Otakar Sadovský 

KAKTUSÁŘI

Část XXVII.


Dokonalé odhalení všech uvedených pseudonymů dnes již není možné, k pochopení však postačí pravá jména hlavních postav tohoto čtení.
 
Ario Karpus - A. V. Frič
Nesmel (Nechtěl) - p. Musil
Kristát - p. Chronc
ing. Nopál - ing. Václavík, majitel autoškoly v Brně
dr. Heros - dr. Fleischer (otec Zdeňka Fleischera)
Hariota - Sadovský
Solis - p. Krejčí (?)
dr. Islaya - dr. Schütz
Matukána – (?)
Stapel - p. Papírník z Žabovřesk

Za týden ony kaktusy nikdo by nepoznal! Mohutně přijaly vláhu, zvětšily svá tělíčka a už rašily čerstvé areoly a poupata! Někteří opozdilci zůstali ve skleníku třeba i do července, až posléze přece jen nasadili špičky hledacích kořenů, bez nichž nemohly přijímat ze země vláhu a vlhký substrát byl by rychle u nich přivodil hnilobu celého těla.

Herosův triumf nabyl světového uznání a jeho zahradnictví se stalo ústředím kaktusářům z Moravy.

Později Heros zavrhl dřevěné bedničky a nahradil je plechovými. Po jeho vzoru začali drobní kaktusáři vysévat semena kaktusů do seříznutých plechových konserv a kovových krabiček. Hariota si často vzpomněl na Islaju, který zase zavrhoval hrnky z pálené hlíny a pěstil kaktusy v nádobách polévaných emailovou glasurou.

Na opačném konci Brna v malém rodinném domku žil důchodce Josef Stapel. Čtyřicet let jezdil v poštovním voze brněnskými ulicemi a roznášel balíky. V oněch dobách se všeobecně dávalo zpropitné. Dostávali je nejen holiči a sklepníci, ale také průvodčí pouličních drah, plavčíci v lázních, úřední “sluhové”, ošetřovatelky ba i lékaři v nemocnicích a samozřejmě i pošťáci, přinesli-li balík nebo dokonce peníze. 

Šťastný příjemce jako by o své štěstí se chtěl rozdělit s tím dobrým člověkem, který mu to štěstí přinesl. Nedat v restauraci zpropitné se zle odsuzovalo, neboť leckde “pan vrchní” nedostával od zaměstnavatele ani haléř platu, ba často ze získaného zpropitného musel platit noviny a časopisy. Samozřejmě i Stapel za každý odevzdaný balík bral vedlejší příjem, který za měsíc byl vyšší než jeho plat a nepodléhal zdanění. Stapel všechny “vedlejší příjmy” pečlivě ukládal a po třiceti letech si za ně pořídil třípokojový pěkný domek s velkou zahradou. 

Když odešel do výslužby, pořídil si skleník na pěstování begonie královské. Brzo sehnal asi čtyřicet pestrolistých forem. Překrásné listy řezal na malé úkrojky, které v mělké vodě tvořily vláskovité kořínky a nové malé rostlinky. Stapel vypěstil během roku takové množství nádherných begonií, že je draze odprodal a skleník prodloužil. Zaútočili však na jeho podnikavost zahradníci z povolání. Stapel den dva přemýšlel a rozprodav begonie, zařídil si pěstírnu kaktusů. Snad ani sám nevěděl, proč právě těmto pichlavým rostlinám tolik věnoval pozornosti, byla to však sousedova Aloe variegata, která přivedla jeho zájem k naprosto odlišným rostlinám.

Už šest roků pěstoval Stapel různé druhy sukulentů, když obdržel od svého příbuzného z Texasu několik zásilek kaktusů rostoucích v okolí jeho domu. Stapel byl samotářem. Zahradnické knihy a časopisy nikdy nevzal do ruky a nevěřil žádnému pěstiteli. Vše musel si ověřit vlastním pěstěním a pečlivou úvahou. Osamocen – jako Robinson –začal pěstit importy. Ani si nebyl toho vědom, že jde vstříc nejobtížnějšímu pěstění, jaké si jen mohl uložit. Stapel seškrábl z těla importů hromádečku žlutavého prášku, polil jej kyselinou solnou a když spatřil spoustu se vyrojivších bublinek kysličníku uhličitého, řekl svému synovi:

“Vsadíme je do ornice, kterou máme před domem.”

Pak se zadíval na fotografie texaské krajiny a usoudil, že kaktusy tam rostou ve stínu akácií a podobných keřů.

“Rozptýlím sluneční světlo papírem – třeba mastným papírem, aby snesl déšť a rosu”, řekl Robinson.

Syn Jaroslav jednou přinesl z města zprávu, že kaktusáři už dávno založili spolek a připravují prý v Lužánkách velkou výstavu svých rostlin.

“Co mi mohou říci? Proč bych do jejich spolku chodil?”

V podzimu života si už ani nepřál navazovat nové známosti. A přece jednou se vypravil k Hariotovi a k Solisovi, když se přítel pošťák náhodou zmínil o velkých zásilkách kaktusů, které těmto donáší. Dobře to tedy dopadlo! Koupil, odešel a nikomu neřekl, kde bydlí!

Léta plynula a kaktusářský spolek pořádal v universitní botanické zahradě opět velkou výstavu, jak hlásaly četné plakáty na všech ulicích.

“Nu což”, pomyslil si Stapel, “výstava je veřejná, půjdeš tam, zaplatíš vstupné, mlčky si vše prohlédneš a zase zmizíš.”

Příští neděli vstoupil do výstavní síně a s udivenýma očima zíral na rafinovaně seskupené druhy kaktusů. Tu stály jejich postavy naježené jako středověcí rytíři, tam zase chlupaté jako medvědi a lysé jako azurové sloupy. Při okrajích zářily skupiny různobarevných mamilárií, melocactusů, roseocactusů a mnohé jiné drobné rody.

Popošel blíže a slyšel, že někteří z příchozích tyhle rostliny označují podivnými názvy – patrně nějak se jmenují – jako jeho begonia rex. Nalezl zde i své druhy a na vstupenku si poznamenal slyšené jméno. Konečně jednoho návštěvníka se otázal:

“Říkáte Homalocephala texana? To snad proto, že rostlina roste v Texasu?”

“Roste i v Tamaulipasu, je to moc pěkný kaktus, ale dlouho u nás nevydrží.”

“Co by nevydržel? Pěstujte jej v polní oranici a uvidíte, jak se rozroste a krásně rozkvete.”

“Vy jste byl v Texasu?”

“Nebyl! Mám tři mnohem větší rostliny doma ve skleníku, už víc jak deset let” – podřekl se Stapel a ihned pochopil, že provedl neuvěřitelnou hloupost.

“Vy jste tedy kaktusář? A jste zdaleka?”

“I kdepak! Jsem z Brna!” odpověděl temně Stapel a odcházel.

Byl znepokojen. Tohle neměl říkat! Zabočil do postranní síně k velké exposici astrophyt a jejich kříženců. Tak krásné rostliny ještě nikdy neviděl. Mezi tehdy koupenými osmdesáti rostlinami, z nichž nezahynula dosud ani jediná, tyto vločkované rostliny nebyly. Náhle jej někdo uchopil za ruku a vesele jej pozdravil:

“Vítám vás na naší výstavě. Stále jsem čekal, že mne navštívíte, Vy však jako byste se do země propadl. Přijel jste z daleka?”

Stapel poznal Hariotu, ale jeho jméno už zapomněl.

“Jsem zdejší a importy jsem si objednal také z Querétaró od Ferdinanda Schmolla. Syn mu poslal peníze, aby nám vybral pěkné kaktusy. Poslal samé chlupáče – ani nevím, jak se jmenují.”

“A prosím Vás, co s těmi rostlinami děláte?”

“Pěstuji je a rostou znamenitě!”

“Kolik rostlin ještě máte z oněch, které jste koupil u Solise?”

“Mám všechny. Já kaktusy neprodávám”, řekl stařec udiveně.

 

Konec 27. dílu 
(pokračování příště)

Díl 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 
 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 | 24 | 25 | 26

Pavel Pavlíček
E-mail: pavlicek@chrudim.cz  
 
 

(C)

zpět