| Napsat článek o Curtu
Backebergovi, aby objektivně vystihl
všechny jeho klady a zápory je dost
složité. Vše zapříčinila jeho
rozporuplná a tvrdohlavá povaha.
Starší kaktusáři stále používají
názvy kaktusů, které zavedl Backeberg
ve svých základních monografiích (Die
Cactaceae a Das Kakteenlexikon), mladší
kaktusáři dávají přednost novým
překombinovaným názvům a práce
Backeberga zavrhují s tím, že
nadělal víc zmatků než užitku.
Pravda je asi někde uprostřed.
Backeberg se seznámil s A. V. Fričem,
který se chystal na další cestu za
kaktusy a hned s nim navázal
spolupráci. Už jako zkušený
obchodník vytušil, že obchod
s kaktusy může být výnosný a tak se
o ně začal zajímat. |
|
 |
Avšak jak se říká,
dva kohouti se nesnesou na jednom hnoji,
přenesla se brzy jejich spolupráce v pomluvy a
ostré spory. Roztržky nastaly i mezi
Backebergem a odborníky DKG, Backeberg založil
později spolu s dalšími 350 členy nový
spolek Die Kakteenfreunde.
Backeberg byl
především obchodník s kaktusy a ze svých
cest po nalezištích přivezl spoustu nových
druhů. Při hledání a sbírání kaktusů
Backeberg často spolupracoval s různými
sběrači kaktusů, hlavně v Jižní Americe.
Sbírali pro něj např. Blossfeld, Marsoner nebo
Stümer. V třicátých letech byl Backebergův
obchod s kaktusy světoznámým. Tehdejší
hamburský deník psal o Backebergovi, že pro
kaktusáře znamená tolik, co pro obchod se
zvířaty pověstný Hagenbeck. V Backebergově
podniku, tehdy umístěném ve Volksdorfu,
nakupovaly nejen proslulé botanické zahrady,
ale i kaktusáři z celého světa. Tato
proslulost přispěla k příznivému
vyřizování Backebergových žádostí o
finanční podpory jeho výprav. Nechával se
při nich platit jako dopisovatel, fotograf a
tím zčásti hradil své výlohy.
Backeberg své zážitky
z cest a nálezy kaktusů popularizoval
v několika knihách, např. (1930 –
Kakteenjagd zwischen Texas und Patagonien, 1931
– Neue Kakteen, 1935 – Kaktus ABC) a
v řadě článků pro různé časopisy.
Přínos Backeberga pro
poznání kaktusů je třeba hodnotit také
z jiného hlediska. Na jedné straně stojí
Backeberg jako velký „sběratel“
nejrůznějších informací o kaktusech,
z druhé strany ignoroval očividná fakta nebo
je přizpůsoboval tak, aby mu zapadly do jeho
systému. Stále se snažil tvořit stále
menší rody a druhy, produkoval řadu nových
jmen a vůbec se nezatěžoval respektováním
nomenklaturních zásad. Proto řada jeho názvů
je neplatných. Neuznával potřebu konzervace
typového materiálu v herbářích. Tvrdil, že
moderní případně barevná fotografie, říká
více než vysušený materiál. Fotografie však
neumožní mikroskopické, histologické a jiné
zkoumání typové rostliny. Navíc byl velmi
tvrdohlavý a zcela neuznával názor jiného.
Zejména byl citlivý na svůj systém
třídění kaktusů, kvůli kterému se
rozkmotřil i s bývalými přáteli a
spolupracovníky např. Buxbaumem a Krainzem. Ti
se pak o něm a zejména o jeho práci
vyjadřovali nechvalně a to i na veřejnosti.
Při prosazování a obhajování jím
vymyšleného systému kaktusů byl pevně
přesvědčen, že je nejdokonalejší
z dokonalých. Nemohl proto pochopit, proč jeho
představy nejsou obecně a hned uznávány.
Ačkoliv stále zdůrazňoval, že si z kritiky
svých odpůrců nic nedělá, neustále se
v dopisech proti nim ohrazoval. Každého, kdo
nebyl bezvýhradně zastáncem jeho systému,
považoval za svého nepřítele.
Backeberg byl prakticky
bez hlubšího botanického vzdělání, tím se
vysvětluje jeho značně primitivní názor na
systematiku kaktusů. Sám se však na
systémového botanika pasoval a to si zcela
oprávněně zasloužilo kritiku. Systematika je
samostatná část botaniky, vyžadující nejen
speciální botanické znalosti, ale snad ještě
ve větší míře také seriózní přehled o
jiných skupinách rostlin. Obé Backebergovi
chybělo a bylo příčinou jeho neúspěchu.
Nepostačující pochopení odborné literatury a
snaha o další zlidovění vědeckých poznatků
působí u něj někdy až směšně. Příkladem
může být jeho „bipolární evoluce“, podle
níž se kaktusy zásadně dělí na skupinu
kvetoucí ve dne a v noci apod.
Žádná velká postava
však není bez chyb. Na člověka bez
patřičného vzdělání, který se nikdy v
životě blíže vědou nezabýval, měl
Backeberg úctyhodné znalosti. Patřil mezi
osoby, které se vždy dokázaly obchodně
prosadit, který se vyznal v žurnalistice a
fotografování. Méně však je známo, že
Backeberg napsal i několik románů a dokonce i
divadelní hru, že sepsal tlustou sbírku
básní atd. Jeho přednášky o jižní Francii
a jižní Evropě nemálo ovlivnily turistický
zájem o tyto oblasti.
Přesto všechno
vděčíme však Backebergovi za mnohé. Bez jeho
obchodního podnikání a sběratelské vášně
by se nepřenesly naše poznatky o kaktusech o
značný kus dopředu.
Pro úplnost na závěr
několik Backebergových životopisných dat:
Narodil se 2. 8. 1894
v Lüneburgu v rodině úředníka. V letech
1901-11 zde chodil do základní školy a asi pak
ještě rok navštěvoval gymnázium, které
opustil na vlastní žádost. Zde dostal
vysvědčení s přiznáním dobré znalosti
z dějepisu a zeměpisu, dostatečné znalosti
z angličtiny, latiny, němčiny, fyziky atd.
Důvodem opuštění školy bylo přání stát
se obchodníkem. V letech 1912-18 pracoval
nejprve jako učeň „japonské“ exportní a
zásilkové firmy, pak u jiných obchodních
podniků.
V prvé světové válce byl
během jednoroční služby na Ukrajině a před
Verdunem zraněn. Po uzdravení byl až do konce
války nasazen na obnovovací práce ve Vilně,
tehdejší Východní Prusko. 11. 9. 1919 se
oženil, ale manželství zůstalo bezdětné.
Datum úmrtí jeho ženy není známo.
V letech 1919-24 pracoval jako
obchodník u různých firem, při čemž byla
oceňována jeho pracovní iniciativa. Roku 1925
se osamostatnil jako obchodník se zámořským
zbožím, zejména z Jižní Ameriky. Teprve
roku 1927 přišel prvně do styku se
zakladatelem kaktusářské dynastie obchodníků
v Erfurtu – W. Haagem seniorem. K tomu jej
vyprovokoval A. V. Frič, který Backeberga
navštívil v Hamburku. Později pak Backeberg
několikrát navštívil Friče v Praze. Podle
Katalogu kaktusů z roku 1937 považoval
Backeberg rok 1927 za datum založení svého
obchodu s kaktusy.
V roce 1928 podnikl svou první
cestu do Mexika. Její náplň byla ryze
obchodní, ale ve Venezuele nasbíral i nějaká
semena. Podle Fričových rad začal se zabývat
obchodně kaktusy, jako dobrým zbožím. V roce
1931 podnikl druhou cestu do Peru a Bolívie.
Během dalšího roku (1932) začal o svých
cestách a zkušenostech přednášet a to mu
vydrželo již celý život. Podle zprávy
v tehdejším anglickém kaktusářském
časopise (1932) byla jeho přednáška „velmi
pěkná a velmi dobře připravená“.
Současně se v tomto časopise objevuje také
prvý Backebergův článek o kaktusech. Roku
1933 se vypravil na třetí cestu, opět do Peru
a Bolívie. V následujícím roce 1934 zahájil
sérii přednášek provázených filmem a
uveřejnil seriál krátkých cestopisných črt
v časopise „Buch für Alle“.
Roku 1935 absolvoval druhé
přednáškové turné po Anglii, opatřil si
sekretářku, která jej pak s několika málo
přestávkami provázela po celý život. V roce
1950 ji Backeberg v žádosti o francouzské
vízum nazval svou ošetřovatelkou. Po smrti
Backebergovy ženy se stala jedinou dědičkou a
správkyní jeho pozůstalosti. Teprve po její
smrti a jen díky náhodě byla tato pozůstalost
zachráněna před úplným zničením. Roku 1936
podnikl Backeberg čtvrtou cestu do Peru a Chile.
Finančně jej při tom podporoval Viktor
Morawetz z USA, pro nějž také Backeberg
opatřoval rostliny. Následujícího roku 1937
se vypravil na pátou cestu do Equádoru a
severního Peru, opět s přispěném Morawetze.
O podnikavosti Backeberga svědčí i to, že
získal podporu také od časopisu Hamburger
Illusatrierte, pro nějž v Equádoru sháněl
tzv. trpasličí hlavy. (pozn.: jde o lidské
hlavy, zvláštním způsobem preparované, se
zachováním vlasů, fousů, rtů, ale zmenšené
na 1/3 až 1/ 2 původní velikosti).
Velmi dobrý přítel Backeberga
Bruno Doelz byl asessorem u soudu, ale udělal od
roku 1939 závratnou kariéru. Za tři roky, již
v roce 1942 byl presidentem zemského soudu.
Doelz povolal z Die Kakteenfreunde zpět do DKG
Backerberga a jeho přívržence, čímž tento
spolek zanikl. V roce 1938 mu bylo na výroční
schůzi německé kaktusářské společnosti
(DKG) předáno čestné členství. Stalo se tak
na popud F. Buxbauma, který byl členem
vídeňské organizace. Rozjel se do Mexika
opatřit velké kaktusy pro stálou výstavu
„Planten und Blomen“ v Hamburku.
V dalších letech bylo jeho živobytí
založeno na obchodu s kaktusy (semena i
rostliny) a přednáškových cestách.
Roku 1942 vydává také
autobiografickou knížku „Stachlige Wildnis“
a připravil ke zveřejnění různé články
zabývající se hlavně výskytem a
rozšířením kaktusů. hlavním zdrojem jeho
obživy je stále obchod s kaktusy. Zakládá
však i malou tabákovou plantáž. Svým
známým a přátelům dodává vlastnoručně
vyráběné cigarety. Při leteckém náletu na
Hamburg byla roku 1943 zcela zničena výstava
„Planten an Blomen“. To Backeberg těžce
nesl. Následujícího roku mu střepiny bomby,
které dopadly v okolí jeho domu rozbily sklo
ve všech sklenících. Díky významnému
obchodu se mu podařilo rychle získat sklo za
tabák. V roce 1945 a dalších se mimo obchodu
s kaktusy živí hlavně přednáškami.
Překládá spoustu americké literatury o
kaktusech do němčiny a snaží se za psacím
stolem rychle zapomenout na válečná léta. O
sbírku se v době přednáškových cest stará
jeho paní.
O činnosti za 2.
světové války mohou být údaje velmi kusé.
Roku 1942 byl nasazen jako „putující
přednašeč“ v kulturní a propagační
jednotce Wermachtu. Pohyboval se zvláště ve
Francii. Z té doby je jeho vlastní údaj o
zaměstnání „cestující s filmovými
přednáškami, obchodník“. Ví se však, že
z důsledku násilného sjednocení německých
kaktusářů v roce 1935 a další Backebergovi
činnosti jako např. cesty do Jižní Ameriky
financované z fondu NSDAP, kde měl údajně
najímat teroristy pro záškodnické akce, stál
tento v roce 1946 před denacifikačním soudem
spojenců, kde se zachránil jen tím, že
všechnu vinu svedl na svého bývalého
nejlepšího kamaráda, válečného zločince
Bruno Doelze, který již nežil, takže se
nemohl bránit. Backeberg musel také na čas
z Německa emigrovat, aby utekl před veřejným
míněním. Od roku 1949 se skrýval u Juliena
Marniera – Lapostolleho, který měl na
ostrově St. Jean Cap. Ferat u Nizzy na
francouzské Riviéře soukromou bot. zahradu
„Les Cedres“. V letech 1951-55 se stal
Backeberg dokonce vedoucím této botanické
zahrady, která byla jedna z největších
v jižní Francii. V té době se tituluje jako
„odborný spisovatel“ a studuje tamní velké
sbírky na francouzské Riviéře. Stále
obchodoval s kaktusy z vlastní sbírky, kterou
si nastěhoval do „Les Cédres“ a podnikal
také řadu přednáškových cest. Pro neshody
s majitelem botanické zahrady se roku 1955
vrátil do Hamburku.
Roku 1956 prodal svou sbírku do
botanické zahrady „Jardin exotique“
v Monaku. Již dříve (od roku 1953) udržoval
písemný styk s W. Rauhem a spolu zpracovali
peruánské kaktusy, které Rauh dovezl ze svých
dvou cest do Peru. V téže době Backeberg
navštívil španělskou botanickou zahradu
„Pinya de Rosa“, jejímž majitelem byl F.
Riviere de Caralt. Zejména zde se seznamoval s
tamní mimořádně bohatou sbírkou opuncií.
Intenzivně pracoval na prvém dílu Die
Cactaceae a dokonce se na čas před veřejností
skrýval v sanatoriu. Rukopis I. dílu dokončil
v polovině roku 1956, vyšel pak roku 1958.
Původně prý zamýšlel vydat celou práci ve
třech svazcích, ale nakonec jich bylo šest.
Přes práce na rukopisu neustále podnikal
přednáškové cesty, které spolu s prodejem
sbírky jsou základem jeho finančního
zajištění. Během let 1956-62 postupně
budoval novou sbírku kaktusů a v rychlém
sledu vydal všech šest dílů Die
Cactaceae, kde uvádí 227 rodů s více než
2500 druhů. Např. Britton a Rose ve dvacátých
letech uvádějí v The Cactaceae jen 125 rodů.
V letech 1962-32 procestoval
s přednáškami jižní Evropu. I z těchto
cest si pořídil diapozitivy, filmy a
přednášky na kulturně historické témata.
Roku 1964 se vrací na 4 měsíce do sbírky J.
Mernier-Lapostolleho a sbírá tam materiál pro
plánovaný Kakteenlexikon. V tom mu také
pomáhá rozsáhlý písemný styk s kaktusáři
a obchodníky z celého světa. Roku 1965 se
vypravil na své poslední přednáškové turné
po Anglii. Současně připravoval prodej své
nové sbírky, opět do monacké Jardin Exotique.
Ale 14.1.1966 podléhá srdečnímu infarktu,
aniž se dočkal vydání Kakteenlexikonu, na
němž si zvláště zakládal. Po jeho smrti
přešla sbírka do vlastnictví Jardin Exotique
(viz také příspěvek
„A. V. Frič“ - I. N. Cact. cz 3/2001
nebo: OSTNÍK 20: číslo
200, str. 1543, 7/1991
základní kaktusářská
literatura)
|
