Xena

Povídka od Miroslava Naxery

Říkají mu modrý kopeček, je šikovně položený, tak jako nad Bílovicemi Hradištěk. Musel být nádherný, když před hodně lety zmodral jako cibulový porcelán. Jeden krejčí si ho propachtoval a tvrdošíjně jako na stolové hoře, pěstoval na jeho plošině len. Tři roky se mu dole ve vesnici vysmívali, že spláče nad úrodou, až na počtvrté plošina zmodrala a dodnes jí říkají Modrá planina, na Modrém kopečku. A není to pověst. Výhled na Brdy od jihu i na zbirožské lesy od severu mě stál za námahu vyjet klikatou, kamenitou cestičkou, upocený a udýchaný se nahoře usadit a dlouho rozhlížet po nádheře vojenského újezdu. Hlavou se mi proháněla myšlenka: „vojáci nebo podnikatelé? Co je pro tuhle krajinu lepší? Vojáci si jednou za čas zastřílí, přerazí pár stromů, granáty vyhloubí díry do země, od rachejtlí někdy zahoří, oheň vypálí kopřivy, co uvolní místo šlechetnějším rostlinám, naštvou hajnýho a ve spořádaném tvaru zas odjedou. Díry zaplaví voda, budou žabím domovem, uražené stromy ohřejí hájovnu a kousek vypálené země zrodí překrásné vřesoviště. A podnikatelé? Cílevědomě hnětou krajinu, aby jim tvrdě sloužila!

O rok později jsem měl jasno. Vojáci jsou zlatíčka. Rok stačil jednomu podnikavci, aby Modrému kopečku vzal všechna kouzla. Propachtoval si jej jako kdysi krejčí, cestičku „vyspravil“, narovnal a stejně jako špitálský výtah nemocné, vyvážel nahoru zdravé turisty. Jenomže oni se mu tam nahoře rozhlédli doleva, doprava, za dvě minuty to odbyli a co teď? Odpočatí se sháněli po zážitcích, po pamlscích. Podnikavec vystavěl kolibu, kde hnětl steaky tlusté jako fošny. A aby jim vyhládlo, nakoupil motokáry a kolem Modré plošiny uhnětl terénní okruh. Rozkřiklo se to. Na božské steaky pravidelně vyjížděli i hordy motorkářů. Naposledy jsem si troufl vyjet na Modrý kopeček. Z výhledu před zvířeným prachem a těžké vůně smaženiny už nebylo nic. Člověku holt narostla hlavička chtivá prožitků.

Co se ale dělo v hlavičce mladé ženy jako ze scifi románu, dodnes nevím. Před vraty to zabublalo, jakoby basista sáhl do prázdných strun kontrabasu, uvolněná tabulka skleníku se sametově rozechvěla, „motorkář, co ten tady?“. V koženém skafandru pozoroval vrátka. Vzpomněl jsem jejich steakové sleziny na Modrém kopečku.
„Táhni k čertu, nemám zájem“, zahudroval jsem. Jenomže když si svévolně odmontoval přilbu, viděl jsem, že on je ona. Vlasy lajdácky složené pod přilbou, dopadly na černá kožená ramena jako ve zlatých rukavičkách ruce zákona. Přehodila černou nohu, obrovitou Hondu zajistila a nalepila se ke vrátkům. Zmizel jsem za magnolií. Za tím řídce rostlým keřem, jsem byl pštrosem s hlavou v písku.

„Halo, pane! Jste tam!“
Přihrbil jsem se.
„Tak se mi ukažte, pane! Hledám pana Blechu!“
„A proč?“ neobstál jsem.
„Potřebovala bych s ním mluvit.“

Opustil jsem kryt a viděl to stvoření v poloviční kráse. Nad vrátky vykukoval obličejík lemovaný blonďatými vlasy tvářičky ze solárka, řasy obalené mosteckým mourem. Rty jako dva voňavé řízky co zbyly z ubraného štůsku. Neotevřel jsem, „a proč zrovna za mnou? Já motorkáře nemusím.“
„Ale já jsem motorkářka, jestli jste si nevšiml.“
Zamračila se a myslím, že si podupla zrovna jako Pyšná princezna.
„Tak vás snad potěší, že jsem na vás dostala reference, tedy na vaše kaktusy. Ale jestli se vám nehodím, zajedu panu Martínkovi do Újezdu.“

Jo, tomu prasákovi přihrát takovou ženskou. I když byl z našeho spolku, neměl jsem ho právě pro jeho slintání na ženský moc rád. I jeho kaktusy se mnou cloumaly. Rozvedl se a každým rokem jezdil do Mexika a pokaždé něco dotáhl a chlubil se, jako by to bylo vyznamenání za chrabrost. Kvůli ženským i zelíčkařil! Na zelíčko je chytal jako králíky.

„Já mám čas, ale jestli chcete nějaký kaktus, na prodej nic nemám.“
Stoupla si na špičky, předstrčila bradu a ty dva voňavé řízky ukázaly, že mezi nimi je krajíc z té nejbělejší šlechtické mouky, „vy si myslíte, že všichni motorkáři jsou blbci?“.
Odzbrojila mě, vrátka jsem otevřel, jako bych chtěl načapat smilníky v ložnici. Vteřinu nezaváhala a rozhodným krokem dupla na můj pozemek. V tom motorkářském se otočila, za pasem nějaká kožená pouzdra možná s kudlou, pistolí, vysílačkou, nebo třeba s dětskými piškoty či houskou máslem? Pokynul jsem, dal najevo, že cesta je volná.

Koho mě připomíná? Jo, Xena. Ano, jednou jsem omylem přepnul na kanál, kde pobíhala vyzbrojená, nebojácná žena jménem Xena. A tahle, až na blonďaté vlasy je přesně ona. Byl kaktusový den. Slunce z nejvyššího postu spouštělo paprsky kolmo ke sklu a jí bylo ve skleníku moc horko.

„Nebude vám vadit, když si stáhnu bundu?“
Tak jako ona před vrátky jsem dotčeně odpověděl, „vy myslíte, že všichni kaktusáři jsou blbci?“.
Čas se posunul v její prospěch a v můj neprospěch, když si stáhla těžký, černý oblek. Z vycvičené ženy tvrdou vojenskou školou a pár lety praxe, se stala holčička před maturitou, prakem plašící na vinici špačky. Domažlické kroje jsou nádherné, ale chvála tomu, kdo vymyslel ta obyčejná obtažená trička. Byla nádherná. Pas jako sešněrovaný, pod ním tlusté motorkářské kalhoty, zrovna jako kdyby uličnice vylezla z kanálu i s litinovou obručí zaklíněnou kolem boků. Pookřál jsem a nabízel vodu, kávu, čaj, domácí uzené. Nechtěla nic. Mlčky zkoumala stoly s rostlinami a ničemu nerozuměla. Když jsem mluvil o božích trnech acanthodesů, dívala se na theláky a když jsem básnil o vůni myriostigmy přivoněla k asteriasu. Nosánek jsem jí musel navést. Co je to za kaktusářku, když neví, jak vypadá myriostigma? Zato když se nakláněla nad grusony, přál jsem si, aby si poranila nektarinky pod trikem a já je musel dezinfikovat, protože trny grusonů jsou přece „jedovaté“! Najednou mile vyzvídala: „musí to být nádhera, uvidět kaktusy v divoké přírodě. Jezdíte za kaktusy?“.

„V září mám premiéru po Mexiku, je to za dva měsíce, už mám skoro zabaleno.“
Otočila se a bylo vidět, jak se usmívá. Ještě jednou obešla stoly, poděkovala za můj čas a rozloučila se. Když opět v černé kůži usedla na stroj, přál jsem si sedět za ní. Držet se jejích boků a doprovázet jí po kaktusářích České země. V tom pobláznění jsem netušil, že bych udělal tu nejhorší věc. Na červnové schůzi se mizera Martínek chlubil, jaká kočka u něho byla, „chlapi, Honda za čtvrt melounu a na ní baba jako z Lea. Bloncka a k tomu černýmu vohozu…., no prostě paráda. Ve skleníku si sundala bundu, pas jako vosa a kozičky akorát do dlaně. Hoši, a když se zeptala, jestli mám taky tak voňavou myriostigmu jako vona, byl jsem hotovej. Z těch posledních importíků byla na větvi“.
„A co tvá zelíčka, Láďo, na nějakej ten hrách si jí neutáhl?“
„Člověče, zelíčko obešla jako bolševník.“
Slovem jsem se nezmínil, že tu vůni myriostigmy pochytila ode mne. Nežárlil jsem, byl to slizoun. Zato na Xenu jsem myslel každý večer. Ne, že bych se za tu chvíli zamiloval, takový Janek už jsem nebyl, ale ten pas a nektarinky a kdybych sejmul tu kanálovou obruč, však víte.

Co sejde z očí, sejde z mysli. Po měsíci jsem si tohle rčení potvrdil. Vzpomínka odumírala do doby kamarádových narozenin. V příjemné hospůdce jsem najednou zbystřil. V televizním rohu, jehož si nikdo moc nevšímal, běžely zprávy. I na tu dálku jsem uviděl Xenu. Vyběhl jsem pod obrazovku, abych pochytil nějaký komentář. Ve zpravodajství ukazovali ekologické aktivisty bránící demolici staré vodárenské věže. Zcela zřetelně jsem poznal Xenu, jak leze po hromosvodu na cihlovou věž. Nějaký úředník se jí snažil zadržet. Hned na to byl krátký rozhovor s investorem, který si nebral servítky na adresu ekologických teroristů. S Xenou jsem byl opět na začátku a možná daleko silněji. K její kráse přibylo hrdinství. Uhryzané nehty jsem ten večer zapíjel silným pivem.
„Co je s tebou, chlape, snad se nehrneš do politiky, že tě rozhází zprávy?“

Příprava mé panenské cesty do Mexika tížila telefon nekonečnými dotazy. Jeden hovor, mě ale trochu rozladil: „chlape a bude to ve vší počestnosti, žádný rabování. Víš, že chtěli vybrat Honzu Mařáka? Z životního, že se jdou podívat na kaktusy. Dokonce prej mávali papírem, ale znáš ho. To víš, že je vyhodil. Za to na Moravě řádili. Ten vůl Barčuk jim otevřel“.
Neměl jsem v úmyslu rabovat. Nikdy jsem to neuznával. Vždycky jsem si vzpomněl na dědovu louku, na fialově kvetoucí ocúny, dokud je zahrádkáři nepřemístili. Dnes po nich není ani památka. Zbývaly dva týdny do odletu, s chutí jsem šel na pravidelné kaktusářské pití kolem ohně. O prázdninách, v té době kaktusářského půstu, to moc potěší. Ještě docela střízlivý jsem zaslechl šokující zprávu: „chlapi, víte, že vybrali Martínka? A ten blbec se jim ještě chlubil s těmi jeho importy. Znáte ho přece“.
„A proč je ten vůl pouštěl?“
„No,… napálili ho.“

V tu chvíli jsem zcepeněl a civěl do ohýnku, jakoby dohořívaly kosti před chvílí živé čarodějnice. „Xena“, pomyslel jsem si. Myšlenka na ni mě chladila záda natolik, že jsem je musel natočit k ohni. „Xena“, na mihotavé, ohněm osvětlené stromy jsem si promítal souvislosti. Na mysl mě přišel ten zvláštní, neurčitý výraz z televize, „ekologičtí teroristé“. Proč by to taková pěkná ženská dělala? Proč by práskala kaktusáře? Z uvědomění, pomsty nebo dobrodružství? Vytáhl jsem telefon a stranou zavolal dobrému známému. Rovnou jsem se zeptal na pěknou blondýnku, nemá-li na ní kontakt, „před měsícem si u nás zapomněla pouzdro s mapou,“ zalhal jsem.
„Jó…., myslíš tu na motorce? Chlape, na tu bych potřeboval sám spojení. Víš, jaký spojení mám na mysli, ne? Nemůžu jí dostat z hlavy. Takový ženský by měly znárodnit.“
To bys tomu dal Honzíku. Ta by s námi zatočila. Pomyslel jsem si.
Ani za týden jsem se k ničemu rozumnému nedobral. Proč zrovna kaktusáře, ty duše šlechetné, zdravě zpátečnické, oddané a trpělivé? Začal jsem si tu ženskou idealizovat, nepřipouštěl jsem si, že by to mohla udělat ona. Při usínání jsem viděl, jak někam pádí na své Hondě, aby zabránila další katastrově. Jednou byla přivázána ke stromu, po druhé stavěla kamion s nelegálním odpadem. Za pár dní jsem se do Xeny vžil natolik, že jsem jí v představách hrdinně pomáhal.

Týden po příjezdu z Mexika jsem žil z vyprávění o trnité zemi a s plány, jak nepěstovat hloupě kaktusy. Byla mi trochu hanba při porovnání svých rostlin s těmi divokými. A zrovna když jsem třídil, co je na odpis, zaslechl jsem to blahodárné bublání. Byl povedený říjnový den. Od začátku měsíce jsem žil v naději, že se jednou objeví, pokud je pravdivé mé nařčení, že si smlsává na kaktusářích. Poblázněný předlouhým sněním jsem běžel rovnou ke vrátkům. Stahovala přilbu, čekal jsem pád zašlého zlata na černá ramena. Přiskočil jsem a zklamaně se díval na krátký, černý, oválný účes, podobný nádobce v urnovém háji. Ha, aktivistka dostala na čumáček, musela změnit kukuč. Její úsměv, mě ale znovu nastartoval, otevřel jsem a převzal přilbu.
„Náhodou projíždím kolem, vzpomněla jsem si na vaše pěkné kaktusy. Nevadím vám?“
„Nevadíte, jste třináctým platem, pojďte dál.“
„A co motorkáři, trochu jste se s nimi smířil?“
„Od šestnáctého června, co jsem vás poznal, tak snad nějakou trnitou cestou ano.“
„A co ještě? Nedivím se, že trnitou, když jste jezdil po Mexiku. Nebo jste nejel?“
„Jel.“
„A dobrý?“

V tom okamžiku mě napadla taková věc. Počkej, já tě sejmu, ty dobrodružství chtivá krásko. Vzpřímeně jsem se postavil přede dveře skleníku, zasalutoval a hlásil: „cesta Mexikem mne nadchla, i když byla trnitá. Udělala ze mne muže, který se dokáže stejně tak vzepřít svodu krásných Mexičanek, jako nádherným rostlinám čeledi Cactacae. Nepřivezl jsem si žádnou Mexičanku, ani jedinou nejmenší rostlinku. A kdyby někdo z naší party přece jen podlehl svodu, nahlásil bych to do úřadu!“.

Sotva jsem domluvil, udělalo se mi zle. Ale když jsem uviděl, jak se pokroutil její obličejík, jak oddechuje, jak nervozitou svírá a povoluje pěstičky pod bundou, napravil jsem se. Jejími mladými nervy musela proletět nevšední energie, včetně míst nejženštějších. Pokusila se o úsměv.
„Děkuji za raport, mladý muži, až jste mě tím hlášením přivodil husí kůži.“
Dostávala se do formy. Ustoupil jsem z futer skleníku, ještě jednou si mne změřila a vstoupila jako k zubaři. Je to bystrá hlavička. Dělá pokroky, už rozezná feráky od theláků, pomyslel jsem si, když z jejích úst vypadlo pár naučených názvů. Chvíli jí nechám odpočinout a pak to z ní dostanu. Byla hezká ale nejistá. Mourovýma očima těkala, jakoby kontrolovala, kde stojím, co si asi říkám. Myslím, že prožívala něco, jako první seskok padákem. Dvakrát se kousla do palce. Mé nečekané odhalení bylo zřejmě součástí dobrodružství, to nejdobřejší krmení jejího mozečku. Dokonce mě požádala o vodu. Odběhl jsem. Teď bude spekulovat, jak z toho ven. Za záclonou okna bytu jsem viděl, jak bez bundy naklání tělíčko z kanálové obruče nad zadním parapetem a bere do ruky jmenovky. Nejraději bych k tomu citrónku ve vodě, přimíchal účinný opiát, nějaké čarodějné byliny, protože ty její řízkové rty, obalené strouhanku ze žitných rohlíků, a oči prosypané mourem…., darmo mluvit. Převezla mě. Když jsem vešel, stála usměvavá, daleko od zadního parapetu.

„Moc hezké rostliny, nezklamala jsem se ve vás. Sháním semínka Ferocactus fordii, Discocactus albispinus a velkou radost bych měla z Mammillaria perez rosae.“ Panečku, ta má makovici. Musí znát alespoň pět řečí. Tu latinu vysypala moc pěkně, věděl jsem, že všechny jmenované rostliny vyčetla na zadním parapetu. Je to profesionálka.
„Ta semena vám rád dám.“
Chvíli jsem povídal o Mexiku, a když zaujatě poslouchala, když se mnou přecházela hory v Durangu a já byl jen kousek od ní, dopověděl jsem zážitek a záludně se zeptal: „tak od jakých rostlin, že mají být ta semena?“. Již po druhé jsem jí zaskočil. Viděl jsem, jak tápe, jak otočila oči zbytečně k zadnímu parapetu, potom chvilenku těkala po skleníku, a když se nadechla, aby se promyšleně vykroutila, přitlačil jsem jí ke stolu, chytil za černý účes jako bych posvátně ukládal nádobku do urnového háje a políbil ji. Políbil na rty černošského typu, o polovinu větší než moje a tuhé jako nateklé od žíhadel. Plaval jsem po nich. Tohle záchranné trubčení jí přišlo vhod, ale ruce nechala potvora po celou dobu za zády na parapetu. Když vycítila, že se dostatečně vykoupila, zvedla je a něžně mě odstrčila, „musím jet, nezlobte se“.
„Vydržte chvíli, skočím odsypat ta semena. Tuším, Ferocactus fordii, Discocactus albispinus a Mammilleria perez de la rosae?“, vylétlo ze mne a slavil jsem druhou výhru.

Vběhl jsem do baráku, drapnul telefon a volal kamarádovi sousedovi, fandovi do motorů, co rozuměl všem strojům.
„Zdeňku, potřebuju pomoc, jde o život. Vidíš tu Hondu u nás před vraty? Musíš něco udělat, aby nejela.“
„Seš nalitej, nebo co? Dyť je to stroj za tři sta táců. Neblázni.“
„Zdeňku nemám čas na vysvětlování, udělej nějakou pitomost a pak se zdejchni a nelez ani po zahradě. Máš u mě basu ležáku. A hlavně si to pamatuj, zejtra to budeš dávat dohromady. Zdar.“

Propocenej jsem odsypal semena, popsal a upaloval do skleníku. Našel jsem chudinku nad zadním parapetem v pokání za svůj neomluvitelný výpadek paměti. Zdržoval jsem a zavedl opět řeč na Mexiko, jaké že tam jezdily nádherné Choppery.
Můj plán byl povedený a můj soused moc šikovný. Chudinka se snažila nastartovat svojí raketu zbytečně. Sundala přilbu a stroji domlouvala.
„Copak, nejede?“, hrál jsem hloupého.
Chvíli se snažila stroj osahávat a potom se na mne smutně podívala.
„To je poprvé co zklamala.“

Nabídl jsem sousedovu výpomoc, ale až ráno až bude doma. Přijala pozvání na večeři i nabídku k noclehu. V hospodě jsem se cítil jako král. Místní se nemohli vynadívat na to stvoření a kamarádi mně souhlasně kynuli. Rozpili jsme se a já z ní vytáhl onen televizní záběr z vodárenské věže. Byla to ona, to přiznala, ale prej nesnáší mediální akce.
„Kdybych věděla, že tam aktivisté přizvou televizi, nelezla bych tam.“
Měla ráda samotářské zákroky, tajuplné a riskantní.

Když zavírali hospodu a my byli zrovna v nejlepším, vzpomněl jsem si na toho špindíru Kodla. Tomu blbci říkali Rafaelo. Bylo na místě, že pro sebe choval dobytek, jak ale jeho tělo chřadlo věčným nasáváním, neměl chuť o zvířata řádně pečovat. Na boku chátrajícího domku vlastnil zahrádku „jako malovanou“. Kopřivy a bezinky chyběly jen pod Škodou 120 bez kol a zčernalou bezinkovou medovicí co ronili mšice kolem malé ohrady, nacpané zvěří. Jednou zubožené husy, jindy vypelichané a zablácené kachny. Doposud jsem nejvíce litoval možná třiceti vyhublých krůt, tak vtěsnaných, že musely přecházet po zádech svých kolegyň. Jestli v té době ještě byl myslivec nevím, ale jednou do ohrady vypustil selátka divočáka. Vždycky jsem měl k divočákům sympatii. Někdy jsem překonal smrad a na sedm selátek se lítostivě zadíval. Neměla pod sebou kousek suchého. Když chodila, panděry klouzala po výkalech. Přesto jakžtakž rostla a v den našeho nasávání, byla téměř dospělá. Ten večer, po boku Xeny, jsem dostal odvahu udělat čin, o němž jsem dávno přemýšlel. Zavděčím se nádherné ženě a prokážu společné zájmy. „A víš, co teď uděláme, Dorko? Vypustíme Rafaelovi prasata, protože dost bylo tejrání, ať si užijou jako my. Jdeme!“

Cestou jsem jí popisoval místního opilce a vysvětlil smysl záchranné akce. Domek strašil na samém konci vesnice, na Rafandě tam říkají. Nekončící neshodu mezi opilcem a nejbližšími domky živil smrad ze zahrádky. I naše nosy nasávaly s odporem, když jsme po temné louce mezi zahrádkou a kukuřičným polem přicházeli k domku opilce. „Počkej, nalámu jim kukuřici.“ Zbytečně jsem osahával prázdné stvoly, „jasně, nejlevnější krmení. Kombajnista bude čubrnět na výtěžnost rozkradeného lánu“. Kdyby byl červen a namísto smradu vonělo seno a mladičká kukuřice v teplém nočním větříku jemně ševelila a po boku takovéhle ženy, nemělo by smysl chtít víc. Okrajem pole jsme došli na roveň zahrádky, přeběhli dvacet metrů loučky a já nahmatal vrátka.
„Ty používá Rafaelo na polní pych.“

Prasečí chrochtání zesílilo. Nahmatal jsem zámek na řetězu. „Že se ten mizera tak zašpéroval.“
„A co poplašné zařízení a kamerové systémy, zajistil si?“, zavtipkovala. Hledal jsem jiné řešení. Ve světle daleké lucerny jsem viděl, jak Xena rumpluje dvířky. Oba jsme zabrali, dvířka vysadili z pantů, já je otočil jako by byl řetěz pant a opřel o hradbu. Prasata chrochtala do nočního ticha natolik, že jsem při pohledu na temné stavení a zpustlou zahradu dostal strach. V noci přece nikdy slyšet nebyla. Když jsme dorazili k ohradě zvířata již sborově ječela a čvachtavé bahno plnilo noc příšerným plynem z člověčí nadvlády. Pletivo uchycené ke stojatým železničním pražcům, cvičilo jako rybářská síť s obrovitými tuňáky. Hladová prasata do něj narážela a vydávala mučednické zvuky. Nervozita mě honila pracovat rychle. Xena se jen smála. Nahmatal jsem ocelový rám dvířek, osahal a narazil na petlici se dřevěným lígrem.

„Tak Dorotko, na stranu, vypouštím divou zvěř.“
Takovou pohromu jsem ale nečekal. Prasata ucítila lehký volný pohyb, pod packami hebký zelený kobereček, skákala a ječela jako nezkrotné koně. Těla jsme přimáčkli na pletivo.
„Měl si udělat radost myslivcům a pozvat je na hon.“
Najednou zahradu osvítilo světlo ze štítu domu a chrochtavý Rafaelův hlas mně rozbušil srdce.
„Co je svině svinský, měli jste kukuřici néé?!“
Vynořil se z bezinek a šel k ohradě.

„Doro k zemi,“ zavelel jsem, chytil jí za ruku a strhl ke dřevěné hradbě zahrádky. Opilec zjistil, že prasata jsou volná.
„Vy svině smradlavý vy jste mně utekli!“, popadl klacek a zbrkle jako mačetou v pralese mával kolem sebe. Vzteky tloukl do kopřiv. V malé zahrádce se mu povedlo majznout i nějakého divočáka, výsledek byl naprosto scestný. Prasata tím jen vydráždil. Jeden divočák přiletěl jako drak, jak jsme seděli na bobku, přimáčkl nás na dřevěnou hradbu a my tou shnilotinou vypadli i s divočákem na louku. Za prvním prasetem vyběhlo druhé, třetí, útěku si v amoku povšiml Rafaelo.

„Jarmilo….! Jarmilo, podej mi kulovnici a brašnu! Honem ty Káčo, nebo se rozutečou!“
V okně jsem uviděl světlo a ženušku podávající opilci zbraň.

„Doro, do kukuřice, poběž.“
Přeběhli jsme louku a skokem do pole vyšla první rána z kulovnice. Oba jsme padli na zem a vyčkávali. Kukuřicí prokmitlo světlo, dostal jsem odvahu a podíval se. Sborové kvičení svobodou pominutých prasat znělo ze všech stran. V zahrádce jsem viděl svítit baterku a slyšel hlas opilcovo ženušky, „Stando, někdo vyboural dvířka!“.
„Která sviňa tohle provedla. Pojď ke mně a sviť!“

Jako vojenským světlometem prohledávali kuželem baterky louku a okraj kukuřice. Na palouku před námi jsem postřehl přebíhat dva kvičící chuchvalce, potom záblesk a kousek od nás proletěla kule kukuřičnými stvoly. Rána a další kule se prohnala zelení. Byl to mizerný zvuk, když kosila kukuřičný porost. Najednou jsem i přes víčka zavřená strachem, vnímal světlo a sotva dva metry od nás skočilo do pole zvíře. Za ním rána a praskot přerážených stvolů. Nedaleko od nás kvičelo zvíře.

„Netrefil si!“
„Nekecej, koupilo to. Hledej ho a nečum. Sviňa svinská!“
Už jsem slyšel kroky trávou a klení a první krok do kukuřice a Rafaelovo zadýchané chroptění. Jak já jsem se bál, všechny svaly včetně hýžďový jsem měl napnuté jako blánu na bubínku. Kdybych byl sám, vzdal bych se. Vůbec jsem nevěděl jak je na tom Xena.

„Tak polez s tím světlem, nebo praštím s flintou vo zem. Za tohle někomu rozstřílím prdel!“, klel Rafaelo.
Kratičké ticho přerušilo kvičení a hned další obrovská rána. Slyšel jsem, jak se prase hlučně vzdaluje.
„A je v prdeli. Tohle příde někomu draho. Já si ho najdu!“
Poslední větu Rafaelo chraptivě zařval do palic zbavené kukuřice. Pak už jsem slyšel vzdálené plenění kukuřičného lánu svobodnými divočáky, vzdalující se klení a za sebou něžný hlásek: „To bylo do mého žaludku, jako steak na Modrém kopečku“.
Já hlupák myslel, že tu ženskou budu utěšovat, že ke mně přitulí tělíčko, že u mne najde mužné zázemí.

„Ty jsi ještě živá a při smyslech?“
„Jó…, ještě by na závěr měly zatroubit lesní rohy,“ zašeptala.
Je lehkovážná tahle Xena, pomyslel jsem si. Mně se třásly ruce, pomalu mi začalo docházet, co všechno mohlo nastat a Xena? Prožívala jedno obyčejné aktivistické drama. Nebylo mi do řeči. Co jsem to za blbce, co jsem to provedl?
„Snad aspoň ta prasata dožíjou pěknej život. Co myslíš, Doro?“
Mávla rukou, „tím si hlavu nelam, to už nám může bejt jedno. Účel to splnilo, zážitek jedna báseň. I za to jak smrdíme, to stálo“.

Tak takhle smýšlíš, krasotinko? Jestli prasata přižijí je tě jedno, hlavně že ty sis připsala samotářské ekologické body. A stejné to bylo s kaktusáři. Užít si radosti z odhalení, nahlásit a jít si spokojeně po svých.
Z celé akce jsem byl moc mrzutý, měl jsem chuť ještě v noci zazvonit na souseda, „musíš tu motorku honem spravit, hlavně ať jede do háje“.
Při pomyšlení co má ta holka pod motorkářským brněním jsem to ale neudělal. Když jsme se umyli a kráska se chystala na spaní, do třetice jsem jí odzbrojil, „a ještě mi řekni, jen pro klidné spaní, proč naháníš kaktusáře, když je tolik jinejch šancí na ty tvé eko zážitky?“.
Vylekala se, ale mile to zonačila, „tys takovej pohádkář, pojď ke mně a už nic nepovídej“.

Ta potvůrka se opět vykoupila. Ale zaplatila mě štědře, tím nejryzejším zlatem. Tak štědře jako by v ouzkých zaplatila britská agentka důstojníku Wehrmachtu. Ráno při odjezdu, ještě než nasadila skafandr, pošeptala: „Možná bych včera zůstala i bez výpomoci tvého zručného souseda. Já se někdy ozvu“.

Jednou, jedinou řízkovou pusou odbyla loučení a jela si po svých. Bylo jasné, že tahle noc byla jen vykoupení, nalepení flastru na mou hubu, co odhalila tu její zálibu potírat ekologické nekalosti. Dlouho jsem žil v opojení. Ale když jsem přišel mezi kaktusáře, bylo to šibeniční. Byla to radost z nepovedené popravy. Mizerný provaz se utrhl a platné konvence zajistily odsouzenému život, i když všichni věděli, že je vinen. K mé náklonnosti jsem se nepřiznal, ale jedno mě těšilo. Věděl jsem, že mou zásluhou Xena boj s kaktusáři prohrála, mezi ně už se nevrátí. Dlouho jsem přemýšlel, jak bych se zachoval, kdyby snad jednou přijela a řekla, „Musíme zastavit Dukovany, pomůžeš mi?“. Pro jednu jedinou noc s Xenou bych se posadil na Hondu a jel v závětří jejího skafandru.

Jako kulatý měsíc zatemnil sousedův satelit březnové slunce. Loni i rok před tím jsem při tomhle jevu stěhoval. „Skleník připraven, honem všechno ven,“ pobrukoval jsem si verš, jehož repete přerušil telefon, „Xena!“
Přitiskl jsem tu milou vymoženost na ucho: „Ahoj, dlouho jsem se neozvala viď? Měla jsem moc starostí. Ale dobří holoubci se navrací…, to platí i pro holubičky však víš. Co dělá Rafaelo, pamatuješ? A jak se daří tobě?“.

Málem se rybník protrhl a celou krajinu zaplavil mým vyznáním, ona však mlela tak rychle, že jsem nestačil vůbec nic.
„Víš, s těma čuníkama to bylo moc pěkný. Já bych potřebovala taky s něčím pomoc. Můžeš zítra a pozítří?“
„Tobě vždycky pomůžu všechno, co budeš chtít.“

Pak už jsem dostal jen instrukce a ještě ten večer vyjel s teplým prádlem, spacákem a velkou svačinou po kolejích na hlavní pražské nádraží. Jak já si ve vlaku do Prahy všechno maloval. Hezká Xena, moje milá Morava, po práci víno a Xenino objetí. Měli jsme jet nočním vlakem do Břeclavi, takže Dukovany mineme. V úboru jako nějaká vojačka, čekala na smluveném místě. Tak trochu vojenské maskáče, trochu oblek bojového umění. Mačkal jsem jí k sobě jako snoubenku po dlouhém odloučení, docela jsem zapomněl, že to možná byla ona, kdo poslal úředníky uslintanému Martínkovi.

„Musíme už na peron, za deset minut odjíždí.“
Teprve teď jsem si všiml velkého báglu.
„A s tímhle jedeme snad až… na Sibiř?“
„Trochu blíž, jen do Karpat. Ale neboj, do Rumunských za Drákulou ne. Do Bílých, kde zpívají Horňáci, tam ve Velké nad Veličkou víš?“

To mě ještě víc povzbudilo, téměř rok co rok jsem jezdil do těchhle míst na bicyklu. Noční vlak nevezl moc cestujících, byl jsem rád, že nám bylo kupé samostatnou garsonkou. Kdyby byly lístky na mě, koupil bych lůžkový vůz a vmáčkl se Xeně na pryčnu. Chtěl jsem jí dávat pasáčkovy pusy, ale spánek je prý potřebnější! Zalehla sedadlo.
„Hlavně nesmíme zaspat! V Břeclavi přestupujeme na Zlíňák.“
Chvíli mě pozorovala s vědomím, že má nad sebou zodpovědného anděla strážného. Hned za Prahou usnula. V nádražáckém teple ležela na boku, druhý, ten bok nahoře, oblý jako Říp, trčel vysoko nad údolím Xenina pasu. Díval jsem se až do Kolína, až mně docela ta její uniforma zprůhledněla a někde v Náměšti nad Oslavou, odkud je jen kousek do Ivančic jsem usnul a zaspal i velké brněnské nádraží. A pak všechny ty staničky, Hrušovany, Šakvice, Zaječí, Rakvice, které jsem znal z couráku a z bicyklu. Až v Podivíně jsem dostal teplou pusu na tvář.
„Vstávej, bude Břeclav.“
„Co? Já jsem zaspal i noční Pálavu?“

Ta moje představivost. Do jakých výšin se až dostala. Bylo chladno hvězdičky na černých bálových šatech oblohy nehřály. Přestoupili jsme. Zlíňák byl vytopený, již několikrát jsem jím jel, ve všední den byl plný ospalého dělného lidu. Hodonín, Bzenec a Moravský Písek jako konečná vlaku. A honem na autobus. Nezbyl čas na teplé rohlíčky ze stánku. Ostroh, Blatnice, Velká nad Veličkou konečná autobusu a honem, to už za světla, pěšky přes Hrubou Vrbku do Malé. Na návsi sáhla do pouzdra pro GPS, udala směr a konečně téměř u cíle prozradila poslání naší mise.

„Ty asi nebudeš znát jednoho raubíře s pilou. Málokdo má štěstí tu opici načapat. Je to nejlíp placený dřevorubec. Gáži mu dávají samá hovádka. Taková, co bez povolení, nebo přes protest potřebujou konat. Dobře zaplatí a ten magor začne kácet třeba o půlnoci. Než přijede orgán, je hotovo. Loni na Štědrej den, zrovna když z kostela zněla půlnoční, zporážel remízku u Horažďovic. Už tam bzučí vysílač. Mezi ekology má přezdívku Katr. Je to opičák a hovado v jednom a je nepřemožitelnej! Ještě včera to chtělo pár nadšenců zastavit, ale ti srabi odpadali. Pro nějaké bohaté hovádko likviduje bukový výběžek lesa na stavbu rekreačního zařízení, teda rekreačního v uvozovkách. Prachobyčejnej čubčinec v panenský přírodě Karpat.“

Krásu buků jsem objevil před pár lety na brdském hřebeni u Dobříše, ale napevno jsem se do šedivých hromotluků zamiloval v moravských Chřibech. A teď mám možnost po boku nádherné Xeny je statečně chránit před lumpem. Od její těžké krosny mě nemožně bolela záda, ale za ruku jsem jí vzal a ještě za pochodu políbil, „zmákneme to,…neboj“.

Tady v místě obrovských buků a zasvěcen do jejich obrany jsem pochopil, proč mě nedovolila ranní pivo ani bohatou snídani, jednoduše proto, že tam nahoře se mi nesmí chtít. Borovou, smrkovou a jinou chamraď co lemovala bukový výběžek, už dávno Katr zpracoval, tím odhalil mohutné stříbrošedé kmeny buků. V ohbí výběžku již pět odvětvených kmenů leželo jako nádrže cisteren po železničním neštěstí.

„Podívej ty mohutné kmeny a ty pařezy, co s tím chtějí dělat?“
„Tím si hlavu nelam.“
Otevřela krosnu a z útrob tahala harampádí. Sekerku, lano, klubko provazového žebříku, vojenské helmy, zohýbaný plech s řemínky a dva vysloužilé elektrikářské opasky.
„Takže my se nepřivážeme ke kmeni jako k indiánskému totemu před skalpováním?“
„To udělali včera a vidíš, všichni odpadli. Já už zažila dvě Katrovy akce. Je schopnej přebrousit řetězy. Musíme nahoru do korun. Máš strach?“
„S tebou ne Doro. I když….“
„Co jsi chtě říci, dopověz.“
„Ne… nic, jen že se mi moc líbíš.“

Ale v duchu jsem si říkal, proč to vůbec děláš, Dorko, máš ráda ty statné buky nad námi, nebo chceš pokořit Katra, aby tě ležel u nohou? Nevěděl jsem a neměl odvahu se ptát.
Podívala se na hodinky, „je nejvyšší čas! Kdo půjde do první linie, na první buk? Měla bych jít já, jsem samice. Von na ženský moc neútočí. Má to daný pudem, jako se pes nerve s fenou“.
„Ne, vlezu tam já,“ nabídl jsem.
„Musíš si ale vzít brnění, helmu a hlavně opasek. Ten plech si dej pod bundu na záda. Ukaž, já tě ho přivážu. To kdyby po tobě střílel, víš? Neboj, jenom prakem.“

Přehodila mi plech přes záda a zpředu vázala řemínky. Slunce osvítilo její řízkové rty, já se neudržel a hladově jsem do nich kousl. Vyprostila se.
„Ne, teď ne! Až potom.“
„Až tě Katr bude ležet u nohou?“
Neodpověděla.
„A co když nepřijede?“
„Ten nikdy nenechá práci rozdělanou.“

Na několik pokusů jsme přehodili provaz s kamenem přes první vysokou větev, vytáhli provazový žebřík a zajistili. S báglem jsem vylezl do prvních větví bukové koruny.
„No a teď tě vezmu spojení se zemí,“ zakřičela a uvolnila žebřík, co padal jak dobře odstřelený komín. Ten samý postup provedla ve druhé linii, jen ten žebřík vytáhla, smotala a já nevěřícně civěl, jak jej odhazuje daleko od svého stromu. Chvíli jsem zapochyboval, jestli není šílená. Ne, byla jenom nádherná. Nedaleká vzdálenost stromů, na nichž jsme se zabydleli, nám umožnila tiché štěbetání.

„Nesmíš se nechat vytočit, prostě tady bydlíme a hotovo.“
Asi v osmi metrech jsem našel pohodlí a poslouchal Xenin vzrušený hlas. Po poledni když moravské slunce hřálo naplno, se zajistila opaskem a jako had se položila na větev, aby svou hubinku zkrášlila blahodárným zářením. A mě ta její uniforma opět průsvitněla.
Najednou jsem zbystřil jako dravec na stožáru. Slyšel jsem motor. Po polní cestě přijížděl obrovský terénní automobil.

„Doro, asi jede Katr!“
Posadila se, dlaní zaclonila oči, „jo, je to von, já věděla, že ho nějakej srab Rovenskej nezastaví“.
Radostí rozkomíhala nohy. Dřevorubec odbočil z polní cesty, přejel loučku a zastavil, aby vůz nebyl ohrožen pádem stromů.
„To je gorila viď?“
Měl pracovní oblečení, vypadal jako ragbyový hráč. Zadíval se do odhalených kmenů, nasadil rukavice, přilbu se štítem, z korby popadl pilu a přeskákal pod buk v první linii. Xena dobře věděla, že ostatní stromy kácet nemohl, aniž by se zaklínily. Jako kukačka zazněl její medový hlas, „Kdopak to k nám přišel bez klepání? Vidíš ho, Martine?“
„Vidím, asi nám nese medíček, pan včelař.“

Gorila chvíli tápala, než jí napadlo podívat se do korun.
„Co že? Slyším dobře? Vy jste tu ještě? Tak vám jedna lekce nestačila! Co děláte tam nahoře?!“
„My tady bydlíme.“
„Jóó,… voni tady bydlí a vod kdy prosím tě?“
„Už dlouho.“
„Jóó,… ksindly vystěhovali do holobytů a voni neví, že mají podmáčený základy, že se to tu bude bourat. Tak koukejte vypadnout, nebo vás to zavalí!“

„Nejde to, schody se zřítily.“
„Jóó? A kam se pudeš vysrat, až tě to popadne? A copak tě uvaří k večeři ta tvoje krasotinka? Bukový pupence?“
Xena se nedala, „Kdepak pane, kančí gulášek, dáte si s námi?“
„Jó, nandej mi ho a pořádně ho drž, až poletíš!“

Ukrutně se zasmál, drbnul startovacím lankem, posměšně se podíval nahoru, zamával s pilou a zdivočele přidával plyn. Nebyl to lahodný zvuk. Když viděl, že se nahoře nic neděje, zakrojil do kmene ve druhé linii. Xena se usmívala, věděla, že ten její, jako první padnout nemůže, jen by se opřel o můj. Pila utichla.
„Tak co bude s tím guláškem?“
„Vidíte, že dolů nemůžu a ani se mi nechce!“
„Tak ten rendlík pořádně drž, veverko!“

Opět nastartoval a vzteky zakrojil do kmene. Dostal jsem strach. Xena si nasadila přilbu, protáhla krk a s napětím sledovala Katra. Ten se každou chvíli v tom běsnění podíval nahoru. Všiml jsem si, že už zpomaluje, že dřevo jen tak lechtá, přesto jsem s hrůzou zjistil, že třetina kmene je proříznuta. Ještě naposledy přitlačil, aby létaly výstražné třísky. Najednou se vylekal a pilu zastavil. Položil ji, šel k autu a cpal si něco do kapes. I na tu dálku jsem uviděl, jak popadl v kabině prak. Xena měla pravdu. To znamená, že je řada na mě. Po jejím vzoru jsem nasadil přilbu a na Doru se nuceně usmál.
„Neboj, to budou starý kaštany.“

Katr se postavil, aby mě měl jako terč na střelnici. Viděl jsem, jak natahuje gumy, přitiskl jsem břicho a obličej ke kmeni.
„Mám tě pozdravovat vod Eonu, neplatíš, skvotére!“
Trefa rozezněla kmen. Druhá. Jako bych byl obrovský datel a zobákem bušil do stromu.
„A ještě upomínka z vodáren, neplatíš.“
Trefil mě do zad. Podezřele mu zazněly.
„Jó, tak pán je vokovanej, tak ještě pozdravení vod popelářů to jsou tvrdí hoši.“
Prásk kamenem do přilby. V uších mě zašumělo.
„Mám trefu viď, a ještě ze sociálky, neplatíš si zdravotní, jak k tomu přijdeme my poctiváci?“
I přes ochranný plech mě zabolela kostrč. Určitě to byly kameny. Křečovitě jsem napnul všechny svaly a se zaťatými zuby vyčkával. Prásk do kmene, hned bolest ve stehně. Asi už byl nepříčetný, protože další střely mě již míjely. Neměl jsem odvahu se podívat.
„Ještě žiješ, hrdino? Udělám tě tobogán!“

Popadl pilu a zakousl se do mého kmene. Potom chvíli strašil přidáváním plynu. Dobře jsem poznal, kdy řeže do stromu a kdy jen straší. Pootočil jsem přilbu a přiložil ucho na kmen. Jako bych byl někde na vysoké hrázy Asuánské přehrady a dole v útrobách hráze pod obrovským tlakem vody v obrovských ložiskách protáčely své rotory generátory napojené na hnací turbíny. A to mohutné vrnění se přenášelo hrází do kovového zábradlí nad plochou nilské vody. Potom jsem uviděl, že na druhé straně vyřezal klín a znovu zařízl vodorovně. Najednou ve kmeni prasklo, křečovitě jsem jej sevřel. Viděl jsem Xenu tu nešťastnou Koalku, které se odlomily všechny drápy, jak klouzala po kmeni dolů. Moc tvrdě dopadla na zem, ale hned se sebrala, popadla klacek a mlátila Katra po přilbě. Ten dostal vztek, vytáhl pilu, ustoupil a začal jí strašit plynem.
Uskočila. Ještě jsem jí uviděl s kamerou namířenou na rozezleného dřevorubce. Potom už jen hromové praskání. Silou jsem sevřel kmen a nechápal co se děje, byl docela nehybný. Hned jsem se dovtípil. To mohutné praskání přicházelo z padajícího buku druhé linie. Svojí vahou se opřel do mého a těch tisícero parket padalo i se mnou k zemi. Jakoby se Asuánská přehrada protrhla a já letěl do průrvy valící se vody. Stačil jsem odepnout karabinu a z padajícího kmene skočit do neznáma. Ne do neznáma doslova. Musel jsem vidět, kam padám, protože ve vzduchu, jak jsem později viděl na Xenině „slavném spotu“, jsem se zbrklými pohyby jako atlet nebo artista snažil dopadnout na vytýčený cíl. Díky dvěma od včera padlým a odvětveným kmenům, mezi něž jsem dopadl, jsem si sice zlomil žebro, ruku v zápěstí, ale zůstal na živu. Jenom ty včerejší poraženecké kmeny zabránily, že mně mohutné bukové větve nerozmačkaly. Ještě než jsem bolestí zavřel oči, viděl jsem přes větve Xenu s kamerou a slyšel její zoufalý, ale barevný a zpěvný hlas.

„Tohle jsem nechtěla Martínku, je ti něco?“ Hned za ní gorilí řev: „kurva, to sem nechtěl! Kurva, kurva, to se nemělo stát!“. Odvezli mě do břeclavské nemocnice, kde mě zasádrovali a kde jsem zůstal den na pozorování. V autě ti dva kupčili. Katr byl tam, kde ho Xena chtěla mít. Pokořen prosil u jejích nohou, aby nevolala policii. Sliboval, že kde se ona objeví, bude jí respektovat. Ona strašila filmovým záznamem a budoucí lékařskou zprávou. Nakonec uzavřeli nad mými bolavými údy výhodný obchod, po němž zůstane všechno utajeno. Když mě s krunýřem převáželi na pokoj, Xena ještě čekala na chodbě a v malém prázdném pokojíku mě pomáhala uložit do postele. Zůstali jsme sami. Chovala se ke mně hezky. Povolila kalhoty, co spadly jako skasaná plachta, přes hlavu stáhla triko, „podívej, já na tom taky nejsem nejlíp, ale stálo to za to“.
To její překrásné tělíčko, od krku až po prosvítající malý černý trojúhelníček bylo proklatě odřené. A stehna ta hladká hadí těla, samá modřina.
„Bolí to? I tak jsi moc krásná, Doro, tvůj pas. Jsi jako figurka z té hry, „Člověče, nezlob se“.“
Usmála se, oblékla se a polibkem se rozloučila, „promiň, já už musím na noční vlak. Ozvu se“.

Na nemocniční posteli jsem dlouho rekapituloval: „ty nejsi hollywoodská Xena, Dorinko, ani Xenie z české Arabely. Nejsi ani habsburská hraběnka. Jsi jen staročeská selka, co na poli k smrti uvláčela muže a na přes rok pro své vášně, prošvihla osevní plán. Ke mně si ale v peřinách moc vášnivá nebyla, to ne, ty sis jen vykupovala své překlepy. Jinak jsi, Dorinko, ta nejhezčeji vyčalouněná kostra co jsem kdy poznal. Co teď budeš dělat? U kaktusářů tě odhalili, Katr tě leží u nohou, měla by sis posvítit na bábu Řehákovou, krade v samoobsluze mléčný čokolády. Já bych tě s tím rád pomohl. A mohla bys u nás zase jednou spinkat, Dorinko“.

zpět

Miroslav Naxera
e-mail: naxera.miroslav(zav)volny.cz

 

související články - povídky Miroslava Naxery na webu cact.cz

Amélie (2016/12)
Andělské děti (1) (2015/12)
Andělské děti (2) (2010/01)
Andělské děti (3) (2010/02)
Andělská ulice (2012/04)
Anička Vejvodová a její kronika (2016/06)
Anna – o jedné nepovedené mexické svatbě (2013/02)
Devátý kohout (2013/09)
Děda Jiříček (2016/04)
Dědek Špína (2015/02)
Dvojčátka (2010/10)
Hermína (2014/11)
Hrad (2016/03)
Jemčina a její svaté ornatum (2016/09)
Jitka, řeznice láskou zjemnělá (2014/05)
Kaktusář ve výslužbě (2016/11)
Kaktusy na dluh (2009/10)
Knihy v obilí (2013/01)
Modrý magnifik - Bez původu jsem jen pes v  útulku (2013/07)
MOP (2010/06)
Od kaktusů rovnou na DAMU (2011/01)
Pan Kalíšek (2011/12)
Pan Ulmánek (2012/12)
Pohádka z křišťálu (2016/05)
Předčasnej děda (2016/07)
Soudkyně (2010/05)
Studna - panu Bumbovi (2014/06)
Šestero zámeckých trhovců (2015/09)
Tulačka (1) (2009/11)
Tulačka (2) (2009/12)
Tulačka (3) (2010/01)
Tulačka (4) (2010/02)
Tulačka (5) (2010/03)
Tulačka (6) (2010/04)
Tajemství starého vodojemu (2018/02)
Zájezd (2014/12)
Zakázané delirium (2010/01)

© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630