|
Den dvacátý osmý…
28. ledna 2012
Probudili jsme se na černém plácku vnitru
zeleně.
Sluníčko svítí, ptáci cvrlikají a Martin má škubání zapnout si
rádio, ale při pohledu na Lumíra zahleděného do jeho papírů
s poznámkami o dnešní noci, to neudělá. Je ohleduplný na několik
minut. Pak nevydrží a pustí rytmy po tichu. Ale to není ono. Bando,
odjezd, lokality čekají. Hned ta první je za vsí a to s G. sp.
copacabana robustum.
Je zajímavé, jak bílé auto blízko něčího domu
donutí obyvatele vstát od ranní kávy a vydat se podívat, kdopak jim
to tady narušuje pohodu. Vidí foťáky, ujistí se, že fotíme, uklidní
se a odejdou domů. Popojedeme na Ischilin. Projíždíme typickou
krajinou pěstování kukuřice a bobů a chovem dobytka, docela ve velké
míře. Vesnice Ischilin je snad jen náměstí. Zmýlila jsem se. Je tu
obrovský komplex s restaurací, obchodem a hosterií.
Chceme jen chleba, ale místo nás natolik
zaujalo, že zůstáváme i na kávu. Dostávám pozvání na návštěvu kaple.
Paní mě ještě bere do obchodu s místními výrobky, kde má klíč od
kaple. Cestou se dozvídám, že vesnice má deset obyvatel. Jak to
všechno zvládají? Bravurně. Tráva posekaná a domy natřené. Hemží se
to tady z jedné strany na druhou stále stejnými lidmi a přitom to
vypadá, jakoby jich tu žilo víc.
Capilla Nuestra Seňora del Rosario je z roku 1706 a další část byla
přistavěna v roce 2006. Zapíšu se do pamětní knihy, poděkuju moc za
pozvání a pokračujeme do Museo Casa Fernando Fadre o 2 km dál. Kdo
byl tento umělec?
Fernando Fader se narodil v Bordeaux ve Francii v roce 1882. Jeho
otec, původem z Pruska, přesídlil s rodinou do Argentiny v roce 1884
a usadil se v městě Mendoza. Fernando se do Francie vrátil o několik
let později, kde i maturoval. Po té několik let pobýval v Argentině
a věnoval se krajinomalbě. Fader přesídlil do Mnichova v roce 1900 a
nastoupil na místní odbornou školu. Později se zapsal na prestižní
Akademii výtvarných umění v Mnichově. Fader se usadil v Buenos Aires
v roce 1914 a získaval různá ocenění, doma i v zahraničí. Po
onemocnění tuberkulózou odchází do Cordoby, kde je sušší podnebí.
V jeho novém prostředí ho inspiruje venkov. Během tohoto období
vytvořil mnoho z jeho nejznámějších děl.
Toto produktivní období, práce v krajině, bylo
díky náhlému zhoršení dýchacích obtíží omezeno. To vedlo Fadera se
obrátit na malbu zátiší, aktů a autoportrétů. Nicméně i toto jeho
další období bylo velice plodné. Galerie v Buenos Aires uspořádala
výstavu k jeho padesátým narozeninám. Bohužel, jeho vážný zdravotní
stav mu nedovolil tu být s ostatními. Jeho dům… nyní muzeum.
Tak to mě dostalo. Hlavně původní nábytek a jeho
ateliér. V jídelně se na tehdejší poměry honosila lednice z počátku
minulého století na kreosin. Nesmím zapomenout i na důmyslný systém
vytápění celého domu krbem. Ohromující jeho knihovna s různými žánry
a v mnoha jazycích. Před domem zakomponovali bazén. Příchodovou
cestu k domu tvoří kaskádová pergola a je porostlá vínem.
Co na závěr? Poděkovala jsem slečně, která nás
celým muzeem provedla. Mluvila pomalu a tak mohu říct, že jsem
i dobře rozuměla. Byl to dobře naplánovaný začátek odpoledne.
Pokračovali jsme lokalitou s G. mostii genserii. Opět musím
obdivovat velké kytky s dlouhými masivními trny.
Stejné kytky byly i opodál na kopci a spolu
s nimi rostly i G. erinaceum. Hele, dívejte, varan běží přes cestu.
Tak to se natočit ani vyfotit nedá. Takový kusanec se nechá
obdivovat maximálně deset sekund a zmizí v roští. Martin je
spokojený. Vždycky chce vidět aspoň jednoho varana za cestu a i to
se mu splnilo. Ještě dneska naposled můžeme vidět G. mostii genserii
na lokalitě El Estanque.
Vlastně já ne, protože když Martin začne lézt na
kopec s větou a pozor na hady, tak ne že bych se nedívala, kam
šlapu, ale tady bylo tolik kamenů a husté křoví, že jsem svůj
vejšlap za zelenejma trnitejma vzdala. Na rozdíl od této lokality
lokalita na San Pedro de Toyos byla úplná rovinka.
Jenže kdo se v těch hnědejch a hnědejch, či
zelenejch a zelenejch má vyznat. Někdy jsou jak identická dvojčata.
Tak znova. To je obductum a to je robustum. Mám jasno. Hele a ty
jseš kterej?
Velitel dává právě pohov kaktusům a začíná
kulturní život ve městě Dean Funes. Tak, kam chcete? Kávu jsme už
měli a pivo si koupíme do kempu. Co třeba heladería. Kopeček
zmrzliny nebo zmrzlinový kokteil? Jsme pro kokteil. Dobrý je, že
jsem zaplatila tři a zmrzlinář mi udělal jen jeden. Kluci pak z něj
měli srandu, protože do mixeru odměrkou naměřil 100 ml mléka jednou
a pak zase znovu. Mistr zmrzlinář jede podle receptu, prostě 200 ml
najednou nedá.
Obejdeme náměstí a koupíme něco na zítra k jídlu. Kluci zapomněli
v autě vratné láhve, tak Martin pro ně skočil. Zálohovaná láhev se
řekne embase, to už si pamatujeme. Je tu takový zajímavý systém.
Dáte prázdné láhve někomu v obchodě, teda tady v obchodě, a on jde
říct ke kase, kolik lahví jste vrátili.
Dobrý, co? Pokladní věděla, že jdeme s Lumírem dohromady, ale přesto
Lumír vysvětlil a la Checo, že má taky vratnou láhev, asi takhle.
Zarotoval jednou rukou přes druhou a prstem ukázal na seňora
v červeném tričku, kterému jsme láhve dali. No, nemají prodavači
zlatou trpělivost?
Hurá do kempu. Při pomyšlením na teplou sprchu a studené pivo,
Martin zrychluje jízdu. Hlavně přes retardéry. Moc dobře si
pamatuje, jak jsem mu vloni říkala, bacha, bacha… Zavtipkoval si a
opakoval bacha, bacha se vsuvkou jéžišmarjá, dávej zase bacha. Večer
je tady a všichni se těšíme, jak se na rozdíl od minulé noci dobře
vyspíme.
|
