Tulačka
Čtení 6 od Miroslava Naxery

„Pane Malino, pane Malino, přes hradbu vám lezla nějaká cizí holka. Zahnala jsem jí tu potvoru.“ Tak zaslouženě křičela sousedka, když jsem odemykal branku. „Holka? A jak vypadala, paní Turnová?“ „Taková hubená. Pelášila jako kočka, když jsem zařvala.“ „Dobře jste udělala paní Turnová, děkuju vám.“ Přece jsem jí říkal, ať neleze přes hradbu. Sousedi si na to zvyknou a nechají sem lézt kdekoho. Snad mi nechtěla zase něco sebrat? Nebude tak nevděčná. V Žatci jsme byli jako jedna rodina, byla tak spokojená. I žíhadla žateckých sršánů snášela bez velkých řečí. Ve skleníku žádná rostlina nechyběla.

Venku je nádherně. Sedl jsem na kolo a jel Jolanku důrazněji poučit. Podle křiku z parku, vyučování skončilo. Na střeše boudy jsem jí neviděl, nemohl. Seděla dole, opřena o rezovatá vrata, žmoulala palec a dívala se do blba. „Jolanko…. Jolanko ahoj!“ Obrátila na mě oči, ani palec nevyndala. Bylo mi jasné, že se děje, něco špatného. „Pojď sem prosím tě, nenech na sebe křičet.“ Otráveně se šourala k hradbě, mříže zmáčkla takovou silou, že jí konce prstů zbělely.

Chvíli se na mě dívala jako hladové lvíče, potom strčila tu svou načuřenou hlavičku až do mříží a k mému údivu, přesvědčivě jako revolucionářka, řekla „Blbče“. Udělala čelem zad a hubenými nožičkami pochodovala do porostu. Mít hůlku pochodovala by jako mažoretka, mít flintu, jako cvičený voják. Zbytečně jsem volal. Když se blížila k zeleni, vzteky jsem zakřičel: „Ještě jednou mě polezeš přes hradbu, dostaneš na zadek!“ Před porostem zastavila pochod a ten zadek na mě vystrčila. Za mřížemi jsem byl bezmocný.

Posadil jsem se na zídku a přemýšlel, co jsem zkazil. Pochodem mě naznačila, že vede válku. O co? O území, o spravedlnost, o kaktusy nebo o Chmelnici? Snad ta holka ještě nežárlí? Vy blbče, nebo ty blbče? Ještě jsem jí nenabídl tykání.

Zašel jsem za Kateřinou. „Nevím co je. Ráno se chovala normálně. Zavolám jí.“ Otevřela okno a do houfu sportujících dětí zavolala. „Pavle, sežeňte mi někde Jolanku! Pořád se kolem ní motá, ten tu holku vyčmuchá. Pavel je jedinej, kdo ví o její střeše. Kafe neodmítneš?“ Až za půl hodiny někdo zaklepal. Kluk asi starý jako Jolanka. „Všechno jsem prolez paní vychovatelko, nikde ani ťuk.“ Neviděli jsme jí ani druhý den. Dokola jsme s Kateřinou probírali žatecký výlet, co je příčinou, že je tak uražená. Ředitel hrozil přeložením a ještě mě Kateřina pověděla, že si vezme čtrnáct dní dovolenou, až se vrátí. Jako kdybych nebyl a nic pro ni neznamenal.

Třetí den Kateřina volala, že se objevila u večeře. Bylo moc zle. Ředitel nechtěl slyšet Kateřininy záruky. Druhý den odjela, prý neodkladně, na dovolenou. Byl jsem rozmrzelý. Alespoň týden jsme měli trávit spolu. Několikrát jsem jel kolem hradby, jestli neuvidím alespoň tu holku, po každé byla střecha prázdná. Po deseti dnech, jsem se jako malé dítě urazil. Trhněte si obě nohou.

Dva týdny uplynuly a Kateřina nikde, jen jednou zvedla telefon a moc se omlouvala, že si bere ještě týden. Začal jsem žárlit a spekulovat. Z nepěkných myšlenek mě vytrhlo zvonění Jolanky.
„Přišla jsem se vám omluvit.“ Stála umouněná, jako ta největší uličnice. „Za co omluvit? Nevím, co se stalo, co sis namluvila.“ „Za ten jahodovej gracilis.“ „Zahubila si ho?“ „Ne. Už vím kde je.“

Pořád jsem nechápal, o čem mluví. „Myslela jsem, že jste ho sebral vy.“ „Tys zešílela, holka!“ „Ne. Sebral ho ten pitomec Pavel.“ „Pojď dál a všechno mi pověz. Chceš svačinu?“ „Ne. Sebral mi ho ze střechy a dal ho jinam. Blbeček, pořád za mnou leze a chce se mnou chodit. Jednou jsem se ho potřebovala zbavit a tak jsem mu slíbila, že se s ním někdy políbím. Věděl, že mám kaktusy na střeše a jednou za mnou vylezl, že si jde vybrat to políbení. Řekla jsem mu, ještě musí napršet a uschnout.

Jenomže potom jsem si uvědomila, že u nás chčije furt. A ještě tenhle kaktus musí vykvést! A ukázala jsem na jahodový. Druhý den kaktus zmizel. Za deset dní jsem toho blbečka viděla, jak někam šel s kropáčkem, na okně chodby jsem našla i nějaký příšerný hnojivo, hrozně smrdí. Půl skleničky už je pryč. Hnala jsem za ním do posledního patra. Akorát zamknul dveře zevnitř půdy. Nemohla jsem tam čekat, moc se mi chtělo. Když jsem vylezla, už si to šupajdil s prázdným kropáčkem. Musíme ho tam odsud dostat, nebo ho ten blbeček ulije. Klíče má jenom říďa, zkusíme udělat šperhák.“

Nad tím vyprávěním jsem kroutil hlavou. Potom jsem jí přitáhl a posadil na koleno. „Tak ty sis celou dobu myslela, že jsem ten zloděj já Jolanko? To myslíš, že jsem takovej hajzlík? Že bych tě tohle udělal?“ „Ne,….nemyslím si to, promiňte.“ Oči jí provlhly, chytla mě kolem krku a položila hlavu na rameno a já věděl, že pouto mezi námi o krůček posílilo. Najednou jí píchl žatecký sršeň, vyskočila a zavelela: „Tak jdeme“. Tahala mě za ruku ze židle. „Kam?“ „No pro ten kaktus.“ „Jolanko, ty jsi se pomátla. Teď? To se musí promyslet.“ „Nic se nemusí. To už je promyšlený!“ „A nechtěla bys mu raději dát pusu? Možná by tě ho vrátil.“ Zakabonila se, jako to žatecké nebe tehdy před bouří. „Tomu blbci nikdy!“

Myslel jsem, že si na mě znovu sedne a začne se lísat a přemlouvat a já bych se rozplýval. Ne. Stála jako dub. „Tak mě půjčete hřebíky a kleště.“ „Na co?“ „Na šperhák.“ „A víš vůbec, co je tam za zámek? Za dírku?“ „Vím, taková ta co je skrz ní vidět.“ Vůbec se mi nechtělo vloupat někde v děcáku po boku chovanky. Kdyby tam byla Kateřina, klidně. „Tak počkáme na Chmelnici až se vrátí z dovolené.“ „To už bude dávno shnilej!“ Neměl jsem to srdce, nechat jí odejít samotnou.

Otvorem pod hradbou projela, jako úhořice. Mě se moc nechtělo, já nebyl tolik podajný. Ještě s plnými kapsami naohýbaných, nestejně silných a dlouhých hřebíků, s kleštěmi a šroubovákem. Jolanka šla přede mnou, hubená uchechtaná průzkumnice. Zavedla mě k zadnímu traktu, opřela se o staré dveře a prostě je bez přemýšlení vyrazila. „Nebojte, to je normální, takhle my si zkracujeme cestu.“ Podívala se na hodinky. „Akorát je večeře, krmení si nikdo ujít nenechá. Říďa chodí domů kolem čtvrtý, jenom ten pitomej správce tu je.“ V budově jsem byl již několikrát, i nějakou noc s Kateřinou jsem tu zažil, ale dnes jsem ji viděl z jiného pohledu. S pohledu kasaře a měl uši nastražené.


Vystoupali jsme zadním schodištěm na poslední dlouhou chodbu a tou mě zavedla před točité schody. Rozsvítila žárovku bez krytu. Jedna otočka a stáli jsme na malé podestě před otlučenými plechovými dveřmi, jako noviny popsanými, sprosťárnou, ale i sděleními, kdo koho miluje. „Tak to sou voni. Ty musíte votevřít.“ Podíval jsem se na zámek. Byl to prachobyčejný dozický, svěšená klika ještě z bakelitu. Vytáhl jsem pár hřebíků a zkoušel. Ta uličnice se jen uchechtávala a mnula si ruce. Asi osmý hřebík zabral, v zámku cvaklo a Jolanka se přidušeně rozesmála. Svěšená klika pobrala a před námi byla obrovská tančírna spoře osvětlená malými bočními okny, jen asi v metr vysoké zdi. A ještě vprostřed hřebenu, tam kde byl vyzděn obdélníkový komín, svítil šikmý světelný kužel zapadajícího slunce.

„Kde ho tu chceš hledat? Podívej, ten bordel. Ani baterku nemáme. Pravou stranu lemovala hromada starého vysloužilého nábytku a židlí. Došli jsme pod komín a Jolanka mě chytila za ruku. „Podívejte nahoru na komín.“ Ve výšce asi tři a půl metru bylo na trámy přibité vodorovné prkno a na něm zářil sluncem osvětlený gracilis. Tašky nad ním nahrazoval z obou stran střechy igelit. Jolanka se ohnula radostí a plácala do kolen. Potom se na mně nalepila. „Není tak blbej, ten pitomeček.“

Za komínem jsme našli žebříček, opřeli o komín a já vylezl nahoru. Když jsem se natahoval pro kaktus, škobrtl jsem a loktem nadzvedl patku tašky tak hloupě, že sjížděla dolů po střeše. Slyšeli matnou ránu, jak se dole rozprskla o zem. Ten pád mě vystrašil, honem jsem popadl misku s kaktusem a podával ho Jolance. „Musíme prchat Jolanko.“ „Nebojte, vod žrádla se nikdo nezvedne.“ Najednou se úžasem nadechla. „Akorát v pravej čas. Podívejte se do trnů.“ Zvedla kaktus k mým očím a já v tom světelném kuželu uviděl mezi trny rašit desítky poupat. Pohlédl jsem na mizernej igelit a zakroutil hlavou.

Najednou práskly plechové dveře, až se mi sevřely půlky a po chvíli cvakl zámek. „Ty vole, snad nejde ten pitomec.“ Běžela potichu ke dveřím a já si uvědomil, že jsem po odemčení šperhák nevytáhl. Koukali jsme volnou klíčovou dírkou. Bylo rozsvíceno a určitě vím, že jsme za sebou otočili vypínačem. Dveře byly zamčené. „A jsme namydlení Jolanko. Co uděláme? Jinej východ tu není?“ „Ne. Dělá si z nás prču, von otevře. Ale ten kaktus musíme bránit.“

Dlouho se nic nedělo, ani hlásek, ani kroky na schodech. Jolanka vylezla na žebřík, natáhla se až k igelitu na hřebeni, nadzvedla jej a dívala se ven. Najednou se otočila. „Do háje, vod brány běží říďa. Někdo to možná prásk. Musíte se schovat, na vás by zavolal policajty, mě jenom seřve.“ Měl jsem po náladě, ani nakvetlý kaktus mě netěšil. Našli jsme starou zatuchlou skříň, tam mě i s kaktusem strčila a zavřela.

Uvnitř jsem zaslechl otvírat plechové dveře a křik dvou hlasů. „Co tu děláš? Ty jsi se sem vloupala! S kým jsi tady!“ „Sama.“ „Nevykládej, cos tu dělala!“ „Ty dveře byly otevřený a já se šla podívat na mladé poštolky.“ „Jak to, že nejsi dole. Máš být v jídelně. A co ta shozená taška a hřebík v zámku?“ Hovor zesílil, museli popojít až ke komínu, jen kousek ode mne. Zaslechl jsem jiný mužský hlas. „A co ta díra ve střeše? Na co tam lezeš?“ „Nikam lézt nemůžu, od metru mám závratě.“ „Syp dolů, tohle bude mít i s těma tvejma útěkama pokračování.“ Potom jsem uslyšel jen bouchnutí dveří. Chudinka Jolanka, ta to schytá. Mě zbývalo jen čekání na její znamení, abych se pokusil otevřít dveře zevnitř. Šperháků bylo v kapse dost. Snad tu holku proboha nikam nezamknou?

Bloumal jsem půdou a prohlížel nádherné trámoví. I poštolka přiletěla jedním bočním nezaskleným oknem. Hnízdo jsem nestačil vyhledat, protože zámek ve dveřích zarachotil a půdní dveře někdo otevřel. Uskočil jsem za nábytek. V šikmém kuželu světla se objevil Pavel a nevěřícně očumoval prázdné prkno. Shrbil se, pěstmi bubnoval do kolen a vrčel jako hlídací pes. „Jedeš domů ty potvoro!“ Neuváženě jsem zakřičel. Být mu sedmdesát, těžko by se z leknutí dostával. Kuželem světla byl oslněný, jen kratičkou dobu jsem uviděl vyjevený obličej. Hned pelášil ke dveřím.

„Pavle stůj!“ Ve dveřích zabrzdil, otočil se a já skočil do světelného kuželu. „Tfuj, vy jste Hovado. Co to na mě zkoušíte? A co tady chcete? Kde je ten kaktus.“ „To tě chci vysvětlit. Ten kaktus je můj. Jolanka si ho půjčila. Že jí tu ředitel načapal, to víš? A že jí hrozí vyhazov, to taky víš?“ „To už vědí všichni.“ „Chceš si u Jolanky šplhnout?“ „Když nepůjde o život tak klidně.“ „Jdi za říďou a řekni, žes ty dveře na půdu nechal otevřený i se šperhákem ty. A ta otevřená střecha byla kvůli poštolkám, které sem chodíš pozorovat. Moc bys jí pomohl. Bereš to?“ „To by šlo. Ale ten kaktus, že má poupata, to Jolanka doufám ví.“ „Neboj, ví a s tebou o tom ještě promluvíme. Jsi borec. A teď mě šikovně proveď k hradbě.“ Výdech úlevy za hradbou byl pro mě blahodárný. Naložil jsem jahodového, pelášil domů a honem na jedno.

Tohle už na mě bylo příliš. Obloha temněla, a když jsem se vracel, z lavice před skleníkem vyskočila Jolanka. Chtěl jsem té holce vynadat, ale ona mě ubrečená chytila kolem krku a drmolila. „Chmelnice je v nemocnici. Žádnou dovolenou nemá. Zahrála to. Je v nemocnici a má rakovinu.“ „Co to meleš ty bláznivá?“ „Jo, slyšela jsem, jak říďa říkal správci, že není vůbec jistý, kdy se z nemocnice vrátí.“ „Ale, ale a proč hned rakovinu? Třeba je na plastice, aby se nám víc líbila.“ Zlehčoval jsem. „Ta plastiku nepotřebuje. Zato správce z děcáku. Hubu by mu měli vodříznout.“ „A jak si vůbec dopadla?“ „Nijak, do rozsudku mám zaracha.“ „A to jsi klidně zdrhla?

Pil jsem pivo, odvést tě nemůžu a autobus je fuč.“ „Tak alespoň zavolejte, kde leží.“ Na jedné straně jsem byl rád, že není na dovolené, že nemusím žárlit a cítit se ukřivděný, někdy ale byla opravdu Kateřina smutná a neřekla proč. Asi byla rozespalá, když zvedla doposud nedostupný telefon. Dopodrobna jsem popsal uplynulý den a ona stručně odpověděla. „Jolanku musíš ráno odvést, ředitel chodí na sedmou a pověz mu, proč utekla a oroduj za ní. Mám už po všech vyšetřeních, zítra odpoledne mě propustí. A navíc, navíc jsem s nějakým vykradačem dětských domovů ve třetím měsíci. Ahoj.“

Asi mě ta zpráva hlavu odkrvila, že se mě tak zamotala. Když jsem Jolance tu novinu povídal, měla radost z návratu Kateřiny, ale druhá zpráva ta jí strčila palec do pusy a položila hlavu na má kolena. „No jo, čekala jsem to.“ Uložil jsem jí a mé usínání mělo dnes prapodivný nádech. Tak mi to začne, tak najednou a opožděně. Konec pohodlíčka a volnosti, ale ta Kateřina, ta má přece řídící profesi, ta zastane.

„Pane Kalino, jestliže vám na ní tolik záleží, máte možnost adopce, nebo pěstounské péče, ale abyste si s holkou jen zahrával, aby za vámi utíkala, vystavovala nás riziku a poškozovala naše jméno, to ne. Vy nevíte, kdyby jí nedej bože třeba někdo zranil autem, co to spustí za lavinu. Policie, tisk, televize. A když jenom jedno z dětí promluví, že útěk není první, spláchnou nás, pane Kalino. Rozhodl jsem Jolanu přeložit do Žatce.“ Závěr přísného a nemilovaného ředitele na mé orodování byl jasný a neměnný. Odpoledne jsem jel pro Kateřinu.

„Chorobopis tě ukážu až po svatbě abys nevycouval.“ „Už jsem mluvil s primářem. Cirhóza jater, žlučníkový kamen jako dlažební kostka, ploché nohy s artrózou v kolenou. Varoval mě zdviženým prstem.“ Tak jsme se uvítali před nemocnicí. Hladila si hubené bříško. „No je tam, tvé staromládenectví bude rozrušeno.“ Objal jsem jí, i bez chmelového účesu byla hezoučká. „A co Jolanka? Ředitel řádil viď?“ „Nepořídil jsem. Chce jí přeložit do hořkého Žatce. Tam kde jsi byla ty.“ „Zítra s ním promluvím.“ Ani Kateřina nic nezmohla. Když se blížil den přeložení, přišli jsme s Kateřinou na její střechu. Snažila se jako kdyby nic, ale když mě požádala, jestli bych si vzal ty gymna, měla na krajíčku.

Tu noc jsem málo spal a myslel na ní. Proč jsme jí nechali trápit až do poslední chvíle, to nevím. Asi jsme moc mysleli na Kateřiny bříško. Až v poslední den, když cupitala s taškou a ruksáčkem ještě s dvěma výtržníky, jsem chytil Kateřinu za ruku. „To jí necháme takhle odejít?“ „Ty se rozhodni, ty budeš hlava rodiny.“ Zavolal jsem jí. Ještě v ten den jsme přemluvili ředitele, aby to s Jolankou do řádné adopce vydržel. „Tak na vás dám, drahá kolegyně, ty nejlepší reference.“

Tulačka - čtení 1 | čtení 2 | čtení 3 | čtení 4 | čtení 5

Miroslav Naxera
Povídka byla otištěna s laskavým svolením Míry Naxery.
Další krásné čtení najdete na adrese
www.horizonthalonius.eu
 

zpět