 |
| Obr. č. 1 - Echinocereus
stoloniferus subsp.
tayopensis (W. T. Marshall) N. P. Taylor |
Žlutá barva v květech echinocereusů se vyskytuje jen
výjimečně. I proto jsou žlutokvěté druhy mezi kaktusáři
oblíbeny a hledány. Mezi ty nejoblíbenější patří druhy z
komplexu Echinocereus subinermis. Seznamme se s dvěma
z nich, které jsou v našich sbírkách pěstovány, častěji pod
původními jmény E. stoloniferus a E. tayopensis.
Nominátní poddruh popsal už v roce 1938 americký botanik a
cestovatel, president americké kaktusářské společnosti a
ředitel botanické zahrady ve Phoenixu (Arizona, USA),
William Marshall. E. tayopensis popsal tentýž botanik o 18
let později, v roce 1956. Nigel P. Taylor pak v roce 1997
jméno kombinoval z úrovně samostatného druhu do úrovně
poddruhu k E. stoloniferus.
 |
| Obr. č. 2 - Echinocereus
stoloniferus W. T. Marshall subsp. stoloniferus |
Oba kaktusy rostou na severu Mexika, areál
rozšíření je z větší části omezen na stát Sonora. Mexický
botanik Alfredo B. Lau, který řadu lokalit mezi lety 1973 až
1976 podrobněji studoval, zaznamenal výskyt E.
stoloniferus subsp. tayopensis i v příhraničí, ve
vyšších polohách státu Chihuahua, na příkrých stráních
pohoří Sierra Obscura. E. stoloniferus roste v
nižších polohách od 200 do 1000 m n. m., často i na strmých
stěnách v roklích s velmi zapojenou vegetací, kde teploty
zejména v letních měsících dosahují tropických hodnot a
zároveň vydatně prší. Rostliny tak po dlouhou dobu stojí
doslova v blátě, v dobře vyvinutých humózních půdách,
většinou v porostu mechů.
 |
| Obr. č. 3 - Echinocereus
stoloniferus subsp.
tayopensis, Sierra Canelo, Sonora |
Velkou část roku se tak obejdou bez přímého
slunečního osvitu. Teploty vzhledem k chráněným polohám
neklesají v zimě příliš hluboko, proti teplotám, které v
Sonoře ve vyšších polohách na nechráněných místech klesají i
k –10 °C. E. stoloniferus subsp. tayopensis
pak roste o něco severněji, ve vyšších polohách, obývá
horské formace, kde roste na horninách vulkanického původu,
na kamenitých výhozech, v řídkém stínu borovic a nízkých
dubů. Stanoviště je ochlazováno větrem, po celý rok tu jsou
výrazně nižší teploty, než na stanovištích příbuzné subsp.
stoloniferus. Jak lze odečíst už z rozdílného
rozšíření obou kaktusů, subsp. stoloniferus dorůstá větších
rozměrů, válcovité stonky jsou i přes 250 mm dlouhé a až
80 mm široké, zatímco ve tvrdších podmínkách, výše rostoucí
subsp. tayopensis, je mnohem nižší. Jeho stonky při stejné
šířce dorůstají délky okolo 120 mm. Oba mají podobné květy,
okolo 100 mm široké, zářivě syté žluté barvy. Subsp.
stoloniferus se vyznačuje ještě jednou odlišnou
vlastností: kořeny vytvářejí boční výhony (stolony), z nichž
pak vyrůstají nové odnože, často i několik decimetrů daleko
od původní rostliny.
 |
| Obr. č. 4 - Echinocereus
stoloniferus subsp.
tayopensis (W. T. Marshall) N. P. Taylor |
Nutno dodat, že i Alfredo B. Lau si v
některých místech dotyku obou areálů nebyl jist, ke kterému
taxonu se přiklonit, takže svůj nález subsp. tayopensis
LAU 603, v dubovém lese na travnatých kamenitých mýtinách,
poblíže Agua Blanca (1400 m n. m.) označuje jako
stoloniferus/tayopensis.
Pěstování popisovaných kaktusů neklade zvláštní nároky.
Přece však lze doporučit, aby E. stoloniferus byl
přes léto pěstován spíše v přistíněném místě, protože jeho
pokožka se může na prudkém slunci snadno poškodit a popálit,
nebo alespoň pokrýt nepěknými nahnědlými skvrnami. E.
tayopensis je mnohem odolnější a vyhovuje mu venkovní
umístění na plném slunci. Rostliny lze zimovat při teplotách
okolo 10 °C, tedy v prostředí, které vyhovuje většině
kaktusů. Jsem přesvědčen, že zimování na světle prospívá
násadě květů. Dospívají asi po sedmi letech života, ke
kvetení dochází zhruba na přelomu června a července, tedy v
období, kdy většina ostatních druhů rodu Echinocereus
je už odkvetlá. Plody dozrávají pomalu, často je nutné je
opatrně odstranit (odříznout) už v září, abychom se vyhnuli
nákaze plísněmi, které mohou ošklivě poškodit i část
rostliny v okolí zbytku zralého plodu.
Snímky: P. Pavlíček
Literatura:
Backeberg, C. (1960): Die Cactaceae, 4: 2018-2020. Benson,
L. (1982): The Cacti of the United States and Canada, p.
602.
Blum, W., Lange, M., Rischer, W. Rutow, J. (1998):
Echinocereus, p. 220-241.
Bravo-Hollis, H., Sánchez Mejorada, H. (1991): Las Cactáceas
de México, II:54.
Říha, J. (2006): Atlas kaktusů, XXI:8.
Taylor, N. P. (1985): The genus Echinocereus, p. 110-113.
Marshall, W. T. (1938): Echinocereus stoloniferus, Cact.
Succ. J. (US) 9(1938):159-160.
Marshall, W. T. (1956): Saguaroland Bull., X(1956):78.
Príspevok je prevzatý z časopisu
Cactaceae etc.
Cactaceae etc. vychádza od r. 1991 (XXI. ročník) v Spoločnosti Cactaceae etc. 4-krát ročne. Každé číslo má 40
strán formátu B5, je plnofarebné od r. 2005 (ako prvý
časopis v regióne strednej Európy), ročne 160 strán.
Objednávky prijíma (v prípade objednávky uveďte kód –
webpp):
MUDr. Roman Staník, Česká ul. 17, 831 03 Bratislava, SR
alebo e-mail: cactaceae@azet.sk |
