marto! Lososi tu budou, až tu nebude bolševik! Mně stačí chytat cejny. Nemám pravdu, Barborko?“
Všichni tři, Roman, Ludva i Prušánek se chtěli dostat za plot na háravou fenu. Roman s Ludvou skákali a hryzali do plotu, Prušánek se tiše podhrabával.
Mlčky se díval na ohnivou vílu. Je to ale rozdíl, ta Marta s Barborkou. Marta je světlem ohně jako sešlá indiánka co denně holduje ohnivé vodě. A Barborka? Prušánkovo podhrabávání, přerušil Roman: „tak jdeme k pramenu, bando, mám žízeň!“.
Ve světle provozních luceren a vzdalujícího se ohně došli k výpusti, kde se vyčištěná voda potkávala s řekou, v níž ještě vlály z jejího dna ty nejdelší ježibabí prameny vlasů obalených někdejší městskou kejdou. Ty ale v chabém světle dalekých luceren nikdo neviděl. Než stačila Bízková Romana zadržet, nabral z betonového rantlu výpusti plný půllitr vody a jako sládek, když kontroluje zlaté pivo, zvedl proti světlu lucerny. „Podívej, Marto, ten křišťál! Ten uhasí i moje hořící srdce Barborko!“

Všichni zcepeněli, když Roman nakláněl sklenici a poulil oči, jakoby ho zatáhli do velkého svěráku.
„Ten magor to vopravdu vypije.“
Bízková se otřásla hnusem a příliš pozdě vytrhla sklenici Romanovi z ruky. To bylo něco pro Martu: „mám ještě natočit, Romane?“.
Ten chvíli nemohl promluvit, jakoby si do krku nacpal velké slimáky, co jen pomalu klouzali do kyselin žaludku. Pak jakoby důkladně otíral ústa od slizu: „tak… a je to! Teď musím na panáka!“.
Všichni se dívali za odcházejícím hrdinou, Bízková, Prušánek i Marta. Jenom Ludva chyběl.
„Tohle až budu někde vyprávět. To snad přidám do závěrečné zprávy,“ nevěřícně točila hlavou Bízková.
„Posere se!“ doplnila Marta.
Jenom Prušánek zahanbeně mlčel. Obdiv přerušil Ludvův pokřik, „říkám, že tu budou jednou cejni jako lopaty!“.
Všichni se otočili, viděli však jen třpytivé vlnky na řece.
„A možná i úhoři jako požární hadice!“
„Kde je ten blbec?“ zeptala se sama sebe Marta.
„Tak už mně věříte?“

Marta se najednou zadívala do výpusti. „Podívejte, to hovádko, vono to plave ve sračkách!“.
„Žádný sračky, je to horská bystřina Martičko! Barborko, dobře si to vyčistila!“
Smích Bízkové neměl konec, nesl se po hladině snad až do první vesnice za městem. Když se vzchopila, běžela do baráčku pro ručník. Mezi tím Ludva vylezl, v opilosti se nestyděl za svojí silnější nahotu.
„Ty si teda krasavec, počkej, jak budeš v autobuse smrdět,“ rýpla si Marta.
Bízková hodila Ludvovi ručník a znovu se rozesmála, „jdu pořádně přiložit! Tohle fakt přidám do závěrečné zprávy“.
Ti dva hrdinové zdolali plot kolem feny první zatímco Prušánek se ještě podhrabával, ba co víc, narazil na kámen. Díval se, jak Ludva s Romanem usedli kolem Bízkové k jejím ohněm vyhřátým kolenům a chlubili se, kdo za Barborku více trpěl. Marta, nespokojená hladkým průběhem reků si rýpla do Prušánka: „a copak náš strojník, ten nebude testovat vodičku z městské řiťky? Co Karlíku? Ty se nenabumbáš ani nevycachtáš jako tady Ludva? Jak ten chlapec musí pěkně vonět“.

Prušánek nenašel vtipnou odpověď ani hrdinský čin přestože Bízková tolik toužila zařadit dalšího exota do humorné závěrečné zprávy. Roman, jenž měl na Prušánka pivku za jeho večery s Barborkou, neváhal spolupracovníka shodit: „copak strojaři, ti byli jaktěživo poserové. Ti se spoléhali jenom na stroje a bez nich? Ani ženskou neumí obšťastnit!“.
„Slyšíš to, Karlíku? Tak čím se předvedeš?“

To už dychtivá Marta pošilhával po otevřených pařeništích. „Jestlipak zaliješ z městské řiťky svoje miláčky, když je tak dobře vytřená?“
Prušánek nebyl schopen odrazit Martin útok, a když Bízková přihodila, „nevěří nám, Prušánek věří víc Prušákům než nám,“ zvedl se, popadl konev a šel nabrat vodu z výpusti. Nemít plnou hlavu piva a Bízkové, nikdy by tohle neudělal. Potupně kropil milované rostliny, jejichž temena se chvílemi, když oheň protáhl jazyk, zaleskla. Šidil to, šidil jak mohl, proletěl s konví obě pařeniště a ještě schválně cmíral do trávy.
„Zahradníčku, takhle nám kedlubínky zdřevnatí, pořádně je musíš zalévat,“ hecovala Marta.
„Takhle kropí stará doma prádlo před žehlením!“ přidal se k Martě Ludva a Roman vyskočil, vytrhl Pušánkovi konev a běžel sám nabrat vodu z čistírenské výpusti.

„Přece si říkal, že čekáš na dešťovku, ne? Tohle máš lepší, tohle má grády!“ Celou konev pak vylil na jedno pařeniště. Prušánek nevěděl, jestli se má rozbrečet, nebo Romanovi jednu vrazit. Neudělal ani jedno, ani druhé. Bez řečí se posadil, pozoroval neposedný oheň a možná si myslel, „takovejma sračkama já zaleju kaktusy a ten blbec Roman je ještě vypije, tomu praseti Ludvovi jsem měl půjčit dederonovou košili, nějak podezřele se drbe, Bízková je jako odbarvená Rybana a Marta? Podsvícená ohněm, je Kočková ze střelnice. S Romanem už to nějak mává, má co chtěl, blbec“.
Elektrikář Roman si opravdu šlapal v podezřelém předklonu na jazyk, přesto bojoval o Bízkovou do poslední chvíle. „Jak to mohli udělat…, jak tohle mohli soudruzi udělat! Takovou hezounkou bioložku zastrčit na smradlavou čističku, no řekni, Barborko, je tohle spravedlivý?“.
„Je…, taky jsem mohla skončit…, třeba u biologickejch zbraní.“ „Jo, cpát nálevníky do pum.“
„Tam se necpou nálevníci, tam číhají jiné potvory, třeba Yersinia pestis, to je mor, Ludvíčku, víš? Nebo Vibrio cholerae, to je zase cholera víš?“ poučovala Bízková.

„Ale stejně nejhorší, Barborko, jsou milicionáří, to je biologická puma hromadného ničení!“ rozohnil se Ludva.
Doposud měla Marta radost jenom z opařeného Prušánka, ale když se Roman najednou skácel z nízké lavičky, ožila a rozchechtala se. Roman zamručel, nejistě se zvedl a hnal za domek. Marta pelášila za ním.
„Snad ho nechceš zneužít chudáka?“
Nechtěla. Za minutku přiběhla: „Bleje! A určitě se i posere! Neříkala jsem to? A ty se nesměj Ludvíčku, ukaž mi drápky, já už tě pozoruju delší dobu. No ukaž, ukaž!“ násilím chytila Ludvu za ruku, „tak se podívejte, jedna biologická puma už vybouchla! S neštovicema! Chacha!“.
Chudák Ludva, měl hřbety rukou samý flek a zrovna tak na holém krku. „To je z tich tvejch sraček, bioložko! Že prej lázeňskej pramen a cejni jako lopaty!“ Marta už se nazpět neposadila, „já už radši jdu, vy hrdinové, nebo tu ještě něco chytnu!“. Odcházela spokojená, chlapy zesměšnila, Barborku shodila z nebeských výšin, a z dálky si s velkou chutí ještě zaprorokovala: „a ty tvoje kaktusy, Karlíčku, z těch jejích sraček shníjou jak natlučený hrušky! Chacha!“.

Prušánek se podíval na smutnou Bízkovou, dívala se Ludvovi na ruce, „asi máš nějakou alergii viď?“
„Co já vím? Možná, ženu si to domů namazat.“
Ludva se rozloučil a ze tmy se loučil také Roman, který se raději už k ohni nevrátil. Bízková i Prušánek, každý na jiné straně ohně, pozorovali odcházející. Ludva dohnal Martu, oba pod lucernou přijali mezi sebe Romana, kterému bylo opravdu moc zle, a společně odcházeli. Dlouho se dívali ti dva jen tak do ohně.

„To jsem to spískala, tohle do závěrečné zprávy? Ani ze srandy. A o kaktusy se neboj, teď večer jde hodně vody, lidi se cachtají, aby byli lidmi, splachujou pomády a večer vypouští bramborárna, ta jim nic neudělá.“
A co ty tuny hoven, mejdel a prášků to nic? Tuhle otázku měl Prušánek na jazyku, ale Bízkové už nepoložil. Vstala, přihodila poleno do ohně, obešla jej a posadila se na fošnu po boku hořícího Prušánka.
„Když já měla radost, že mě alespoň mojí práci jednou někdo chválí. Na podniku mě říkají Nálevnice, u soudruhů mám přívlastek „pro další postup nevhodná“ a pro přátele jsem Barča Fekálnice. A pro Prušánka? Co jsem pro Prušánka?“

Prušánka strhla zemská přitažlivost, svezl se k zemi na svoje humpolácká kolena před její hladká a kulatá, zrovna jako dvě vahadla co má Wattův odstředivý regulátor parního stroje, chytil jí pevně za ruce, „mám do těch sraček skočit po hlavě? Řekni, abys měla přilepšení do závěrečné zprávy“.
„Neskákej, soudruzi by mně to stejně nevěřili a musela bych černej plášť nosit i v noci.“
Nejednou nějaký topič přihodil pár lopat mosteckého, Wattův regulátor, odstředivou silou oddálil vahadla, jenž Prušánek, divoce políbil. Páry neubývalo dokud Prušánkovi mezi vahadla nezapadla hlava. Najednou šel stroj do záběru a vahadla mačkala Prušákovu hlavu jako svěrák. Neměl snahu se vyprostit, „takhle bych s chutí čekal i na gilotinu,“ mumlal někam do odvrácené strany kolen.
„Na gilotinu čeká celý český národ, Prušáku.“
„Jenomže národ, Barborko, je sevřen čelistmi slibů šťastných zítřků a co zítra já, když odjedeš?“
„V lednici máš kuře, upečeš si ho, zapij plzeňskou dvandou, pusť si Karla Gotta, natáhni se na kanape a se šťastným zítřkem na mě zapomeneš.“

Prušánek nezapomněl nikdy, i když uvolněním nádherného sevření ženských kolen vyslyšel Barborčinu omluvu ke spánku, zůstal s vypůjčenou, vlastně už svojí dekou při ohýnku do rána. Když slunce přehřálo poslední oharky, probudil se do vlhka a pachu biologických nádrží, již bez Barborky. Na dveřích nového domova přečetl lísteček: Klíče od baráku máš v zámku, to vidíš. Lednici máš plnou žrádla, to uvidíš, trochu tě miluju, ale jen trochu, jen co by se vešlo do mojí peněženky, tam ale nikdy neuvidíš, opatruj se a měj se na pozoru před Prušákama, důvěřivej Prušánku. Barborka

Dlouho nezapomněl Roman ani Ludva. V ten pátek bylo na čističce jako po vymření. Romanovi, esenbáci neuvěřili, že mu není špatně jen od alkoholu, a když zvracel malý kousek od Krajské odborové rady, odvezli jej na záchytku. A Ludva? Ten běhal po doktorech s neznámou vyrážkou. Po poledni, když Prušánek kontroloval rostliny, přišourala se na zahrádku Marta z kumbálu. „
Tak už to hnije, Karlíku? Moc slavně to včera nedopadlo, viď?“
„Já si nestěžuju, podívej, jak se kaktusy pěkně k prasknutí napily.“
„K prasknutí jste se nachlastali kvůli té inženýrské žížale všichni! A kde jsou ti dva, nevíš?“
„To nevím, asi je poslali na poruchu na vodárnu.“

Tehdy se Prušánkovo kaktusy z prvního pařeniště, jenž Roman tak důkladně prolil, opravdu napily k prasknutí. Jenomže po týdnu, většina rostlin, dostala jakési boláky, epidermis se začalo na mnoha místech nadzvedávat, jakoby chtěly prorazit na světlo velké odnože, které se vyvíjely uvnitř těla a tyhle kopečky dostávaly hnědočervené zabarvení. Prušánek, ten zatvrzelý estét, listoval ve všech knihách a časopisech s popisem chorob kaktusů, nic podobného však nenašel. Telefonoval příteli Bauerovi do NDR, bezvýsledně. Křiklavé boláky od půle rostlin výš, to byla pro Prušánka obrovská rána. Naděje na odrůstání v dohledné době nebyla. Boláky neunikly Martě, která už si zoufala, že Prušánek vyvázl až moc hladce. Přece jen je objevila a na Prušánka si počíhala.

„Karlíčku, jak se ti kaktusy pěkně vybarvily, jako v říjnu listí javoru, máš z nich radost viď?“
Prušánek, nebyl vzteklý, jako když mu na kaktusech přistála hořící utěrka, lógr z kafe, nebo utrápené kotě. On byl zoufalý a otrávený, ale téhle škodolibé, žárlivé ženské radost neudělá. „To je cefálium, Marto víš? Na těch místech, tady, všechny kaktusy příští rok vykvetou. Konečně se dočkám.“
„A proč to mají jenom v týhle bedně? V tý druhý to nemá ani jeden!“
„No právě. A víš, co si myslím, Marto? Že to udělaly živiny z Barborčiny vody.“
Marta nedůvěřivě koukala z jednoho pařeniště do druhého.
„A proč nezaliješ ty druhý, nebude jim to líto?“
„Neboj, už se stalo.“
Marta rýpla nehtem do většího květináče.
„Vždyť je to suchý jako paty! Zalijeme to pořádně, půjči mi kropáč.“

Tehdy Prušánek vybruslil, když Martě vysvětlil, že přes den, kdy svítí na rostliny slunce, není k zalévání vhodná doba. Ještě několikrát přišla Marta na kontrolu aby rýpala. Skvrny do pár dnů ztratily křiklavou barvu a zdřevnatěly. Co ale Prušánek nepřehlédl, nemohl a ani přehlédnout nechtěl, byly nově přirůstající trny, tolik zesílily. A snad zářijovým sluncem, noční vlhkostí a krátkými ranními mlhami, jenž byly na čističce časté, se nádherně zabarvily. A bylo podivné, že právě jen na rostlinách z pařeniště, jež Roman v opilosti prolil čistírenskou vodou. Ještě následující jaro kaktusy divoce přirůstaly, silné a barevné trny odváděly pozornost od dřevnatých fleků. Celá dlouhá následující léta napodoboval Prušánek na přebytečných semenáčcích tenhle náhodný proces, způsobený pomstychtivou Martou. Věděl, kdy který podnik vypouští škodliviny, pohledem i nosem nad česlemi přítoku poznal barviva z textilky, škrobovou vodu z bramborárny, matlal se v tom příšerně jemném bahně z vyhnívacích nádrží, které bylo nepoužitelné. Nikdy nepřestal myslet na Barborku.

Chodit tak na rady do laboratoře, vědět po čem vyrůstají tak ďábelské trny, vědět, kolik si může dovolit. Jednou přišel provozní se zprávou, jež sebrala Prošánkovo naděje: „víte, že ta pěkná holka, ta dlouhonohá Bízková, co jsme tu měli na začátku, že foukla? Prej do Švýcarska“. Kolikrát měl Prušánek chuť za ní vyrazit dokut byla doma, dozvědět se něco z tajů chemie tady na čističce, protože co tehdy bylo k dostání? Nic. Nemohl si změřit ani kyselost substrátu, natož fosfor, draslík. Až po létech se v zahrádkářských prodejnách objevila sada lahviček s tekutinami a barevnými vzorníky, podle kterých člověk určil základní prvky v půdě. „Agrola test“ za sto Kč se ta pomůcka jmenovala. Třikrát také vyrazil napakovaný Prušánek do NDR upevnit přátelství s Brandolfem a spolu snít o nesplnitelné mexické cestě. Chodil rád do spolku kaktusářů, kde se svými dvěma skleníky nabíral úcty začínajících pěstitelů. Rovněž na čističce se těšil chválou nadřízených, protože uměl udržet to zastaralé monstrum v přiměřeném chátrání a byl vždy po ruce. Tehdejší vodárenský podnik, za jeho dlouholeté služby a jen chvíli před tím prazvláštním rokem osmdesát devět, domeček se zahrádkou Prušánkovi odprodal.

A ten prazvláštní, osmdesátý devátý jej zastihl na štěstí ve svém. Ten zvláštní rok, v němž soudruzi co omotali Prušánkovu vlast drátěnou izolací, přepadli přes pohodlné židle. Rok, jenž přinesl svobodu, co voněla dalekým Mexikem, skončilo všelidové přikrádání, jeptišky konečně směly pomáhat jak se sluší a patří, lidé přebarvili šedé břízolity, z národních památek vymetli vojáky i obilí a Bízkové by klidně dovolili odebírat vzorky třeba v kalhotkách. Rok, kdy ti opravdoví zlodějíčci svobodně zvolali, „jdeme konečně na to“. Všude to vonělo svobodou, v putykách, kancelářích, věznicích i kostelích. Prušánek čmuchal až za oceán a jako první zavolal do zanikajícího NDR příteli Brandolfovi. Asi zrovinka chystal krumpáč na berlínské zdivo, nebo rákosku na Honeckera, jak byl roztěkaný, cestu za oceán sice neodmítal, ale prý až později.

Až po dvou letech se Prušánek dočkal Brandolfova souhlasu. Teď se pro změnu moc nehodila cesta jemu. Po boku staré, probíhaly dokončovací práce čistírny nové a Prušánek chtěl být při jejím spuštění. A navíc, na téměř dokončené, moderní čistírně uviděl úkaz, jenž se pro astronomy rovnal objevu hranaté planetky. Jako velvyslankyně Spojených Emirátů, přijela na čistírnu žena, vysoká, štíhlá a souměrná jako vystřelená hylzna. Bílý kostýmek s nažehlenými puky jako hřbety školních sešitů, černobíle kostkovaný šátek uvázaný, jako mělo děvče na předešlé desetikoruně a sluneční brýle rozměru dna od půllitrů. Tehdy Prušánek odložil montérskou brašnu a díval se jak na zatmění slunce, na tu elegantní chůzi, na plandavé puky každým krokem odhalující černé pásečkové střevíčky a když v doprovodu mladého vedoucího procházela bez hlesu kolem, díval se jako usmolenej, uslintanej hňup.

Najednou se probral, popadl brašnu a šel po své práci. Šel v pravidelných otočkách nějakého prastarého společenského tance s brašnou partnerkou. Zastavil se nad elektrickými, samočisticími česly a předstíranou kontrolou, je sem tam spouštěl. Když ti dva obešli odkalovací nádrž, museli zrovna k němu a místo angličtiny nebo arabštiny, uslyšel Prušánek jen něžnou českou, pochvalu. Mladý vedoucí zřejmě té ženě o Prušánkovi povídal. Najednou se zastavila, s úsměvem stáhla sluneční brýle, „to já vím, pan Prušánek byl vždycky dobrý pracovník. Nemám pravdu?“. Jako by mu do zad hodili meloun. Prohnul se, vyrovnal balanc, „Bízková? Utečenka Barborka Bízková?“. „Utečenka ano Prušánku, to jsi řekl hezky, utekla jsem již podruhé.“

Kdyby se Pružánek nestyděl, dal by jí radostí pusu, nakonec jí políbil ruku, „jinak bych neuvěřil, že se mi nezdáš“.
„A jak mám uvěřit, že se nezdáš ty mně?“
Sama dala Prušánkovi pusu na tvář.
„A jak tomu mám uvěřit já, paní inženýrko?“ tázal se mladý vedoucí.
Prušánek, ten o půl hlavy menší človíček, se přitiskl k Barborce, „vám nezbude nic jiného, pane vedoucí, než uvěřit, že stojíte před krásnou ženou, pro kterou pozvracel někdejší elektrikář fasádu Krajské Odborové Rady“.
„No to jsi mě ocenil, Prušánku, čím že jsem tak stoupla na ceně?“
Vedoucí, ač nebyl na čistírně dlouho, tuhle historku moc dobře znal z vyprávění Marty, jež spolu s Prušánkem zůstala v inventáři čistírny.
„Naopak, moc dobře vás ocenil, paní inženýrko. Jenomže trochu zaspal dobu,“ vedoucí Prušánka poopravil, „já jenom, že před vámi stojí paní inženýrka Tampferová.“.
Barborka přátelsky dodala: „ba ne, pro Káju pořád Bízková. Tampferová už jen v listinách. Budeš mi muset povyprávět, jak to bylo dál s tím elektrikářem“.

A Prušánek vyprávěl. Vyprávěl Barborce dlouho do noci o Ludvovi, Romanovi, Martě o staré i výstavbě nové čistírny, o kaktusech a své nastávající cestě do Mexika. Vyprávěl u stolečku s dobrým vínem na své zahrádce a i z úst Barborky se dozvěděl, co chtěl.
„A já? Tragicky rozvedená, obě děti natrvalo zakotvily ve světě, Chile, Zéland, co nejdál to šlo. A já se před rokem vrátila ze švýcarských čistíren do českých. Vidíš? Hrabu se ve sračkách celý život a to mě už soudruzi nenutí. Přišel na mě stýskavý věk, Prušánku. Jinak jsem prožila těch šestadvacet let venku, až na strmý závěr, moc hezky. A co mě zatáhlo zpátky? Trochu stesk, trochu lákavá práce na Labi, jednou tam opravdu potáhnou lososi.“
Při tom krátkém shrnutí v zapadajícím slunci si Prušánek povšiml, jak má Barborka pokreslený obličej, složitější než měla za mlada, jakoby jí ďáblík obtiskl do obličeje hnátu a andílek to hned jemnými prstíčky napravil, kůži napnul a zamačkal šrámy. I tak byla moc hezká, zoubky jako smetánku ze švýcarských hor, rty tmavé a masité, hotové půlené hlavy mladých hříbků. Budí respekt, ale umí se zasmát hovadinám.

„A co že si se rozhodl jet do Mexika? Přišel si mi tak usedlej, přirostlej k práci. A teď dostavěli novou ČOVku a ty si klidně odjedeš?“
„Za prvé, Barborko, musel jsem se podřídit přátelům z Německa, za druhé, kdybych věděl, že přijedeš, pustil bych to po vodě jako Plaváčka a vůbec, kdybych věděl, že už jsi doma dva roky, dávno bych tě vyhledal. A za třetí? Nejsem páprda, jak si myslíš, poběž!“

Prušánek vzal Barborku za ruku a táhl jí do staré čistírny kolem biologických nádrží až před dlouhé odkalovací. Smála se celou cestu, jak Prušánek poskakoval. Najednou zastavil, ustoupil pět kroků nazad a k jeho kulatější postavě vyvinul obdivuhodnou rychlost. Vystartoval, odrazil se, a přeskočil odkalovací nádrž. Udělal dalších pět rozběhových kroků a přeskočil sousední, provedl otočku a přeskákal obě nádrže nazpět. Barborka jenom kroutila hlavou.

„Ty cvoku! Jako baron Prášil na dělový kouli. Kde se to v tobě bere?“
Prušánek vydechl, „z části dědictví po otci, z části příprava na cestu a trochu důkazu, Barborko, že jsem tady na čističce nezkornatěl!“.
„A ještě mi řekni, snad neletíš do Mexika s tím Prušákem?“ „Dneska je to přece jedno, Německo se sjednotilo!“
„Sjednotilo, to máš pravdu, ale Prušák zůstane Prušákem, Prušánku! Ani za nic bych mu nevěřila!“
Prušánek nechtěl slyšet.
„A jednou, jednou jsem to přeskákal s brašnou plnou nářadí!“

Na druhý den byl Prušánek jeden z nejšťastnějších mužů na světě, a když šel kolem hloučku předávajících a přebírajících novou čistírnu a viděl, jak se všichni dívají jedním směrem a když se podíval s nimi a uviděl Barborku, jako kdysi za mlada stát v sukni jen o ždibec delší než tenkrát, zastavil a díval se s nimi.
„I po létech jsou její nohy rovné jako hlavně z děla,“ pomyslel si. Rovné byly, ale z děla co prošlo válečnou vřavou a v první i druhé linii vystřílelo tisíc střel a za mimořádné zásluhy, velitel pluku nařídil: „vojáci, tohle dělo chci mít na slavnostní přehlídce! Řádně napastujte šrámy a dokonale vyleštěte, je to rozkaz vojáci!“.

A na téhle přehlídce, ač trochu rozmazaně, viděl i ta písmena Há na odvrácené straně kolen. A když si v duchu pomyslel, že pro sebe nejen ty nohy uplynulou noc uždiboval, že Barborku ještě k ránu objímal, měl určitě to nejvyšší postavení z celého hloučku přebírajících a předávajících a nevadilo, že na té přehlídce bylo Barborce rovných padesát.

Co více si Prušánek mohl přát? Barborce, aby nemusela bydlet na ubytovně ve staré provozní budově, přenechal na tři týdny domeček, pustil k vodě Martu, se kterou byl domluvený na opatrování kaktusů. Svěřil je Barborce a s tou se také trochu mrzutý že odlétá, rozloučil.
„Víš, nevzpomínám si, že bych někdy za život prožil hezčí týden než s tebou, i když byl prožitý v městské řiťce.“

Už za letu se Prušánek těšil na návrat. Pořád nemohl uvěřit, že žena jako je Barborka, mu patřila celá, dokonce mluvila o možném společném životě. Připadal si jako šašek, jehož z ničehož nic vzala královna pod peřinu. Oběma kolegům z bývalé NDR neřekl, že by letadlo nejraději obrátil. A s tímhle těšením se na návrat, týden před koncem cesty, tam, kdesi v Jaumave, v myšlenkách na Barborku, Prušánek zabloudil. Zabloudil mezi skály, kde kolegy ztratil z dohledu. Zabloudil, protože počítal hodiny shledání. I v téhle krajině plné kaktusů a jeho oblíbených astrofyt, nepřestával vidět Barborku. Sedl si na skálu a myslel na budoucnost. Myšlenky přerušilo pískání Brandolfa a jeho kolegy.
„No jo, už jdu!“

Prušánek si chtěl oprášit zadek od sypké skály a místo toho se přichytil dlaní ke kalhotám, zrovna jako na suchý zip. Zrovna tak, jako český bodlák, mu zůstal na dlani kaktus. Malý kulovitý, s tisícem duhových háčků. To Prušánka, rozrušilo, nepamatoval, že by kdy podobný kaktus viděl. Protože byl utržený od kořínků, rozhlédl se po skále, nemá-li sourozence. Štěstím pak zadupal, když uviděl další rostlinku. Ze všech sil zavolal, „Brandolf, komm her!“.
Na místě nechal ležet ruksak a mapující si cestu vyšel ze skal.
„Brandolf, schnell,..mach doch!“

Fotoaparáty obou německých kolegů cvakaly, jakoby poprvé vykvetla v zajetí Viktorie královská. Prušánek si musel rostlinku znovu pověsit na zadek kvůli dokumentaci. Jeden po druhém se nechal fotit jak Prušánkovi gratulují k jeho objevu, němečtí kolegové se pak navzájem fotili nad rostlinami snad ve všech polohách, jaké by je nenapadly ani při erotických hrátkách. Po zklidnění a podrobném prozkoumání bylo všem jasné, že jde o rostlinu z rodu Mammillaria. „Name, Karl, name ausdenken!“

Tak takhle Prušánek poznal dvojnásobné štěstí. Sám, na rozdíl od Brandolfa a jeho kolegy, pašoval jen dvě rostlinky vydloubnuté ze spáry skal. Dlouho přemýšlel, jaké jméno dá rostlině, potvrdí-li mu, že jde o novinku. Až na závěr cesty, napsal Brandolfovi, jenž slíbil, že se o rychlou budoucnost kaktusu postará, jméno, pro které se definitivně rozhodl: „Mammillaria barborkiana“.
Znělo mu, jako by zrovna samotné Barborce hladil kolena. Rozhodl se, že domácím kaktusářům ani Barborce o svém objevu do řádného popisu rostliny nepoví

Na smradlavou čistírnu se Prušánek vrátil jako starověký dobyvatel, kterého královna vyslala hledat nové zdroje za slávu království. Jak se tehdy chtěl pochlubit, že opravdu našel poklad, co zvěční královnino jméno po celém světě. Vydržel, obstál, neprozradil ani při milování, kdy mu zněla v uších lahodná barborkiana, „jsi nádherná barborkiana“.
Nová čistírna už byla týden v provozu. To byl jinačí stroj než předešlá. Z její vody, až jí Barborka zaběhne, by Ludva kopřivku nedostal. Možná by se ani Roman nepoblil a Prušánkovi kaktusy?

Bylo to stejné jako před dlouhými léty když se údržbářská četa loučila s nádherně hanbatou Barborkou Bízkovou. Stejně tak závěrečný protokol inženýrky Barbory Tampferové zapíjeli venku na Prušánkovo zahrádce. Jen složení hostů bylo trochu odlišné. Vedení akciové společnosti přišlo spíše ze slušnosti, aby ukázalo, že i oni umí posedět s dělným lidem a klidně si vopíct vuřty, než je odvezou zpátky mezi své za docela jinou zábavou. Tehdy, když promile poletovaly krví, nabroušená Marta vytáhla na Prušánka otřepanou historku s Romanem, Ludvou a samotným Prušánkem. Tady, na místě činu jen kousek od výpusti, jí popsala dokonaleji, že znovu všechny rozesmála. A na závěr, z nenávisti k Barborce, přidala do polevujícího smíchu opileckou myšlenku: „jo, jo kde jsou ty časy hrdinů. Ludva, fešák Roman i ty Prušánku! Pamatuješ, když si tou sračkou hrdinně popálil svoje miláčky! A že tě vykvetly z těch boláků! Jo, dneska už by nikomu za to nestála“.
Jen mžikem se podívala po zamračené Barborce, drze napíchla vuřt a strčila do ohně. Nezdravě dlouhé ticho přerušil Prušánek, když nevystál smutné oči Barborky.

„Pánové a dámy, na chvíli mě omluvte, musím ještě zalít kaktusy. Popadl dva kropáče, nabral ve výpusti čistírenskou vodu, zvedl pařeniště a obě důkladně prolil.
„A já si jdu vopláchnout ruce a mastnou hubu!“ přidal se při druhé cestě k Prušánkovi zámečník Tomáš. Smutná Barborka se rozesmála jako tehdy před léty. I vedení a.s. navrhlo Barborce dodatek k výchozímu protokolu. A Marta? Marta spálila vuřt na uhel.
Nebýt toho, že Barborka musela za svojí srdeční poutí odjíždět daleko na Labe, žili si na čistírně velice dobře. Zahrádka nacpaná květinami, i kaktusy se zdáli Pružánkovi barevnější. Po každé, když se Barborka vracela, neopomněl Prušánek zaškemrat: „tak už? Teď už si mě vezmeš?“
Byla to legrace z neúspěšných pokusů. Bez udání důvodů, odmítala Barborka pozdní sňatek. I tak si oba žili spokojeně až do té mizerné povodně, co převrátila oběma život.

První den deštivého počasí, to bylo hezké, Prušánek nachytal nádrž dešťovky, oběma bylo v baráčku dobře, když Prušánek vyprávěl Barborce, jak se pokoušel kdysi dávno ve skleníku o první topení bioplynem: „tu vyhnívací nádrž jsem utěsnil, do otvoru ve stropu zatmelil kus lešenářské roury a jednou zkusil zapálit. Blafo to hned napoprvé, ale sebemenší větřík plamen uhasil. Musel jsem líp utěsnit nádrž sklenářským kytem, gumoasfaltem a provazcem. Ten první kryt byl dřevěný a pracoval. Nikoho tenkrát nenapadlo využívat plyn. To Švýcaři s ním už možná topili, viď?“.
„V Bernu na té nové, vytápěli celou budovu, ale nemůžu říci, že bych tam chodila nalehko.“
„Vidíš, a mě tenkrát napadlo topit v malém skleníku. Když jsem to přetěsnil a na zimu se dřevěný kryt vlhkem zatáhl, hořel plamen dnem i nocí. Sehnal jsem ohebnou gumovou hadici a plyn zavedl ve skleníku do sudu v uličce, z boku jsem vyřízl dvířka a horem odvedl spaliny. Barborko, nespíš?“
„Povídej, poslouchám, jsem jenom trochu unavená.“

„No a zkusil jsem zapálit. Blaf, blaf, jako stará škytalo to jako stará prdlavka. Večer jsem to zkusil znovu. Povolil jsem kohout před sudem, hodil sirku dovnitř, chytlo to jako plynová trouba a hořelo až do rána. Jenomže když přišly mrazy, plyn se tak rychle nevyvíjel, furt mě to zhasínalo. A víš, jak jsem si pomohl? Nevíš? Z malé propanbutanové bomby jsem do sudu zavedl věčný plamínek, na přívod bioplynu jsem osadil za kohout trysku, abych zmenšil průměr a když bylo dost plynu, samo to blaflo a hořelo. Na horký sud foukal ventilátor a rozváděl teplo do skleníku. Byl jsem šikovnej? Řekni, byl?“

Dnem i nocí už pršelo celých deset dní, už nebylo co vyprávět, už to zdaleka nebyla romantika ani romantické myšlenky: „to je dobře, porostou houby“, „alespoň nebudeme muset tolik pádlovat“, „konečně se zalila zahrádka“. Vodáci by vypustili duši na třech řekách, co se ve městě slévaly v jednu, v houbách už se červi topili, a na zahrádkách zahnívala úroda. Kdyby měl Prušánkovo domeček sklep, bylo by vody pod strop. On ale zůstal klidný, když se s Barborkou dívali na stoupající řeku: „tohle už jsem zažil několikrát. Dostoupá sem, podívej a začne opadávat“.
Prušánek ukázal na buližník před pletivem. Dvanáctý deštivý den, už i ti slimáci museli být z věčného bubnování na měkké hřbety otrávení a do kalné vody se schoval i Prušánkův buližník.

„Tak to tu ještě nebylo, Barborko!“ Voda už vyhnala všechny ty slizké netvory ze břehů na zahrádku a začala olizovat rezovatý spodek pletiva. Špatně se tenkrát spalo Barborce, byla unavená a věděla proč. Najednou, jednu sobotní noc, uslyšela i přes zavřená okna dunivý zvuk a praskání dřeva, jako kdyby dřevorubec skácel dvěstěletou lípu. Posvítila z okna, voda byla na stejném místě jako večer. Na chvíli, až do zahoukání sirény na nové čistírně, usnula. Ve dvě hodiny chladné a deštivé noci to byl nehezký zvuk. Prušánek, držel pohotovost. Už z okna byla vidět voda kolem baráčku. Navlékl nepromokavou kombinézu, rybářské boty, popadl pohotovostní svítilnu a vyrazil na čistírnu.
„Ty nikam nechoď, jsem tu hned zpátky!“

Běžel bahnem k provoznímu domku odstavit sirénu a zjistit příčinu. Poruchovostní panel hlásil činnost prvního zátopového čidla. To ještě nebyla žádná katastrofa. Přesto Prušánek rozsvítil provozní osvětlení a oběhl celou čistírnu. Sraček se valilo požehnaně, ale obtokový baypas ještě nebyl nutný. Nechal rozsvíceno a vracel se do domku.
„To přece není normální, aby ta mrcha tak rychle stoupala!“ zakřičel, když viděl, že celá výpusť je pod vodou a pozvolný proud odnášel její obsah do zahrádky, kde uviděl Barborku, jak šmejká do baráčku kaktusy ze zatopených pařenišť.
„Říkal jsi přece, že jsou tvoje nejmilejší!“
„To jo, ale ty se jdi schovat!“

Tenkrát neposlechla a spolu, v dešti a chladné noci, vynosili obě pařeniště do chodby baráčku.
„Kdo ví, jak dlouho to bude trvat, hlavně aby už nestoupala, zatopilo by to stoly ve skleníkách!“
Tak zamlouvala Barborka neposlušnost, když si Prušánek všiml, že neměla ani gumovky, že běhala jen v plátěnkách. Honem jí zahnal do horké vany. Sám potom do rána bděl. Ráno uviděl, co se stalo. Napůl skalnatý ostroh, co vyčníval nedaleko po proudu ze zalesněné stráně protějšího břehu, se v noci zřítil i s velkými duby do řeky. Snížil průtok a řeka se rozlila na volnou stranu. Nikdo jiný tohle neviděl, protože od čistírny ani po proudu ani proti nebylo jediné stavení. Tehdy Prušánek zavolal na číslo 150. Až odpoledne se odstřelem podařilo hasičům zátaras prorazit.

Kdo nezažil zatopení své zahrádky, jen těžko si umí představit všudypřítomné, odporné bahno, mazlavé a vlezlé jako ti nejdrzejší podomní prodejci, exekutoři, bzučící komáři v lužním lese. S falešnou nadějí opláchl doznívající déšť povrch zahrádky. Hned po dešti se Prušánek pustil do kaktusů napitých k prasknutí. Do posledního je vyklepal z květináčů, dočista vystříkal promáčený kořenový bal, opláchl těla a rostliny rozložil do uličky ve skleníku. Barborka se dala do vymývání zahrádky. Štěstí, že přes zahrádku proudila rozlitá řeka jen líně a nezanechala jazyky nánosů. Dva dny se lopotily s hadicí a smetáčky. Třetí den, když slunce prohřívalo břehy a uhnětlo ten zvláštní povodňový zápach, Barborka ulehla. Se zápalem plic, zůstala ta statečná žena ležet v nemocnici.

To se Prušánkovi vůbec nelíbilo, zvykl si na Barborku jako na topinky s česnekem, jež si dělával obden, když byl sám, zvykl víc než na rybí pytlačení v objektu čističky, zvykl si víc, než na televizní noviny plné porevolučních událostí, dokonce víc než na očumování kaktusů. Zvykl si, protože byl po uši zamilovaný. Denně chodil do nemocnice. Až večer, když prohlédl kaktusy, sebral prut a nahodil přímo k soutoku s výpustí. Tady už vůbec nemá porybnej co dělat. A tady, bez Barborky, když chytil cejna jako lopatu, si připomněl svůj nález mamilárie. „Co vůbec dělá ten Brandolf? Slíbil, že to vezme fofrem, ani nedá vědět, napíšu mu pacholkovi.“

Po čtrnácti dnech, když slíbili Barborce domácí léčení a jen tak na obyčejném pohledu, přišla z Berlína nemastná, neslaná odpověď, zrovna jako oplatky co dává farář věřícím: „Karle, nebyl čas, syn podniká, dcera podniká, já podnikám, dám ti vědět, až se to rozhýbe, Brandolf.“ A Prušánek prd. Popelí se na čističce, je zamilovaný do ženy, která si ho nechce vzít, nepodniká, nebohatne.
„Tak už? Už si mě vezmeš?“ ptal se jako vždy Prušánek, když Barborku propustili.

„Ty ještě blázníš? Nejdříve rozfufruju všechny úspory, zadlužím se, zastavím tvůj domeček a potom mě můžeš požádat o ruku.“ Odpověděla, než ucítil to její nenahraditelné objetí. Trochu pravdivě Barborka mluvila. Nešetřila, jezdili s Prušánkem, na nejhezčí fleky republiky, do hor i bahnitých rybníků jihočeských kaprů. Jezdili do botanických zahrad, do sbírek, jezdili po Labi, jež mělo už jen krůček k prvnímu tahu lososů. A na břehu Labe Prušánkovi řekla, „když se dožiju jejich tahu, vezmu si tě“. I tehdy měla Barborka trochu pravdy, sama nevěděla, jestli zázračný tah stihne, přestože malé lososy průkopníky už fandové nasadili do Ploučnice, i neposedné Skalice.

Nikdy neřekla Prušánkovi, že vlastně přijela do České republiky na poslední štaci, nikdy nemluvila o své nemoci, ani když jí tak zmáhala, když musela nechat zaměstnání a zůstat doma, doma u Prušánka. Nefňukala, nebyla na obtíž, naopak, zakoukala se do kaktusů a na nich dělala své pokusy se „správnou výživou“. Jaké rozdíly tenkrát Prušánek poznal na semenáčcích. A největší úspěch mělo bahno z vyhnívaček, kterého se vždy bál. Barborka jej našlehala, upekla v troubě na pekáči, později jej vypékala na ohýnku, jako perník rozlámala na granule a Prušánek je přidával do velkých kaktusů. Každé odloučení, kdy musela Barborka do nemocnice, Prušánka bolelo. A když mu jednou naznačila, že se asi brzo rozloučí, řekl, že má velké překvapení, na které musí počkat. Několikrát psal prosebné dopisy Brandolfovi jak daleko je s popisem jeho objevu.

Brandolfovi nemastné, neslané odpovědi jednou skončily nadobro, neposlal Prušánkovi ani poslední německé vydání časopisu o kaktusech. Teď, kdy Barborce potřeboval udělat nevšední radost, víc než jindy si představoval titulní stánky časopisů s nápisem „Nová kráska na světě“ a pod tou duhovou, tisíci háčkou rostlinkou libozvučné jméno, „Mammillaria barborkiana Prusanek“. Byl by to oddací list, jež by viděl celý svět. V horším případě, ale i to by překousl, Mammillaria barborkiana Prusanek et Bauer. A Bauer by byl vepsán jako svědek svatebního obřadu. Jak by brala Barborka toho Prušáka? Neměla je ráda a jeho jméno dobře znala. Prušánek posílal další dopisy, telefonoval, vždy mu někdo z rodiny odpověděl, že je na cestách.

Barborce se moc přitížilo a utrápený Prušánek letěl z nemocnice rovnou na kaktusářskou schůzi. Tři měsíce vynechal a teď víc než jindy potřeboval promluvit s kamarády. Když si tenkrát šel ke stolu vyzvednout časopis, zažil jednu z nejhorších zklamání svého života, když se zadíval na hranatý štůsek asi třiceti výtisků časopisu Kaktusy kde na titulní stránce zahlédl svůj objev! Svojí barborkianu, co jej tenkrát ve skalách chytila za zadek jako český bodlák. Prušánkovi se rozetřásly ruce když četl úvodní slova: Nové mexické překvapení. A pod duhovou kráskou to ohavné, nepříslušné jméno se zlodějskými objeviteli, Mammillária… Bauer et Gluge, jméno jež si Prušánek do konce života zakázal vyslovit. Kolegové si mysleli, že je přiopilý, když vycházel nevšímavě a krokem „jen sebou prásknout“ ze schůzovní místnosti. „Co je tomu Kájovi, viděli jste ho?“

Když předseda zahájil schůzi, najednou se rozlétly dveře, roznícený Prušánek vběhl k distribučnímu stolku, popadl hranatý štos časopisů, zatočil se, mrštil jím do sálu a utekl. Letáky vyhlašující válku celému kaktusářskému světu dopadaly na strnulé členy. Prušánek hnal do první hospody prolejt ten nehorázný podraz, tu prušáckou prašivinu. Když už mu hospodský nechtěl nalít, dopotácel se k nemocnici a ve vrátnici se neodbytně dožadoval návštěvy. Tam opilci řekli, že Barbora Tampferová je hodinu po smrti.

Celému kaktusářskému světu se Prušánek stal nepoužitelným. O svojí barborkianu nebojoval, neboť co on měl v ruce proti Bauerovi, který vlastnil všechny fotografie a svědka Glugeho. A potom, pro koho, když Barborka byla po smrti? Po dvou letech byl neaktivní Prušánek ze spolku vyloučen. Přispěla k tomu výstava, kde barborkiana, která se již rozeběhla do světa, byla namnožená a prodávána. Tenkrát přiopilý Prušánek zavítal do výstavního sálu, a když si všiml na prodejním stole své barborkiany pod cizím ohavným jménem a s falešnými objeviteli, všechny jmenovky vytahal a rozlámal. Tehdy byl viděn, a usvědčen.

zpět

Miroslav Naxera
e-mail: naxera.miroslav(zav)volny.cz

 

související články - povídky Miroslava Naxery na webu cact.cz

Amélie (2016/12)
Andělské děti (1) (2015/12)
Andělské děti (2) (2016/01)
Andělské děti (3) (2016/02)
Andělská ulice (2012/04)
Anička Vejvodová a její kronika (2016/06)
Anna – o jedné nepovedené mexické svatbě (2013/02)
Devátý kohout (2013/09)
Děda Jiříček (2016/04)
Dědek Špína (2015/02)
Dvojčátka (2010/10)
Hermína (2014/11)
Hrad (2016/03)
Jemčina a její svaté ornatum (2016/09)
Jitka, řeznice láskou zjemnělá (2014/05)
Kaktusář ve výslužbě (2016/11)
Kaktusy na dluh (2009/10)
Knihy v obilí (2013/01)
Modrý magnifik - Bez původu jsem jen pes v  útulku (2013/07)
MOP (2010/06)
Od kaktusů rovnou na DAMU (2011/01)
Pan Kalíšek (2011/12)
Pan Ulmánek (2012/12)
Panenský zálet (2018/11)
Pohádka z křišťálu (2016/05)
Předčasnej děda (2016/07)
Prokleté jmenovky (2018/10)
Soudkyně (2010/05)
Studna - panu Bumbovi (2014/06)
Šestero zámeckých trhovců (2015/09)
Tulačka (1) (2009/11)
Tulačka (2) (2009/12)
Tulačka (3) (2010/01)
Tulačka (4) (2010/02)
Tulačka (5) (2010/03)
Tulačka (6) (2010/04)
Tajemství starého vodojemu (2018/02)
Xena (2018/07)
Zájezd (2014/12)
Zakázané delirium (2010/01)

© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630