Povídání pro začátečníky, podle abecedy (18)

Rod Echinopsis ZUCC.

Echinopsis aurea var. sierragrandensis LF 92

Tak tyhle kytičky vám budu představovat moc rád, přestože jejich systematika jest přesložitá a prapodivná, a v porovnání s rodem předchozím nepatří zrovna mezi „nej“ v oblibě mezi kaktusáři. Domovem jsou v celé Jižní Americe, resp. Od Brazílie přes Uruguay, Paraguay a Argentinu až na sever do Bolivie.

Pořád si nějak myslím, že ty zmatky jsou v celku zbytečný a rod je poměrně dobře vymezen proti všemu kaktusovému okolí, s výjimkou jediného rodu – a to je rod Lobivia. Jaksi se mně u některých kytek nedaří rozhodnutí zda to či ono, a tak je držím pod jménem, pod jakým jsem dostal semena a hotovo. Některé moudré hlavy kdysi vymyslely, že všechno, co má nějaký porost na květní trubce a roste v Jižní Americe jest Echinopsis a tak dneska můžeme tleskat sousedství Echinopsis pasacana vedle Echinopsis heliosa – podobnost až zarážející, že???

Echinopsis calorubra

Ne, vážně. Za Echinopsis držím u sebe ve sbírce rostliny kulaté až široce sloupkovité, s výraznými žebry, u některých jsou žebra celistvá a průběžná, u některých vykazují podobnost se šikmo přerušenými žebry lobivií. Společným a nezaměnitelným znakem je pro mě květ – obrovský, často přes deset i více centimetrů široký, v barvách od bílé přes žlutou až po všechny odstíny červené až fialové. Květy jsou noční, plně se otevírají těsně nad ránem a málokdy vydrží dva dny, natož více. Trubka i plod jsou porostlé řídkými černými či šedými vlasy, květy jsou postranní – vyrůstají ze starších areol. Trošku mám problém se zařazením rostlin okruhu Lobivia aurea a Lobivia arachnacantha – také mají echinopsovité květy – jenže jsou denní, takže šmidra a hotovo. Lobivie – aspoň pro mě.

Echinopsy nejsou vůbec náročné v kultuře – vidíte prastaré rostliny na venkově, kde platí, že kaktusy se nezalévají a pěstují v hladové hlíně, no a tumáš – Echinopsis eyriesii, na který jsem zděšeně čuměl přes plot jedné zahrady ve Fojtce u Liberce, měl bratru 15 – 20 cm v průměru při výšce kolem 40 cm a na něm pěkně prosím cca 15 – 20 květů plus záloha, která se hotovila vykvést v době velmi dohledné. 
„Ten přesazoval naposled děda, než přijeli Rusáci“ – pravila paní domu, když jsem se tázal, cože s tím, proboha dělaj, že je tak krásnej. Inu – koncem dubna ho vyndají z chodby a vynesou na jeho místečko na betonovou dlaždici v okraji květinového rabátka a nechají ho tam tak do půlky listopadu – toť vše. Protože tam paní po dědovi měla kaktů povícero, byl jsem vpuštěn na čumendu a velice jsem plakal nad úžasnými Mammillaria  uncinnata – v průměru bratru přes 25 cm s výškou kolem 8 – 10 cm, noťák jakýsi mamulosní  s rozměry skoro stejnými, jen maličko vyšší atd. Nedala, baba, neprodala. Jen mě pozvala, abych se zas přijel podívat…

Echinopsis subdenudata

Ovšem, takhle se ty kytky odváží pěstovat málokdo, už proto, že dnes u nás koluje spousta sběrů, u kterých je člověk přece jenom opatrnější. Nicméně asi nemáme jak ublížit dobrou a výživnou kaktusovou zeminou, více méně pravidelnou a vcelku vydatnou zálivkou a spoustou čerstvého vzduchu. Neřekl bych, že si echinopsy libují nějak ve vlhkém a sparném skleníkovém prostředí, ale nemohu posoudit – takové pro porovnání nemám. Výsev není žádná věda a semenáčky rostou jako z vody, pokud ji tedy mají a k ní dostatek živin a čerstvého vzduchu. Kvetou poměrně záhy, 4. – 5. rokem po výsevu. Jsou to rostlinky natolik vzrůstné, že byly a jsou považovány za jedny z nejlepších podnoží pro roubování vůbec.

Obzvlášť E. eyriesii proslavil náš slavný kaktusář J. Šuba z Týnečku u Olomouce, který měl na nich stejné a lepší výsledky, než někteří borci dnes na Peireskiopsis – v lednu vyseté a v únoru roubované mu na podzim kvetlo. Zlí jazykové pak tvrdili, že do dalšího jara to chcíplo, ale to pravda není, donedávna tyhle kytky ještě občas někde byly a to už je pan Šuba hezky dlouho na velkým kaktusářským vandru.

Echinopsis cv. Paramount hybrid – růžový

Ještě jednu zajímavost tyhle kytky mají – v zahraničí jsou často pěstované hybridy a jsou ceněné více, než botanické druhy. Inu – moje gusto to není, ale ty obrovské květy s fantastickou škálou barev k tomu vysloveně svádějí.

Druhová škála pestrá a v nabídce je semen dostatek, rostlin už méně a koupit se nikde nedají – kdo by, prosím vás, vyséval a nabízel echinopsisy. Ale pokud je ve sbírce nemáte a pár si jich chcete opatřit, tedy doporučuji pár druhů: E. eyriesii, E. chacoanaE. leucantha, E. obrepanda, E. frankiana, E. oxygona a spousta dalších, které vás naučí koukat na „obyčejné“ kytky s úctou a pokorou – a až vás za tu oběť místa odmění svými květy, vzpomeňte si na mě, jak zase visím ve Fojtce na plotě a tiše naříkám nad tou nádherou, ku které mně u mých rostlin tak 50 let ještě chybí…

Pozn. redakce: nějak jsem nenašel dost obrázků k tomuto článku, navíc – nejsou to obrázky moje, a tak se omlouvám autorům, za moji lajdáckou evidenci. PP.

Povídání pro začátečníky, podle abecedy 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8
9 | 10 | 11 | 12 | 13| 14 | 15 | 16 | 17

Pavel Urbánek
Jeřmanice
 

zpět