Děda Jiříček

Začalo to u popelnic před modrým kontejnerem, když děda Jiříček odlehčil tříděným odpadem zatěžkaná řídítka. Zrovna hodil balík papírů, když se mu udělalo tak divně, že nechal zmačkané plasty, co vyvažovaly starý papír, kolo opřel o žlutý kontejner a sedl si na žulový obrubník.

Ten mizerný dech „ohni v rozhořeném kotli zarazili vzduch“. V tom jedinečném skoro předsmrtném okamžiku, na koho a na co myslet dřív? Na shledání s nebožkou Jiříčkovou? A co syn se snachou? Nebo na tři vnoučata? Dospívajícího Honzu o dva roky mladší Petru, nebo na opožděné šestileté škvrně, co se s maminkou cachtá do podzimu pod zdejším jezem? Na tu jeho malou vnučku Alenku? Jako bývalý internista Jiříček s diagnosou nespekuloval. Opotřebení! Osmasedmdesátileté opotřebení.

V praxi předepsal valník léků, určil tisíce diagnos, na stáří ale byl lakomec, co bývalým kolegům nedal vydělat. Kolikrát cítil, že bubínek pod hrudníkem vynechává, jako v tanečních když při povinné polce vypadnou učednické nohy a čekají strnule na první dobu, um… um… um ta, um ta dokud se mladý pár neroztančí.

Raději bude sedět na obrubníku, předstírat pohodu a zdravit kolemjdoucí, než volat o pomoc „dobrý je to, paní Žáková, střep mi propíchl tu obrozenou baťovskou podrážku, kontejner je přeplněnej jako Borská věznice, podívejte, jak to přepadává. Je čas přetavit obsah na pivní lahvičky, paní Žáková!“.

„Nebo na skla do brejlí, pane doktore, za nové po mně chtěli tisícovku a tady se jim povaluje skla, nemám pravdu?! Jo, pane doktore, to říká už jen stará Žáková, taky se jí něco předepsal, když ještě na léky doplácel socialismus. Je moc a moc těžké maskovat slabost srdce u popelnic, v trávě kolem řeky by zalehl a nechal staré tělo osudu“.

„Opravdu vám nic není? Jste bledej jako sloní kel, nemám skočit pro vaše mladý?“

Tenkrát měl Jiříček štěstí, že se bubínek pod hrudník rozehrál a děda na první dobu nasadil stařeckou polku. Přešel s bicyklem ulici, otočil se na barevné kontejnery a vydechl „ve kterém že skončí kaktusy? Asi v zeleném na bio odpad“.

Chůzí si nebyl jistý, kolo mu pro dnešek pomáhalo třetí nohou. K nedalekému rodinnému domku neměl děda daleko, přesto šel dlouho a opatrně jakoby měl v kalhotách.

„Myšlenky nestojí za nic, když si člověk namlouvá, že vlastní život končí, nakonec osmasedmdesát roků bez závad, bez vážné poruchy na tom nejsložitějším strojku světa, možná i vesmíru to přece není zlé. Oč je jeho tělo složitější a tajemnější než nejsložitější elektronické cetky, jimž propadl syn, snacha i vnoučata? A doposud vydrželo! Holt tu ještě nebyla Asie. Až jednou bubínek pod žebry paličky zahodí nadobro, chvíli bude tělo světu překážet, potom ho spálí, nebo zahrabou do země jen tak. Může být rád, po někom zůstane v peci nebo v zemi větší nepořádek, ocelový kloub, umělá chlopeň, někoho po nehodě ztlučou nerezovými hřeby, sešroubují šrouby, jiná je nadmutá silikonem, ale po něm zůstane jen trocha toho vápníku. Hlavně aby ti mladí prožili život ve zdraví jako on.“
Ve vrátkách se děda zadíval na rodinný domek, na zahrádku k počtu obyvatel domku nicotnou, potom se došoural do moderního skleníku s nehezkým pocitem, že po dnešku mu pomalu přestává velet.

Rodinná zahrádka Jiříčků, neměla větší půdorys než samotný domek, polohu však v místě, kde rádi koupili parcelu mocní, protože tenhle kousek země, ten poloostrov, ten pětihektarový přílepek k městu Plzeň, obtéká řeka Úhlava jako šála útlý krk. Silnice tu klidně končí a kdo konec nerespektuje, sjede do náhonu, nebo do stejně chladné Úhlavy. Že klid ve městě je drahý, to pár majitelů budoucích stavebních parcel vědělo moc dobře. Jiříčkovi vlastnili pozemek již od roku 1962, tehdejší klid ještě nakoupili lacino a v něm za babku postavili svépomoci dům. 

Děda chodil do nového skleníku dolů po schůdkách jako do krechtu. Dneska šel jako do hrobky, nejistý slepec, jemuž za fenou zdrhnul asistenční pes. „Moc dlouho jsem si tě neužil, ty moderní umělohmotná nádhero, zanedlouho se pod tvojí střechou budou mladí cachtat jako kachňata.“

Zrovna jakoby civěl na duhu nad obzorem, obhlédl ty čtyři odsuvné segmenty. Před pěti lety ještě sedával ve starém dřevěném skleníku, jenž byl výhradně jeho. Tahle novota je od samého počátku společná.

Když starý dřevěný skleník dohníval, když se propadala jedna krokvice za druhou, když pro samé podpěry byl téměř neprůchozí, když dědu zabolelo každé sněhové hlášení meteorologů a ještě ten starý nemožný sklenářský kyt co byl už jen pro zlost, tehdy děda oznámil mladým, že si ještě na stará kolena přeje nový skleník. Jak tenkrát syn se snachou zaryli pohledy do sebe, to děda nemohl nepřehlédnout a snacha, ta jinak hodná ženská se ozvala první „dědo, na té naší zahrádečce? Vždyť je jako větší puzzle, co tam, prosím vás, chcete ještě stavět? Člověk se tam cítí jako drůbežářské kleci. Za chvíli bude Alenka běhat, dopřejete jí přece trochu místa“.
Rozmrzelý Jiříček se zeptal „a kam dám kaktusy, až skleník spadne, až se prolomí shnilá střecha? Mám je nechat zmrznout?“.

„Podívejte, dědo, co kaktusů máte venku na podezdívce pod hradbou, a taky vám nezmrznou a jak si je pochvalujete, místa je tam dost.“ Děda Jiříček se tenkrát osopil „za chvíli budeš říkat, že do nich Alenka spadne, to já už znám!“
„Prosím vás, ta ještě než bude běhat, bůhví co do té doby bude.“

Jako kdyby dědovi napověděla, že to už jim překážet nebude a kaktusy půjdou z domu. Neodpověděl, zalezl do svého pokoje a trucoval. Dobře věděl, že kaktusy v téhle rodině nemají následníka, syn rovněž lékař, dokonce pracující s životadárným a někdy i moc hezkým materiálem, ten gynekolog nikdy neprojevil o kaktusy zájem. Snacha, učitelka tělocviku a přírodopisu, ale kaktusy? Všichni čumí do počítačů! Všichni! Vnuk i vnučka. Je to jednodušší, není to dřina, nezabírá to místo a je to bez starostí. Nebude první ani poslední, čí sbírka půjde z domu spolu s nebožtíkem. Už tohle zažil třikrát. U Melicharů tu nejhezčí sbírku kraje mladí rozprodali do čtrnácti dnů, obchody už sjednávali za Standova života. U Janků obdobně a vdova po Vaškovi Slámů? Nechala jeho nádheru zmrznout. Byla tak nenasytná, každému říkávala „Venda se s nimi za léta nedřel, ale co u nich pročuměl! Kdo to mně zaplatí? Všechno jsem si musela udělat sama, nakonec i v tý posteli“.
Vdovička měla počty jednoduché, když obojí sečetla, výsledná suma každého zájemce odradila. Raději nechala Vendovo kaktusy zamrznout.

Až téměř k ránu děda z černého stropu vyčetl, že starý skleník ještě raději poopraví. Ráno šel koupit sklenářský kyt, byl docela jiný než ten před lety, když sám zasklíval. Nechal nařezat na dva metry střešní latě, s těmi bude donekonečna podpírat a podpírat dokud nepodepřou jeho samotného. Když se pak v poledne podíval ode dveří do opraveného skleníku, jakoby jej zrovna opustili tesaři, co zhotovili podšalování mostu. Bylo trapné a nedůstojné zalaťovat takové nádherné rostliny, jen ať mladí vidí, jak dopadl v týhle rodině!
Když dědu volali k večeři, neodpovídal, nakonec přišel vnuk Honza „dědo máš jít, máme pro tebe překvápko!“.
Když děda vešel, důstojně usazená rodina sjednotila úsměv, syn objasnil včerejší nedorozumění, a sdělil dědovi nejnovější rodinné usnesení „dědo, tak jsme to vymysleli, skleník bude! Tady, podívej se na tu nádheru, a když to zadáme hned, bude třetinová sleva“.

Na stole vedle mísy bramborové kaše a talíře pohledných karbanátků ležel barevný prospekt krytých bazénů. Děda jej zvedl, v rychlosti prolistoval, pak všechny strávníky včetně malé Alenky na separátním stolečku pro miminka prohlédl, prospekt odložil, zaťukal si na čelo „to jako myslíte, že si uděláte chlorovanou cachtárnu a mně v tom mokru necháte kousek na kaktusy? To by mně poděkovaly! Dejte si tam vokurky, já dám kaktusy na podezdívku, nebo je vůbec nechci“.
Syn gynekolog v klidu dědovi vysvětlil „ale dědo, nech mě domluvit, žádnej bazén nebude, i to jsem domluvil, jenom pod krytem zůstane díra, do které položíme stoly a na ty si dáš kaktusy jako ve starém a navíc, celá střecha se dá odsunout jako v planetáriu!“.

„No a mluv dál synku, co bude dál? Kdo tohle monstrum zaplatí?“
„Dědo, ty dáš, co bys dal na obyčejný skleník, a my zbytek.“
„A co tak najednou? Zahrádka vám byla malá a tohle určitě bude větší než starej skleník.“

Ve věci udělala pořádek snacha „mysleli jsme, dědo, až vás kaktusy jednou omrzí, chci říci někdy třeba za deset…, nebo za padesát let, vsadíme tam bazén a bude to sloužit dál“.
Co měl tenkrát děda říci, když viděl ty dychtivé tváře „a co když tu budu do sta jako starej Bíba? Co uděláte? No?“.
„Nic dědo, budeš tam mít kaktusy do sta.“

Celé stavbě, kromě demolice základů starého skleníku, přihlížel děda se zájmem, kaktusy uklidil o měsíc dříve, a v půlce listopadu mohl již hromadit teplo z paprsků chabého zimního slunce pod čtyřmi plastovými segmenty. Nebyl nespokojený, nikdy nedával kaktusy do skleníku již v únoru. Ty čtyři plastové oblouky skoro ještě zamrzlé do sněhu, který přes zimu každým paprskem sjížděl a hromadil se na bocích, ty průhledné půlkruhy probouzely kaktusy s vervou jako hlučný budík. Dědovo mamilárie předstihly v kvetení ten nejranější lýkovec, ancistocactusy porazily mamilárie, koncem března rozkvétalo první ornátum a v půlce dubna ve skleníku zavoněl obří trs dolichothele. Bylo to hezké jaro, jenomže později se děda nezbavil názoru, že tu jsou kaktusy jako nedochůdčata v inkubátoru. Proto už v květnu nenechal segmenty na pokoji, jezdil s nimi jak s důlními vozíky, protože na čerstvém vzduchu, to je přece jiné žití! Skleník nemá být přetopený špitál!

Teď, po doposud největší srdeční slabosti, tu sedí pod obloukem, prohlíží rostliny, některé staré jako půl jeho života. Co bude příště? Možná už ten rozháraný tlukot bubínku neutají, co když ho odvezou rovnou doktorům, ty neoblafne jako u popelnic Žákovou. Kdo bude jezdit s vozíky a pouštět rostlinám čerstvé povětří? Vždycky si připadal v téhle plastové nádheře jako cizí, nikdy se nezbavil nečistého svědomí, že už dávno měl ustoupit a přenechat ji mladým na cachtání. Malá Alenka vyrostla rychle jako hrách, a jednou koncem září, kdy se ještě každý den s maminkou koupaly pod jezem, přišla ta otužilá holčička za dědou „dědo řeka už je studená jako tátovo pivo, až budeme mít jednou na zahradě bazén, budeme se koupat až do Mikuláše, to uvidíš“.

Děda zpozorněl „ty jedna kachničko divoká, na to jsi přišla ty?“. „Ne maminka to povídala.“

Od té doby se děda cítil jako nájemník, trpěl „každou chvíli přijde spolumajitel oznámit další zdražení a to už bude neúnosné“.

Cítil se vinen, když Alenka běhala po kousku těsné zahrady, když Honza s Petrou seděli nalepeni v křesílkách, v uších nacpaná sluchátka, a snacha se synem přehlíželi z malého balkonu, jak starej pod odsunutými oblouky očumoval svůj nekonečný prostor s kaktusy. Vždycky když se někdo díval, jak očumuje, nejraději by zalezl jako sviňka pod kámen. Co si o něm asi myslí? Největší kus zahrady zabral dědek pro sebe? Kdyby našel v rodině jediného spojence, kterému by do očí lahodil temně fialový květ bicoloru, kdo by s ním trpělivě čekal, až po letech konečně vykvete nejmilejší Eriosyce rodentiophyla.

Ne, ani ta netrumfne ty jejich elektronické krabičky, s nimiž snídají i chodí spát. Elektronika ovládla svět mocněji než podvazky! Každý si nosí všudypřítomnou bedýnku, stejně nezbytně jako plíce nebo játra. Tak děda Jiříček účtoval se svojí vinou, aniž by tušil, že on sám bude k životu elektronickou krabičku nezbytně potřebovat. O co více si namlouval, že mladým překáží, o to více se mu odcizili. Kdyby alespoň rýpali, pořád měl ještě sílu kaktusy ubránit, pořád tu byl trumf nádherných tvarů a barev přírody, ušlechtilé a mírumilovné zábavy v jeho věku příkladné, ale oni byli nestvůrně zticha, nikdo mu nic nevyčítal, nikdo jej nevyháněl, a to bylo nanejvýše podezřelé.

To už bylo Alence šest, přišly s maminkou od řeky, plavky ještě mokré, i když červencové slunce pálilo do kaktusů pod odsunutými oblouky, jakoby koni vypalovali cejch, ty dvě cachtalky se na sebe smály, občas se dědovi, jemuž narušily polední klid, podívaly do okna, potom snacha hopla na betonovou podezdívku skleníku, naklonila se nad kaktusy a jako že skáče šipku do vody. To se zalíbilo Alence, maminku následovala, pokrčila tělíčko, předstrčila spojené dlaně a jako že taky skáče. Potom se napřímila, seskočila, přeběhla nad velké echinocactusy, vyskočila na podezdívku a znázornila seskok. Děda, jenž koukal na ta třeštidla za záclonou zavřené půlky okna, zaslechl Alenku „mami, tady je to nebezpečný, jako bych skákala do útesů!“.

„A tady u mě, Alenko, jako do rozvodněné Úhlavy!“
To škvrně přeběhlo nad ferocactusy „a tady mami jako do Niagarských vodopádů!“.

Chechtaly se na té podezdívce, že sotva udržely balanc. A nejhorší bylo jejich pokukování do dědova okna a ty výčitky co se mu proháněly hlavou! Nevydržel za záclonou, seběhl dolů a docela rozčílený na ta třeštidla vyštěkl „už mně nemusíte předvádět divadlo, už dávno chápu, že vám na zahradě překážím!“.

Ty dvě se nepřestaly chechtat „dědo, vy nemáte fantazii, zakuste si to jen představit! Když skočím sem, zrovna jako bych skočila do sinic v rybníce“ ta pominutá snacha ukázala na kouličky rebutií „jo dědo“ přidala nad obřími ornáty maminčino moudrostem Alenka „a tady skáču jako do vln Tsunami!“. Dědovi bylo ze všeho najednou horko. Provokujou, alespoň už konečně provokujou, sám pak vyskočil na podezdívku „a tady, vy dvě třeštidla, skočím jako do gumových medvídků! Pojďte si sáhnout, jak jsou heboučké!“ shora ukázal na krásné, velké lophophory. Alenka pohladila jejich štětečky „dědo jsou hezké, ale to není žádné nebezpečí“.

Děda aby obě rošťandy zaujal, vyprávěl historky z krásné knihy Karla Crkala, o soužití lophophor s indiány, o A. V. Fričovi, když s jejich pomocí udržel balanc při nacházení kaktusů ve skalách, jak ta malá měkká mrška zbaví člověka závratí z výšek, jak umí zahánět únavu. A to bylo poprvé, co mladší a nejmladší z dědovy rodiny, vydržely tolik času očumováním kaktusů. Děda byl moc rád „a kdybych vám vyprávěl tu pohnutou historii o objevení asteriasů, podívejte, jsou jako z mořského dna“.

Děda zvedl jeden z nejhezčích, co měl vločky pravidelné, jako má dírky čajové sítko, a když jej podával Alence, ucítil zase tu zradu v těle, jako kdyby bubínek pod hrudníkem odhodil jednu paličku. Děda si musel sednout do trávy. Najednou měl vzduch u Jiříčků tak málo kyslíku, jako někde v šesti tisících. Teď, když s ním rodina dobrovolně očumuje, zradí ho staré srdce. Maskovat zadýchání by ustál jen herec, jenž je ochoten vypustit na prknech duši. Děda položil asterias na zem a vydechoval „nějak se mi…, Alenko, z té nádhery…, zamotala hlava, to bude dobrý“.

Snachu děda neoblafl jako Žákovou. „Hezkej kaktus to je, dědo, ale vždyť ho okukujete celé dny a nejednou jste z něj zadejchanej, jako byste viděl nahou dvacítku. Ukažte ruku, já si vás změřím.“
Děda se nevzdával, mezi každým slovem se ale musel potajmu nadýchnout „nic neměř…, je to určitě z hladu…, zkusil jsem tu hladovku…, tu na pročištění… organismu. Mluvili… o tom v rádiu.“

„Dědo, vy tak potřebujete něco pročišťovat, copak já špatně vařím? A co si uklohníte vy, to samo je očistec! Zítra půjdete k doktoru!“

Děda to špatně odehrál, zanedlouho za ním přišla do pokoje snacha se synem, přinesli mu kopec rýžového nákypu. „Posypala jsem to hroznovým cukrem, dědo, tak to nenaházejte strakám!“

Syn položil na stůl krabičku „nelekej se, to jsem si vypůjčil ze špitálu, vím, že Jiříčkové nejsou mrzáci, ale tlak tě změřím, když nikam nechodíš“.

Děda se kroutil, nakonec se ale podvolil, položil ledabyle ruku na stůl a pokračoval nevšímavě ve čtení novin. Tehdy strojek jasně ukázal mizerný, sotva znatelný tep, jen občas zapípal, jen občas dal bubínek o sobě vědět větším úderem, Snacha kroutila hlavou „dědo, vy jste docela bez srdce, nebo máte zabahněné trubky“.

„Cože, kaktusář a bez srdce? To si říkej politikům. My máme srdce jako kovářské buchary!“

Ani tlak mladé neuspokojil, a děda jim musel slíbit návštěvu lékaře. Po hromadě příjemně sladkého jídla Jiříček usnul. Probudil se až po setmění, otevřel strop a na jeho šedi četl černá písmena „co se stane, až tu nebudu? Prd. Mladí se o sebe postarají, zvolili dobré zaměstnání, kluk čumí ženským do děr, to bude vždycky potřeba, snacha prohání nutelou vykrmené dětičky po tělocvičně a to je taky důležitý, Honzovi s Petrou to ve škole jde, tak co? A ta nejmladší, Alenka, to je šídlo, ta nikam do škvíry nezapadne. Zbude jim dům a zahrádečka. Ostatní harampádí vyhodí společně s kaktusy, ke kterejm stejně nikdo nepřirost. Prodám je, prodám, dokud jsem živej a pořídím jim tu jejich cachtárnu když si jí naplánovali. Prodám je všechny najednou, pěkně vcelku, žádné kouskování! Ještě teď dokud jsou ve formě. Ať se ta malá cachtá třeba až do čertů, ať se otužuje, i to bude k něčemu. Jenomže kdo to koupí vcelku? Vím, jak velké sbírky dopadají.

Celé koupit nikdy nikdo nechtěl, to bych musel mít samé manekýny. První zájemci se budou kroutit, vyberou to nejlepší, pak budou fňukat, že nemají místo a ti opoždění dostanou zbytek zadarmo, jen aby už to bylo co nejdřív z baráku, tak je to vždycky. To je raději rozdám, udělám radost kamarádům ve spolku. Honza si vezme mamilárie, Jendovi přihraju feráky, jenomže oba, jak říkají, jsou taky jednou nohou v hrobě. A mladejm kaktusářům nic dávat nebudu.

Chtějí všechno s občankou. Každej kaktus musí mít občanku! Vodkud je, kdo a kde se na kterém pahorku sehnul pro semena. Bez občanky nic. Bezdomovce na byt neberou. Na to jsme si tehdy nehráli. Všechno se posouvá. Za chvíli mezi sebou budou mluvit jenom v číslech. A jestli si myslí, že tím jejich furt lítáním do Mexika nebo Argentiny něco zachrání, pletou se. Akorát to vyrabujou, roztáhnou díru do ozónu a na světě bude hůř. Proč jsem nesbíral vína? Nemusel jsem je každé jaro tahat ze sklepa na podzim zandávat a umřel bych bez starosti. Leželo by pěkně v regálu, na rozdíl od kaktusů čím umouněnější tím tajemnější, mladí by se o něj snadno postarali. Ráno až bude snacha chystat děti do školy, natáhnu tepláky a budu cvičit, alespoň na oko, aby dali pokoj s doktorem“.

Děda dobře věděl, v jakou dobu si po ránu snacha pročesává vlasy, jemnou modří maluje horní víčka a potom hned přichystat Alence snídani, dobře věděl, že z kuchyně je zahrádka jako na dlani a po ní také v mladistvém triku poskakoval, sem tam nějaký dřep a hlavně se po očku díval do okna, jestli se nenamáhá zbytečně. Alenka tehdy vyběhla, že bude cvičit s dědou, jenomže to bylo na dědu moc poctivé cvičení, chvíli se opřel o bok skleníku a jako že něco důležitého pozoruje. Alenka se k němu natlačila, zvedla jakýsi japonský hybrid „dědo tenhle je jako rachejtle ze Star Treku a tohle je ramenatej Rambo v pětkách cvičkách, podívej, nechtěl by náhodou přesadit?“. Jiříček se zastyděl, když Alenka ukázala na obří kyjovitou denmozu v mrňavém květináčku.

„To by teda chtěl, ty ale máš přirovnání. Co třeba tenhle, nepřipomíná tě čepici, co sundal z hlavy pan biskup?“ „Možná. A tenhle zas dědu Vševěda!“ Alenka se smála, když tahala za vlasy cephalocereusu.

„Stejně, dědo, mají ty tvoje kaktusy tvary jako ze scifi. Dědo, dneska si s Olčou u nás budeme po škole hrát, ty budeš doma?“

„No kde bych byl jinde? Neboj, já vás rušit nebudu.“  V odpoledním polospánku opravdu děda slyšel dva veselé dětské hlásky, v jejichž smyslu poznal, že pokračuje včerejší skokanská a plavecká zábava. Poznal Alenčin hlas, jak vytrubuje, že skáče do vln Tsunami. Po té ohlásil hlas kamarádky Olči „Ali a já tady do Macochy!“.

Děda byl rád, že alespoň k něčemu jim jsou kaktusy, představoval si jejich bosé nohy na rozpálených kolejničkách pro pojezd oblouků, jak se naklání nad kaktusy a jako že skáčou do divokých hlubin, ukolébán dívčími ječivými hlásky opět usnul. To sladké popolední spaní najednou přervalo Alenčino volání „dědo, dědečkuuu, Petra spadla do kaktusů!“. Bez sedu vylétl děda z gauče rovnou do stoje a skokem k oknu, pod nímž uviděl, jak Alenka vyprošťuje plačící Olču z ohavných ferocactusů. Co jen tělo bylo schopno seběhl ze schodů, rozrazil dveře do zahrady a zbývajících pár metrů přes trávník mu bylo osudných. Když viděl tu hrůzu, jak je Olča přišpendlená k rostlinám, nemohl s předešlého výkonu popadnout dech, najednou se chytil za krk a poroučel se k zemi. „Dědo, dědečku, co je ti?!“

Když přišel na pokoj, Divíšek byl jako posedlý „před chvílí si tu měl bejt, živá meteorologická stanice hlásila slunečný den, panenky pod pláštíkem vyráží na bronz, neříkal jsem, že bude Bláhová bez? Jenomže ty musíš na nákup, copak tě mladí dost nenasypali? Ty…, co já bych za to dal, dívat se na střeše, jak tam leží, jak se jí teplem rozjíždějí a potom“ rozplýval se Divíšek „potom vzít kýbl ledový vody a chrstnout jí na ně a voni by se sevřely jak dělnické pěsti!“.

„Jo a pak bys dostal takovou nakládačku, že by ses sesypal jak ztrouchnivělej mysliveckej posed.“ Tři dny vydržel v sobě Jiříček nosit tajemství, čtvrtý den, kdy malá Alenka dovlékla dědovi druhou tašku s nádhernou lobivií a také se čtyřmi ležáčky se děda pochlubil. Z piva měl radost, ale z kaktusu jí před Alenkou předstíral. Zase nebude mít klid, znovu to svědomí, že rostlinu trápí ve tmavém pokoji. Po večeři to dvakrát syklo, jak děda otevřel ležáky Prazdroje „tu máš, je zásaditej, tvejm kostem neublíží“.

„Chlapče, mě už by na nohy postavila jen sestřička Bláhová, víš, když tu přeběhla s těma volně loženejma, stejně si myslím, že mám s tou střechou pravdu. Kam by jinam chodila chytat déčko? Přece ne do laborky nebo do lékárny a na balkoně se ukazovat nebude.“ Ležák byl tak opojný, že se Jiříček pochlubil. „I to víš, že tam leze ty Holmesi, ale nemysli si, že je nějaká bohyně, má je stejný jako vostatní.“ Tady se děda zarazil, protože Divíšek vytřeštil oči k nepoznání. „Ty vo tom něco víš? Něco si slyšel?“ To jeho gumové tělo najednou spustilo nohy do uličky, chodidla jakoby vážila tunu, padla k zemi a jako těžké vahadlo převážila Divíškovo zubožený trub do sedu. „Von někdo něco povídal?“

„Lehni zpátky, ať to s tebou nepraští! Já jí viděl! Ale jak ti říkám, v tom tvém archívu máš jinačí ňadra.“
„A co je mi do nějakých……. Tak ty si takhle užíváš a kamaráda necháš chcípat na posteli? Ten typ jsem tě dal já, nemyslíš?“ Divíšek se tak vztekal, že děda musel moc bojovat o klid „vůbec jsem tam nešel kvůli ní, ale kvůli kaktusu. Tys do mě rejpal, že ho tu trápím ve tmě!“. Divíšek bojoval dál „a co tě dneska přinesla tvoje Alenka? Pochlubíš se?“.
„Pivo, co pijeme, chytráku!“

„V tažce bylo ještě něco jinýho! Byl tam kaktus, že jo?!“ Děda musel přiznat barvu „jo, byl tam kaktus“. Dlouho bylo mezi oběma ticho, až pozdě večer, když už děda usínal, přistálo mu něco na peřině. Už podle hmatu poznal, že vzduchem přilétl malý fotoaparát. „To je co? To mě jako budeš odstřelovat?“ Divíšek se na dědu ani nepodíval „ne, ten si vezmeš sebou, až polezeš s druhým kaktusem na střechu. A radím tě, abys tam lezl za azura a za odpolední služby sestřičky Bláhové.“ Ani přes Jiříčkovy úpěnlivé námitky už Divíšek do noci nepromluvil.

Druhý i třetí den bylo s Divíškem k nevydržení. Odmítal dědovy námitky „vždyť tohle by byla prasárna, za to jak se vo nás stará?“. Divíšek neustoupil, sledoval počasí, vyzvídal harmonogram denních služeb sestřiček, dokut to jednou neklaplo. A byla to i dědova šance odnést krásnou lobivii za světlem a potom si vydechnout. Když Bláhová po běžné kontrole zavřela pokoj, Divíšek zajásal „neříkal jsem tě to? Koukal si jí na pláštík? Ta už je přichystaná, kamaráde. Ve tři je měření teploty, to ona neošidí, já řeknu, že se belháš dolů pro šaratici, ty mezi tím vylezeš na střechu. A kdyby něco neklaplo, nechám si Bláhovou přivolat a hlavně si neber telefon, kdyby tě zazvonil, tak je všechno v háji“. Divíškův plán tenkrát vyšel.

Když děda položil kaktus vedle své nejmilejší rodentiophyly, jíž důkladně prohlédl, zalehl k úpatí odvrácené strany strojovny, ne té od slunce, ale odvrácené od křesílka, jež tu přes léto mělo nejspíše pobyt trvalý. I potom Divíškův plán hladce procházel.

Když děda uslyšel rychlé krůčky a otevírání i zavírání plechových dveří, najednou se mu srdce tak rozbušilo, jako kdyby někdo na dálku přeladil tu jeho elektronickou krabičku pod klíční kostí. Dlouho děda srdce usměrňoval, než se pomalu přiblížil k rohu ab vykoukl. Stejně jako posledně seděla Bláhová s ňadry namířenými ke slunci a odpočívala. Děda vyhodnotil situaci „kdyby se něco přihodilo, bude oslněná sluncem, a ten permanentní městský hluk je také prospěšný a tohle není stará flexaretka, aby okolí burcovala mechanickou spouští“ popolezl, zacílil a Bláhovou zachytil. Sotva zalezl za roh, sestřičce zazvonil telefon.

Děda se vylekal „ježíšimarijá, snad někdo nebonzuje?“. Hned se ale uklidnil, poněvadž poznal, že hovor je milostný „no to víte, že pracuju, mi sestřičky nejsme jako vy doktoři, my musíme snášet modré z nebe a vynášet hnědé…… nejsem nechutná, pane doktore, my to děláme z lásky k vlasti…… to víte, že jsem vlastenka…… že už se vlastenectví nenosí? Tak si myslete, že jsem vlastenka k tomu vašemu českému, vlastně moravskému vínu, protože posledně bylo moc dobré“. V tu chvíli si děda opět zahrál na indiána a pomalu při zemi vykoukl. Bláhová měla hlavu zakloněnou a prsty volné ruky škádlily ňadra. Ani by Divíšek nemusel chrstnout kýbl ledové vody, jak měla ty mateřské napáječky škádlením zpevněné.

Děda neváhal a fotil. Když byl v bezpečí, pomyslel si „kdyby někdo viděl, co dělám za kulišárnu, šup se mnou z eldéenky rovnou do Dobřan“. Sotva sestřička Bláhová zakončila milostný hovor, přijala hovor provozní „cože? Divíšek spadl z postele? Ten bude polámanej, pokud na něm ještě něco polámat jde, už běžím!“. Děda s úlevou a vítězstvím uslyšel bouchnutí plechových dveří, ale chudák neslyšel jejich uzamčení.

Naposledy si stoupl na špičky, aby se podíval na oba kaktusy a hurá s kořistí na pokoj. Bral za kliku prvních dveří, mechanismus zámku byl neúprosný, dědu nepustil a plech každým jeho trhnutím nepříjemně rachotil. „Zamkla! Bláhová mě tu zamkla, odizolovala mě jako nepřizpůsobivého občana. Do hajzlu!“

Děda myslel na Divíška, jak to asi sehraje, hlavně aby nic neprozradil, nebo aby ho nakonec nevezli do nemocnice na vyšetření „měl jsem si nechat v kapse vypnutý telefon“. Až do večera čekal Jiříček v naději na záchranu „slunce už nepálí, Bláhovou už nehřálo a v sedm stejně končí službu. Mám potom bouchat do plechu nebo křičet ze střechy dolů? To by bylo panečku vyšetřování, co jsem tam dělal“. Děda se utěšoval, že Divíšek něco vymyslí.

Ten ale o zámku nepřemýšlel, sestřičky tu hromadu gumy sebraly, a když je ujistil, že mu nic není, uložily jej do postele. Těšil se ze svého povedeného plánu a navíc měl chvíli Bláhovou na dotyk! Před večeří už byl Divíšek nervózní, po Jiříčkovi se už sháněla sestřička, musel to uhrát, že má dneska běhavou, jídlo mu přendal do náhradní misky a schoval. Když druhá sestřička sbírala nádobí, zalhal „sotva se ten Jiříček nacpal, už musel, to bude nějaká nervóza“. Jen kdyby věděl, jak nahoře dědovi vyhládlo a hlavně na suché střeše vyprahlo! Slunce už dávno zapadlo za daleké paneláky a děda s prvními hvězdami trochu prochládal „jak tohle přežiju, nevím. Hlavně si nestěžovat, kdy jsem naposledy viděl tak otevřenou noční oblohu? Souhvězdí jsou ještě na letním místě a co ty rodentiophylo? Tohle bys v pokoji nezažila“.

Byla už úplná tma, když si děda troufal k okraji střechy, aby nahlédl do městského nočního mumraje. V zamyšlené chůzi přehlédl drát hromosvodu, zakopl, kde se křižoval jeden drát s druhým a pádem si o jejich podpěrky narazil koleno a rameno v místě, kde je ta vystrčená klíční kost a jeho životadárný stimulátor „do prdele! Tak to dopadá, když má člověk z eldéenky chuť vzlétnout ke hvězdám!“. Na okraj střechy nedošel, protože ve staré strojovně zarachotily plechové dveře.

Ve stejném čase, kdy děda pocítil první chlad, a na obloze zřetelně uviděl to veliké roztažené dvojité W, Divíšek byl natolik ustaraný, že své gumové tělo donutil vstát, nohy roztažené jako opilec a stejně jako opilec využívajíc každé opory, se plížil klidnou a téměř noční chodbou eldéenky. Dorazil k otevřeným dveřím, kde zůstal od večeře zaparkovaný proviantní vozík. Zlomil se v pase, trupem zalehl na vozík a nohama co visely dolů jako ohavná chapadla sépie, se odrážel. Dětem by opravdu připomínal pohozenou leklou chobotnici. Tak se dopravil až k přepravnímu výtahu, kam s vozíkem zajel a podobně v posledním technickém patře do tmavé chodby vycouval.

Technické patro na noc sestřičky zhasínaly a první Divíškův úkol byl zorientovat se při chabém nočním okenním osvětlení. Z výtahu na úrovni schodiště to couvání chudák přehnal, vozík najel až na první schod do nižšího patra, na jehož okraji Divíškovo krátké zakřivené nohy neměly oporu a provianťák i s Divíškem se řítil ze schodů. Divíšek se silou držel okrajů vozíku, trub přitáhl břichem na jeho horní plošku, hrůzné noční rachocení zakončil náraz Divíškovo zadku do stěny na podestě. Chudák myslel, že má z pánve třísky. Takovou bolest ucítil a do šoku najednou přibyl šok světelný doprovázený splašeným cupitáním po schodech.

Nejprve sestřička myslela, že má vidiny „proboha, co to je? Divíšku, vy jste se zbláznil! S tou vaší vypelichanou kostrou, vždyť já jsem tu na celou eldéenku sama! Stalo se vám něco? Jste polámanej?“. Divíšek trochu procital „to vám…., sestřičko…, řeknu za chvíli. Teď musíte, prosím vás, na střechu asi je tam dědek Jiříček“.

„Mluvíte z cesty, pane Divíšku, mám zavolat pohotovost?“ „Sestřičko, opravdu zajděte na tu střechu, já vám to tu pohlídám!“

„Vy byste toho tak uhlídal! Můžete se postavit?“ Divíšek se s pomocí sestřičky narovnal, ta popojela s vozíkem, potom se potají rozesmála, jak se Divíšek snažil o jakýsi ohavný vojenský stoj v pozoru. „Teda vy mi dáváte, prosím vás, řekněte, co jste tu dělal?!“

„Trénoval jsem, trénoval, abych jednou mohl vylézt na střechu jako Jiříček a čumět na hvězdy!“

„Co to plácáte? Pan Jiříček je vážně nahoře?“ Sestřička ukázala palcem do stropu. „Jak se tam dostal? Střecha se zamyká!“ Sestřička chvíli přemýšlela a najednou podezíravě vyjela „řekněte mi od kdy je tam?! Snad ne od odpoledne?! Vy tady čekejte a ani se nehněte!“ Seběhla dolů pro klíče, hned s klíči, svítilnou a židlí zpátky „sedněte si a čekejte!“ Prolétla dveřmi do strojovny, odemkla vstupní dveře na střechu a zavolala „pane Jiříčku, jste tady?“.

„Jsem tu, jsem tady!“ Sestřička se do Jiříčka obula „a co vy tu děláte, jak jste to odemkl a co to roztržené rameno?!“. Svítila Jiříčkovi do očí „teda, takovejch neřádů mít víc! Jestli jste zdravej tak mně pojďte pomoct s Divíškem, ostatní vyřídíme zítra s panem primářem!“

Ráno na místo primáře, přišla na pokoj rozezlená sestřička Bláhová „tak co tu včera bylo za extempore?! Máme to nahlásit, nebo nám to vysvětlíte?!“ Oba dva výtečníčci zarytě mlčeli. „Tak bude to? Jste jako malé děti!“ Když oba, bez jediné hlásky hloupě koukali, Bláhová sebrala Divíškovi laptop z břicha, posadila se na prázdnou postel, do vyhledávače souborů zadala své jméno, v tu ránu zpřísnila výraz, nedovřený počítač si přitiskla na hruď a ostře vyjela „jste obyčejný prase, pane Divíšku! Já už vím, kam se vám vrazil všechen vápník z kostí! Do toho vašeho péra! A pak že zpevnil Pálavské vrchy! A vy se styďte, pane doktore! Vám se asi stejská po vočumování ženskejch v ordinaci co?!“.

Takové bouchnutí dveří v eldéence ještě Divíšek nezažil. „Ty vole, to byl průvan.“ Jiříček se nezmohl na slovo, styděl se. Dokonce tak, že se otočil k Divíškovi zády a přikryl hlavu peřinou.

„Nezadus se, posero!“ Dlouho pod peřinou děda opravdu nevydržel, najednou se prudce posadil „že já blbec tě naletěl na takovou volovinu! Všiml sis tý holky, jak byla nešťastná? Nedivil bych se, kdyby s tím počítačem mrskla z vokna na beton!“.

„Ale na vobrazovku si koukal, když jsme jí hodnotili co?“ vyštěkl Divíšek. Do pokoje nakoukla sestřička „pane Jiříčku, sestřička Bláhová vás prosí, jestli byste za ní nezašel“. To Divíška popudilo „a je to tady, pan Jiříček dostal obsílku ke zpovědi! Tak to všechno vyklop, ať se očistíš, ty starej poctivej kaktusáři!“. Bláhová seděla za stolem sesterny, před sebou Divíškův počítač, dědovi se krátce podívala jen do výšky brady, oči minula.

Když se děda usadil, sestřička vzala rtuťový tlakoměr „já si změřím váš tlak, vážený pane doktore“. Takové komisní oslovení od Bláhové ještě neslyšel. „Aha, 170/100, nedivím se, po tom co jste udělal.“ Bláhová si najednou s klidem přisunula židli před Jiříčka a zakoukala se mu přímo do očí „já jsem jen obyčejná ženská, co se tady s vámi pachtí, utírá vám zadky, má jednu mizernou garsonku, na kterou padne půl její gáže, mámu s tátou už pohřbila a ještě si beznadějně troufá zamilovat se do jednoho doktora odnaproti. Za vámi dochází celá rodina, mají vás rádi a ta vaše vnučka je kouzelná, můžete mi říci, proč jste to udělal?

Ten doktor ze špitálu od naproti za mnou občas přijde, vy mi přejete, aby se ta vaše práce roznesla po špitále?“. Tenkrát dědovi šrotila hlava jako při atestaci. Hodit to na Divíška? Dobře věděla, že ten na střeše být nemohl. Tahat do toho kaktusy? To by považovala za kamufláž. Děda vzal sestřiččinu ruku, políbil jí „já to, sestřičko, napravím, nezlobte se“. Bláhová pokývala hlavou a na odcházejícího Jiříčka zavolala „to doufám, jinak bych vás dva musela rozsadit! A dědo, tohle vezměte Divíškovi!“. S důvěrou mu podávala zavřený laptop. Ten děda hodil v pokoji Divíškovi na postel „kdybys neměl rozmlácenej zadek, tak tě do něj nakopu! Taková hodná ženská a my to takhle posereme“.

„Jsem rád, že říkáš my, teda jako my všichni, tím pádem tedy my oba, ty i já.“ Když Divíšek rozchodil počítač, povzdechl si „no, to jsem si mohl myslet, je pryč i z koše. Ale není všechno ztraceno i my lazaři mimo svět si umíme poradit“. Z nočního stolku vytáhl Divíšek fotoaparát s kablíkem „ještě tu máme originál, tak jak jej stvořil ten ďábel Jiříček“.

Když děda viděl, že Divíška nezastavil, skočil od okna do uličky a Divíškův fotoaparát vytrhl „tobě to nestačilo? To jsi tak nadupanej? Já tě sem asi pošlu nějakou z ulice! Ta tvoje Bláhová je totiž až po uši zamilovaná do nějakýho doktora ze špitálu! Tak si, prosím tě najdi jinej idol! A hlavně nikomu neříkej, co jsme provedli“. Divíšek svěsil spodní ret „myslíš, že mě tím naštveš? To vím, že taková ženská nezůstane na vocet!“.

Na druhý den přivlékla Alenka v tažce u země další kaktus „dědo, ten ale je, toho by byla škoda. Děda se na chvíli zamyslel, před čím by ho byla škoda? Před vyhozením, neodbornou péčí, nebo prodejem? Netroufl si zeptat se, ani říci vnučce už mi žádný kaktus nenos, co já tady s nimi? Místo toho vytáhl ze stolku Divíškův fotoaparát „Alenko, tady pán si neví rady jak odstranit fotografie z tohohle přístroje, uděláš mu to?“. Alenka bafla přístroj „podívejte, to je jednoduchý“ přistoupila k Divíškově posteli „sem si najedete, tohle zmáčknete“ nejednou se zarazila, podívala se šibalsky na dědu i na Divíška „no a potom takhle potvrdíte a všechno je pryč“.

Divíšek navenek neprotestoval, ale uvnitř se bouřil. Když Alenka odcházela, děda jí taktně požádal „donesla bys mně příště místo tohohle kaktusu nějakou malou kytičku?“. Alenka se znovu na oba šibalsky podívala „dědo ty tu nějakou máš, že jo?“. A kytičku Alenka opravdu přinesla, jenomže takovou, o níž se děda moc a moc rozmýšlel, má-li jí vůbec sestřičce Bláhové na usmířenou předat, jak původně myslel. „Dědo, tobě se nelíbí?“ řekla smutně Alenka, když Jiříček prohlížel její neobvyklou tvorbu. „No, je jak vod marťanky, ale na druhé straně proč ne?“

I Divíšek se divně díval na tři velké lophophory natlačené k sobě ve tvaru trojhránku a bez květináče usazené v hezkém ozdobném kornoutu. „Tak jakpak si pořídil s tím puketem? Uchlácholil si sestřičku?“ rejpal Divíšek když děda vešel do pokoje s prázdnou. Bláhová tehdy opravdu nevěděla, jak dědovi za ty tři brambory poděkovat. Nakonec jí děda přesvědčil, že její kytička jednou vykvete a přinese jí štěstí. Vykvete ale na velkém světle tam nahoře. „To jako myslíte, dědo, až v nebi?“ „Ne, na střeše.“ A z Jiříčka vylezlo, proč vlastně tenkrát na střechu lezl a při té příležitosti…. A tahle Alenčina marťanská tvořivost pomohla dědovi, že občas zašel se sestřičkou podívat se na svoji rodentiophylu a ona na své lophophory, protože děda jí přesvědčil, že až vykvetou, doktor od naproti, ji vyzná lásku.

Blížila se česká topná sezóna ta dlouhá a šedá. Zatímco Divíškovo kosti nadále křehly, dědovo srdíčko chytalo druhý dech, ještě nechtěl rodentiophylu na střeše nechat zmrznout a ani sestřička Bláhová nechtěla přijít o svoji bláhovou naději a rostliny spolu s dědou snesly do teplého pokoje. V listopadu už bylo v eldéence nesnesitelně, s kohouty starých radiátorů nešlo pohnout a tak se nesnesitelné teplo mnohdy vyhánělo otevřenými okny. „Tady vás přece nemohu nechat, ve dne i v noci stejně blbě přetopeno, tohle je proti kaktusářským předpisům!“

Tak jako v létě hledal Jiříček světlo, s příchodem zimy hledal předepsaný chlad. A to byl v téhle nehospodárně přetopené budově úkol nelehký. Nakonec se svěřil sestřičce Bláhové. A opět mu pomohla Alenky prapodivná kytice. „Uvidíte, sestřičko, z jara vám vykvete, ale přes zimu si musí odpočinout někde v chladu, a až se vrátí březnové slunce, vykvete a vy se budete vdávat.“

„Hezky se to poslouchá, dědo, vy máte štěstí, že jsem tak trochu, jak se postaru říká romantická. Ale v tomhle vám neporadím, jedině tak místo svačiny položit je do lednice.“ Když děda zklamaně ze sesterny odcházel, Bláhová Jiříčka najednou posměšně zavolala zpátky „dědo nejchladnější místnost v téhle přetopené boudě je stará márnice dole ve sklepě. Ale tam už dávno mrtvoly neskladujou. Dneska jsou nebožtíci podpultovky, perou se o ně jako tenkrát o uherák a hned si je odváží. A dole je taky moderní chladicí box, jenomže je pořád odstavený, když se funebráci přetahujou. Do márnice to ale nejde“ smála se Bláhová. Jiříček pookřál „no a v čem je problém? Těch pár rostlin místo nezabere“.

„Říkám vám, dědo, že to nejde.“ Jiříček byl neodbytný „a proč by to nešlo? Komu by to vadilo?“. Bláhové docházela trpělivost „třeba doktorům by to vadilo! A už mi dejte svatej!“.
„A proč zrovna doktorům, sestřičko? Co mají doktoři společného s márnicí?“ Bláhová už dědu odsekla „protože tam mají svoje rakve, víte?“.

„Sestřičko, mluvte se mnou chvíli vážně.“
„Mluvím s vámi vážně! Ve staré márnici mají doktoři plné rakve vína! Jo! Každý má svou a pěkně popsanou jménem. Oni tam tomu vínu přisuzují nadpřirozenou moc, je to prej ten nejlepší vinný sklep, to říkali i vinaři z Moravy. Sama jsem jednou ochutnala Tramín, co tam má doktor Bedřich plnou rakev a jedině ten má od márnice klíče, takže chápete, že Bedřicha si kvůli vám nerozházím?“

Jak podzim přecházel v zimu v pokojích i na chodbách eldéenky bylo nesnesitelněji. Jiříček se nevzdával plánu svojí rodentiophylu uspat. Nebyl den, aby sestřičce nenamluvil, že její kytička, aby k jejím vdavkám vykvetla, musí důkladně odpočívat a nejlépe ruku v ruce tam, kde zraje víno milovaného doktora Bedřicha.

Tak dlouho Jiříček dorážel, až jednou sestřička Bláhová cinkla o futra klíčkem na mosazném kroužku „tak pojďte, vy jasnovidče, pojďte si uložit ty vaše ježky k zimnímu spánku“. Když setřička v té nejspodnější chodbě budovy otevřela ocelové dveře staré márnice, jakoby se protrhla hráz rybníčku a po kolena zaplavila dědovy nohy, takový chlad se valil nad podlahou do přehřáté chodby plné bídně odizolovaných topenářských trubek, a když Bláhová rozsvítila starodávná drátěná světla, děda si připadal jak v opravdové márnici s nebožtíky.

Na podlaze hliněného dláždění leželo několik rakví. Každá si na kosém boku nesla své jméno. Ta místnost nabyla vysoká, její strop směrem od dveří obloukovitě padal, že docela vzadu v konci místnosti by už bezpečně stál jen trpaslík ze skalky. I při bídném osvětlení četl děda jména na rakvích „Žorna, toho jsem přece znal, Kubát, Krejnická, podívejme i ženy pijí víno s umrlčí komory, Bedřich, ten váš tu má rakve dvě a kdo je tohle? 35? Kdo je to pětatřicet, že má čtvero rakví?“

„Dědo, to je vinotéka u Pětatřicátých kasáren, to je ale pro prominenty, tohle víno je tam třikrát dražší než jiné, ale teď mi pojďte s něčím pomoct. Kaktusy položte a zkuste odemknout tuhle rakev, je Bedřichovo, já se jdu dívat po chodbě. Bláhová vrazila dědovi do rukou několik nestejně zahnutých hřebíků a plíšků různé síly „je to prachobyčejnej zámeček, zkuste to odemknout, máte přece ještě doktorský ruce, ne?“. Potom zmizela na chodbu a dědu nechala trápit odemykáním obyčejného fórového visacího zámečku. Naštěstí trápení netrvalo dlouho „mám to, pojďte!“.

Bláhová se přiřítila, otevřela rakev, popadla snad ze stovky láhví jedinou, přirazila víko, zámeček zaklapla a láhev hodila do blůzičky pod pláštěm „ty kaktusy dáme, dědo sem“ zavedla Jiříčka ke sníženému stropu, kde ležely obyčejné rakve pro chudé „tyhle jsou k ničemu, sem kaktusy uložíme“. Když dovřeli víko, Bláhová dědu chytila za ruku a táhla jej ven „tuhle láhev mě pod pyžamem vezměte nahoru, já ženu vrátit Bedřichovi klíč, řekla jsem mu, že si jen skočím pro jedno svoje víno. Já mám v rohu taky jednu nesmělou bedýnku od pacientů, víte? A pozor, studí to!“

„K čemu já jsem se to v poslední štaci ještě dostal“ s úsměvem konstatoval děda sobě samému. Později se Jiříček od Bláhové dozvěděl, proč si počínala jako obyčejná zlodějka alkoholička „víte, jednou mě doktor Bedřich pozval na to samé. Mělo zvláštní účinek na mě i jeho, skoro jsem si myslela, že mě konečně požádá vo ruku. Po druhé už se s ním nevytasil, myslím s vínem, dědo, tak mu ho naordinuju v jiné podobě já, třeba jako tramín ne z Moravy, ale ze země Habsburků, víte?“.

Zima v eldéence se od léta liší jen tím mizerným vzduchem a krátkým denním světlem. Ale dědovi už se zdála nesnesitelná, přál si ještě dožít se jara, přenést rodentiophylu na střechu strojovny a chodit pozorovat, jestli té krasavici vyrůstají v areolách chomáčky vaty, z nichž vytlačí pevná poupátka. To ale narušilo jedno dědovo lékařské vyšetření „kolego vám srdce tluče jako zamlada, ještě proměříme stimulátor a vypadá to, že si vás odvezou brzo domů“ povzbudil dědu vyšetřující lékař.

Další lékař v přísném špitálu od naproti se jen divil „pane Jiříčku, nechtěl vy jste náhodou někdy to vaše srdíčko přiškrtit, nebo snad docela umlčet?“. Děda nechápal, o čem pan doktor mluví „to jako myslíte z nešťastné lásky?“.

„Třeba! Co ta vaše krabička, co ta vaše neodborná jizva pod klíční kostí, to jste se praštil kladivem? Tan váš stimulátor nefunguje! Jedete výhradně na svůj pohon! A jak koukám, nejezdíte si špatně. Jenomže co tomu řekne zdravotní pojišťovna?“ To už se doktor na starého kolegu smál „tak si to, kolego, alespoň vyjmeme jako předmět doličný k výuce mladých praktikantů“.

Prvního prosince oznámila celá Jiříčkova famílie, že na vánoce chtějí už mít dědu doma. Boží hod se blížil a děda zoufale prosil Bláhovou, aby něco udělala, že bez kaktusů neodejde. Ač děda přeháněl, něco v tom přece jen bylo. „Říkala jsem vám, že už Bedřich nikomu klíče do ruky nedá, ani mně ani ostatním doktorům, nemohla jsem vědět, že měl láhve tak úzkostlivě spočítaný, že bude dělat takovej teátr pro jeden zdekovanej Tramín! Všichni tam smí chodit jen v jeho doprovodu jako…, jako někam… do Bastily!“ Takové odmítání bylo pro dědu moc špatné a tečku za řadou návrhů jak Bedřicha obelstít, udělal Divíšek „uděláš to jako hrabě Monte Christo! Zahraješ si na nebožtíka!“.

Ti dva spolu vymysleli manévr, za který by se nestyděl ani James Bond, a s ním sestřičku Bláhovou seznámili. „Vy jste se zbláznili! A co má profesní hrdost? To mám rozjet Pendolino na červenou?! Co když mi tam, dědo, exnete a mě zašíjou za pohřbívání živých pacientů? Já už vím, proč říkají, že se dědkové vracejí do dětských let. A s těma vašima ženskejma, pane Divíšku, to je puberta. Jo, to je prachobyčejná druhá puberta. Tohle, pánové, pošlete do televizních bakalářů, tam vám to možná sežerou.“

Z Divíškova dětinského plánu by nezbylo nic nebýt toho, že srdíčko sestřičky Bláhová netlouklo jen pro krevní oběh. Svým nápadem byl posedlý, všechno by řídil z dispečerské postele „je to tak jednoduchý, poslouchejte, prostě jako někdo natáhne bačkory, chladicí box bude jako porouchaný, vy sestřičko, zavoláte vašemu doktoru, že v důsledku havárie potřebujete uložit jednoho nebožtíka do staré márnice, protože tuhle noc pohřebáci nejezdí, ty budeš v rakvi, kterou tam šoupne zřízenec, to je jasný, že se teple voblíkneš a budeš na spojení, až doktor zamkne dveře, vylezeš, přendáš si kaktusy do své rakve, složíš se k nim a sestřička zavolá doktora, že šikovný zřízenec chlaďák opravil. No, a doktor Bedřich odemkne, zřízenec vyveze rakev a je to! Ovšem Bedřich musí mít ve špitále noční službu! A to přece von někdy má!“.

„Teda, pane Divíšku, vy byste vážně mohl psát do Bakalářů, jenomže lékařské zařízení není holubník, tady jde všechno přes papíry, dvakrát se to ověřuje, přece vy tohle víte, pane doktore Jiříčku.“ Znovu to chladné oficiální oslovení, jenž děda neměl rád „sestřičko, někdy jsou ale případy, kdy porušení předpisů pomůže. Jednou jsem pustil mladého hocha s angínou na rozhodující šachový turnaj, neodolal jsem jeho prosbám a dneska je šachový mistr, každý rok mně posílá přání k vánocům a pěkné papírové pohledy ze světa kde všude díky šachům cestoval a to je nádherné, sestřičko“. Bláhová na odchodu se ještě otočila „víte co dědo? Že jste to vy, já zkusím ten klíč vyprosit, ale jen jeden pokus!“.

Divíšek se položil na polštář „no, a máme po legraci. Ale slyšels? Že jste to vy! To jako myslela nás oba, tedy tebe a mě!“. Jiříček se jen pousmál „to víš, že jo“.

Na druhý den sestřička Bláhová usedla na Jiříčkovu postel „je zásadovej, dědo, ani heverem, klíče mně ani jinýmu prostě do ruky nedá. Půjdete domů bez kaktusů, a když to někdy vyjde, zavolám vám a vy si je vyzvednete“. Divíšek se s námahou posadil „řekněte mi, sestřičko, jaký předpis tím porušíte? Vždyť je to jenom prospěšná legrace. Víte co? Já vám nechám poslat víno z malé vinice tam pod Pálavou, kořeny má v Keltském pohřebišti, kamarád dělá jen pár lahví. Uvidíte, že takovému vínu ten váš doktůrek podlehne, jenomže to už do Vánoc nestihneme! A my musíme jednat hned! Kdy má doktor Bedřich noční službu?“.

Tenhle rázný dispečerský pokyn, zvedl sestřičku z postele. Nočku před Štědrým dnem máme spolu a toho vína budu chtít pět lahví, jasný?!“ Děda se těšil, že si rodentiophylu nadělí již doma pod stromeček. Vůbec netušil, jak doma jeho kaktusy skončily. Z rodiny o jejich osudu nikdo ani nehlesl, jen Alenka občas něco nakousla, ale to děda nerozvíjel.

Ten večer před Štědrým dnem se Divíšek sám ustanovil do řídící funkce, na noční stolek položil prázdný papír, to byl provozní deník, a hned v jeho sousedství v pohotovosti čerstvě nabitý telefon. Do provozního deníku zapisoval posloupně operace, k nimž vydával pokyn.

„Že já vás, dědo, tady podporuju v takovéhle skopičině. Vám na tom kaktusu opravdu tolik záleží, nebo si chcete zpestřit poslední noc?“ ptala se Bláhová, když na novodobých márách vyvezla z chladírny na chodbu papundeklovou rakev. „Sestřičko, s tím kaktusem už žiju 30 let, je to vlastně můj nejmilejší a vlastně jemu vděčím, že mně vyndali ten umělej srdce budič.“

„Dědo, jste pořádně oblečenej? Nebude vám zima? Teď si hlavně vypněte telefon, jak se za vámi zavřou dveře, tak ho zapněte a po mé poslední zprávě ho zase musíte vypnout. Tu hodinu to v márnici vydržíte. A hlavně mějte do poslední chvíle pootevřenou rakev, ať se nezadusíte. A neusněte!“ Když se děda do rakve složil, sestřička zavolala doktoru Bedřichovi, že jim vyplivl chlaďák, že potřebuje otevřít starou márnici a uskladnit alespoň do rána nebožtíka.

Kupodivu doktor Bedřich tohle přijal jako zprávu potěšující „hned jsem tam, to bude alespoň ve vinárně o čem diskutovat. Do staré márnice se navrací nebožtíci!“. S chutí odemkl a máry zavezl těsně k rakvím s označením 35. „To zase ve vinárně U Pětatřicátých stoupne tohle víno v ceně, to se budou ti blbci z divadla dohadovat, co v jeho chuti přibylo. A když nepřijedou pohřebáci na Štědrej den, necháme ho tu přes svátky?“

„To si nedělej iluze, mrtvolky si funebráci ujít nenechají.“
Když děda uslyšel zavřít ocelové dveře, rozsvítil čelovku a vysoukal se z rakve. Bylo to pro něj úsměvné dobrodružství, to až bude vyprávět doma. V kuželu světla co mu trčel z čela, viděl rakve s bílými jmény doktorů, s kuželem se otočil kolem dokola, potom zašel pod obloukovitě se snižující strop a své dva kaktusy přenesl do rakve na márách. Lophophory sestřičky Bláhové nechal namístě. To nejdůležitější měl Jiříček za sebou. Teď už jen čekal na vysvobození. Chladné a ponuré čekání zkrátil telefonát od dispečera Divíška a starostlivé sestřičky Bláhové.

Chvílemi padla na dědu tíseň, když si připustil kde vlastně je, kolik nebožtíků tu mělo přestupní stanici, před žehem či uložením do Matičky Země. A co to víno? Má vocať vopravdu zvláštní moc? Kuželem světla bojácně zamířil na Bedřichovy rakve „hm, na starou márnici je tu moc uklizeno, stěny docela bez pavučin, žádné pohozené kosti, sakra, ale to víno, to bych se té naší sestřičce zavděčil.“ Vzal do ruky obyčejný zámeček, co hlídal nadpřirozenou moc Bedřichova Tramínu, důkladně se šacoval, dokud v náprsní kapse svého saka, co již dovezla snacha na zítřejší propouštěcí den, našel klíče od zadní branky jejich zahrádky. Klíč sejmul z kroužku, kroužek roztáhl a pomocí malé spáry v dlaždicích, vyrobil šperhák a jako posledně se dobýval do mechanismu zámku.

A to čas ubíhal rychleji a zábavněji. Jenomže hřebíčky Bláhové dávaly tenkrát více možností, trvalo hodně dlouho, než zámeček povolil a vnitřní pružinka vyhodila třmínek, co svíral petlici. Víno leželo ve čtyřech řadách na sobě a děda se snažil tu jedinou lahvičku vyjmout ze spodní řady, aby na pohled nebylo nic znát. Opatrně vysouval směrem od korku krajní láhev ze spodní řady. To byla práce pro doktorské nebo hodně vycvičené zlodějské ruce, ale povedlo se, povedlo se vytáhnout divotvorný Tramín pro milovanou sestřičku Bláhovou! „Ať vám tahle lahvička nažene vašeho doktůrka k oltáři, sestřičko!“ přál si v duchu. Děda byl spokojený, pomalu se chystal do truhly, když zavibroval telefon od Divíška „tak co ty umrlče, nežerou tě červi? Heleď, sestřička už je tady celá nervózní, končíme akci, zabouchni víko, vypni aparát, voláme Bedřicha“.

Když doktor Bedřich otevíral márnici, děda už byl dobrou půl hodinu naložen ve vypolstrované truhle. Sestřička Bláhová neváhala, popadla máry, s nimiž se chystala vycouvat. Doktor letmo okoukl rakve, potom se zadíval na sestřičku „víš, že tě tohle moc sluší? Netušil jsem, že sestřičky mají takové pole působnosti. Pojď sem, jsi moc hezká. Posledně s tím tvým Tramínem to bylo moc fajn, ale tenhle“ doktor povýšeně ukázal na rakev se svým jménem „tenhle rozpaluje jako šamotky“.

Sestřičku chytil kolem pasu, Bláhová pustila máry a přitulila se k bílému pláštíku. Dlouhé políbení přerušila prapodivná rána vycházející z doktorovy rakve „tak tomuhle se říká tajemné síly. Slyšelas?“. Nebýt toho, že rozsušená rakev ztvrdila svůj obsah malou loužičkou, ti dva by s líbáním nepřestali. „Prokristapána, snad ten Tramín nepraská jako kaštany na plotně?“ Doktor netušil, že nastal tak trochu dominový efekt, když do prázdného místa po Jiříčkem odcizené láhvi, sjela z ničeho nic sousední a dala do pohybu několik dalších Tramínů, z nichž jeden náraz nevydržel. Sestřička využila situace „tak tady já nebudu, tady bych dostala nátku jako Brno!“ popadla máry a ujížděla na chodbu. Snad by tenkrát všechno dobře dopadlo, kdyby

Bedřich nebyl doktor přehnaně podezíravý „Dano, počkej ještě, prosím tě!“. Sestřička už brala za kliku chladicího boxu, když jí Bedřich dohnal a s trochou nuceného úsměvu se zeptal „Dani, má tenhle nebožtík vůbec lékařské ohledání?“ při tom šibalsky nadzvedl lehké víko vysloužilé papundeklové rakve. Obsah truhly doktora překvapil natolik, že lehké papírové víko strhl k zemi a díval se chvíli na sestřičku, chvíli na nebožtíka. Z útržků vět děda i přes stěny rakve celý ten malér vytušil. Na poslední chvíli ještě zahrabal Tramín do polstrování pod sebou, nasadil posmrtnou grimasu, jenomže chudák zapomněl sejmout čelovku. „To jako, aby viděl na cestu do nebes, Dani?“ Bláhová jinak vtipná a výřečná žena nebyla schopna odpovědi. To už bylo doktorovi jasné, že tu někdo dělá levárnu. Už samotný pohled na prapodivně vymóděného nebožtíka vzbuzoval nedůvěru.

Děda měl docela štramácké kostkované sáčko, ale pod ním pruhované pyžamo. Od kolen dolů svíral mezi nohama dva hrozivé kaktusy a pod dědou svítily podložené zelené nemocniční hadry. Doktor vzal dědu za ruku „tak si tu mrtvolku ohledáme! Hm, teplota sedmatřicet, tep sedmdesát“ to už děda rezignovaně otevřel oči a docela nevině pozoroval doktora. „Tak se nám postavte, pane nebožtíku, ať vás před zpopelněním mohu řádně ohledat“.

Sestřička zasáhla „prosím tě, já tě všechno vysvětlím, tohle je pan doktor Jiříček, těžký pacient, zítra má propouštěcí den, myslel…, myslel, že tady v eldéence exne, na tu márnici se moc těšil, jenomže my jsme ho vyléčili a von si jí neužil“ blekotala Bláhová. „Vy jste tu vůbec šikovný a vtipný kolektiv, Danuško. Tak se postavte, pane kolego“ trval na svém Bedřich. Děda se nejdříve posadil, podal kaktusy sestřičce a potom splnil lékařský příkaz. Na Jiříčka byl pohled k popukání, s hlavou jen kousek pod stropem stál vymóděný uprostřed rakve položené na márách. Bedřich sevřel spodní ret mezi zuby, aby sám nevyprskl. Potom se podezíravě zadíval na bouli v polstrování, nadzvedl jej a jeho doposud mírumilovné rysy se rázem proměnily v černokněžníka.

„Tramín! Tak panu nebožtíkovi se zachtělo natahat si do nebes trochu voňavého Tramínku, helemese, jaký mají mrtvolky vytříbený šmak!“ Podíval se na stejně překvapenou Bláhovou „dlužíš mi vysvětlení, teď musím do špitálu, škodu sečteme po sedmé ranní“. Naposledy se podíval na hastroše Jiříčka, zakroutil hlavou, a svižným krokem zmizel za rohem sklepení. Jiříček si sedl zpátky do truhly, vzal víno a podával jej Bláhové „sestřičko, tohle je pro vás“. Bláhová se na Jiříčka prosebně zadívala „dědo, kdybyste neměl tolik mojí úcty, řekla bych vám, vy vole“. Nikomu z těch třech do řeči nebylo, ani dědovi, pro něhož měl v devět hodin přijet syn. Sestřička Bláhová se mihla pokojem před koncem služby „dědo, vy jste tomu dal, už mi třikrát volal, jdu na kobereček“.

A tuhle hezkou ochotnou i rajcovní ženu děda naposledy uviděl těsně před svým propuštěním, když s Divíškem rekapitulovali svůj pobyt. Už z chodby slyšely nádherné klapání ženských podpatků. Usměvavá a svůdně oblečená Bláhová vešla do pokoje v doprovodu doktora Bedřicha „dědo tak už jsou tu pro vás. Bude se mi stejskat, ten Tramín od vás byl kouzelný, co říkáš?“ obrátila oči na doktora.

Ten se na dědu mile podíval „no, jeden tu vaší návštěvu dole nepřežil, ale toho vem čert, pane kolego“ podal Jiříčkovi ruku a sestřičku si odvedl. A další milé překvapení čekalo na dědu doma. Ještě než si odložil, Alenka jej zatáhla do zasněžené zahrady „dědo podívej“ ukázala na odsunutý oblouk jeho bývalého království. Modrá nádrž tam sice byla vsazená, ale na jejím dně stály nové dřevěné kozy a ty nesly dva parapety připravené pro kaktusy. Alenka chytila dědu za ruku „to budeš koukat, jak brzo zjara tady pokvetou“.