Bolívie a Argentina 2016
aneb Kozí bolívijský příběh, díl 10.

Zajímavé pohledy účastnice zájezdu, manželky gymnofila Martina Tvrdíka, která díky tomu že je nekaktusářka, vidí kaktusovou přítomnost s patřičným nekaktusovým nadhledem…

12. ledna 2016
Po snídani a návštěvě Jirky u holiče, se vracíme do vesnice, jelikož máme info od správce, kde koupit benzín. Po malém pátrání jsme u domu seňora Gordilio. Vysoký chlap otevře dveře a přinese kanystr s 20 litry a potom ještě třikrát litrů pět. Hadičku strčí do nádrže, druhý konec hadičky do kanystru, což je logické. Potom to je už jen koncert. Obejme pusou nádobu s hadičkou, foukne, a během sekundy benzín přetéká do nádrže. Litr za 18,50. Zítra má vesnicí projíždět Dakar, dozvídáme se na konci rozhovoru. To my tady už nebudeme, jedeme na Antofagasta. Propukám v šílený smích, jelikož u mnoha domů stojí v bílých košilích vždy dva muži. Proč ten smích? Protože lanaří místní na levnější proud a jejich způsoby mi připomínají borce od nás.

Na kopcích je hodně kytek, převažuje demnosa a huasha. Nad hlavami krouží kondor, rychle vyměnit objektivy. Krouží po obloze, já kroužím na zemi po písku, ale mám ho na kartě, myslím, že se to podařilo.

Jirka mě zase vyvede z omylu. Prý je to Bulbus Griful a vývojově se nejedná o dravce. Jak? Ptám se ještě jednou? Ze školy si pamatuju bulbus jako kulovitě rozšířenou část některých z ústrojí. Například bulbus duodena, bulbus penis. Nebo jsem se přeslechla? Nebo jsem nahluchlá a ještě k tomu nevzdělaná. Netroufám si ani pomyslet na to, že by to Jirka divně vyslovoval. Díky googlu, mi to dochází. Vultur gryphus je latinsky kondor andský, je to dravý pták a živí se mršinami. Čím původně byl ten pták, to vzdávám. Že by krocanem? Nechám toho. Jasný! Martin říká, že kolikrát vidí jen stín kondora, vůbec ho neslyší. Moje provokativní otázka, jelikož Martin slyší fakt blbě. Martine a ti, co slyší normálně, ho slyší? Martin, jako správný chlap, slyší, jen to co chce. Průjezd korytem řeky je super zážitek. Nafotit Patrola, jak projíždí vodou a cáká a cáká. Miliony třpytivých kapek.

Co na cestu říká geolog? Křemen a křemen. Mohl by však na sebe vázat zlato. Nás holky to vůbec nezajímá, vždyť dvě největší zlata sedí s námi v autě. Tok řeky lemuje pampová tráva. Jejda. Odkud vylétli malí papoušci? Jak malí papoušci, diví se Jirka. Malý papoušek neexistuje. Jirko, to je relativní. Velikost papouška záleží na tom, co je pro tebe velké a co malé. Podívej. A teď vylétl velký. Tak to jo. První pár byl brčálově zelený. Ten druhý roztáhl nádherná tmavě modrá křídla. Tak co? Menší a větší?

Vystoupáme na Las Papas do výšky 2100. Martin kamzíkuje a hledá G. schmidianum asperum. My zas z auta pozorujeme chlápka, jak nevěřícně nemůže odtrhnout zrak z Martina. Vykašlal se na práci a opírá se pažema o plot zakončený ostnatým drátem. Asi to není moc příjemné, často mění pozice civění. Fotila jsem před chvílí Martina na kopci. Už je tady nazpátek. Nějak rychle seběhl dolů. I ti ptáci přeletují z keře na keř s informací o tom, že tak rychle dolů nikdo nikdy ještě neseběhl.

Co podle mě tady ještě nebylo, jsou osobní auta se samolepkou Dakaru, z nich vystoupí skupina lidí a rozdává plechovky s pitím. Už jsme dlouho neřešili druh horniny na kopci. Martin je hned s určením hotový. Je to jasná pemza. Jirka to má z té vědecké stránky. Jedná se o výlevnou křemičitou horninu. Je to láva a pemza je druh lávy. Vždyť jsem to říkal, že je to pemza.

Opouštíme Las Papas, teda brambory. Pěkně strmá cesta. Počkej, vyběhnu do kopce, dám znamení, jak to vypadá dál. Běhat se moc nedá, maximálně popobíhat. Martin si zase víc osahal auto a zavelel, jedeme. Začínám hledat kytky z okýnka. Ty vole, zastav, gymno. Tady nemůžou být, to je demnosa. Meregali píše o nejvyšší lokalitě výskytu 2600. A tady je? Jirko? Moment… 2770… 2800. Vidíš, je to blbost. Couvej. Nenechám se zase odgymnovat.

Hahaha. Hned tři. Je to k nevíře, sekli mi poklonu oba. Bývalý i současný gymnofil dohromady. Jsem na sebe pyšná. Samochvála na chvilinku přeci nesmrdí. Kytek je tu hrozně moc. Velký, malý, hodně otrněný, jsou nacpaný mezi kamenama, pod keřem a dost hluboko.

Zkouším se dostat k řepě, ale jde to ztuha. Kolem dokola kameny jako puzzle. Vůbec mě ani nenapadlo, že se mi podaří najít i kvetoucí.

Auto nám stojí uprostřed cesty. Volám na Martina, protože v protisměru slyším motorkáře. Zatím slyším, teď už i vidím. Zastavujou a ptají se na cestu dolů, jsou z Tucumánu a kladou nám na srdce, abychom už raději vyjeli, protože cesta je úzká a dlouhá a hlavně zrádný je hluboký písek. Mluvíme anglicky. Ukážu na naše auto, vysvětluju, že snad máme dobré auto. Zatím se ukazuje, že kvůli terénu Martin musí několikrát přeřadit na náhon na čtyři kola. Je pravda, že cesta moc neutíká, ale nám to nějak moc nevadí. Trachtit, hornina sopečného původu, mi nedovolí se rozptylovat něčím jiným.

Výtvory přírody mi připomínají jakousi Noemovu archu. Projíždíme kolem zádi lodi.

Vidím slona, jak na nás chobotem stříká vodu, žirafy mající krky vysoko v mracích, ptáky sedící na boku a mezi nima skupinka lidí. Je to jak na velikém ostrově, jen trochu namačkané na sebe. Jéjé, robot Emil, sedí na přídi. Vidí všechno první a hned na mě volá. Petro, vidíš tu žlutou kytku?

Jsme v 4000 metrech, podobný jako v Chile. Barevný kopce a i kameny. Hodně fotíme. Na hromadu kamenů přidáváme další. Dělá se to proto, aby lidé na cestě měli štěstí.

Martin přikládá taky svůj, pak ještě další tři. Co blbneš? To je ještě za kola auta. Vůbec nepochopil. Rouhá se. To nevěstí nic dobrého. Směje se mi.

Konečně nějaká cedule. Do leva je cesta k nějakému dolu, rovně směr Antofagasta. Kolem dokola promítají černobílý film. Všude černý písek pokrývající i kameny a mezi nimi menší plochy bílého jemného písku. V dálce nás pozorujou dvě vikuni. Co si o nás myslí? Blázni. Kam to jedete?

Před námi je velká duna. Kola se pěkně boří. Martin nechce riskovat a jet po vrstevnici. Nechává si otevřená zadní vrátka. To znamená vycouvat z kopce dolů a zkusit to vyjet znova. Těžko můžu nějak reagovat nebo pomoct. Je to taková dunová vesnice. Nikdy jsem čtyřkolku v takovém terénu neřídila. Nic nevím o tom, jak se chová auto ve svahu a v hlubokém písku. Nahoru dolů, nahoru dolů. Raději dolů.

Bůh ví, jak to bude vypadat za další dunou. Pokus dojet na Antofagasta de la Sierra se přeprogramoval na náhorní plošinu Altiplano. Celkově dobrý výlet. Kolik lidí může říct, že se sem podívalo. My jo, a připadali jsme si jako na měsíci. Už nám hrabe z filmů o lunárním vozítku. Krajina jako přes kopírák, ale vozítko mělo víc kol a pohon na každé z nich. Cesta dolů utíká rychle. Z pysků lam odezírám jejich konverzaci. Říkala jsem ti to, že ti pitomci pojedou za chvíli zase nazpátek. Měly pravdu.

Sjíždíme proti svitu sluníčka, je to nepříjemné hlavně pro Martina. Čubrním dolů do rokle, je teď na mé straně. Nemůžu říct, že bych byla v absolutním klídku. Nachytám se, jak občas nohou přibržďuju. Viděla jsi dokument o Bolívii? Stezka smrti, kde jezdí kamiony? Viděla. Je to udělaný jen na efekt, pro diváka. Projede tam náklaďák, tady ne. Martin má pravdu, cesta je mnohem horší. Konečně jsme dole. Hup do řeky a z řeky zase na cestu. Nepočítala jsem kolikrát, ale padesátkrát minimálně.

Domluvili jsme se, že dojedeme nazpátek na Palo Blanco, kde jsme spali včera. Martin koupil pivo, pije ho sám jen s Olgou, Jirka nechce. Nemůže pít, je vyklepanej z auta a při chůzi se kymácí ze strany na stranu. Totálně vyřízenej. Přiskočím s Icegel masážní kuličkou, mentol s eukalyptem, úleva pro svaly, záda a klouby, a objedu mu citlivá místa kolem dokola. Hele, uvádí tu, že je to antistresový gel. Jirka se zklidnil do té míry, že nechal Olgu stavět stan.

Kozí bolívijský příběh - díl 1. | 2. | 3. | 4.| 5. | 6. | 7.| 8. | 9. | 10.

 

Autor:
Petra Tvrdíková
E-mail: tvrdikmartin@seznam.cz

http://www.gymnocalycium.cz/

 

Související články

Argentina 2013/2014 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.
11.| 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18.

Argentina a Chile 2012 -
díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10.
| 11. | 12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20. 
| 21. | 22. | 23. | 24. | 25.   

 

Argentinské pohledy 2008 - díl 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8.
9. | 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17. 18.

 

Patagonie a střední Argentina 2008,
část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. | 12. 
13. | 14. | 15.| 16. | 17. | 18.  | 19. | 20.

 

Gymno - deník Argentina 2007, část 1. | 2. | 3. | 4. | 5. | 6. | 7. | 8. | 9. | 10. | 11. |12. | 13. | 14. | 15. | 16. | 17. | 18. | 19. | 20. | 21.

 

Pohled vně kaktusářského světa (02/2009)
Lumír Král: Pod Jižním křížem. Poznámky z velkého vandru po Argentině 
(2. 1. 2007 – 14. 2 .2007)

 

© www.cact.cz/noviny  ISSN 1805-2630