Název
ECHINOCEREUS POLYACANTHUS Engelm.
 

Taxon
Echinocereus polyacathus Engelmann in Wislizenus, Mem. Tour North Mexico, p. 104, 1848
Cereus polyacanthus (Engelm.) Engelm. in A. Gray, Pl. Fendl., Mem. Amer. Acad., 4: 51, 1849
Cereus leeanus Hook., Curtis Bot. Mag., 75: 4417, 1849
Echinocereus leeanaus (Hook.) Lem., Echinocereus - Les Cactées, p. 57, 1868
Echinocereus durangensis Poselger ex Rümpler, Förster Handb. Kakteenk., 799, 1886
Echinocereus durangensis Poselger ex Rümpler, var. nigrispinus Ruempler, Förster´s Hanb. Cacteenk., 2: 799, 1886
Echinocereus durangensis Poselger ex Rümpler, var. rufispinus Ruempler, Förster´s Hanb. Cacteenk., 2: 799, 1886
Echinocereus polyacanthus Engelm. var. longispinus hort. ex Rümpler, Förster Handb. Kakteenk., p. 800, 1886
Echinocereus polyacanthus Engelm. var. nigrispinus hort. ex Rümpler, Förster Handb. Kakteenk., p. 800, 1886
Echinocereus acifer (Otto ex S.- D.) Jacobi var. diversispinus K. Sch., Gesamtbeschreibung Kakteen, p. 287, 1889
Echinocereus acifer (Otto ex S.-D.) Jacobi var. durangensis (Poselg.) K. Sch., Gesamtbeschreibung Kakteen, p. 287, 1889
Echinocereus polyacanthus Engelm. var. longispinus Haage jr., Cacteen-Cultur, 2: 160, 1900
Echinocereus polyacanthus Engelm. var. bergeanus Fobe, var. nigrispinus Fobe et var. rufispinus Fobe, Monatsschr. Kakteenk., 21: 56, 1911
Echinocereus polyacanthus Engelm. var. albispinus Schelle, var. nigrispinus Schelle, var. rufispinus Hort. ex Schelle, Handb. Kakteenk., p. 179, 1926
Echinocereus triglochidiatus Engelm. var. polyacanthus (Engelm.) L. Benson, Proc. Calif. Acad. Sci., ser. 4, 25: 253, 1944
Echinocereus triglochidiatus Engelm. subsp. polyacanthus (Engelm.) U.Guzmán Cactaceae Syst. Init. 16: 17, 2003
Druh dostal jméno, které vystihuje jeho vzhled. Slovo polyacanthus lze přeložit jako mnohotrný.

 

Popis
Rostlina trsovitá, až 0,6 m široká, jednotlivé stonky sloupkovité, až 400 mm dlouhé a 60-100 mm široké, epidermis tmavě zelená, někdy s mírně načervenalým zbarvením. Žebra ostrá, nízká, v počtu 9-13; areoly okrouhlé, zprvu vlnaté, později olysávající. Okrajové trny v počtu 7-12, špinavě bílé, 10-15 mm dlouhé, postranní a dolní delší než horní; středové trny 2-4, žlutavé nebo bledě až tmavě hnědé, později šedočerné, až 80 mm dlouhé.
Květy
Poupata kulovitého tvaru, hnědočervené barvy, s jemným otrněním, květy s delší květní trubkou, symetrické, nálevkovité, cihlově červené až tmavě červené, jícen květu obvykle světlejší, žlutobílé barvy; blizna světle zelená; tyčinky jemně nafialovělé, nitky růžovofialové.
Plod
oválný, 15 × 20-25 mm velký, hnědozelený s načervenalým tónem, nepukavý.
Semena
černá 1,1-1,3 mm dlouhá a 1 mm široká.

 

Variety
Jedná se o velmi variabilní taxon s rozsáhlým areálem. Množství geografických ras, ekomorf, ale i drobných, popsaných i nepopsaných vnitrodruhových taxonů vyžaduje dlouhodobé speciální studium celého okruhu. Nejvíce odlišností se týká otrnění a barvy květů. Prozatím je nutné doporučit u pěstovaných rostlin dobrou evidenci jednotlivých polních čísel či lokalit.

 

Výskyt
Echincoereus polyacanthus je rostlina z vyšších poloh. Vyskytuje se v mexických státech Durango, Chihuahua a okrajově i Coahuila (Sierra Mojada), v oblasti spadající pod souhrnné označení Sierra Madre Occidental, v nadmořských výškách 1700-2300 m. Podkladem je žula nebo pískovce, s mělkou vrstvou hrabanky. Vyhledává skalky nebo obrovité balvany porostlé nízkým mechem, často i v polostínu řídkých borovicových lesů. Druh je uváděn i z USA z jihovýchodní Arizony a z jihozápadní části Nového Mexika. Druh byl poprvé nalezen Wislizeniem v roce 1846, v Cosihuiriachi, v mexickém státu Chihuahua.
Doprovodnou kaktusovou vegetaci tvoří zpravidla jen málo druhů. Na lokalitách se nejčastěji vyskytuje spolu s Mammillaria senilis, vzácněji i M. densispina, M. longiflora, M. theresae, Coryphantha recurvata, C. recurvata subsp. canatlanensis, C. delaetiana, Echinocereus palmeri, E. adustus, a dalšími druhy.

 

Pěstování
Pěstování nečiní potíže ani méně zkušeným pěstitelům. Vítaným doplňkem kultury je čerstvý vzduch a dostatek slunce. Vyžaduje mírně kyselý substrát a chladnější zimování. Na květy si, tak jako u některých jiných druhů rodu Echinocereus, musíme počkat i více než 4 roky po výsevu. Právě květy jsou na rostlinách tou největší ozdobou. Světlé a studené zimování je pro květní indukci zcela zásadní. Přerušení zimní stagnace byť jen krátkou periodou růstu zničí skrytý vývoj květních základů. Semenáčky rostou rychle a spolehlivě.

 

Poznámky
Ačkoli se jedná o jeden z nejstarších druhů rodu, zůstává dodnes jedním z obtížně srozumitelných, díky složitostem při určování jednotlivých taxonů celého okruhu. Od nejbližšího příbuzného druhu E. acifer (často hodnoceného také jako poddruhu k E. polyacanthus) jej ale odlišíme celkem bez problémů, a to podle tvaru květů. E. acifer má květ víceméně zygomorfní (souměrný podle jedné roviny), zatímco E. polyacanthus má květy pravidelné. E. polyacanthus prozrazuje i výrazně světlý jícen široce otevřených květů. Celkový pohled na květ, dává úvahám o začlenění E. polyacanthus pod okruh E. triglochidiatus celkem pochopitelné argumenty.
O tom, že E. polyacanthus patří taxonomicky k těm nejobtížnějším okruhům, svědčí i velmi se různící náhledy různých autorů. Bravo a Sánchez Mejorada ve své knize (1991) považují E. polyacanthus za synonymum k E. acifer v. neomexicanus, další autoři jej pojímají velmi široce, nebo jej naopak chápou jen jako jednu z variet E. triglochidiatus.

 

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 4: 1988, 2059, 2062, 2064, 3071, 1961
Blum W., Lange M., Rischer W. et Rutow J., Echinocereus: Monographie, p. 412-416, 1998
Bravo-Hollis H. et Sánchez Mejorada H., Las Cactáceas de México, 2: 24-25, 1991
Říha J., Echinocereus polyacanthus Engelmann, Kaktusy 77, 13: 107-108, 1977
Říha J. et , Šubík R., Encyklopedie kaktusů, p. 45, 1992

 

Autoři
Text Jaroslav Šnicer
Foto Pavel Pavlíček na lokalitě v Durangu a v kultuře ve vlastní sbírce.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím jedna a jedna