Název
WIGGINSIA ARECHAVALETAE (Spegazz.) Porter
 

Taxon
Wigginsia arechavaletae (K. Schumann ex Spegazzini) Porter, Taxon, 13: 211, 1964
Echinocactus acuatus var. arechavaletai K. Sch. ex Spegazz., Anales Mus. Nac. Buenos Aires, ser. 3, [Cact. Plat. Tent.], 4: 494, 1905
Echinocactus (Malacocarpus) arechavaletai K. Sch., Flora Uruguaya, p. 242, 1905
Malacocarpus arechavaletai (K. Sch. ex Speggaz.) Berger, Kakteen, p. 207, 342, 1929
Notocactus arechavaletai (K. Sch. ex Speg.) Krainz, Kakt. und and. Sukk., 17: 195, 1966
Parodia erinacea (Haw.) N. P. Taylor, Bradleya, 5: 93, 1987 pro parte
Notocactus neoarechavaletae Havlíček, Kaktusz Világ (Magy.), 18: 79, 1989
Parodia neoarechavaletae (Havlíček) Hunt, Cactaceae Consensus Initiatives, 4: 6, 1997

 

Popis
Tělo
Stonek ploše kulovitý až kulovitý, až 100 mm dlouhý a široký; žeber 16-18, žebra rovná nebo poněkud šikmá; areoly téměř kruhovité, zpočátku s bílou vlnou, meziareolová vzdálenost přibližně 10 mm. Okrajové trny v počtu 8-10, rovné nebo poněkud zakřivené, až 10 mm dlouhé; středové trny obvykle 3, vzácněji 2, dolní nejdelší, až 20 mm, další 2 kratší, 10-15 mm dlouhé; všechny trny zpočátku černé až světle hnědé, později šednou.
Květy
30-40 mm dlouhé a až 50 mm široké; okvětní lístky kopisťovité, zaoblené, zlatožluté; vnější okvětní lístky se světle zelenými šupinami a světle hnědou vlnou; tyčinky kratší než okvětní lístky; čnělka s 8 červenými rameny.
Plod
15-20 mm dlouhý, 5 mm široký.
Semeno
1 mm dlouhé, černé.

 

Variety
Popsanými taxony, blízkými Wigginsia arechavaletae, jsou W. maldonadensis a W. kovarikii, které jsou v novější době k ní přiřazovány jako variety nebo formy nebo i jako synonyma (W. maldonadensis). Kromě nich známe ještě několik nepopsaných variet anebo forem: var. marchesii, var. migueliana, var. nivosa.
Se jménem Wigginsia arechavaletae se můžeme setkat u polních čísel: AH 177 (A. Hofacker), DV 14, 14/1, 14/2 (D. J. van Vliet), FS 388, 645, 656, 671, 735 (F. Stockinger), Gf 407, 719, 723, 748 (N. Gerloff), H 72 (K. Herm - I. Horst), HR 99, 107 (H. Ruoff), HU 294, 677, 1364, 1455 (L. Horst - W. Uebelmann), KZ 151 (K. Kníže), PR 78 (K. H. Prestlé), R 351 (W. Rausch), STU 109 (S. Stuchlík), WG 342 (W. Gemmrich), WRA 15, 18, 41, 42, 306 (W.-R. Abraham).

 

Výskyt
Oblast rozšíření Wigginsia arechavaletae je především Uruguay (dept. Maldonado, Lavalleja, Rocha, Canelones) a jižní Brazílie (stát Rio Grande do Sul). Rostliny u Pedras Altas (Rio Grande do Sul) rostou na menší skále, nepříliš vyvýšené nad úroveň země. V okolí se vyskytují z rodu Wigginsia statné exempláře W. sellowii var. courantii a rostliny z okruhu Notocactus mammulosus. Přítomen je rovněž jeden zástupce rodu Frailea. Žádná z těchto rostlin ale neroste na skále společně s W. arechavaletae.

 

Pěstování
Wigginsina arechavaletae nepatří k rostlinám, které nemají obzvláštní nároky na péči ze strany pěstitele. Snesou i drobnější přehmaty, např. při zálivce nebo vystavení nižším teplotám, např. při zimování. Rostliny nejsou samosprašné, pokud chceme získat semena, musíme mít alespoň dva různé jedince. Sprášení nebývá problémem, plody jsou vytlačovány nad úroveň temenní vaty ve dvou fázích - na podzim a na jaře příštího roku. Semena v plodech bývají - tak jako i u dalších wigginsií - nestejné velikosti. Jejich klíčivost je uspokojivá, stejně tak jako růst semenáčků, takže si lze vypěstovat v několika málo letech kvetoucí jedince. Rovněž větší rostliny spolehlivě rostou, takže mohou i ve sbírce dosáhnout značného stáří. Nebývají veliké, ve stáří začínají nabývat sloupkovitého tvaru. Vyhovují jim obecně podmínky, které vyhovují i notokaktusům - výživnější, mírně kyselá půda, pravidelná zálivka, v zimě chladnější a suché zimování. Roubování není nutné.
Autorem textu i obrázků je S. Stuchlík. Na hlavním obrázku je kulturní rostlina z jeho sbírky. Snímek rostliny z přírody byl pořízen u Pedras Altas (STU 109 = WG 342), Rio Grande do Sul, Brazílie.

 

Poznámky
Wigginsia arechavaletae patří k rostlinám, které sbíral a šířil A. V. Frič. Podle známé historky ale nenalezl první rostliny v přírodě, nýbrž na opuštěném hrobě na hřbitově v Montevideu. To se stalo v roce 1903 a v témže roce je sbíral na Pan de Azúcar, takže bychom mohli toto místo považovat za lokalitu typu. Od doby Friče byly u nás rostliny hojně rozšířeny a udržovány ve sbírkách. Vyznačují se tmavozelenou epidermis a černým otrněním. Pokud nezaléváme rostliny shora, vytvářejí v oblasti temene bohatou bílou vlnu, která v přírodě zcela schází. Nověji byly sbírány rostliny, které mají již otrnění hnědé či červené. Platí to např. o sběrech Schlossera z Uruguaye, oproti tomu u Pedras Altas (Rio Grande do Sul, Brazílie) rostou rostliny s velmi tmavě zelenou epidermis a tmavošedými trny a to jak okrajovými tak středovými. Na tomto nalezišti mají velmi tmavou epidermis a trny rovněž rostliny z okruhu N. mammulosus.

 

Literatura
Gerloff N., Der Formenkreis um N. neoarechavaletai (K. Schumann ex Spegazzini) Gerloff, Internoto, 13: 3-13, 1992
Havlíček R., Patří Notocactus neoarechavaletai a N. kovarikii do stejného tvarového okruhu?, Kaktusy, 16: 133-136, 1980
Nedůchal J., Notocactus Frič 1928 - Malacocarpus (Salm-Dyck) Buxbaum et Krainz 1967 - Malá monografie, Minimus, 32: 19, 2001
Stuchlík S., Wigginsia arechavaletai - památka na A. V. Friče, Kaktusy, 25: 106-108, 1989
Stuchlík S., Rod Notocactus - monografie, p. 95-96, 1993
Theunissen S., Zu den Wurzeln zurück (30), Internoto, 15: 95-101, 1994

 

Autoři
Autorem textu i obrázků je S. Stuchlík. Na hlavním obrázku je kulturní rostlina z jeho sbírky. Snímek rostliny z přírody byl pořízen u Pedras Altas (STU 109 = WG 342), Rio Grande do Sul, Brazílie.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím osm a sest