Název
ECHINOCACTUS POLYCEPHALUS Engelm. et Bigel. var. POLYCEPHALUS
 

Taxon
Echinocactus polycephalus Engelmann et Bigelow, Proc. Amer. Acad. Arts, 3: 276, 1856
Echinocactus polycephalus Engelm. et Bigel. var. flavispinus Haage jr., Monatschr. Kakt., 9: 43, 1899
Duhové jméno polycephalus znamená v překladu mnohohlavý a vystihuje trsovitý, "mnohohlavý" charakter růstu tohoto kaktusu.

 

Popis
Stonek zpočátku jednotlivý, později odnožující, vytvářející trsy až s 30 odnožemi; jednotlivé stonky kulovité až válcovité 0,3-0,7 m vysoké, 0,2-0,3 m široké, epidermis tmavě zelená, téměř zcela skrytá pod hustými trny. Žebra v počtu 13-21, 20-30 mm vysoká, mírně zvlněná; areoly 10-12 mm široké, meziareolová vzdálenost 10-35 mm. Středové trny 4, příčně vroubkované, 30-90 mm dlouhé, širší než okrajové, nepravidelně rozložené, dolní mírně zahnuté, ostatní rovné; okrajových trnů 6-8, 25-50 mm dlouhé, nepravidelně rozložené, téměř rovné, červené, žluté až temně fialové, později šednoucí.
Květy
50-80 mm dlouhé i široké, často bez možnosti plného otevření v důsledku hustých trnů na temeni; květní lůžko s malými šupinami, ukryté v husté vatě; vnější okvětní lístky 25-30 mm dlouhé; vnitřní okvětní lísky žluté, někdy s červeným žilkováním; blizna 30 mm dlouhá; nitky bílé, prašníky žluté.
Plod
15-25 mm dlouhý i široký, pokrytý hustou žlutobílou vatou, ve zralosti při bázi praská.
Semeno
asi 2-3 mm dlouhé, černé s výrazným laterálním hilem.

 

Variety
Platně popsaná varieta Echinocactus polycephalus var. xeranthemoides Coulter, se od základního druhu odlišuje menším stonkem, hustějším otrněním a také lokalizací výskytu. Zatímco výskyt nominátní variety je na širokém areálu Jihozápadu USA, lokality variety xeranthemoides jsou dle popisu soustředěny jen na pomezí států Arizona a Utah.

 

Výskyt
Druh je rozšířen především na jihozápadě USA, kde se vyskytuje např. v západní Arizoně, v Kalifornii, Nevadě, a také Utahu. V Mexiku jej lze objevit pouze v blízkosti hranic s USA. Prokázaný výskyt je z okolí městečka Sonoyta (Sonora, Mex.) a také z Baja California Norte například z okolí Santo Tomas. Překrásné exempláře lze objevit například v národním parku Údolí smrti (Death Valley National Park) v blízkosti kalifornsko-nevadské hranice. Nejčastěji dává přednost kamenitým výchozům skal. Doprovodná vegetace je vždy omezena na několik málo druhů, protože E. polycephalus obývá opravdu ta nejextrémnější stanoviště charakteristická minimálním množstvím srážek a vysokými letními teplotami.

 

Pěstování
Echinocactus polycephalus patří bezesporu mezi nejkrásněji vytrněné kaktusy vůbec. Protože trny tohoto druhu jsou dekorativní nejen díky škále svítivě barevných odstínů od žluté až po temně fialovou, ale i také díky své mohutnosti a hustotě, patří E. polycephalus mezi kaktusáři k těm nejhledanějším.
Stejně jako další kulovité kaktusy z extrémně suchých stanovišť amerických pouští, je i Echinocactus polycephalus velmi špatně pěstovatelným druhem. Jen obtížně simulujeme v umělém prostředí skleníku podmínky přírodních stanovišť, což vede především k tomu, že takové vytrnění jaké známe u rostlin v přírodě, nelze v našich podmínkách prostě dosáhnout. Bezesporu u nás schází dostatek slunečního záření a do jisté míry má nezastupitelnou roli také složení půdy, ve které roste na stanovišti, a kterou mu dopřejeme my.
Druh množíme především semeny. Ta je vhodné před výsevem mechanicky skarifikovat narušením testy semene. Semenáčky po vyklíčení roubujeme na podnože Pereskiopsis, které jsou v plném růstu. Během jedné sezóny, můžeme narostlé semenáčky přeroubovat na trvalou podnož (Eriocereus jusbertii, Trichocereus sp.) Nedoporučuji roubovat na teplomilné klony Myrtillocactus geometrizans z důvodu odlišných teplotních nároků na přezimování (E. polycephalus zimujeme při nízkých teplotách okolo 10 oC). Množit však můžeme i odnožemi. Pro přeroubování z Pereskiopsis odřízneme jen asi dvě třetiny semenáčku, přičemž na bazální části zbylé na podnoži se vytvářejí odnože, které můžeme v příští sezóně opět rozroubovat.
Snažíme-li se druh pěstovat jako pravokořenný, musíme vždy pamatovat na složení substrátu. V tomto případě doporučujeme pouze minerální směs a přihnojování plným hnojivem během vegetace. Mezi našimi pěstiteli existují květuschopné exempláře, které jsou vždy obrovskou chloubou sbírky a budí oprávněnou pozornost všech návštěvníků.

 

Poznámky
Podle našich pozorování jsou rostliny E. polycephalus z Mexika menší než rostliny z centra výskytu v USA. Je proto na zvážení, do jaké míry je opodstatněná samostatná úroveň variety xeranthemoides, popsané z pomezí států Arizona a Utah, jelikož její klasifikace se opírá právě jen o menší velikost stonku a výraznější otrnění, ovšem výskyt této variety by neměl být na území Mexika. Domnívám se, že velikost stonku, délka a hustota otrnění jsou rozdílné v rámci přirozené variability rostlin na jednotlivých stanovištích, přesto jsem var. xeranthemoides nezařadil do synonymické úrovně základního druhu a ponechal jsem tuto otázku otevřenou dalšímu vývoji, souvisejícímu s detailním poznáním přírodních populací.

 

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 5: 2646-2647, 1961
Benson L., The Cacti of the United States and Canada, p. 712-714, 1982
Bravo-Hollis H. et Sánchez Mejorada H., Las Cactáceas de México, 2: 116-117, 1991
Fürsch H., Das Joshua Tree National Monument, 43: 258-263, 1992
Habermann V., Echinocactus polycephalus Engelmann et Bigelow, Kaktusy 71, 7: 16, 1971
Hlaváček V., Echinocactus polycephalus Eng. et Big., Kaktusy, 38: 113-114, 2002
Hofmann B., Die Suche nach Echinocactus polycephalus Engelmann et Bigelow, Kakt. und and. Suk., 52: 169-172, 2001
Schumann K., Gesamtbeschreibung der Kakteen, p. 349-350, 1899
Staník R., Echinocactus polycephalus Engelmann et Bigelow, Cactaceae etc., 11: 3-4, 2001
Taylor R. J., Desert wildflowers of North America, p. 44-45, 1998
Unger G., Die grossen Kugelkakteen Nordamerikas, p. 61, 1992

 

Autoři
Text i foto Libor Kunte. Fotografie pochází z národního parku Dead Valley (Údolí smrti), ležícího na pomezí států Kalifornie a Nevady (USA). Druhou fotografii pořídil v červenci roku 2003 Oldřich Fencl u Hoover Dam na Colorado River v jihozápadní Nevadě.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Zdeněk Vaško (2008-06-19 10:58:47)
Podle mých pozorování v přírodě, hlavním rozlišovacím znakem u var. xeranthemoides jsou semena, která jsou podstatně menší a hlavně jsou zcela hladká. Také kvetení probíhá v jiném období, než u typových polycephalusů, takže by nemělo docházet k vzájemnému křížení.
Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím pet a pet