Americký deník aneb poprvé v JA

tak, jak jsem to vnímal já, Martin Tvrdík, začánající gymnofil

část 1.

Výprava proběhla ve dnech: 3. 1. - 6. 2. 2006
Najeto celkem: cca 7500 km, vozem Nisan Patrol, majitel Brian Bates

Účastníci: 

Brian Bates: odborník na Jihoamerické kaktusy žijící trvale v Sucre a neúnavný cestovatel po rozlehlých Jihoamerických končinách. Dobrý řidič se špatným vztahem ke svému vozidlu. Jeho seznam polních čísel je rozsahem podobný Ottovu naučnému slovníku.

Václav Jakubec: známý kaktusář, majitel obce Luštěnice. K životu mu opět stačily dvě hodiny spánku a pravidelná večerní polévka, zvaná Jihoamerická směs.

Jirka Červený: kaktusář, který je v republice pověstný svým kladným vztahem ke všem kaktusům, které přišly o ostny. Jinak jeho připravenost na akci je obdivuhodná. Má s sebou veškeré dostupné informace, takže cestování s ním , se stává „procházkou růžovou zahradou“

Martin Tvrdík: účastník číslo 4 , s vyhraněným zájmem o rod Gymnocalycium

3. 1. 2006 - Tak letíme opět se společností Lufthansa. Ve Franfurktu n/Mohanem čekáme asi jednu hodinu a odlétáme Boxingem 747-400 směr brazilské Sao Paulo.Od Němců člověk alespoň ví, co může očekávat. Tři piva a dost. Letuška se tváří jako by neslyšela. Mně to ale moc nevadí, protože stejně za moc nestálo. Mám štěstí. Dvě sedadla vedle mě jsou prázdná, tak za závistivých pohledů mých spolucestujících kamarádů ulehám. V první třídě se nemají lépe. Ráno po klidném letu vystupujeme na mezinárodním letišti v Sao Paulo. Bohužel naše letecká společnost nám zrušila jeden let, tak musíme na letišti trávit 12 hodin.

Frankfurt nad Mohamen - letiště

4. 1. 2006 - Konečně vidíme, jak do přistaveného letadla společnosti Aerosur nakládají naše zavazadla. Měli jsme docela strach. Jsme v Jižní Americe a tady si nikdo s ničím moc neláme hlavu. Přijít o zavazadla by bylo pro mě nepředstavitelné. Letadlo Boxing 727 – 200 vypadá velice zachovale. Žádná trčící péra ze sedaček, jak vyhrožoval Venca jako zkušený cestovatel.

Sao Paulo

První mezipřistání v Puberto Suarez. Pod námi jen prales. Je pro mne nepochopitelné , jak pilot na tak krátké přistávací dráze dokázal přistát. Po stranách dráhy je drátěné pletivo a před ním v pravidelných rozestupech vojáci se samopaly. Letadlo zastavilo asi 20 metrů před koncem dráhy. Jeden nízký domeček a jinak nic. Ani nějaké auto. Po přistaveném žebříku(to trochu přeháním, byly to schody). Dvě babky slezou a dvě nastoupí. Tady v této oblasti to letadlo funguje jako autobus. Pilot ho na místě otočí do protisměru a můžeme frčet. Další letiště už je o něčem jiném. Santa Cruz. Musíme vystoupit, nechat se odbavit a opět nastoupit. Venca má menší problémy. V zavazadle si nechal malé nůžtičky a byly mu odebrány. Doma ho žena asi moc nepochválí, vždyť byly po babičce. Na další zastávce bafneme zavazadla a hurá z letadla. Na ploše mě napadne ověřit jestli jsme už v La Paz. Ptám se vojáka a on jen zavrtí hlavou. Ne seňore, tohle je Cochabamba. Zpitomělí z dlouhého cestování se vracíme do letadla. Letušky z nás mají trochu srandu.

Konečně La Paz. Už je pěkná tma. Mám z toho trochu strach. Letiště je v nadmořské výšce 4100 m. Pro našince je to dost. Naštěstí Brian je na letišti. Po krátkém přivítání popadneme zavazadla a vzhůru za dobrodružstvím. 200 m metrů a všichni funíme, jako bychom uběhli maratón. Následuje sjezd do města, které je v obrovském kráteru. Pohled je to impozantní. Miliony světel pod námi.

Ubytování v La Paz

V městě se ubytováváme v již ověřeném hotelu Pando. Platíme 400 boliviánu za 4 lůžkový pokoj. Jak zjišťuje při zpátečním pobytu v La Paz, nás trochu vzali na hůl. Ale jsem rádi, že jsme v pořádku dorazili. Sprcha je krásný vynález. Brzo usínáme.

La Paz

5. 1. 2005 - Ráno snídaně několik toustů s máslem a marmeládou. Zkoušíme čaj z koky, prý to pomáhá snášet tyto nadmořské výšky. Na mě to ale žádné účinky nemá. 

La Paz

V noci sprchlo.Vyrážíme směr Patacamaya a dále hranice s Chile. Tato cesta je seznamovací. Procestovat 3 státy za měsíc je opravdu dost. Měníme dolary za Boliviány (kurz 1:8) . Kupujeme benzín, cena je velmi příznivá, a vyrážíme.

Bolivie je velmi chudý stát. Kousek za městem se vybírá za použití silnice. Je to sice převážně praška, ale po poli se jezdit nedá. Kousek za mýtným se začíná kouřit z pravého kola.

Porucha brzda za La Paz

Asi brzdový váleček. Zastavujeme v nejbližší vesnici. Místní mechanico nemá ani svěrák.

Oprava brzda za La Paz

Nářadí si půjčuje od Briana. Zato alespoň není drahý. Vyrážíme. Do večera bychom měli přejet hranice a ještě se dostat do nějaký přijatelný výšky pro nocování.

Před Chile

To ale netušíme, co nás čeká. Je už pomalu šero, když dorážíme k celnici. Musíme odevzdat emigrační lístky, dostat razítko do pasu a můžeme vyrazit k Chilské straně. Je to asi 5 km. Už je slušná tma. U závory zastavujeme a jdeme se odbavit. Bohužel, čilská strana již neodbavuje. V místnosti je jen uklízečka a jeden policajt. Na úplatek to moc nevypadá. Musíme se vrátit do Bolivie. No tak co zbývá. Na bolivijské straně závora dole a nikde nikdo. No to je dobrý. Místní říkají, že je zde nějaká možnost přespání. Jdeme se na to podívat. Hrůza. Strop tak metr dvacet a jedna dvojpostel, ne moc vábně vypadající. Jediná možnost je spaní ve stanu. U celnice na plácku u buňky za úplný tmy a v nadmořské výšce 4370 m .Máme toho plné zuby. Děláme večerní polévku a jdeme na kutě. Moc toho nenaspíme. V leže se dýchá ještě hůře než ve stoje. Chce to několik dní aklimatizace. Ta nám ale nebude dopřána, protože již zítra bychom měli být u moře. Je pěkná kosa a místy i prší. Do rána to snad nějak přežijeme. Ještě že mám dobrý spacák.

Před čilskými hranicemi

 Pokračování příště…

 


Autor: Martin Tvrdík
E-mail:
tvrdikmartin@seznam.cz