Otakar Sadovský 

KAKTUSÁŘI

Část XXIX.


Dokonalé odhalení všech uvedených pseudonymů dnes již není možné, k pochopení však postačí pravá jména hlavních postav tohoto čtení.
 
Ario Karpus - A. V. Frič
Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
Kristát - p. Chronc
ing. Nopál - ing. Václavík, majitel autoškoly v Brně
dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka Fleischera)
Hariota - Sadovský
Solis - p. Krejčí (?)
dr. Islaya - dr. Schütz
Matukána – (?)
Stapel - p. Papírník z Žabovřesk

Kaktusy i jiné rostliny rostly však mnohem lépe v plechových podnosech a upravených konservových krabicích, protože jejich stěny nebyly ochlazovány odpařující se vodou. Heros později v těchto plechovkách se zdarem pěstil perské bramboříky ba i orchideje.

Na opačném konci Brna v malém rodinném domku žil Josef Stapel. Čtyřicet let jezdil brněnskými ulicemi v poštovním voze a roznášel adresátům poštovní balíky. Bylo to v dobách, kdy zpropitné se dávalo průvodčím v elektrické pouliční dráze, plavčíkům v lázních, „úředním sluhům” v kancelářích i na školách, ošetřovatelkám v nemocnicích, ba i lékařům i profesorům, byli-li ochotni přivříti oko. Samozřejmě i Stapel za každý přinesený balík měl vedlejší příjem, který byl většinou vyšší než jeho plat. Úřady ovšem tento příjem nezdaňovaly a zdánlivě o tom nevěděly. Hostinští však obyčejně vrchnímu číšníkovi nic neplatili, ba požadovali od něho, aby ze svého platili noviny a zábavné časopisy. Podobně tomu bylo i v některých holírnách a p. Stapel všechna zpropitná si dával stranou a po třiceti letech si za ně koupil domek s dosti velikou zahradou. Říkával: „Kdo šetří, má za tři.“

Když odešel do výslužby, pořídil si skleník na pěstování Begonie královské. Měl jich asi čtyřicet velmi pestrobarevných odrůd. Řezal jejich zdobné listy na malé úkrojky, v mělké vodě vysílaly jemné kořínky a vytvořily malé rostliny. Stapel takto namnožil těchto krásných rostlin takový počet, že musel svůj skleník prodloužit. Asi před šesti lety náhle se rozhodl všechny begonie prodat a zařídit si pěstírnu kaktusů. Byl samotářem, zahradnické knihy zásadně nikdy nevzal do ruky a nevěřil žádné pěstitelské radě, dokud sám ji nevyzkoušel. Osamocen – jako Robinson – konal pokusy s importy kaktusů, které mu poslal jeho příbuzný z Texasu. Doslechl se sice, že v Brně byl založen kaktusářský spolek, neuznal však za nutné „poslouchati cizí moudrosti”. Jednou potkal kolegu, který mu sdělil, že nějaký Hariota dostává mnoho zásilek kaktusů z Erfurtu, tam prý by se měl jíti podívat. Zvěděl i adresu Ferdinanda Schmolla, u něhož si rovněž objednal dvacet kusů mexických kaktusů.

O Stapelovi a jeho sbírce neměli brněnští kaktusáři ani potuchy. Stapel pěstil kaktusy pro svou zábavu a v podzimu svého života ani už si nepřál navazovat nové známosti, které ho někdy unavovaly. A přesto náhle byl ze své odloučenosti vržen do víru kaktusářských schůzí. Stalo se to v době, kdy na všech ulicích se objevily velké plakáty oznamující, že v lužanských sálech pořádá kaktusářský spolek velikou výstavu svých rostlin. Stapel neodolal – musí se přece podívat; třeba tam uvidí i jiné druhy, které si později rovněž zakoupí…

Vstoupil do sálu, kde na stolech byly rozestaveny celé stovky přerůzných kaktusů – tu opanceřovaných jako rytíři, tam zase chlupatí jako medvědi a na okrajích zářily skupiny různobarevných mamillárií, malacocarpusů, roseocactusů a jiných menších druhů. Tohle Stapel nečekal: Jeho oči radostí až zaslzely. I začal rozmlouvati se sousedy a plynně jim jmenovati názvy různých kaktusů. Tím se prozradil.

„Jste zdaleka? Máte volnou sbírku?“

„I kdepak. Jsem z Brna.“

Tohle neměl říkat: Vyžádali si jeho adresu a v příštích dnech navštívilo jeho dosud tak klidný dům více jak padesát kaktusářů.

Stapel naříkal, že už nemůže si po obědě zdřímnout, že stále aby očekával neznámého návštěvníka. A stále aby zvedal rámy na pařeništích a poslouchal jejich údiv, jejich pochvalu a žádosti, aby jim sdělil, jak tu či onu rostlinu pěstuje. A on přece pěstil všechny jediným způsobem, který se mu osvědčil.

Když však obdržel velmi lichotivá pozvání na příští členskou schůzi, tu radostně si uvědomil, že teprve nyní požívá jakési úcty, že se mu dostalo uznání, jehož po celý dosavadní život postrádal. Inu – proč by do té schůze nešel?

Již dlouho nesešlo se tolik kaktusářů pohromadě, jako právě kdy na členské schůzi měl přednášet Josef Stapel. Oholený šedovlasý kaktusář seděl vzpřímeně po boku předsedy a sám byl jediný, kdo přišel v černém salonním úboru. Byl si vědom, že je jakýmsi samoukem, jehož poznatky sotva budou souhlasiti s oněmi, které tito lidé vyčetli z různých kaktusářských příruček, jeho mnohaletá praxe však je dostatečnou zárukou, že právě on vyzkoušel nejlepší pěstitelskou metodu, což ostatně mu návštěvníci nejednou potvrdili. Poví jim tedy, jak kaktusy má rád a co ony od něho požadují. Snad by bylo vhodné, kdyby řekl, že rozumí jejich řeči a hovoří s nimi. Nevysmáli by se mu?

Předseda zahájil schůzi a slavnostně uvítal milého hosta – a jak doufá příštího významného člena – na dnešní schůzi. Členstvo zatleskalo a předseda požádal hosta, aby se ujal slova.

Stapel začal hovořiti nesmělým hlasem: „Vážení přátelé, jsem už stár a nemám takové vzdělání jako většina z Vás. Děkuji vám za milé přivítání a vyzpovídám se vám, jak primitivně pěstuji své kaktusy. Úvodem musím vám říci, že pěstuji výhradně rostliny přivezené z Mexika a z Jižní Ameriky. Přesvědčil jsem se, že v naší mnohaleté kultuře skoro každý druh velice se změní. Jen uvažte tu okolnost, že u nás v létě mají kaktusy den 16 hodin dlouhý a v zimě jen 8 hodin, kdežto v jejich vlasti trvá den po celý rok 12 hodin. Já nečtu kaktusářské knihy, ty svedou člověka na vyježděnou vozovku a pak už sotva může experimentovat, protože se mu stále vtírá do mozku to, čeho se dočtl v oné literatuře. Slyšel jsem, že rostliny přivezené z Mexika se u nás natrvalo nedají pěstovat. Když jsem se však na ně podíval, hned jsem poznal, čeho k životu potřebují. Vzal jsem silnou lupu a podíval se na zbytky hlíny, která ještě z vlasti jim ulpěla na kořenech. A co jsem viděl? Rostliny s dlouhým řepovitým kořenem měly na horní části těla lehkou listovku, ale spodek kořene byl pomazán jílem. Seškrábl jsem jej z několika rostlin – a hle: Prudce šuměl, když jsem jej polil kapkou kyseliny solné. Listovka ovšem v solné kyselině nešuměla. – Mnohé druhy kaktusů v přírodě netvoří řepovitý kořen a jejich kořeny nepronikají nánosem listovky do spodních minerálních vrstev. Alespoň malé semenáčky všech druhů musejí zprvu růst jenom v humusu – a toto si dobře zapamatujte, já se k tomu ještě vrátím.“

„Slyšel jsem od některých z vás, že pěstujete asteriasy v mramorové drti. Což ten duchaplný rádce nikdy se nepodíval, že importované asteriasy mají na spodu těla zbytky humusu a dole na řepovitém kořenu hodně jílu? Mramor? Jehličí? Víte, že jehličí potřebuje plné čtyři roky než se rozpadne v trochu humusu? Kdo jenom mohl takový nesmysl vám doporučiti? Já sázím asteriasy do písčité jílovice a do nejhořejší vrstvy přidávám stále více listovky, až tato převládne. Oněm kaktusům, které nemají řepovitý kořen, dávám čistou listovku promísenou hrubším křemičitým pískem a ovšem – bez vápna.“

Tohle sdělení vyvolalo šramot. Jak to – bez vápna? Přece kaktus nezbytně potřebuje pro tvorbu trnů a pak pomocí vápna váže ve svém těle škodlivé látky, jichž ostatní rostliny se zbavují tím, že je ukládají do listů, které na podzim odhazují.

Dobrák Stapel pozoroval rozruch, usmál se a pokračoval:

„Už u mne někteří kaktusáři se pozastavovali nad tím, že mnohé kaktusy pěstuji pouze v listovce a že mi dobře rostou lampionovité echinofossulokaktusy – které vám všem se chouří a odumírají. Divili se, že moje rostliny mají dokonce delší trny než jejich pěstěné ve vápenitém substrátu. Echinofossulokaktusy – až snad na ten modravý coptonogonus, který dělá řepovitý kořen, většinou rostou mezi trávou na loukách. – Rád bych se tam šel pod Ixmiquilpan podívat, kolik na těch loukách oněch vápenatých látek mají. Myslím, že také vy už pochybujete, že by ony humusovité louky poskytovaly lučním kaktusům něco jiného než travinám a lučním květinám, ač velmi mne udivuje, proč vlastně tyhle echinofossulokaktusy jsou sukulentní, když traviny tamní ani ostnité okraje nevytvářejí. Snad se na louky nastěhovaly později, jako některé kaktusy se vrátily do pralesů, přece však už listy nevytvořily a zůstaly kaktusy, třeba hodně přeměněnými.“

„Také pěstuji semenáčky, ale výhradně ze semen přivezených z jejich vlasti. Neroubuji je. Jsem zásadně proti mrzačení přírody. Všechny rostou v písčité listovce. Vy říkáte, že ze semen vzešlé rostlinky vám v prvém roce dobře rostou, ve druhém roce však krní a vyžadují přesazení. To je proto, že jste jim dali vápenitou půdu, zalévali tvrdší vodou a během roku se těch vápenitých látek tolik v půdě nahromadilo, že už škodí malým rostlinkám. Já vysévám do písčité listovky, v níž semenáčky rostou až tři roky bez přesázení. Polévám je dešťovou vodou – ať mají totéž, co v přírodě.“

Stapel se odmlčel, napil se minerální vody a chvíli pozoroval své posluchače. Souhlasili s jeho zkušenostmi? Seděli a většina z nich asi byla nespokojena tím, že každou chvíli slyší jiné pěstitelské rady. Co má potom člověk dělat?

Stapel přihlasil si šedivou bradku a pokračoval:

„Ještě něco vám povím o přisluňování kaktusů. Už jsem vám řekl, že u nás trvá v létě den až o čtyři hodiny déle než v tropech, mají tedy kaktusy u nás více světla než tam u nich doma. Nevím, ze kterých knih jste se poučili, že kaktus vyžaduje slunce a zase slunce. Vám se líbí pohádka o těch hrozných vyprahlých pustinách rozpálených sluncem, na kterých žádná jiná rostlina nemůže růst, jenom kaktusy to všechno utrpení vydrží. Já tam nebyl, ale také tomu nevěřím. Z čeho by se vzal kolem kaktusů onen humus? Je z listí okolních akacií a jiných keřovitých rostlin, v jejichž stínu – jak mi psal syn – většina kaktusů roste. Zkusil jsem pěstovat kaktusy na plném slunci. Byly vysušené a nepřirozeně zbarvené. Vždyť kaktusy v Americe rostou v době dešťů – to jest v tropické zimě – a když, přátelé, prší, tak prší z mraků – že ano? A mrak? To je stín. Proto nejlépe mi rostou kaktusy pod pařeništními rámy, kde místo skla mám nafermežovaný balicí papír. Kaktusy často vzduchuji a během vzrůstu několikráte za den postřikuji vlažnou dešťovou vodou. Můj fermežový papír nahrazuje rostlinám mraky a moje stříkačka – tropický déšť. Tak jsem si to vymyslil a výsledky mám dobré. Snad byste některé moje rady mohli vy příležitostně vyzkoušet. Přeji vám všem, abyste ne z knížek, ale přímo z přírody se učili a v ní hledali nejsprávnější metody pro pěstění nám všem jistě nejmilejších rostlin – kaktusů.“

Uklonil se, když skončil. Zdvořilý potlesk však neznamenal, že by všichni posluchači s jeho vývody souhlasili. Jedině Hariota, Heros a Solis ocenili zkušenosti starého Stapela a uzavřeli s ním upřímné přátelství.

KONEC SERIÁLU


Text vzpomínek pana Sadovského tady končí. Asi jen on sám ví, zda další text leží někde v nenalezené a možná už zničené pozůstalosti, nebo zda v návalu jiných činností další psaní navždy odložil. Rozhodně však jsou jeho (zanedlouho již stoleté) vzpomínky nejen zábavné, ale i pro pochopení dané doby velmi ilustrativní. A lze říci, že vlastně všechny ve vzpomínkách jmenované osoby a osobnosti se zasloužily o to, aby se Čechy chlubily světovým prvenstvím kaktusářů na počet obyvatel i na kilometr čtvereční. A v jaké další disciplíně vlastně Čechové ve světě tolik vynikají?


 

Namísto závěru:

Vážení přátelé, jsem nadšený čtenář románu Otakara Sadovského „Kaktusáři” a podařilo se mi po poměrně dlouhém úsilí „rozšifrovat” pseudonymy jednotlivých postav tohoto svěžího dílka a také napravit některé omyly uváděné v záhlaví každého dílu.
P. S. Moc se těším na další pokračování (nemohlo by být trošičku delší?). Srdečně zdraví a úspěchy při pěstování kaktusů, ke kterému začínám nebezpečně sklouzávat – musím se ale krotit, spoustu času mi už zabírají moje oploutvené rarity z amazonských importů, přeje V. A. Sláma.

Dr. Rebut JUDr. Brychta (3. předseda Astrophyta)
Ing. Nopál Ing. Blázl (nikoliv Ing. Václavík)
Solis  Viktor Schmidt, štábní kapitán čs. vozatajstva (nikoliv p. Krejčí)
Kopiapoa  Ludvík Kozelský (známý pěstitel kaktusů, majitel závodu na cukrovinky z Kolína)
Dr. Cacovický Dr. Neumann
Islaya  akad. malíř Jaromír Seidl (nikoliv Dr. Schutz)
Matukána  Antoním Záruba (vynikající zahradník „Na Korábě” o němž Frič nicméně tvrdil, že je ješitný a téměř negramotný)
Oroja  Václav Fulín (hřbitovní zahradník na Malvazinkách)
Mila z Pardubic  Oskar Smrž (známý pěstitel kaktusů) 
Továrník Hrabec továrník Čabrada (Fričův obdivovatel a dobrý zákazník)
Dora  Draga Fričová
Vasil  Ivan Vojtěch Frič

Jediný koho má „detektivní kancelář” neodhalila je pánský krejčí Upír. (Sadovský o něm sice píše ve svých vzpomínkách, ale neuvádí jeho pravé jméno, pouze chválí jeho metodu pěstování kaktusů).



Díl 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 | 17 | 18 
19
| 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 29

 

(C)

zpět