Název
SULCOREBUTIA TOROTORENSIS (Cárd.) Brandt
 

Taxon
Sulcorebutia torotorensis (Cárdenas) Brandt, Frankf. Kakteenfr., 3: 9, 1976
Weingartia torotorensis Cárd., Cact. and Succ. J. (US), 43: 243, 1971
Cinnabarinea torotorensis (Cárd.) Ritter, Kakteen in Südamer., 2: 637, 1980
Jméno druhu je odvozeno od oblasti výskytu, kterou je okolí města Torotoro v Bolívii.

 

Popis
Stonek polokulovitý, většinou jednotlivý, jen u některých klonů vznikají na nejspodnějších areolách drobounké odnože, které hned vytvářejí vlastní kořeny, zpočátku narůstají velmi pomalu, ale později vytvářejí velké skupiny, samostatné stonky až 100 mm vysoké a 150 mm široké, se sníženým temenem a malým řepovitým kořenem, přecházejícím do několika pevných, tenkých kořenových provazců; pokožka svěže zelená. Žeber až 25, rozložená do výrazných sekerovitých hrbolů, 4-6 mm vysokých, na bázi 4-5 mm širokých; areoly oválné až podlouhlé, 6-8 mm dlouhé, asi 3 mm široké, s šedou až bílou vlnou. Trnů 10-20, roztažené, odstávající a píchavé, sotva rozlišitelné na okrajové a středové, jehlovité, 5-25 mm dlouhé, nažloutlé s hnědou patou, poněkud drsné, na bázi jen málo zesílené.
Květy
Poupata nahnědlá, z areol v blízkosti temene až ve středu těla, někdy v několika prstencích; květy dosti malé, 25-30 dlouhé, 20-25 mm široké, nevonné nebo slabě zatuchle vonící; vnější okvětní plátky vně nahnědlé, uvnitř červené nebo fialové, vnitřní okvětní plátky fialové, purpurově červené, červené nebo oranžově červené se žlutou bází; nitky bělavé nebo slabě růžové; čnělka nazelenalá, nahoře světlejší, s 5-6 bílými až lehce nažloutlými rameny blizny.
Plod
kulovitý, 5-6 mm široký, nazelenalý až načervenalý, se stejně zbarvenými přiléhajícími šupinami. U některých klonů se v paždí nejspodnějších šupin vyskytuje několik bílých vlásků, u jiných rostlin jsou všechna paždí šupin zcela nahá.
Semena
1,3-1,5 mm dlouhá a 1-1,2 mm široká, hnědočerná, jemně hrbolatá, potažená blankou arilu.

 

Variety
Variety ani formy nebyly popsány, ale v řadě znaků druh vykazuje mnohé odchylky nejen mezi rostlinami z různými míst nálezů, ale i uvnitř těchto sběrů. S. torotorensis byla popsána podle sběru Cárd. 6328. Jako S. torotorensis byly označeny rovněž sběry Köhr. 07, L 327, WR 464b, HS 139, 139a, KK 1593, z novější doby pak ještě KA 212, IF 17, RH 1680, 1682, 1684, 1686, HJ 811, JK 325, 484, jako R. torotorensis fa. sběry IF 18, JK 485 a HS 272.
Nejnápadnější rozdíly mezi některými rostlinami vyplývají z již zmíněného vytváření odnoží u některých klonů, které vede k výrazně odlišnému celkovému vzhledu. Ve značné míře kolísá rovněž vybarvení okvětních plátků, a tím i celkové zbarvení květů, kde může v základní červené převládat fialová nebo purpurová, ale i oranžová až žlutá, rozdíly existují i ve velikosti květů. Rozdíly ve tvaru žeber a otrnění jsou méně výrazné a častěji jsou spíše důsledkem kultury. Z hlediska postavení tohoto druhu jsou naopak významné rozdíly týkající se místa vzniku květů a některé znaky květu a plodu.

 

Výskyt
Sulcorebutia torotorensis pochází od Torotoro (Bolívie, departament Potosí, provincie Bilbao a Charcas), jako místo typového sběru M. Cárdenase (Cárd. 6328) bylo uvedeno provincie Bilbao, blízko Torotoro, v nadmořské výšce 2000 m, u dalších výše zmíněných nálezů bylo jako místo nálezu všeobecně uváděno Torotoro a vyšší nadmořská výška (2800-3300 m), pouze u sběru L 327 nalezneme údaj "jižně od Mina Asientos, 2600 m". Podle informací v publikaci Augustina et al. (2000) roste druh na travnatých loukách.

 

Pěstování
Sulcorebutia torotorensis není pěstitelsky právě nejjednodušší druh. Rostliny přirůstají jen velmi zvolna a květuschopnosti dosahují až ve vyšším stáří, po dosažení velikosti 5-6 cm. Semena se v nabídkách vyskytují jen vzácně a rovněž vegetativní rozmnožování, zejména u klonů, které netvoří odnože, je obtížné. Podmínky pro úspěšné pěstování jsou podobné jako u mnoha weingarcií, dostatek světla a čerstvého vzduchu v době vegetace s nárazovou zálivkou, lépe vždy až po předešlém vyschnutí substrátu a teplota při zimování raději o něco vyšší než u běžných sulkorebucií, 10-12 oC.

 

Poznámky
Druh platně přeřadil do rodu Sulcorebutia již roku 1976 F. H. Brandt v časopisu Frankfurter Kakteenfreund, tato publikace zůstala po určitou dobu málo známou a kombinace byla publikována znovu roku 1981 (Brederoo et Donald Kakt. und and. Sukk., 32: 273 1981). Jako autor jména Sulcorebutia torotorensis musí být tedy správně uváděn Brandt 1976.
S. torotorensis je určitým způsobem dost zvláštní druh, některými znaky naznačuje do jisté míry přechodné postavení. Není příliš překvapivé, že byl původně popsán jako Weingartia. Pro toto zařazení hovoří zejména způsob nasazování poupat, která se často objevují i ve více prstencích poměrně blízko temene. Existují však ale i rostliny, které alespoň v mládí vytvářejí květy z hlubších areol při bázi těla. Také poměrně malá velikost květů a jejich tvar připomínají květy weingarcií, ale u některých rostlin můžeme pozorovat i větší květy. Dalším znakem, kterým připomíná weingarcie, je tvar plodu. Ten většinou i ve zralosti po vyschnutí zůstává celistvý a nepraská. Naproti tomu zřetelně pro přiřazení k rodu Sulcorebutia hovoří bílé vlásky, které se vyskytují v paždí nejspodnějších šupin na květním lůžku, i když u některých rostlin jsou paždí zcela holá.
Problémy se zařazením tohoto druhu, stejně jako podobného druhu S. purpurea, se F. Ritter pokusil vyřešit jejich přiřazením do jím ustaveného rodu Cinnabarinea, který podle dávného návrhu A.V. Friče vytvořil pro příbuzenský okruh lobivií kolem L. cinnabarina. Jinými autory však tento rod nebyl uznáván.
Poznámky autora fotografie :
Fotografovaná rostlina pochází ze sběrů Koehres 07 , rostliny kvetou převážně fialově růžovou barvou, v některých případech s bílým středem. Rostliny s údajným původem od Roberto Vasqueze kvetou naproti tomu cihlově červeně, až oranžově červeně, prozatím neodnožují a rostou krátce sloupkovitě.
V roce 2004 jsme navštívili Torotoro, které bylo v roce 2001 vyhlášeno národním parkem o rozloze více než 16000 ha. Sulcorebutia torotorensis jsme nalezli v těsné blízkosti městečka, na lokalitě s četnými otisky dinosauřích stop. Rostliny nekvetly a starší jedinci vytvářeli skupiny hlav.
Poznámky L. Horáček: V roce 2004 jsme v těsné blízkosti malebného městečka Torotoro měli možnost navštívit také lokality S torotorensis. Na kolmých stěnách přímo nad vesnicí jsme nalezli zajímavou populaci. Rostliny vyhledávaly skalní kapsy s množstvím humusu, bez ostatní vegetace. Několik kilometrů dále na jih od Torotoro jsme našli populaci S. cuprea, která rostla ve spodních partiích svahu, částečně ve stínu. Na stejném místě, jen o několik výškových metrů nad nimi, se opět vyskytovaly rostliny S torotorensis.

 

Literatura
Anderson E. F., The cactus family, p. 604-605, 2001
Augustin K., Gertel W. et Hentzschel G., Sulcorebutia, Kakteenzwerge der bolivianischen Anden, p. 150, 2000
Backeberg C. etHaage W., Das Kakteenlexikon, p. 510, 1977
Brederoo A. J. et Donald J. D., Blütenuntersuchungen bei Weingartia und Sulcorebutia, Kakt. und and. Sukk., 32: 270, 1981
Pilbeam J., Sulcorebutia and Weingartia, p. 89, 129, 1985

 

Autoři
Text Otakar Šída.
Foto a sbírka Václav Šeda.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím pet a ctyri