Název
ERIOCEREUS TEPHRACANTHUS (Lab.) Riccob.
 

Taxon
Eriocereus tephracanthus (Labouret) Riccobono, Boll. Ort. Bot. Palermo, 8: 244, 1909
Cereus tephracanthus Lab., Rev. Hort., 4: 4, 1855
Roseocereus tephracanthus (Lab.) Backeb., Jahrb. Deutsch. Kakt.-Ges., 2: 30, 1942
Trichocereus tephracanthus (Lab.) Borg, Cacti, p. 179, 1951
Jméno rostliny bylo odvozeno od charakteru otrnění, znamená "s popelavě šedými trny". Jedná se ale zcela zřejmě o trny na starších částech stonku, které jsou oproti trnům na mladších částech stonku popelavě šedé.

 

Popis
Rostlina keřovitá, odnožující i větvící se, stonek válcovitý, většinou okolo 3 m dlouhý, zprvu vzpřímený, později poléhavý, osmižeberný, až 60 mm široký, pokožka svěže až tmavě zelená, žebra přímá, nízká, oblá, hrbolatá, pod areolami ztlustlá, areoly vpadlé, kruhovité, s bělavou až šedou plstí. Okrajových trnů 4-7, až 20 mm dlouhé, jehlovité přímé, žlutavě bílé, s hnědým hrotem; středový trn 1, silnější a delší, hnědavý, s tmavším hrotem.
Květy
noční (zůstávají otevřené další den), až 220 mm dlouhé a až 120 mm široké, vonné; květní lůžko a trubka porostlé šupinami a areolami s krátkými bílými trny a bílými chlupy; vnější okvětní lístky kopinaté, zelenavě růžové, se ztlustlým středovým žebrem; vnitřní okvětní lístky jazykovité, až 30 mm široké, na okrajích zvlněné, bílé, s nazelenalým podélným středovým pruhem; nitky tyčinek bílé; bliznové laloky žluté.
Plod
lahvovitý až kulovitý, s přetrvávajícím zbytkem okvětí, asi 35-45 mm dlouhý, s bílými chlupy a hnědými šupinami, oplodí hnědavé.
Semena
kapkovitého tvaru asi 2,2 mm dlouhá, s černou lesklou testou.

 

Variety
Variabilita známých rostlin není velká, zbarvení trnů kolísá od červené, žlutavé až načernalé barvy. Přesto byl před mnoha lety navržen taxon Trichocereus tephracanthus var. boliviensis [bolivianus] Web., údajně s žlutými trny. Jiné diferenční znaky uvedeny nebyly.

 

Výskyt
Eriocereus tephracanthus se vyskytuje poměrně hojně ve střední Bolívii, v provinciích Chuquisaca a Cochabamba, v nadmořských výškách asi 2000-3000 m n.m. Roste na skalnatých podkladech, útesech větrajících druhotných hornin, na plotnách a příkrých srázech, také v nánosech jílovitých naplavenin, v řídkých opadavých lesích akácií a jiných suchomilných dřevin.

 

Pěstování
Jedná se o snadno pěstovatelný kaktus, roční přírůstky stonků mohou být v optimálních (luxuriantních) podmínkách i desítky centimetrů. Proto byl tenko kaktus zkoušen jako podnož pro roubování. Bohužel je zde problémem s afinitou k roubu, tj. ochota srůst s některými rouby je velmi nízká, takže E. tephracanthus nelze považovat za dobrou univerzální podnož. Přesto znám rostliny na této podnoži naroubované, které i po mnoha desetiletích velmi dobře prosperují. Pokud se roubování podaří, podnož rychle zdřevnatí a doslova se přemění v kůlovitý kořen vyživující roub na neomezenou dobu. Zkušení pěstitelé doporučují tuto podnož pro jihoamerické kaktusy.
K pěstování lze použít mnoho typů substrátů, nejlépe vyhovují humusem a živinami bohaté směsi, s úspěchem byl použit hnojový kompost, pamatuji se, že staří praktičtí zahradníci jej vysazovali na hromadu čerstvých kravinců (ty však dneska sotva koupíte), a po celé léto pak rostliny kvetly desítkami nádherných vonných květů, bohužel otevřenými jen na jedinou noc a den.
Množení je snadné řízkováním, při použití stimulátoru pro zakořenění, postačí většinou jen 10-15 dnů pro tvorbu kořenových zárodků. Vegetativní množení je výhodou i pro možnost udržení ochotně kvetoucích klonů. Výsevem semen na druhé straně získáme plastičtější potomstvo, z kterého lze vybrat odolnější, snad i hezčí jedince.
Vzhledem k původu v horských polohách Bolívie, toleruje zimní poklesy teplot i k 5 °C. Z rodu Eriocereus je to zřejmě nejvíce adaptibilní a nejtolerantnější druh. Velmi dobře snáší umístění během léta venku v polostínu.
Foto na přírodním stanovišti Ladislav Horáček

 

Poznámky
Tento kaktus známe spíše pod rodovým jménem Roseocereus a před lety byl hojným druhem našich sbírek. Zařazení do rodu Eriocereus je však, vzhledem ke stavbě květu, plodu i semen, opodstatněné. Dříve byl od rodu Eriocereus oddělován rod Harrisia z oblasti Karibských ostrovů na základě jediného znaku - barvy plodů. Zatímco Eriocereus měl mít plody (oplodí) červené, Harrisia žluté. Jistě je to rozdíl nepatrný a navíc neprokazatelný, protože v obou případech se na zbarvení oplodí podílí stejný typ barviv, betaxanthin, takže jej můžeme považovat za nevýznamný a oba rody, resp. tři, tj. včetně Roseocereus lze považovat za rod jediný, se jménem Eriocereus. Přesto někteří následní autoři jméno Roseocereus pro tento druh používají, zřejmě bez znalosti skutečnosti, že prvotní naleziště tohoto kaktusu leží ve středu státu Bolívie.

 

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 2: 1148-1149, 1959
Borg C., Cacti, p. 179, 1951

 

Autoři
Foto na přírodním stanovišti Ladislav Horáček
Text Jan Říha.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Pavlíček (2015-12-12 22:27:21)
Semena klíčí jen asi rok po uzrání plodu, pak rychle klíčivost klesá
Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím dve a pet