Název
TURBINICARPUS HORRIPILUS (Lem.) John et Říha
 

Taxon
Turbinicarpus horripilus (Lemaire) John et Říha, Kaktusy, 19: 22, 1983
Mammillaria horripila Lem., Cact. Aliq. Nov., 7, 1838
Echinocactus horripilus (Lem.) Lem., Cact. Gen. Nov. Sp., p. 91, 1839
Neolloydia horripila (Lem.) Br. et R., The Cactaceae, 4: 16, 1923
Gymnocactus horripilus (Lem.) Backeb., Cact. Succ. J. (US), 23: 151, 1951
Echinocactus horripilus (Lem.) Lem. var. longispinus Monv. ex Labouret, Monogr. Cact., p. 265, 1853
Thelocactus goldii Bravo Hollis., Anal. Inst. Biol. Univ. Méx., 26: 23, 1955
Thelocactus horripilus (Lemaire) Kladiwa in Krainz, Die Kakteen, C.VIIIb, 1970
Charles Lemaire použil pro pojmenování druhu epiteton horripilus, tedy hrozivě zarostlý, se strnulými vlasy. Chtěl tím zřejmě zdůraznit tenké a tuhé otrnění tohoto kaktusu.

 

Popis
Tělo
stonek zpočátku jednotlivý, později často trsovitý, kulovitý až protáhlý, modrozelený, olivově zelený až žlutozelený s bílou až žlutou vlnou na mírně propadlém temeni; žebra rozložená do výrazných kuželovitých hladkých bradavek 7-9 mm dlouhých, 5-7 mm širokých; areoly eliptické, okolo 5 mm velké, zpočátku vlnaté, později holé. Okrajových trnů 9-12(-14), dlouhé 10-15 mm, bílé nebo nažloutlé s tmavější špicí, přímé, jehlovité, tuhé, mírně odstávající, paprskovité; středový trn obvykle jeden, delší než okrajové, 12-18 mm dlouhý, bílý až hnědý s tmavší špicí, vztyčený, přímý, tuhý.
Květ
25-35 mm široký, vnější okvětní lístky červené až světle purpurové s tmavším středním proužkem, vnitřní okvětní lístky purpurové, někdy s bělavým jícnem, nitky bílé, prašníky žluté, bliznových laloků 5-6, bílých.
Plod
holý, žlutohnědý, kyjovitý, 4-6 mm velký.
Semena
1,2-1,7 mm velká, černá.

 

Variety
T.horripilus je typickou a nezaměnitelnou rostlinou. Variabilita se projevuje v barvě těla od modrozelené až po žlutozelenou a v barvě a délce trnů, které mohou být bílé, žluté až hnědavé. Nejefektnější kombinací je modrozelené tělo, pokryté bílými trny. V literatuře je též zmiňována trsovitá drobná forma, s tělem ne větším než 40 mm.

 

Výskyt
Autor původního popisu Ch.Lemaire nevěděl odkud tento kaktus pochází. Teprve začátkem dvacátého století bylo zjištěno, že druh se vyskytuje v mexickém státě Hidalgo. Postupně byla blíže vymezena i oblast výskytu, ohraničená přibližně městy Zimapan, Metztitlan a Ixmiquilpan (včetně nejznámější lokality v Barranca de Metztitlan). Rostliny vyhledávají skalnaté vápencovité terasy v nadmořské výšce okolo 1500 metrů. Výskyt v přírodě je četný, rostliny vytvářejí mnohohlavé trsy.
Neotypem je vzorek, uložený E.F.Andersonem, sbíraný 1 kilometr jižně od Metztitlanu.

 

Pěstování
T.horripilus není problémovým kaktusem a přesto je kupodivu ve sbírkách málo zastoupen. Pravokořenné pěstování nečiní při dodržení základních zásad (propustný substrát, střídavý zálivkový režim) žádné problémy. Na jaře je třeba rostliny více přistínit, jsou náchylné na popálení. Květy se objevují v několika sériích téměř celé léto. Podle pozorování F.Hájka (viz literatura) jsou rostliny na nalezišti často obklopeny vrstvou lišejníků, z čehož lze usuzovat na mírnou vlhkomilnost. Při manipulaci s rostlinami je třeba jisté opatrnosti - tuhé trny včetně plstnaté areoly lze velmi lehce odlomit!

 

Poznámky
Datum popisu napovídá, že jde o jeden z nejdéle známých mexických kaktusů, ale jeho přesné zdokumentování bylo provedeno podstatně později. První známé vyobrazení uveřejnil K.Schumann v roce 1900. Přesto, nebo snad právě proto, že jde o tak známý kaktus, vyskytlo se v jeho novodobé historii několik peripetií. Zajímavým, ale málo pochopitelným krokem byl jeho opětovný (a samozřejmě nadbytečný) popis pod jménem Thelocactus goldii, který uveřejnila v roce 1955 H.Bravo Hollis.
Taxon cestoval několika rody, nejdéle zakotvil pod nejméně vhodným jménem Gymnocactus horripilus. Příslušníci od počátku pochybného rodu Gymnocactus Backeb. byli postupně přeřazeni do nejméně tří dalších rodů a ohraničená skupina (G.knuthianus, G.horripilus, G.viereckii, G.gielsdorfianus, G.saueri) byla díky znakům, shodným se znaky příslušníků rodu Turbinicarpus v širším pojetí (typ stonku, charakter a stavba květu, plodu a semen) převedena do tohoto rodu. Příznivce nejširšího rodového pojetí lze odkázat na práci E.F.Andersona z roku 1986, ve kterém je tento taxon zařazen spolu s ostatními turbinikarpusy a gymnokaktusy do rodu Neolloydia.

 

Literatura
Anonymus., V tieni Iztaccihuatlu II., Cactaceae etc., 2: 34-39, 1992
Anderson E.F., A revision of the genus Neolloydia Br. et R., (Cactaceae), Bradleya, 4: 1-28, 1986
Chvastek J., Okouzlující Metztitlan, Kaktusy, 29: 45-48, 1993
Hájek F., Mexické zápisky, Mineral de Monte, Kaktusy 78, 14: 13-18, 1978
H.Bravo-Hollis a H.Sánchez-Mejorada, Las Cactáceas de México, p. 189-190, 1991
John V., Rod Gymnocactus Backeb., Kaktusy 73, 9: 3-7, 1973
John V., Říha J., Formální převedení některých zástupců rodu Gymnocactus Backeb. do rodu
Turbinicarpus (Backeb.) Buxb et Backeb., Kaktusy, 29: 45-48, 1993
Lux A., Staník R., O Gymnocactusoch, Kaktusy, 30: 134-137, 1994
Meyrán J., Rokle Metztitlan. Kaktusářský sborník 1922-1962, Praha 1962
Pechánek J., Rod Gymnocactus Backeb., Kaktusy 66, 2: 132-134, 1966

 

Autoři
Text: V.Šedivý.
Foto: J.Bušek.


Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím osm a dve