Název
MELOCACTUS BELLAVISTENSIS Rauh et Backeb. subsp. BELLAVISTENSIS
 

Taxon
Melocactus bellavistensis Rauh et Backeberg, in Backeberg, Descr. Cact. Nov., 1: 36, 1957
Jméno "bellavistensis" bylo zvoleno podle osady Bellavista, která leží na západním břehu Rio Maraňon nedaleko města Jaén v severním Peru, v jejímž okolí byl tento kaktus poprvé objeven.

 

Popis
Tělo
stonek kulovitý až krátce kuželovitý, asi až 250 mm široký a 250 - 350 vysoký; žeber 9 - 12, přímých, 20 - 30 mm vysokých, žebra na průřezu trojúhelníkovitá, pod areolami zesílená, pokožka lesklá, tmavozelená, areoly oválné, asi 4 - 13 mm dlouhé a 4 - 7 mm široké, se sporou šedavou vatou. Okrajových trnů 5 - 11, všechny drápovitě zpět ke stonku zahnuté, až 25 mm dlouhé, v jedné areole různě silné, dolní vždy nejdelší a nejsilnější, barvy nejčastěji šedorůžové, také žluté až bělavé, středové často chybějí, někdy 1, až 15 mm dlouhý, přímý, odstávající, stejné barvy jako okrajové, avšak s tmavším hrotem. Cefálium 100 i více mm dlouhé a 60 - 70 mm široké, často poloviční šířky jako stonek, složené z hustých, vyčnívajících, rezavě červených, pevných štětin a bílé vaty.
Květy
18 - 23 mm dlouhé a 10 mm široké, červené.
Plod
kyjovitý až válcovitý, 15 - 28 mm dlouhý a 6 - 12 mm široký, růžově červený.
Semena
kulovitá, asi 1,1 mm velká s černou bradavičnatou testou.

 

Variety
Poslední návrhy N. P. Taylora člení M. bellavistensis následně:
subsp. bellavistensis, typový poddruh vyskytující se v severním Peru u Jaén, Púcara, Bagua, Chamaya a jinde v provincii Amazonas,
subsp. onychacanthus (Ritter) N. P. Taylor, Bradleya, 9: 66, 1991, roste jižněji v údolí Rio Maraňon mezi městy Balsas a Celendín a v jejich okolí v provincii Cajamarca.
K subsp. onychacanthus (Melocactus onychacanthus) navrhl F. Ritter variety:
- var. albescens Ritt., s čistě bílými trny rostoucí u Sitacocha, provincie Cajamarca,
- var. conicus Ritt. s kuželovitým, úzkým štíhlým stonkem a růžovými trny, rostoucí nejjižněji z celého komplexu u Aricapampa. v provincii La Libertad.
Navrženo bylo ovšem mnohem více jmen, např. pro populace rostoucí na oddělených a často stovky kilometrů vzdálených nalezištích. Jsou to např. M. pygmaeus, původem u Nazareth (Amazonas), M. seminudus od města Florida (Amazonas), M. equatorialis od La Loja (Ekvádor). Vyskytují se na poměrně nevysokých pohořích, oddělených od And nížinným tropickým pralesem. Melokaktusy tam obývají zajímavé biotopy na vypreparovaných holých skalních útesech a srázech. Podnebí je v těchto oblastech velmi teplé, po celý rok se teplota pohybuje okolo 30 °C a dešťové srážky jsou pravidelné a vydatné. Dodnes byly tyto populace málo studovány a ve sbírkách je najdeme jen zcela výjimečně. Nepochybně je však lze považovat za odlišné taxony (variety či formy), které čekají na svoje zhodnocení.

 

Výskyt
Melocactus bellavistensis se svými podřízenými taxony je rozšířen v severovýchodním Peru v provincii Amazonas, v povodí Rio Maraňon. Areál je dlouhý asi tisíc kilometrů, M. bellavistensis se však vyskytuje v roztroušených populacích navzájem od sebe oddělených. Tato oblast leží na východní straně And, podnebí je zde velmi teplé, tropické, s nepravidelnými, ale vydatnými srážkami. M. bellavistensis roste na skalách v puklinách a na skalních lavicích, kde je zajištěn rychlý odtok srážkové vody, najdeme jej také na štěrkových drolících se svazích. Teplotní minima neklesají pod 25 °C. Společně rostou suchu odolné vranečky (Selaginella) a druhy rodů Amaryllis, Espostoa, Jatropha, Puya, Rauhia, Thrixanthocereus aj.

 

Pěstování
V přírodě je M. bellavistensis přizpůsoben tropickému podnebí. Teplota v údolí Maraňonu neklesá pod 22 °C, na některých nalezištích se celoročně pohybuje mezi 25 - 35 °C. Po celý rok je také dostatek slunečního záření a nedostatek vláhy rozhodně nehrozí. Melokaktusy vyhledávají sušší místa v terénu, kde je vody spíše méně. Z toho vyplývá, že mají poněkud odlišné nároky než kaktusy, které u nás ponejvíce pěstujeme ve sbírkách. Proto také najdeme M. bellavistensis u nás ve sbírkách jen velmi vzácně. Typické populace M. bellavistensis ze severu Peru dorůstají větších rozměrů a dospívají až po mnoha letech (10 a více). Jejich kultura je tedy dlouhodobá a je možné říci, že čím jsou rostliny starší, tím jsou citlivější (choulostivější) a většina semenáčů, které v mládí poměrně dobře prospívají, postupně hyne už před dosažením dospělosti. Hodnotíme-li celou skupinu, je snad možné říci, že nejobtížněji se pěstují populace z nejteplejších oblastí, které jsou sice menší (na rozdíl od typového taxonu M. bellavistensis) a rychleji dospívají, ale kde jediné pochybení má za následek úhyn. Jedná se zejména o M. equatorialis, M. seminudus a M. pygmaeus, které jsou nejchoulostivější. O trochu více tolerantní je subsp. onychacanthus. Z vlastních zkušeností doporučuji roubovat semenáče na trvalé dřevnatějící podnože a nespěchat s přírůstkem. Tvrdé, otužilé rostliny, vystavené během růstové sezóny plnému slunci a občasnému přísušku, jsou nejlepší zárukou úspěchu. Zimujeme však vždy opatrně, na teplém a světlém místě, nejnižší teplota by neměla klesat pod 15 °C.

 

Poznámky
Melokaktusy z východních sklonů Cordillera de los Andes v Peru představují výraznou skupinu, která roste v izolované oblasti, oddělena od jiných populací rodu Melocactus. Od pobřežních (pacifických) populací M. peruvianus jsou izolovány vysokou hradbou And, která je pro tyto kaktusy nepřekonatelná. Dobře je to patrné na severu, kde u Buenos Aires, vystupuje M. peruvianus (forma známá jako M. unguispinus) až do 1300 m n. m. Hradba hor a průsmyk 3000 m n. m. však brání proniknutí dále na východ. Za průsmykem začínají východoandská údolí a tam již ve výšce asi 1500 m n. m. u Huancabamba můžeme najít M. bellavistensis. Vzdušnou čarou jsou oba druhy od sebe vzdáleny jen asi 70 km. Podobně je tomu jižněji u Olmos, kde je průsmyk jen ve výšce 2200 m n. m. (nejnižší průsmyk v Andách) a jen asi 60 km na východ u Pucara roste M. bellavistensis. Přesto je průsmyk pro kaktusy nepřekonatelnou překážkou - díky silnému proudění vzduchu se zde sráží obrovské množství vodních par a z mraků prší tak intenzivně, že mokrý mlžný horský les kaktusy nepropustí. Severním směrem je areál s M. bellavistensis omezen pralesy jižní Kolumbie a podobně je tomu i směrem na východ, kde v Brazílii nekonečné pralesy povodí Amazonky izolují melokaktusy od východobrazilských druhů. Údolí řeky Maraňon je tedy ze všech stran obklopeno pro kaktusy nepříhodnými krajinami, které dostatečně izolují M. bellavistensis od ostatních druhů.

 

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 3: 2062 - 2068, 1960
Krainz H., Die Kakteen, 9: 50 - 51, 1972
Rauh W. et Backeberg C. in Rauh W., Beitrag zur Kenntnis der peruanischen
Kakteenvegetation, Heidelberg, p. 533, 1958
Ritter F, Kakteen in Südamerika, 3: 1310 - 1312, 1980
Říha J., Naše cesty po Peru, Kaktusy 82, 18: 40, 1982
Taylor N. P., The genus Melocactus (Cactaceae) in Central and South America, Bradleya, 9: 1-80, 1991

 

Autoři
Text J. Říha. Snímek pořídil L. Kunte, v blízkosti vesnice La Vega, v jižním Equádoru.


Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím devet a osm