Název
TURBINICARPUS GIELSDORFIANUS (Werd.) John et Říha
 

Taxon
Turbinicarpus gielsdorfianus (Werdermann) John et Říha, Kaktusy, 19: 22, 1983
Echinocactus gielsdorfianus Werdermann, Monatsschrift Deutsch. Kakt. Ges., p. 215-216, 1929
Neolloydia gielsdorfianus (Werd.) Knuth in Backeb. et Knuth, Kaktus-ABC, p. 366, 1935
Thelocactus gielsdorfianus (Werd.) Borg, Cacti, p. 284, 1937
Gymnocactus gielsdorfianus (Werd.) Backeb., Cact. Succ. J. (US), 23: 151, 1935

 

Popis
Tělo
stonek v mládí jednotlivý, ve stáří odnožující, kulovitý až krátce válcovitý, 50-70 mm vysoký, 40-55 mm široký, modro, šedo až žlutozelený, temeno s bělavou vlnou; bradavky nerovnoměrně kuželovité, 6-10 mm dlouhé, 3-5 mm široké a 3-5 mm vysoké; areoly 2-4 mm velké, s bělavou, ve stáří mizející vlnou. Okrajových trnů 6-8, až 20 mm dlouhých, u báze bílých, směrem ke špici tmavnoucích, ve stáří šednoucích, přímých, jehlovitých; středové trny chybí, někdy se objevuje jediný, stejné délky a charakteru jako okrajové trny.
Květ
15-20 mm dlouhý, 15-20 mm široký, vnější okvětní lístky žlutavě krémové s červenohnědým středním proužkem, vnitřní okvětní lístky bílé až slonovinovitě nažloutlé. Prašníky bílé, tyčinky chromově žluté, blizna bílá.
Plod
světle zelený, protáhle kulovitý, až 6 mm dlouhý, až 4 mm široký, zasychavý.
Semena
matně černá, bradavičnatá, až 1,4 mm dlouhá, 0,7 mm široká.

 

Variety
Žádné vnitrodruhové taxony nebyly popsány, proměnlivost tohoto morfologicky homogenního druhu je nepatrná.

 

Výskyt
Prof. Werdermann uvedl v popisu výskyt v okolí Jaumave, Tamaulipas, Mexiko, později však tento údaj opravil (Monatsschrift DKG, 260, 1929) na základě informací od nálezce rostlin Vierecka na "okolí Cerritos, San Luis Potosí, Mexiko". Tato informace je však podle současných znalostí nesprávná, protože rostliny byly nedávno po usilovném hledání nalezeny asi 50 km východněji, poblíž Las Tablas, v mexickém státě San Luis Potosí.

 

Pěstování
T.gielsdorfianus stejně jako ostatní "nenápadné gymnokaktusy" je zejména u mladší generace kaktusářů málo známým kaktusem. Je zajímavou skutečností, že se v evropských sbírkách udržel nepřetržitě po celou dobu své botanické existence, přestože sem byl importován prakticky jen ve dvou vlnách - na přelomu dvacátých a třicátých let a pak až v padesátých letech. Jeho kultivace není obtížná, pravokořenné pěstování je při téměř miniaturním vzrůstu skoro nutností a není v dostatečně propustném substrátu a při zachování základních zásad zavlažování obtížné. Semenáčky rostou poměrně rychle a kvetou už ve velikosti vlašského ořechu. Rostliny nasazují na květ v pozdním létě a na podzim, drobné kvítky se jen obtížně prodírají mezi trny na temeni. S ohledem na vyšší vlhkost v tomto období je třeba zachovat jistou opatrnost stejně jako u rodu Ariocarpus, který kvete ve stejném období. Kategorická varování o častých úhynech právě v tomto období, uváděná ve starších příručkách, však nejsou na místě.
Foto: V.Jirásek.

 

Poznámky
T.gielsdorfianus je dalším z bývalých gymnokaktusů, zařazených do rodu Turbinicarpus, protože vykazuje charakteristické znaky tohoto rodu (typ stonku, stavba květu, plodu a semen, charakter otrnění atd.). Ještě širší pojetí rodů čeledi Cactaceae dokumentuje pak jedna z posledních prací E.F.Andersona, který do rodu Neolloydia zahrnuje i taxony, které byly dosud řazeny do rodů Turbinicarpus a Gymnocactus.

 

Literatura
Anderson E.F., A study of Thelocactus (Cactaceae), Cact. Succ. J. (US), 50: 216-224, 1978
Anderson E.F., A revision of the genus Neolloydia Br. et R. (Cactaceae), Bradleya, 4: 1-28, 1986
Backeberg C., Die Cactaceae, 5: 2857-2858, 1961
Fitz-Maurice W.A., Field notes, Cact. Succ. J. (US), 59: 247-249, 1986
John V., Říha J., Formální převedení některých zástupců rodu Gymnocactus do rodu Turbinicarpus, Kaktusy 81, 17: 15-18, 1981
John V., Říha J., Validizace některých taxonů rodu Turbinicarpus, Kaktusy 83, 19: 22, 1983
Pechánek J., Rod Gymnocactus, Kaktusy 66, 2: 132-137, 1966

 

Autoři
Foto: V.Jirásek.
Text: V.Šedivý.


Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím devet a sedm