Echinokaktusy v kultuře (4)

Echinocactus horizonthalonius (2)

Aby nezůstalo jen u technických fotografií, na nichž jsem úmyslně ponechal nevzhledné jmenovky a rostliny zbytečně nezdobil květy, povíme si také něco málo o pěstování, což se mi bude psát těžko, protože když člověku projde pod rukama tolik vypiplaných semenáčků, všechno se dostaví tak nějak živelně bez vědeckého bádání. Prostě to člověka nutí, aby nebyly ostudné ztráty, ale také, aby kvůli tomu nemusel dělat laboratorní pokusy a zavádět vědecké diskuse, které jsou v mnoha případech naprosto zbytečné a jen hloupnou hlavy.

To se ví, že jsem byl při prvních výsevech opatrný, ale měl jsem výcvik z dlouholetého pěstění echinomastusů. Ten mi pomohl. A pomohl mi i počáteční vzdor, když jsem Jardovi Bohatovi řekl, že tak stará semena klíčit nebudou. Bylo tomu naopak. Postupem času jsem se utvrdil, že odležená semena jsou přínosem. A nejlépe v papírových pytlících pověšené ve skleníku, což mě naučil Roman Čermák. Rozhodně ne v plastových samouzavíracích! Semínka by měla dýchat! Jak dlouho je ponechávat „na výpalu“, to nevím, srovnávací pokusy jsem nedělal, ale jednu sezonu určitě.

Nikdy jsem semínka nenarušoval, vzorky co nevyklíčily hned po sklizni, jsem nechal rok na pokoji. Dnes mohu říci, že některým lokalitám klíčení čerstvých semen nevadí, jiným ano. Vysévám do pemzy 1 až 3 mm s plaveným pískem. Sklizená semínka nejdříve properu pod tekoucí vodou, usuším, po té je nasypu do papírových pytlíků. Pouze semena z přírody prostříkám v papírových sáčcích peroxidem 10%. Pozor aby řádící peroxid nerozežral popisy! Takto ošetřená semínka jsou připravena k přímému výsevu.

Nejraději jsem vyséval semínka od kamarádů, kteří přijeli jen tak na kamarádskou návštěvu a po troše toho našeho tlachání o kaktusech mně předali semínka se slovy, „nedávno jsme se vrátili, vysej si to, jsi na ně ujetej“. Takové milé dárky nebyly nikdy zištné.

Echinocactus horizonthalonius - pravokořenná rostina General Cepeda, Coah. VM 394 Vojta Myšák

Pravokořenná Cuatrocienegas, Coah. Láďa Macák

Pravokořenné Tecolotes, Zac. Pan Chalupa

Pravokořenné Big Bend, Texas, Vašek Hlaváček

Pravokořenná Big Bend, Texas, Vašek Hlaváček

Pravokořenná Conco de Mayo, Coah. Mirek Sochůrek

Pravokořenná El Pegueto, Icamole, NL, Mirek Sochůrek

Pravokořenná Est. Menchaca, Coah. Jiří Červený

Ale protože tohle povídání je o životě s echinokaktusy, tedy o životě se vším všudy, teď se na chvíli vrátím, jakou že dětinskou fintu zvolil pan Upřímný, aby rozbil mé kamarádství s Romanem Čermákem a nejen s ním. Jak už jsem se zmínil, pan Upřímný byl lačný po každé lokalitě, pokaždé když přijel, paběrkoval, co zbylo a ještě nemá, věděl, že Roman Čermák nepřijíždí s prázdnou. Před jednou smluvenou sobotní návštěvou s Romanem, Zbyňkem Blažkem a Jirkou Fejfarem, mně pan Upřímný zavolal: „Tak jsem všechno zalil dešťovkou, je pod mrakem, nejpříhodnější doba, zalij také, uvidíš, jak se to všechno napije! Jo a v tu sobotu, až přijede Roman, přijedu se podívat a oni pak pojedou do mé sbírky.“

Nezalil jsem, neměl jsem k tomu důvod. V sobotu kamarádi přijeli, pan Upřímný se přihnal za nimi a ze dveří otevřeného skleníku pozoroval. Roman prošel v rychlosti skleník, já mu nabídl pivo a spolu jsme pak seděli při vyprávění zážitků z jeho cest. Když odjeli, za nějakou chvíli jsem si řekl, vždyť si ten Roman o nic neřekl, byli jsme přece domluveni, že si řekne o to, co jej zajímá. Tehdy už jsem měl dost nalezišť k výběru. Zvedl jsem tedy telefon a Romanovi volal. Číslo bylo nedostupné. A bylo mi nedostupné po dobu tří let. Marně jsem zjišťoval na panu Upřímném co je s Romanem. Až za tři roky, jsem se od Romana dozvěděl, že pan Upřímný mu den před návštěvou volal, podivte se co: „Von tě Naxera stejně žádné semenáčky nedá, s tím nepočítej, říkal, že schválně zalije, aby tě nemusel nic vypíchávat.“ A den po návštěvě volal Romanovi opět: „Neříkal jsem tě, že tě nic nedá? A hrozně byl votrávenej, jak si mu vyprávěl a že už vás tam nechce.“

Jistě si dokážete představit, jak mně bylo. Toto sdělení jsem od Romana obdržel až v době, kdy už jsem věděl, že ze mne pan Upřímný vysál, co se dalo, dostal ode mne devětadvacet tisíc korun za semena, a pak mně vrazil nůž do zad, když široko daleko prohlásil, že semenáčky z těchto semen jsou samé hybridy, protože u Naxery na rozdíl ode mne jsou jen samé hybridy. To už jsem měl za sebou i udání na finančák, to už i Roman pochopil odkud tehdy vítr vanul, přesto se mi těžko vysvětlovalo, že to byl výmysl chorobného člověka. A nebylo to naposledy, kdy jsem podobným způsobem přišel o kamaráda, další na řadě byl pro mne dodnes záhadný pan Krajča. O ničem jsem však tehdy neměl tušení. Pan Upřímný si se Zdeňkem Vaškem umluvil cestu do Mexika. Nedostávalo se mu však peněz. Nabídl jsem opět, že přispěji na letenku.

Ale zase na skok k pěstování. Lehce se to povídá, když už pěstitel sklízí svá semena a může je ledabyle pohodit do výsevních misek, netrápí jej plíseň, protože čerstvá semena neprošla tím dlouhodobým transportem. A když je pohodím a opravdu lehce přitlačím, podliji čistou destilkou, rozdělám pětiprocentní peroxid a misky přestříknu. Zavřu a hotovo. Teď nastává o něco zábavnější hra s teplotou. Naštěstí mám tři patra zářivek nad sebou a tak mohu laborovat. Když to nejde nahoře, půjde to níže. Když se klíčení zastavilo uprostřed, přendám to dolů a hořejšek odvětrám. Rozdíl mezi prvním a třetím patrem je i deset stupňů. A tak to přendávám jak pekáče v troubě. Všeobecně lze říci, s teplotou to nepřehánět. Co jsem tak vypozoroval, je u těchto echinokaktusů dobré začít třiatřicet až pětatřicet a po nějakém dni ubírat. Tím se mění i vlhkost a probouzející semena, alespoň si tak laicky myslím, mohou mít krásný pocit, že se blíží příznivější časy. Pak na zdárné vyklíčení stačí „aj petadvacať“. Po roce a déle už lze pozorovat rozdíly, které nás u dospělých rostlin mezi jednotlivými lokality čekají:

Každé pikýrování mladých semenáčků má své bolestivé ztráty. Dříve jsem pikýroval ještě v kultivátoru, a dnes? V dubnu s nimi rovnou do skleníku. Jistěže separátně přistíněné. A zvykejte si! Až po té dojde dle chuti na pikýrování. To už jsou rostlinky zvyklé na trvalé sucho a výkyvy jarního počasí. Se zálivkou opatrně, připomenu heslo, s nímž jsem kdysi zdobil své kaktusářské stránky:

Kaktusy v naší péči nikdy neuschnou,
mohou jen a jen shnít.

Bylo to předloni, kdy jsem koncem dubna přenášel semenáčky z kultivátoru do skleníku a zapomněl na horní patro. To jsem zjistil až následující rok při opožděném lednovém výsevu. Pohled to nebyl hezký. I v technickém podlaží mého domu se v horkém létě dostane teplota přes dvacet. Semenáčky se v naprosté tmě s nastřádanými sílami snažily šplhat za světlem. Chudáci, jejich temena svítila jak bílé LED diody, slabá jak klíčky fazolí, trny bílé jak vousy hrouzka albína, ale přežily! Osmdesát procent čtyř měsíčních klíčenců přežilo osm měsíců bez vody a ještě se o téměř centimetr natáhly za nepřítomným světlem! Méně hrůzné misky jsem opatrně zprovoznil.

S jistotou lze říci, že Echinocactus horizonthalonius nemá tak vyhraněné období růstu jako E. texensis, parryi či polycephalus. Na rozdíl od jarních květů E. parryi a texensis, či podzimních E. polycephalus, kvete celým jarem, létem a ojedinělé opožděné květy se dostaví i k podzimu. Hlavní růst je sice z jara, ale mírný růst zůstává po celé vegetační období běžných kaktusů. Snad jsou trochu citlivější na letní vedra, kdy operativně reagují zabrzděním růstu. Při ochlazení opět ožijí. Nebudu připomínat, že i oni se dokážou spálit jako dětské prsty. To je potom pohroma, ztratí svou modrou krev a odrůstání při jejich tempu je o nervy.

Echinocactus horizonthalonius v. nicholii, Vekol Mts, Pinal Co, AZ Dodavatel Zlatko Janeba

Pan upřímný se vrátil z Mexika. Byli jsme domluveni, že pokud přiveze semínka zajímavých lokalit, rád je vyseju, pokud ne, příspěvek, jež jsem mu poskytl na letenku, po něm samozřejmě chtít nebudu. Semínka jsem vysel s dohodou, že semenáčky si rozdělíme napůl. Výsev byl úspěšný. Pan upřímný mně nabídl, že domluví odkup dalších semena od jednoho člena výpravy. Cena byla stanovena na 18 000 Kč. Devět tisíc jsem tedy předal panu Upřímnému a semena dosel. Zda to opravdu proběhlo, jak mě pan Upřímný utvrzoval, nevím, kaktusář, jemuž říkali Mireček a kterému měl předat oněch 18 000 Kč, bohužel, už není mezi námi. Dosetá semena klíčila vcelku dobře. Všechna naleziště jsem tehdy od pana Upřímného obdržel pod čísly VZD, pravil, ať si tam radši nechám čísla Zdeňka Vaška, když byli spolu a je prý také známější.

Někdy v té době mně také pan Zdeněk Vaško navštívil. Přijel večer, poskytl jsem mu nocleh. Ráno zavítal do skleníku, kde jsem se rád pochlubil rostlinami s jím dodaných semen. Upozornil jsem jej na nejzvláštnější a již zmíněnou rostlinu Road 652, Culberson Co., Texas VZD 359. Tehdy mi řekl, „člověče, tak tuhle máme jenom tří v republice a každej jenom jednu, ty, já a Roman Čermák“. Upozornil jsem rovněž na tři rostliny Delavare Mts., Culberson Co., Texas VZD 360 a pan Vaško pravil, „I těch si ceň ty má málokdo, ty jsem sbíral o několik mil dál než VZD 359“.

To, že rostliny Road 652, Culberson Co., Texas VZD 359 máme jenom tří, a každý jen jednu, mně ještě před svým odmlčením říkával i Roman Čermák. Je mi moc líto, že po letech, když se pan Vaško vrátil s panem Upřímným z Mexika, vydal prohlášení, jež rozeslal, kam se dalo, že kdo množí jím sbírané rostliny Delavare Mts., Culberson Co., Texas VZD 360 je podvodník, protože tyto rostliny mají jen tři lidé v republice a každý jen jednu! A nikomu jinému prý semena nedával. Pozorný čtenář si jistě dobře povšimne, že ve své stížnosti pan Vaško záměrně či nedopatřením zaměnil VZD 359 s číslem VZD 360. Vím, že semínka VZD 360 poslal nejen mně, ale rovněž mým přátelům z Rakovníka Pepovi Gallovi či Martinu Pourovi. Jak na tento pamflet reagoval pan Upřímný, si na závěr přečteme z jeho originálního pera.

Vážení kolegové, promiňte, že odbíhám od pěstování. Aby byly přiložené foto i mé laické pěstitelské rady věrohodné, je třeba vědět kdo a proč ze mne mermomocí potřeboval udělat mizerného hybridáře. Přece jenom s kaktusy žiju již téměř padesát let a nemám zapotřebí, při vší úctě k věhlasnému cestovateli a sběrateli semen panu Vaškovi, pančovat jeho sběrová čísla. Konec konců na rostliny VZD 360 a na onu jednu ze třech v republice VZD 359 se může pan Vaško přijet podívat. Rád jej uvítám i nad dalšími rostlinami jeho sběrů, či sběrů pana Upřímného, jenž mi co by jeho pobočník prodal semena pod číslem VZD. Zpočátku jsem většinu nalezišť rouboval na silné špalky již zmíněného jusbertu, jež jsem po dvou či třech letech zcela zapustil do substrátu.

Pohled na rostliny s dávno zapuštěnými jusberty

Ve snaze obnovit si chov „furt dokola“ řezaných podložek, jsem si nechal poslat novou mladou krev. Ale ta mladá krev, ty mladé rostlinky, byť všechno semenáčky, byly již jednou řezány a já si nevšiml do jejich těla zanesené virózy. Tu mršku jsem si přenesl nožem na některé své staré, spolehlivé podložky. Nebavilo mě zkoumání, který jusbert je infikovaný a který ne. Tyto podložky jsem přestal používat a chystal se je zlikvidovat. Většinu beden si pak odvezl pan Upřímný, měl mladší oči a tak prý si to vytřídí. Tento defekt, byl přece jen k něčemu dobrý, něco málo jsem si narouboval na Ferocactus glaucescens, a pokusně na Echinocereus chloranthus, ale převážnou většinu rostlin držím pravokořenných. A také to jde, aby to nešlo, po padesáti letech s kaktusy!

Echinocactus horizonthalonius - pravokořenné rostliny

Někdo oněch padesát let s kaktusy nepotřeboval, aby zjistil, že to jde. Jednou mi poslal můj dobrý kamarád Jiří Hanzelka foto jak mu semenáčky, co jsem mu daroval, aby také vyzkoušel něco jiného, trhají květináčky. A že občas stojí nějaký ten den ve vodě a na úpalu horní poličky a jak jsou placaté. Foto s prasklým květináčkem jsme již nenašli, ale nějaké foto jsem si od Jirky opět vyžádal. Tahle Jirkova rostlinka z horké poličky rovněž co nevidět znehodnotí květináček:

A jak tedy dál? Nebát se a nechat místo ustaraného přistínění a chlazení větrákem v největších vedrech stát rostlinky ve vodě? Možná to někdo dělá, odpařující se voda ochlazuje. Horní polička má nejvíce světla a o to také jde. Všiml jsem si, že na dosažení stříbrného voskového povlaku, který se již svou vlastní vahou odlupuje, je třeba určitých podmínek.

Ne však každé rostliny si jej umějí vyrobit. Z některých málo nalezišť jsou rostliny zelené jako lopuch a nic jim nepomůže. Od Jardy Šnicera jsem získal semena několika amerických lokalit, překvapily mě rozdíly z naleziště Rattlesnake Canyon, Eddy County, New Mexico, USA:

Rattlesnake Canyon, Eddy County, New Mexico, USA

Rattlesnake Canyon, Eddy County, New Mexico, USA

Ale to se v přírodě někdy stane, že není huba jako huba. Cením si i sběrů LK například:

Hot Springs, TX., LK

Subikii Ejido Soledat, NL., Roman Čermák

Crucero, Durango, RC 106 Roman Čermák

Pozos, Guan. VM 600, Vojta Myšák

Ejido Notillas, KMR 228, Coah. Kupčák Miroslav

La Santa Barbara, Dur.

El Casco, Dur. Vojta Myšák

Opět na chvíli opustíme pro některé kaktusáře možná nudné fotografie a nakoukneme do mého „kšeftaření“ s kaktusy. Sahá do dávna, kdy ještě existovaly prodejny tzv. Zahrádkářských přebytků, což byl socialistický název pro jistý druh podnikání, neboť ne všem jen přebývalo. Někdo napěstoval tolik, že ty přebytky byly záměrné. I já měl tehdy záměrné přebytky, byl jsem v největším rozvoji a vyséval o sto šest. Jednou přišel na návštěvu můj tuze pracovitý tchán. Byl to člověk podnikavý, od mlada po práci truhlařil, když viděl plné truhlíky stejných rostlin, zeptal se: „a proč máš tolik stejných? Proč je neprodáš? Zeptám se tě v Rokycanech v zahrádkářské prodejně.

Zeptal se a já nějaký čas, snad až do jejího zrušení, prodejnu zásobil. Mezi saláty, rajčaty, jablky, brambory a fuchsiemi byly i mé kaktusy. Později, to už jsme měli opravdové soukromníky, jsem přesedlal do dvou plzeňských květinářství. Neměl jsem a dodnes nemám řidičák, život jsem si odjezdil na kole. A na kole ve dvoupatrové bedničce na nosiči jsem své zboží ve vší opatrnosti do oněch květinářství vozil. Byly to krásné časy, řekl bych, co se týče kaktusů mé nejkrásnější. Když jsem vstoupil do spolku kaktusářů, třikrát či čtyřikrát jsem prodával na akcích, ale nesedělo mi to, včas jsem toho nechal. Už tehdy jsem měl víc skleníků a tedy i rostlin než ostatní a…., prostě jsem nechtěl. Tehdy také bylo ve sbírkách dost návštěv a to mně stačilo na topení či nákup potřeb.

Když jsem se pak se vší vervou vrhl do toho krásného jak podlitiny po vesnické rvačce modrého „mexického plevele“ a trochu se to naučil, byly to na prodej malých semenáčků pro duši i peněženku skromného pěstitele zlaté časy. Nikdy jsem však nezneužil svého postavení, přestože to tehdy ještě byla vzácnost mít k dispozici desítky lokalit jak z divokých, tak kulturních semen. Dvacka za semenáč jeden až dva centimetry z kulturních, třicet až čtyřicet ze semen divokých. Ani o korunu víc! Přátelům a kamarádům zadarmo. A to byl kámen úrazu. Po rozdělení semenáčků ze semen co přivezl pan Upřímný a za něž jsem mu zaplatil devětadvacet tisíc korun českých, se pan Upřímný rozhodl s tímto plevelem také kšeftovat. Jeho kšeftování však mělo docela jiný ráz. Díky tomu nastal v mém životě obrat, který vzal takový hupanec, že jsem se dodnes nevzpamatoval. Ale o tom příště…

Echinokaktusy v kultuře, díl 1. - 2. - 3.

Související článek: Echinocactus horizonthalonius VZD 360 (2014/10)