Název
ECHINOMASTUS INTERTEXTUS (Engelm.) Br. et R. var. INTERTEXTUS
 

Taxon
Echinomastus intertextus (Engelmann) Britton et Rose, The Cactaceae, 3 : 149, 1922
Echinomastus intertextus Engelmann, Proc. Amer. Acad. 3 : 277, 1856
Thelocactus intertextus (Engelm.) W.T.Marshall ex Kelsey et Dayton, Stand. Pl. Names ed 2., 78, 1942
Neolloydia intertexta (Engelm.) L.Benson, Cact. Succ. J. (US) 41 : 233, 11969
Sclerocactus intertextus (Engelm.) N.P.Taylor, Bradleya, 5 : 94, 1987
Latinské jméno intertextus značí utkaný, propletený, vetkaný, protkaný - týká se charakteru otrnění.

 

Popis
Tělo
jednotlivé, nejčastěji kulovité nebo válcovité, 50-150 mm dlouhé, a 40-75 mm v průměru. Žeber nejčastěji 13, asi 6-9 mm vysokých, areol 2,2 mm v průměru. Trny zcela pokrývají a zahalují tělo. Středové trny růžové nebo nejčastěji šedavé s načervenalou špičkou, obvykle 4; horní tři trčí směrem nahoru, spodní je pravoúhle odstálý od těla; délka středových trnů 10-40 mm (nejčastěji 15-20 mm); okrajových trnů 13-25, přitisklých, lehce zakřivených, 9-15 (20 mm) dlouhých, na bázi poněkud ztlustlých; trny žlutavé, směrem nahoru mohou být purpurově hnědé až černě naběhlé.
Květy
25-30 mm v průměru, 20-30 mm dlouhé; dolní lístky okvětní se širokým purpurově hnědým středním pruhem a bledě růžovým nebo bílým okrajem, horní okvětní lístky kopisťovitě obkopinaté, 12-20 mm dlouhé a 4,5 mm široké, na vrcholu tupé či zašpičatělé až hrotnaté, na okraji blanitě lemované a obvykle drobně zoubkované; barva okvětních lístků nejčastěji růžová, ale i krémová, bílá nebo bledožlutá; nitky tyčinek žlutavé, 4,5-6 mm dlouhé; prašníky bledožluté, eliptické, asi 1 mm dlouhé; čnělka bledě žlutozelená, asi 12 mm dlouhá; červená blizna je 8-10laločná, laloky asi 1 mm dlouhé; květní lůžko za květu asi 3 mm dlouhé, s nemnoha šupinami.
Plod
zelený, v plné zralosti hnědavý, 12 mm dlouhý a 6 mm široký, s vytrvávajícím suchým okvětím.
Semena
černá, drobně pravidelně síťovitě bradavičnatá, vykrojeně eliptická, 1,5 mm dlouhá.

 

Variety
E.intertextus je druh velmi variabilním co do barvy květů i charakteru otrnění. Zatímco u výše popsané var.intertextus jsou trny obecně kratší, okrajové trny spíše přitisklé, s velmi krátkým a silným středovým trnem.
var.dasyacanthus se vyznačuje "divočejším" otrněním, daným odstávajícími trny. Řada pěstitelů se specializuje na sbírání rostlin různých proveniencí druhu. I na jedné lokalitě můžeme najít celou škálu forem.

 

Výskyt
Tento druh byl původně popsán z jihozápadního Texasu (El Paso, Brewster Col), ale lze jej najít i v Arizoně a Novém Mexiku (od Luna Valencia Co. do Bernalillo a Dona Ann C.), v Mexiku v přilehlém státě Chihuahua, Sonora a Coahuila.
Nejčastěji je nalézán na vápencových kopcích a pohořích pouštního charakteru ve výšce 900-1500 m nad mořem. Můžeme jej najít ve smíšených porostech na štěrkovitohlinitých podkladech či skalách ve společnosti trav a drobných křovin na značně exponovaných stanovištích. Sbíral jsem jej v Big Bend National Park na několika místech, zpravidla v balvaništích ve světlém dubo-jalovcovém lese. Z nezajímavějších forem vyniká zvláště
JJH 8785 - robustní rostliny o průměru asi 150 mm, se sytě růžovými trny, silnými a přitisklými, a s květy tmavorůžovými. Drobná žlutokvětá forma (
JJH 8786) s poněkud odtáhlými tmavohnědými trny rostly výhradně na exponovaných skalkách, v úzkých spárách téměř bez substrátu.

 

Pěstování
Obecně jsou Echinomastusy považovány za obtížné druhy v kultuře. Protože jsou navíc ještě poměrně vzácné, mají pěstitelé snahu je roubovat ihned po vyklíčení. V první fázi to bývá většinou Pereskiopsis spathulata, z níž lze buď odebírat rouby nebo nechat roub narůst a později jej zpravokořenit se špalíčkem podnože. Nejčastěji je však ve sbírkách vidíme na Eriocereus jusbertii či Myrtillocactus geometrizans, na nichž však příliš narůstají. Lepší je hybridní echinopsis anebo Trichocereus pasacana, které roubu zachovávají přirozenější habitus. Za nejlepší podnože považuji Echinocereus chloranthus a Lobivia ferox, na nichž E.intertextus snese bez problémů mráz do -10 stup. C. Celkem uspokojivě roste i na zimovzdorných opunciích (O.phaecantha, O.basilaris v.aurea, O.fragilis, O.rhodantha a dalších), které většinou mají tu vlastnost, že ve vyšším stáří roubu postupně odumřou, přičemž roub většinou vytvoří vlastní kořeny. Nejpřirozenější je roubovance zpětně zpravokořenit. Koření celkem ochotně a nejsou zdaleka tak náchylné k hnilobám, jako pravokořenné semenáče.

 

Poznámky
Echinomastusy mají podobný růstový cyklus jako mnozí zástupci rodu Pediocactus. Převážnou část letního období stagnují, na podzim se probudí a do příchodu mrazů rostou, přičemž úplně nezarazí vzrůst ani v zimě. Maximum růstu je v časném jaru. To se ovšem vztahuje na pravokořenné rostliny, nikoliv na kulturní roubovance, u nichž je vegetační cyklus závislý na růstu podnože.

 

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 5 : 2831, 1961
Benson L., The Cacti of the United States and Canada, p. 789, 1982
Britton N.L. et Rose J.N., The Cactaceae, 3 : 149, 1922
Cullmann W., Götz E., Gröner G., The Encyclopedia of Cacti, p. 240, 1986
Fletcher R., et al., A handbook of rate and endemic plants of New Mexico, p. 114, 1984
Haage W., Kakteen von A bis Z, p. 167, 1986
Weniger D., Cacti of Texas, p. 126, 1984

 

Autoři
Text a foto: Josef Halda.
Rostlina pochází ze sbírky Miroslava Hájka.


Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím jedna a sest