Echinocereus stoloniferus W. T. Marshall
subsp. stoloniferus a E. stoloniferus W. T. Marshall subsp. tayopensis (W. T. Marshall) N. P. Taylor

Obr. č. 1 - Echinocereus stoloniferus subsp.
tayopensis
(W. T. Marshall) N. P. Taylor

Žlutá barva v květech echinocereusů se vyskytuje jen výjimečně. I proto jsou žlutokvěté druhy mezi kaktusáři oblíbeny a hledány. Mezi ty nejoblíbenější patří druhy z komplexu Echinocereus subinermis. Seznamme se s dvěma z nich, které jsou v našich sbírkách pěstovány, častěji pod původními jmény E. stoloniferus a E. tayopensis. Nominátní poddruh popsal už v roce 1938 americký botanik a cestovatel, president americké kaktusářské společnosti a ředitel botanické zahrady ve Phoenixu (Arizona, USA), William Marshall. E. tayopensis popsal tentýž botanik o 18 let později, v roce 1956. Nigel P. Taylor pak v roce 1997 jméno kombinoval z úrovně samostatného druhu do úrovně poddruhu k E. stoloniferus.

Obr. č. 2 - Echinocereus stoloniferus W. T. Marshall subsp. stoloniferus

Oba kaktusy rostou na severu Mexika, areál rozšíření je z větší části omezen na stát Sonora. Mexický botanik Alfredo B. Lau, který řadu lokalit mezi lety 1973 až 1976 podrobněji studoval, zaznamenal výskyt E. stoloniferus subsp. tayopensis i v příhraničí, ve vyšších polohách státu Chihuahua, na příkrých stráních pohoří Sierra Obscura. E. stoloniferus roste v nižších polohách od 200 do 1000 m n. m., často i na strmých stěnách v roklích s velmi zapojenou vegetací, kde teploty zejména v letních měsících dosahují tropických hodnot a zároveň vydatně prší. Rostliny tak po dlouhou dobu stojí doslova v blátě, v dobře vyvinutých humózních půdách, většinou v porostu mechů.

Obr. č. 3 - Echinocereus stoloniferus subsp.
tayopensis
, Sierra Canelo, Sonora

Velkou část roku se tak obejdou bez přímého slunečního osvitu. Teploty vzhledem k chráněným polohám neklesají v zimě příliš hluboko, proti teplotám, které v Sonoře ve vyšších polohách na nechráněných místech klesají i k –10 °C. E. stoloniferus subsp. tayopensis pak roste o něco severněji, ve vyšších polohách, obývá horské formace, kde roste na horninách vulkanického původu, na kamenitých výhozech, v řídkém stínu borovic a nízkých dubů. Stanoviště je ochlazováno větrem, po celý rok tu jsou výrazně nižší teploty, než na stanovištích příbuzné subsp. stoloniferus. Jak lze odečíst už z rozdílného rozšíření obou kaktusů, subsp. stoloniferus dorůstá větších rozměrů, válcovité stonky jsou i přes 250 mm dlouhé a až 80 mm široké, zatímco ve tvrdších podmínkách, výše rostoucí subsp. tayopensis, je mnohem nižší. Jeho stonky při stejné šířce dorůstají délky okolo 120 mm. Oba mají podobné květy, okolo 100 mm široké, zářivě syté žluté barvy. Subsp. stoloniferus se vyznačuje ještě jednou odlišnou vlastností: kořeny vytvářejí boční výhony (stolony), z nichž pak vyrůstají nové odnože, často i několik decimetrů daleko od původní rostliny.

Obr. č. 4 - Echinocereus stoloniferus subsp.
tayopensis
(W. T. Marshall) N. P. Taylor

Nutno dodat, že i Alfredo B. Lau si v některých místech dotyku obou areálů nebyl jist, ke kterému taxonu se přiklonit, takže svůj nález subsp. tayopensis LAU 603, v dubovém lese na travnatých kamenitých mýtinách, poblíže Agua Blanca (1400 m n. m.) označuje jako stoloniferus/tayopensis.

Pěstování popisovaných kaktusů neklade zvláštní nároky. Přece však lze doporučit, aby E. stoloniferus byl přes léto pěstován spíše v přistíněném místě, protože jeho pokožka se může na prudkém slunci snadno poškodit a popálit, nebo alespoň pokrýt nepěknými nahnědlými skvrnami. E. tayopensis je mnohem odolnější a vyhovuje mu venkovní umístění na plném slunci. Rostliny lze zimovat při teplotách okolo 10 °C, tedy v prostředí, které vyhovuje většině kaktusů. Jsem přesvědčen, že zimování na světle prospívá násadě květů. Dospívají asi po sedmi letech života, ke kvetení dochází zhruba na přelomu června a července, tedy v období, kdy většina ostatních druhů rodu Echinocereus je už odkvetlá. Plody dozrávají pomalu, často je nutné je opatrně odstranit (odříznout) už v září, abychom se vyhnuli nákaze plísněmi, které mohou ošklivě poškodit i část rostliny v okolí zbytku zralého plodu.

Snímky: P. Pavlíček


Literatura:
Backeberg, C. (1960): Die Cactaceae, 4: 2018-2020. Benson, L. (1982): The Cacti of the United States and Canada, p. 602.
Blum, W., Lange, M., Rischer, W. Rutow, J. (1998): Echinocereus, p. 220-241.
Bravo-Hollis, H., Sánchez Mejorada, H. (1991): Las Cactáceas de México, II:54.
Říha, J. (2006): Atlas kaktusů, XXI:8.
Taylor, N. P. (1985): The genus Echinocereus, p. 110-113.
Marshall, W. T. (1938): Echinocereus stoloniferus, Cact. Succ. J. (US) 9(1938):159-160.
Marshall, W. T. (1956): Saguaroland Bull., X(1956):78.

Príspevok je prevzatý z časopisu Cactaceae etc.
Cactaceae etc. vychádza od r. 1991 (XXI. ročník) v Spoločnosti Cactaceae etc. 4-krát ročne. Každé číslo má 40 strán formátu B5, je plnofarebné od r. 2005 (ako prvý časopis v regióne strednej Európy), ročne 160 strán.
Objednávky
prijíma (v prípade objednávky uveďte kód – webpp):
MUDr. Roman Staník, Česká ul. 17, 831 03 Bratislava, SR alebo e-mail: cactaceae@azet.sk

Pavel Pavlíček
Gorkého 886, 537 01 Chrudim, ČR
e-mail: pavlicek@chrudim.cz
CACTACEAE etc. 1/2011

 

zpět