Povídání pro začátečníky, podle abecedy (13)

Rod Copiapoa Br. et R.

Copiapoa columna-alba

Protože rod Cochemiea budu rozebírat až u mamilárií, jest mi dnes psáti o rodu mně velice sympatickém, ve sbírkách oblíbeném a přesto velmi úsporně zastoupeném. Nejdříve ale se musím zmínit o jedné věci s tím jménem přímo související. Jedná se o to, že poslední dobou jsou všechny chilské kaktusy postupně podrobovány relativně drastickým taxonomickým kotrmelcům, nad kterými občas zůstává rozum stát. I vezmu to tak, jako by jich nebylo a budu to prezentovat tak, jak jest tomu u mě ve sbírce a jak mám rostliny popsány já.

Už jsem kdesi (tuším co reakci na povídání Oldy Fencla o systematice obecně a v článku Druhy kaktusů - určování jmen) psal, že není možno, aby se shodli v taxonomii botanici a zahradníci a to z jednoho prostého důvodu: botanici hledají, co jednotlivé populace spojuje a činí je příbuznými. Stupeň nalezené příbuznosti snaží se postihnout taxonomickými kategoriemi a kombinují až do úplného ukombinování. Konsekventně a logicky musí pak dospět k situaci, že bude jen jeden rod Cactus – všechny tyto rostliny mají trny, areoly, stejnou stavbu květu a více méně i stejný metabolismus.

Naopak zahradníci (nedej bůh obchodníci) hledají, resp. hledáme – neb já se považuji za zahradníka – co jednotlivé populace od sebe odlišuje a ještě i v nich hledáme lahůdky v podobě barevných odchylek a podobně. Taxonomie by měla obrážet naše současné povědomí o těchto rostlinách a nevytvářet prostor pro něčí více či méně zduřelé a erektované ego. Na jedné straně desítky zbytečných publikací nesmyslných lokálních odchylek a na druhé straně neméně nesmyslné slučování rodů z obou konců Ameriky jen na základě podobnosti semen. A podobná situace je teď i u čilských kaktusů.

První hokej v tom podnikl pan Backeberg tím, že na základě jakýchsi jen jemu patrných rozdílů oddělil rod Neochilenia od Horridocactus. Jsou to rostliny rozeznatelné zřetelně podle velkých, široce otevřených květů se zajímavě stavěným semeníkem a později i plodem. Poté oddělil pan Ritter od neochilenií (které podle mě správně zlikvidoval co třídu) drobné kaktusky s velmi podobnou ekologií i morfologií a stanovil pro ně rod Chileorebutia. Fandím mu a mám tak znamenáno. A to, co vypuklo potom, už jest pro mě jenom šílenství a zmatek nesmyslný.

Nejdříve sloučení chilských horridokaktusů a argentinských pyrrhokaktusů do jednoho rodu – to je přeci hovadina non plus ultra. Pokud mě někdo chce přesvědčovat o společném vývoji a genetické komunikaci přes 6000 m vysoké hřebeny Kordiller, nechť se do toho pustí – bude potřebovat opravdu hodně času. Potom kdosi vymyslel, že všechny chilské relativně kulaté kaktusy patří do rodu Neoporteria a hbitě vše překombinoval. Tento rod považuji za tak dobře odlišitelný a definovaný, že to též považuji za skopičinu. No a naposled pan Katterman vše sloučil do rodu Eriosyce a je po problému. Jen ty kopiapoe se nikomu nikam nehodí a pokud i ony nepodlehly páně Kattermannově eriosyceizaci, pak je to jediný z chilských rodů, který odolává času i módě a tudíž trvá ve své hodnotě a je tedy klasickým…

Já tedy pro jmenovky ve své sbírce používám následujících jmen: Eriosyce, Copiapoa, Horridocactus, Chileorebutia, Islaya a pro argentinské rostliny Pyrrhocactus a pod těmito jmény o nich budu psát.

Abychom pochopili pěstitelská úskalí chilských rostlin obecně, je třeba si představit, jak tam vlastně vegetace vypadá. Tedy – já tam nebyl a spousta lidí ano, ale počteno a pokoukáno cosi mám, tak snad…

Představte si uzoučký pruh země, který po celé délce velmi slušně ochlazuje Humboldtův pacifický proud. Pobřeží je nízké, ploché, kamenité a sprostě a nesmírně suché. Prostě proto, že písky rozžhavené sluncem vytvářejí vzdušný proud, který všechny mraky zdvihne a pošle šupem do vnitrozemí. A tak jen dopolední a ranní mlhy jsou zdrojem vláhy pro to, co tam eventuelně roste či neroste. Tady rostou kopiapoe a v Peru islaye.

Kousek dál od pobřeží se terén zdvihá a z písku vystupuje občas skalní podloží. A čím výše, a taky dále od pobřeží, tím se spíše objevuje jakási vegetace, jejímž předvojem zasahujícím nejdál do písků a skal pobřeží jsou rostliny rodu Chileorebutia, poněkud výše Horridocactus a naposled Neoporteria.

Nu a ještě kousek výše a dále od pobřeží už podle všeho roste slušný trnitý buš, ve kterém dominují kromě jiných rostlinných čeledí a rodů sloupovité kaktusy rodů Eulychnia a Trichocereus. Tyhle rostliny ale už rostou v oblasti plně zasažené hustou mlhou, kterou místní jmenují garrúa. Podle toho, co jsem viděl na National Geografic, si zřejmě budeme muset upravit obsah slova mlha – ze všeho tam totiž po ránu teče doslova voda. Jenže za pár hodin vyjde slunce a je po ptákách a ne – li po nich, tedy aspoň po vodě.

Copiapoa humilis

Ale zpátky ke kopiapoím. Ony jsou na tom s vodou nejhůř a všechno tak vypadá, že se situace na pobřeží spíše zhoršuje. Ony si sice našly mechanismus, který jim nějakou vodu umožňuje přijímat trny a kořínky vláknitě se rozbíhajícími pod povrchem substrátu, jenže té vody je čím dál tím míň a tak kopiapoe na pobřeží umírají. V kultuře jsou s nimi kapku potíže. Mají totiž silné, řepovitě ztlustlé kořeny, které jim slouží jako další zásobárna vody, ale co prostředek k jejímu nasávání fungují jen značně omezeně a nerady. A tedy snadno odcházejí na uhnilé kořeny.

Obranou jest roubování, ale na co. Pokud sedí na jusbertovi, tak rostou do nevzhledných sloupků mizerně otrněných a vybarvených. Naroubovány nejlépe na některý trichocereus se drží kulatě a vytrňují, takže asi tak. Ale jsem si naprosto jist, že nikde ve sbírkách nepřekáží velké pravokořenné rostliny v nějakém extra velkém počtu a pokud, tak opravdu jen u specialisty, který si tu kulturu vychytal.

Daleko lépe snášejí zálivku v podobě rosení a nějak už si tu vodu dopraví, kam potřebujou. Co do množení se nejlépe osvědčují výsevy semen – klíčí velmi slušně a ponechávají si klíčivost po velmi dlouhou dobu – vlastnost společná všem chilským rodům. Další společná vlastnost jest, že k vyklíčení nepotřebují nijak vysoké teploty - ono u nich se musí ochladit, aby byla nějaká ta šance na vláhu k vyklíčení nutnou. A druhá společná vlastnost – hned po vyklíčení potřebují poměrně dost světla – jinak vám z toho narostou nechutné a řídké nitě barvy blonďatě zelené a tudíž odporné. Taky poměrně rychle a rády v tomto stádiu bývají napadeny houbovými chorobami a dlouho v misce nepřekážejí. Takže co nejdřív otevřít misky a větrat. Pokud chcete sáhnout k roubování semenáčků na nějakou podložku pro ně určenou, tedy raději hybridní selenicereus, mohu – li poprosit – lépe odpovídá jejich nárokům a rostou na nich velmi slušně.

Copiapoa krainziana

Větším rostlinám nejlépe vyhovuje k pěstování volná kultura, respektive pobyt na čerstvém vzduchu s krytem před našimi srážkovými periodami. A jednou za čas, prší – li zjemna , nechte kryt na hodinu odstraněn, a je zalito nejméně na dva měsíce dopředu. Pak jen rosit a snad…

Rostliny z okruhu Copiapoa cinerea pak nás iritují ještě jednou svou vlastností – v domovině vytvářejí na epidermis více méně souvislý, křídově bílý voskovitý povlak, který propůjčuje kopiapoím ten neopakovatelný fantastický vzhled. Toto se nám jaksi nedaří u nás dosáhnout, ačkoli tuhle jsem četl cosi od Míry Naxery – jenže ten se nepočítá, tomu pámbu nadělil ne zelený prsty, ale celý ruce nejmíň až k samé…., takže to, že to umí on, neznamená, že to u nás půjde všem.

Květy jsou snad na kopiapoích to (abych tedy nějak neurazil) nejmíň nápadné a zajímavé. Obecně světle nebo sytě žluté, široce otevřené s naježenými tyčinkami dychtícími po sprašování. Aspoň jednu příjemnou vlastnost tyhle kytky mají – podle všeho jsou občas samosprašné (netuším, zda je to pravidlo), ale mně občas semena udělají po samosprášení a klíčivost je snesitelná. Kvetou až v pozdním věku, ale že jsou mezi nimi maličké, tedy se přece dočkáme. Ale jsou mezi nimi i kytky, u kterých je třeba psát o každém květu, protože prostě každý z nich je zázrakem, před kterým je třeba postát a tiše závidět tomu, komu se to povedlo.

Copiapoa hypogea

K těm prvním patří C. hypogaea, C. humilis, C. tenuissima, C. montana, C. barquitensis.
K těm druhým celý velký okruh C. cinerea. A k těm posledním C. krainziana či C. scopulina (není – li to náhodou jedna kytka). Ale nikde jich neuvidíte kvést tolik, že by vás to znudilo. Tak do nich a zkuste být první, u nichž při návštěvě sbírky budou vizitoři říkat: ,,No jo, samá kvetoucí kopiapoa, jiný kaktusy tu nemáte? Já totiž Chile nedělám…“
 

Povídání pro začátečníky, podle abecedy 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8
9 | 10 | 11 | 12

Pavel Urbánek
Jeřmanice
 

zpět