Hrad

„To se ví, že na hradě straší, ne nějaká bílá paní, nebo bezhlavý rytíř, asistent Křižíka s obloukovou lampou chodí po hradbách a ve sklepení Jánský s krvavým džbánem“. To a podobné jsem odpovídal spolužákům základní školy, kam jsem nastoupil jako deváťák po nastěhování naší rodiny na nedaleký hrad, protože otec, dlouholetý zámecký kastelán, sem byl převelen. Tímto přemístěním služebně sestoupil a jeho budování lásky k hradu trvalo celé mé střední studie. Pro mě byl hrad kouzelný, zvykl jsem si od samého počátku, zámek byl nudný, na rovině jako nějaký rybník plný sinic, jehož parkové okolí nemělo tajemství ni romantiku. Ze strategických důvodů stál náš hrad na kopci nad zarostlými stráněmi, kde bylo dlouho co objevovat. Na minulý zámek jezdili papaláši a já nesnášel, jak jim otec pochleboval. Když odešli, zanadával, kolik toho ten dobytek zase sežral a vypil, kdyby radši přidali na novou střechu.

Ano, na zámku jsme žili za totáče, ale na hrad jsme přišli za kápošů těsně po sametové. K hradu se dodnes nikdo nepřihlásil, nejspíš zůstane i s naším bytem navěky na erár. Začátky byly opravdu kouzelné, co uteklo času, než jsem prolezl neoficiální sklepní chodby, půdy a nakonec starou kamennou věž, jež byla podle předešlého kastelána několik let zamčená. Jaký skýtala nádherný výhled po zalesněné krajině. Nedaleké město bylo utopené, takže jsem viděl jen panenské lesy, to ještě v krajině nebyly stožáry operátorů, byl to pohled jako někdy za krále Jiříka a bandy lapků. Tři neděle trvalo, než jsem na zastrčeném zadním dvoře objevil za troskami starého žebřiňáku v porostu bezinek skleník, v němž byly stopy lidské civilizace patrné z obdělaného záhonku s kůly k rajčatům. Jako by tu žil Defoeho Robinson. To největší překvapení čekalo na ztrouchnivělé poličce podél zdi, k níž byl skleník přistavěn. V hliněných květináčích tři kaktusy s trny jako ševcovská šídla.

Na kaktusy jsem trpěl od mala. I na zámku jsem měl malou sbírku, tu jsem před stěhováním věnoval nejlepšímu kamarádu. Nemohl jsem se vynadívat na ty tři husitské válečné nástroje. Přivázat je místo cepů pouštěly by opravdovou hrůzu. Skleník ten jsem neměl ani na zámku, dostal jsem mimořádnou chuť do práce a ještě týž den jsem běžel za otcem a na dvůr, o němž toho sám moc nevěděl, jej zavedl a vychrlil své plány. Dostal jsem souhlas.

Celý týden jsem řezal, pálil bezinky i zbytky ztrouchnivělého vozu. Pod jedním keřem jsem dokonce nalezl napůl zahrabaný lauf z opravdového kanonu. Otec mě pomohl vytrhat zbytky bezinek a ke konci týdne byla vyseta travička. Hradní romantika tatam, ale skleník byl obnažený jako nudista. Následující týden jsem se pustil do jeho opravy, což šlo daleko pomaleji, hlavní konstrukce byla z nějaké litiny, neměla žádné šupinky rzi, postupně na očištěnou litinu zasklil volné tabulky, to už byl dostupný ten božský mnohofunkční silikon. Nakonec jsem skleník omyl a byl v sedmém nebi. Tím počala má divoká honba za kaktusy.

A u trnitých kaktusů jsem zůstal, celé střední studie jsem sháněl lobivie podobné těm ze skleníku. Sehnal jsem hodně literatury a nechal se zatáhnout do číselných přívlastků. Když jsem pak pokračoval studiem na lékařské fakultě, skleník již byl plný krásně kvetoucích lobivií a já začal snít o cestě do jejich rodného domu. Všední dny jsem trávil na studentské koleji v Plzni, díky tomu můj skleník byl dnem i nocí otevřen.

Na hradě se hodně změnilo. Otec se už zamiloval do studeného kamene a téměř každý víkend pořádal spásné kulturní akce. Někdy bylo na nádvoří příliš živo a já jej varoval „hlavně sem, prosím tě, nepouštěj ty malé šikmooké trhovce, já ty jejich hadry a boty čuchat nebudu“. Můj hlavní obor byla ortopedie a nesnášel jsem ty levné neprodyšné boty, v nichž zdeformovaná noha prorůstá plísněmi. V těsném sousedství hradní brány si zřídila stánek paní Sklenářová, dole v podhradí vlastnila večerní hospůdku pro těch pár místních, všichni jí říkali Skleněnka, od toho také hospoda nebo stánek U Skleněnky. Byla sama a nevadilo jí trávit den ve stánku a večer s místními. Mně se její boží přístřešek náramně hodil, jak bylo kouzelné opřít se o stolek před stánkem, ztlučeného z obyčejných prken a nad pivem pozorovat dámy, paničky a hlavně slečny jak se trousí dovnitř i ven. Díky hradu jsem občas i nějakou důvěrně poznal. Se Skleněnkou byla sranda, dokonce na mě někdy volávala „pane doktore pote sem, ta by se vám určitě líbila.“ Jednu slečnu z oné doby znám dodnes.

Za úspěšnou promoci jsem si přál cestu do Argentiny. Dalo mi trochu práce, než jsem sehnal kaktusářskou partu, která mezi sebe vezme cizího nováčka. Nakonec jsem se dostal k lidem, o kterých mohu říci, že byli po celou dobu výpravy úžasní. Když jsem poprvé uviděl, jak kaktusy rostou v přírodě, ty obrovské horské prostory, toho světla a vzduchu kolem a v jakých prapodivných horninách, řekl jsem si, že ty moje tam na hradním dvoře, jsou vlastně muklové, co toho o světě moc neví. A já myslel, jak to dělám dobře.

Když jsem přijel do našich, vlhkých stínadel, hledal jsem místo, jež by se co nejvíc podobalo tamním nádherným horám. To místo jsem našel na naší kamenné věži, kde pohledem do kraje nejlépe vzpomínal na argentinskou pohádku. Již v půli března jsem nahoru vynesl největší lobivii, co jsem tehdy našel ve skleníku na dvoře. I když kamenné zdivo trpělo nahoře mrazem a sluncem, chybělo jen několik kamenů. Do jedné prohlubně se spáru pro odtok vody jsem kaktus s očištěnými kořeny vložil a obsypal kamennou drtí. Byla nádherná, seděla jako na úpatí argentinských hor. Celý duben neměla nejmenší chuť růst, ale když slunce vyhřálo masivní zdivo a následoval povedený květen, trny co kráska vytvořila, měly dvojnásobnou sílu než dosavadní. Začátkem června vykvetla sedmi bílými květy a já každý den vybíhal na věž.

Po měsíci tvrdého cvičení a zápasu se zraněním, ten soudný den přece jen přišel. Sama chtěla přijet autobusem, já čekal dole pod hradem. Srpnové horko ji dovolilo jen slabé triko s výstřihem a tříčtvrteční slušivé kalhoty. Dali jsme si pusu a tím jejím krok sun krok jsme došli na nádvoří. Odemkl jsem věž a po kamenných schodech jsme pomalinku vystupovali nahoru. Ona první, já v těsném závěsu připraven jistit, kdyby nohy selhaly. Na těch kamenech byla jako poraněná ještěrka. Když jsem si představil uzounký pas, jak by se zachoval, kdyby se mi kutálela dolů, dostal jsem strach a přitlačil jí blíž ke stěně. Z prvního patra do druhého nám již bylo na dřevěných schodech se zábradlím dobře. Na poslední dubovou podestu jsem postavil žebřík a ona se na mne tak důvěřivě zadívala. Vystupovala opatrně a já v těsné blízkosti za ní, div jsem jí nelíbal lýtka.

Po výstupu jsem ji nechal rozhlížet po kraji. Nahoře byla tak šťastná, a když teplý vítr poručil jejím vlasům vzad a odhalil tváře, když přivřela proti větru víčka, aby ten rošťák očím neubíral vláhu, a přesto se dívala někam do dáli, já roztouženej blbec ji vzal za ruku a ze zatemněného mozku vylezla ta nešťastná slova „víš…, tady nahoře, ten pitomej kaktus stál“. Ty její úzké štěrbinky se roztáhly do obrovských oliv, ústy nabrala teplý vítr, vytrhla ruku, od konce nosu k vlasům svraštila čelo a raněná ústa vydechla slova, jež jsem si nosil dnem i nocí. „Co to povídáš? Chceš mě snad říct, že ten kaktus… Ty blbče! Odveď mne domů! Hned mě odveď pryč!“.

Večer jsem si konečně uvědomil, co za blbce jsem. Komu to přiznání vlastně pomohlo? Dříve učili doktory neříkat v těžkých případech pacientům pravdu, kdo se ale na to měl dívat? Chodit kolem jakoby nic a usmívat se? Dnes je tomu opačně, pacient by měl o své nemoci vědět, aby mohl bojovat. Co jsem ale já docílil? Akorát jsem jí podruhé ublížil. Nebylo to žádné hrdinství. Jó, kdybych se na místě přiznal a nesl všechny důsledky, teď jsem mlčet a pomáhat jí k uzdravení, vinu si nosit pěkně v sobě, trápit se a třeba se přetvařovat a třeba i nadávat na toho zmetka, co hodil kaktus dolů. To by snad bylo větší hrdinství.

Čtrnáct dní jsem prožíval v očekávání příjezdu policie, každý den jsem lezl do kaslíku, není-li tam poštovní vzkaz o vyzvednutí zásilky, jak jinak než soudní? Až třetí týden od hloupého přiznání jsem ve schránce jeden vzkaz našel, sedl jsem na kolo a jel na místní poštu. Paní poštovní vyžadovala občanku a já se zásilky bál. Dala mi podepsat papír a dveřmi podala velký balík. Jméno odesílatele Klára Krásná. Hnal jsem na hrad a hned na nádvoří krabici rozbalil. Uvnitř byla hromada novin, které jsem nedočkavě vyhazoval a najednou ucítil bodnutí. Krabici jsem obrátil a obsah vyklopil na zem. Z pomuchlaných novin se vykutálela ta ježatá lobivie, co spadla na Kláru z věže. Hned jsem si uvědomil, že předmět doličný mi byl vrácen a tím se zřejmě žádná žaloba nekonala. Tak dlouho jsem ji převracel, až jsem našel místo onoho zlomeného trnu. Kaktus jsem dal v krabici za dveře, a hnal ke Skleněnce na pivo. Kdyby mi jej nalila do žlabu, tak jsem všechno vypil.

Jenomže druhý den se mi začalo stýskat, a když to jen šlo, postavil jsem se v parku před gymnáziem a civěl, jak odchází domů. Jednou mě na pěknou dálku poznala, dívala se, kroutila hlavou a já si v duchu domyslel, jak říká, „ty blbče“. Postával a očumoval jsem již tolikrát, že měla nárok říkat holkám vo nějakém tom vopruzu, jednou přece jen vybočila z vyšlapané cestičky, šla rovnou ke mně, jakoby kamarádkám potřebovala ukázat rázný konec špiclování, byl jsem připraven na nejhorší, když ale zastavila na krejčovský metr ode mne a nařídila „tak mi je teda ukaž ty tvoje bodláče, dávno vím, že je někde máš“ zjihl jsem jako beránek. Na druhý rok jsme na věž na místo lobivií sázeli spolu plný košík nakvetlých rebucií, do nichž se zamilovala.

I já jsem na pozvání pana doktora po dvou letech od letu komety navštívil věž, na níž mě doprovázela hezká paní doktorová, rozená „krásná“ Klára. Trošičku jí potrápilo stoupání do schodů, ne však následkem zranění, nýbrž tíhou předsazeného bříška ve štíhlém pase. I já jsem tam nahoře uviděl v kamenném lemu skalku paní Kláry. Snad stovka placatých rebucií rozkvetla jak arizonská poušť a já musel paní doktorové složit hlubokou poklonu. I já jsem si nechal načepovat pivo ve stánku U Skleněnky a po rozloučení pokračoval Jižními Čechami za pánem, jenž má ten nejzvláštnější skleník co znám. Ale o něm příště.