Taxon
Mammillaria plumosa Weber, Bois. Dict. Hort., p. 804, 1898
Neomammillaria plumosa (Weber) Br. et R., The Cactaceae, 4: 123, 1923
Chilita plumosa (Weber) Orcutt, Cactography, 2, 1926
Ebnerella plumosa (Weber) Buxb., Őesterr. Bot. Zeitschr., 98: 90, 1951
Jméno plumosus znamená ochmýřený, opeřený a vztahuje se k charakteru stavby trnů, které nepíchají a vypadají jako drobná peříčka.

Popis
Rostlina trsovitá, tvořící i několik desítek stonků (hlav), které vznikají odnožováním ze spodní části. Jednotlivé stonky kulovité, později až válcovité; bradavky válcovité, nahoře zaoblené, měkké, světle zelené. Areoly kruhovité, zprvu s bílou vatou; axily většinou jen s nepatrnou vatou, později holé. Okrajových trnů až 40, dlouhé 3-7 mm, rovnoměrně rozložené po obvodu areoly, ke stonku mírně zahnuté, navzájem propletené, měkké, nepíchavé, hustě peříčkovitě ochmýřené, nejčastěji bílé, ale také narůžovělé, nahnědlé či krémově žlutavé; středové trny chybějí.
Květy
zvonkovité, asi 15 mm dlouhé a široké; okvětní lístky jazykovité často s tmavším, nazelenalým či načervenalým středovým proužkem.
Plod
kyjovitý, asi 8-10 mm dlouhý, s měkkým bělavým až narůžovělým oplodím, do dozrání zasychá a mezi bradavkami zůstává i po delší čas.
Semena
asi 1 mm velká, kapkovitá, hnědavě černá až černá.

Variety
Z kultury známe několik barevných odchylek v otrnění, které byly pěstiteli provizorně nazývány "roseispina", "brevispina" apod. Nikdy však nebyly popsány a nemají také smysl, protože se spolu vyskytují na stejných nalezištích.

Výskyt
Mammillaria plumosa je známa z celé řady nalezišť ve státech Coahuila, Nuevo León a Tamaulipas v Mexiku. Nejsnáze ji lze spatřit v horách u Casa Blanca mezi Monterrey a Saltillo, v Huasteca Caňon u Monterrey, odtud zasahuje na jih v pohoří Sierra Madre Oriental až po město Ciudad Victoria, směrem na západ zasahuje až po Viesca. Najdeme ji nejčastěji v štěrbinách vápencových skal, nezřídka na zcela kolmých plotnách, útesech. také ale ve štěrkových splazech drolivých vápenců a mramorů. Doprovodná vegetace zde většinou zcela chybí, vzácně se vyskytují mechy, kapradiny, lišejníky a vranečky, z kaktusovitých pak lze pozorovat Ariocarpus retusus, Coryphantha spec., Echinocereus pectinatus, Thelocactus conothelos var. macdowellii, Turbinicarpus beguinii, Mammillaria melanocentra, M. multiceps a M. ritteriana.

Pěstování
V kultivaci nečiní M. plumosa potíže, dobře roste ve standardních podmínkách, během růstu vyhovuje pravidelná zálivka. Daří se jí ve vyšších teplotách, proto preferujeme umístění na plném slunci. Podle mých zkušenosti je v našich podmínkách vhodným substrátem kvalitní rašelinový substrát s příměsí jemných frakcí sopečných tufů, nebo perlitu (zejména pro vegetativní množení a intenzívní kulturu), a při dostatečném přihnojování i pro pěstování dospělých rostlin, pH subtrátu je vhodné upravit na neutrální až poněkud kyselé.
Traduje se. že nesnadno kvete. Považuji to za omyl. resp. nepochopení požadavků rostlin. Pro násadu poupat, které se objevují uprostřed zimy, je vhodné, či téměř nutné, umístění během zimování na světle. Teplota v té době nemusí být vysoká. postačí 8-10 °C. Ovšem pro dokonalé opylení, tedy vývoj prašníků v poupatech, je v době objevení prvních poupat a během kvetení přeci jen vhodnější teplota nad 15 °C. M. plumosa je na druhé straně známá svým snadným vegetativním množením. Větší trsy je možné rozřezat na jednotlivé hlavy, ty po ošetření stimulátorem brzy zakoření. Je ovšem také možné oddělit jednotlivé bradavky, které také snadno koření a záhy vytvoří malé nové rostlinky. Vegetativní způsob je vhodný zejména pro množení barevných a nejkrásnějších (nejhustěji otrněných) odchylek, které při generativním způsobu množení (výsevem semen) nejsou v potomstvu stabilní. Výsevem semen dostaneme na druhé straně pestřejší potomstvo, z kterého lze opět vybrat nejkrásnější jedince. Přestože jsou semena poměrně drobná, snadno vzcházejí a klíčenci dobře narůstají, do květní zralosti ovšem dospívají až po 6-8 letech.
Foto Pavel Pavlíček ve sbírce chrudimského pěstitele Martina Mocka, text Jan Říha. Snímek na stanovišti pořídil Vladislav Zatloukal.

Poznámky
Druh je řazen do série Lasiacanthe, do blízkosti M. schiedeana a M. lasiacantha. V přírodě je možné vzácně nalézt až 50 cm velké polštářovité trsy, připomínající kupy tajícího firnového sněhu (odtud je také lidové jméno "sněhová koule"). Mnohem častěji se však vyskytují menší trsy, jen s několika "hlavami", často i skupiny několika rostlin za sebou, tak, jak kopírují skalní spáru.
Přestože areál rozšíření je poměrně značný. najdeme je jen jednotlivě. roztroušeně. Vystopovat hustější populací se nám dosud nepodařilo, a to i přesto, že jsme na svých cestách pozorovali snad více, než několik stovek jedinců. Na různých lokalitách vždy rostly osamoceně, zřídka kdy jsme z jednoho místa viděli více než jediný trs. Zajímavé je, že roste na příkrých skalách, kde sídlí v štěrbinách, ve kterých se hromadí dešťovou vodou vymývaný, a proto kyselejší humus.

Literatura
Anderson E. P., The cactus family, p. 438, 2001
Bravo H. et Sánchez-Mejorada H., Las Cactaceas de México, 3: 154, 1991
Glass Ch. et R. Foster, Mexican Logbook, Cact. Succ. J. Am., 58: 61, 1986
Pilbeam J., New Mammillaria names, J. Mam. Soc., 25: 7-9, 1985
Pilbeam J., Mammillaria, The Cactus file handbook, 6: 230, 1999
Reppenhagen W., Die Gattung Mammillaria, 1: 290-291, 1991

Autoři
Foto Pavel Pavlíček ve sbírce chrudimského pěstitele Martina Mocka, text Jan Říha. Snímek na stanovišti pořídil Vladislav Zatloukal.