Zakázané delirium

Rád jsem četl zažloutlé, cestopisné knihy, i ty staré od Zikmunda a Hanzelky. Jednou jsem ruku zvedl ke knize o „Lovci kaktusů“, o našem cestovateli Fričovi a do toho chlapíka se doslova včetl. Jak jednou nemohl pro závrať ze skály dolů, jak pozřel záhadný kaktus a po chvíli seskákal elegantně jako ještěrka. Co je to za rostlinu? Indiánům dává dlouhý, zdravý život, čistí těla i duše, dokonce ta rošťanda přináší halucinace, vidiny, předměty a osoby jsou legračně deformované v jejím objetí.

Věděl jsem, čím si pestřili domorodci život za Hanzelky a letošním podzimem jsem vyzvěděl čím indiáni za Friče. „Musím tu záhadnou rostlinu poznat. Tajemné, spletité trny, jak chutná, co asi se mnou provede? Jistě probouzí v lidech posvátný respekt. Její ctěné jméno, poslyšte, „Lophophora williamsii“, už to zní lahodně a posvátně. Tu rostlinu musím mít!

Tehdy jsem ještě nepoznal kaktusářskou vášeň, neznal nikoho z dobrotivé kasty, až jednou mě kamarád ukázal cestu ke kaktusáři, zjevem zrovna jako Frič před svým mizerně náhodným neštěstím. S prosíkem jsem škemral o lophophoru. „A proč zrovna jí? Jiné kaktusy vás nezajímají? Podívejte na tyhle, nebo tahle gymna, ty jsou pro začátečníky! Neslevil jsem a zmínil Friče. „Snad byste to svinstvo nechtěl žvejkat mladý muži, to si raději zajděte do hospůdky za rohem na pravej kubánskej ze třtiny, to máte desetkrát lepší, po tom se nezblejete.“ Kroutil hlavou a prsty natahoval šedivé fousy. „Tamhle je máte…, no ty zelené bez trnů.“ Byl jsem zklamaný, seděly jako nedozrálá, zelená rajčata. „Moc posvátně nevypadají.“ „Říkal jsem vám, abyste si vzal gymna.“

Nakonec jsem odnesl tři větší semenáče, ty nejošklivější, beztrnné a měkké jako starý brambor. Položil jsem je za okno a vydatně zaléval. Dnes vím, že snad nejzrůdnější kaktus je vyčouhlá, bledá a za světlem ohnutá lophophora. Postupně všechny umřely a za nimi odešel i starý vousatý kaktusář. Kamarád mě zavolal „pozůstalí sbírku rozprodávají“ a já si honem stoupl do fronty. Byla to ta nejhezčí a vzpomínek plná fronta mého života. Sešli se tři kaktusáři a já nevědomky budoucí. Jak si povídali s pozůstalou ženou, jak si pohrávali se slovy mezi sebou, moc jsem stál o jejich kamarádství, a také vyprosil posledních pět lophophor z poličky.

Kvůli třem lidem jsem se přihlásil do spolku a začal opravdově kaktusařit. Na indiánský mezkalin jsem zapomínal a věnoval se začátečnickým kaktusům. Předokenní skleníček více nepobral a já si domluvil pronájem pozemku kousek od naší vesnické bytovky, tam u potoka, kde pro špatné podloží zakázali výstavbu. Ta naše džínová starostka slíbila, že místo na zahrádku beze všeho pronajme.

A do mé radosti přišlo to vládní, kocourkovsky úsměvné nařízení. A hned za ním petice, valila se na mne ze všech stran. Nepodepsal jsem a nepodepíšu. Nebyla nepodobná zprávě, „občané nebude mouka“ a občané začali strachem šílet a nakupovat nesmyslné zásoby, až všechnu mouku vykoupili. Neuměl jsem si představit, že bude někdo někoho stíhali za držení pěti posvátných rostlin. Dlouho jsem kroutil hlavou, až jsem sám dostal strach - a co když opravdu jednou přijde úředník. Musím jich mít zrovna pět? Na co pět…, k čemu pět, stačí pohádková trojice. Sežeru je! Sežeru, jako Frič na skále!

Ať nedráždím úředníky. Kolik jím může být? Dvacet, možná třicet let? Vyklepl jsem jednu z květináče, stará obézní žena, bez boků, krku, tlustá stehna samá celulitida. Stejně silný kořen jako tělo jsem odřízl. Brr, jako bych řezal do masa mrtvého věrného psa. Myslel jsem, že bude uvnitř lososově růžová, slizká a zelená byla! Obřadně, zbavenou epidermis jsem jí položil na stůl. Nejdříve s úmyslem najemno nařezat tou novinkou, tím keramickým nožem a rozdělat na tatarák.

Nakonec jsem jí nedočkavě popadl, a jako přezrálé jablko s odporem hltal. Nemastná, neslaná, podobná starému agaru. Pocit štěstí, že jsme jedno tělo, že jsem pozřel to, co Frič tam vysoko ve skalách mě naplnil po okraj. Chvíli jsem pozoroval řadu cestopisných knih, než se rty počaly napínat tichým a nejniternějším úsměvem. Vzpomněl jsem na zahradníka, který tehdy varovně zvedl prst a poslal mně za roh na třtinový rum.

„Mýlil ses, i když jsi měl vousy šedivě ušmudlané jako holubi z náměstí. Nesnášel jsem křeslo ucháče. Jak já se ale tenkrát do něj rozvalil, opřel blouznící hlavu a jdoucí po bílé, vymetené cestičce z vápence, plné uválcovaných mušlí. Na první zastávce, na naší malebné radnici mě džínová starostka podala smlouvu na zahrádku a odmítla i po lístkových oříškách hrbatou čokoládu. Políbením ruky se červenala jako pionýrka odrazem vlastního šátku.

Šťastný jsem po té vápencové cestičce doskákal až na okres, požádat o další povolení. Za přepážkou, v šedém plášti, jako v myším kožíšku princezna se zlatou hvězdou na čele, seděla a listovala v kladně vyřízených žádostech úřednička, a když ke mně zvedla nádherné oči, samá čokoláda! Devadesát devět procent kakaa, i kakaové slzy by musela ronit, zeptal jsem se. „Co to prosím vás vyváděli za človíčka?“ „To už je dneska třetí pane, já už jsem na ty obálky s penězi alergická. Lidé jsou pořád ještě tak zkažení. A co vy si budete přát?“

Po té jsem musel ještě něco zařídit na pražskou radnici. Ve vchodu s lampiónem, mně přivítal rozjařený vrátný. „Mladý pane, mladý pane, dneska mají velkou oslavu, konečně vyhodili posledního ze starých radních, jsou už tam samí noví a slaví tu slavnou Opencard. Zadali to nějakýmu Láďovi Maříkovi z Dolní Lhoty, najal studenty ten chlapec a pár zámečníků, udělal jim to za pětinu a funguje to pane! Funguje!“ Měl jsem radost s ním a návštěvu odložil.

Najednou, bolest v žaludku přerušila mé nádherné delirium a já letěl na hajzl. I z prkýnka jsem bolestí spadl a studené dlaždice chladily tekoucí pot. Známá křečovitá bolest v břiše mě zavedla zpátky k rostlině. Pro boha, kolikrát zahradník stříkal proti svilušce, podmáčením hubil kořenovku, kolik kristalonu a wuxalu vypila. Já pitomec! Do rána mně bylo zle, jako po jedovatých houbách. Stálo za to pětiminutové delirium? Stálo! Když bolest polevila, uvědomil jsem si, co mám za zbraň. Vidina úředníků, kteří neberou úplatky! Ani poté, kdybych vypil půllitr rumu, se taková vidina nedostaví.

Jak já si hryzal nehty, až k té věčně skryté kůžičce. Jak mě tenkrát bolela bříška prstů. Myšlenka, „a co když to byla jen náhoda“, mě moc trápila. Trápila druhý, třetí i čtvrtý den. Když už nebylo co ohryzávat, když jsem ani svou milou bolestí nemohl osahávat, napadla mě tak sobecká myšlenka. Mám tě moc rád Jituško, všechno k nohám tě snesu, ale ty pro mě taky něco musíš udělat. V duchu jsem si dokola tohle přeříkával, až obruč praskla a já Jitušce naservíroval tatarák. Se strachem a soucitem jen z půlky lophophory. Osolil, okořenil, připravil brufen a černé živočišné uhlí. Moc mou pohostinnost nechválila. Říhla si jako krásná Indka, a za chvíli hnala do ušáku. Viděl jsem, jak napíná úsměvem rty, jak jí pomalu klesají víčka, jako váha, kam řezníkovi padají kolečka salámu přímo z nářezáku. Určitě byla chvíli šťastná než hnala na záchod tu dobrotu zvrátit. A když jsem chudince, propocené podával vodu na zapití uhlí, postěžovala si na ten vlašák, co si před chvílí dala v bufetu.

„A víš co se mně zdálo v tom křesle? Představ si, já jsem hubila myši na chalupě s ministrem obrany, s tím jak má knírek. Fakt! Šla jsem po bílé cestičce až na hrad, že prej dneska vláda slaví. První rok bez státního dluhu, bez mizerných státních zakázek a úplatků. Zrovna přijel ten knírkatej, vylezl nacamranej a chytil mě kolem pasu. „Slečinko, víte co by vám nejvíc slušelo?....Bříško, kulaté bříško!“ „Chtěla jsem ho plesknout za ten voprus, ale von se mi zeptal, jestli mě něco netrápí, že mě pomůže. A já řekla myši! Myši na chalupě po babičce. Všechno nám rozcupujou. Dal povel šoférovi, nakoupili pastičky a jeli jsme na chalupu - a najednou jsem musela běžet vyblejt ten vlašák. Na to snad nikdy nezapomenu.“

Nemýlil jsem se. Účinek mezkalinu z českého slunce byl úžasný. Úředníci a politici v tom nejkrásnějším božím světle a bez braní úplatků. Na druhý den jsem Jitku doléčil a vydal se přímo na ministerstvo spravedlnosti požádat o povolení držení většího množství posvátných lophophor a také s nabídkou, že vyrobím lék pro státní aparát. Ať v tom krátkém delíriu poznají slušnost.

Abych měl jistotu rychlého jednání, paní v podatelně jsem strčil pětistovku. Jako o závod zabouchla a hnala nahoru. Byla to snad nerychleji vyřízená žádost. Ještě v ten den, ne pošta, ale sám posel z ministerstva donesl zamítnutí bez možnosti odvolání. A já se dovtípil. Ne my, ale oni mají z účinku posvátné rostliny panický strach. Dole, ani v delíriu nesmíme vidět, jak nahoře mají vypadat. Škoda, myslel jsem, že na hrad, do parlamentu i na úřady dodám každému lžičku denně, jako před léty do školek přiváželi rybí tuk. Aby nezvraceli, bio lophophorky jsem chtěl napěstovat.

Smutně jsem šel na náš obecní úřad pro sepsání smlouvy na pronájem. Ve dveřích jsem potkal toho mizeru Háka, co sviní celou vesnici kamionama. Bez zaklepání jsem vrazil do úřadovny, šťastná paní starostka měla zrovna na prsou přitaženou obálku, cukla sebou, jako bych zatáhl záchrannou brzdu a hodila jí do šuplíku. „Nezlobte se, ten pozemek jsme pronajali panu Hákovi na odstavnou plochu pro kamiony. Vy jste nám nepodal nic písemně.“ Když jsem zabouchl dveře, zakřičel jsem. „Ty bys měla spolykat dvě lophophory najednou ty kozo!“

Mirek Naxera
Plzeň
 

zpět