Název
TURBINICARPUS MACROCHELE (Werderm.) Buxb. et Backeb. subsp. FRAILENSIS P. Lechner et Jantschgi
 

Taxon
Turbinicarpus macrochele (Werdermann) Buxbaum et Backeberg subsp. frailensis P. Lechner et Jantschgi, Turbi-now, 5: 14, 1998
Název poddruhu je odvozen od lokality (poblíž osady El Fraile v mexickém státě San Luis Potosí), na které byly rostliny nalezeny.

 

Popis
Tělo
Stonek jednotlivý, zploštěle kulovitý až kulovitý, 15-30 mm vysoký a až 55 mm široký, v závislosti na sluneční expozici šedohnědé, zelenošedé až fialově šedé barvy; žebra rozdělena do nestejných, špičatých či tupě kuželovitých bradavek, 10-15 mm širokých a 5-12 mm dlouhých; propadlé temeno zakryto chomáčem trnů. Trny variabilní, světlehnědé, tmavohnědé, šedohnědé, vzácně černé, v počtu 1-3 (4-5) o délce až 35 mm, pružné, obvykle pokroucené.
Květ
vyrůstá na temeni, 25-30 mm široký, nálevkovitý, s 11-19 okvětními lístky, bílý se světle až fialově růžovým středním proužkem, způsobujícím někdy intenzivní zabarvení jícnu; tyčinky a blizna bělavé až růžové, prašníky žluté, bliznových laloků (3-)4-5(-6), bílých až žlutobílých.
Plod
malý, oválný, holý, za zralosti podélně pukající, pak papírovitý a křehký.
Semena
přilbovitá, 1,2-1,4 mm dlouhá, 1-1,25 mm široká s matnou černou bradavičnatou testou.

 

Variety
Na rostliny z okruhu T. macrochele lze nahlížet ze dvou hledisek - to první formulovali Ch. Glass a R. Foster (1977), kteří je považují za součást široce pojatého druhu T. schmiedickeanus, nebo respektovat původní druh T. macrochele, který lze v rámci jeho variability dělit úžeji, tak jak to provedli P. Lechner a G. Jantschgi v roce 1998. Přidržme se toho pěstitelsky srozumitelnějšího druhého názoru, který je podložen i geografickou diferenciací.
Podle tohoto konceptu je druh rozdělen na východní a západní subspecii s tím, že ta východní v sobě zahrnuje ještě dvě výrazné odchylky od nominátní T. macrochele subsp. macrochele var. macrochele:
T. macrochele subsp. macrochele var. polaskii P. Lechner et Jantschgi
T. macrochele subsp. frailensis P. Lechner et Jantschgi
Rozdíly mezi oběma poddruhy spočívají ve tvaru a velikosti bradavek, otrnění ( u subsp. frailensis jsou tyto znaky výraznější) a v některých detailech květu (rozdílný počet a velikost bliznových laloků a jejich barva). Důležité také je, že rostliny subsp. frailensis kvetou jen jednou do roka (na jaře), kdežto subsp. macrochele mají více květních období.
V rámci úplné informace je nutné uvést, že v roce 2000 byl popsán další taxon z tohoto okruhu - T. macrochele subsp. kupcakii J. J. Halda et L. Horáček (Acta Mus. Richnoviensis, Sect. Natur., 7: 76, 2000), který pochází podle popisu z lokality San Antonio de los Castellos (asi 20 km východně od Matehuala) a je charakterizován žlutohnědým otrněním a tmavě růžovou bliznou. Popis je velmi stručný, bez vyobrazení, důležité však je, že typová lokalita se prakticky shoduje s místem, který pro neotyp T. macrochele udal v roce 1979 E. F. Anderson (19 km východně od Matehuala, na silnici do Dr. Arroyo) a charakteristiky této variety jsou uváděny Lechnerem a Jantschgim v rámci limitu přirozené variability typické variety.

 

Výskyt
T. macrochele subsp. frailensis se vyskytuje ve střední části mexického státu San Luis Potosí, západně až jihozápadně od města Matehuala, v oblasti, vymezené v severojižním směru osadami El Fraile (podle níž byl nazván) a Arroyo Seco.
Vegetačním typem krajiny je matorral, nadmořská výška 1600-2200 metrů, společně rostou i atraktivní kaktusy - např. zajímavá forma Thelocactus hexaedrophorus, Thelocactus conothelos, Ariocarpus fissuratus subsp. hintonii, Mammillaria formosa a další kaktusy a sukulenty (zejména agave).
Jako typ subsp. frailensis byl určen vzorek, sbíraný G. Frankem v roce 1963 západně od Matehuala.

 

Pěstování
Turbinikarpusy patří k miniaturním skvostům mezi mexickými kaktusy. Zachování tohoto charakteru růstu by mělo být hlavním smyslem i v kultuře. Není to velký problém při dodržení všeobecně známých základních zásad - v sezóně opatrný střídavý zálivkový režim, propustný substrát, plné slunce a dostatečné větrání; v zimním období sucho, teploty okolo 10° C. S ohledem na časné kvetení T. macrochele subsp. frailensis (v domovině leden až duben) je třeba zajistit světlé zimní stanoviště. Za těchto podmínek začínají pravokořenné rostliny (roubování není doporučováno) kvést již ve stáří 3-4 let.
Turbinikarpusy jsou krátkověkými kaktusy s nutností stálého generativního obnovování.

 

Poznámky
Rostliny, odlišující se od typického T. macrochele, poprvé zdokumentoval Gerhard Frank počátkem 60. let 20. století, referovali o nich v roce 1972 Ch. Glass a R. Foster, kteří je také označili jako formu El Fraile. Bližší zájem pak též sekundárně odstartoval nález nového ariokarpusu (A. fissuratus subsp. hintonii) v této oblasti.
Autoři popisu subsp. frailensis věnovali zkoumání přírodních poměrů a vzájemných vztahů uvnitř komplexu T. macrochele plných pět let s předchozím pozorováním kulturních rostlin. Výsledkem jejich práce je brilantní rozbor, jasné a srozumitelné závěry.

 

Literatura
Anderson E. F., A revision of the genus Neolloydia Br. et R. (Cactaceae), Bradleya, 4: 1-28, 1986
Glass Ch., Foster R., A revision of the genus Turbinicarpus (Backeb.) Buxb. et Backeb., Cact. Succ. J. (US), 49: 161-176, 1977
Lechner P., Jantschgi G., Das Klinkerianus - Macrochele Problem, Turbi-now, 4, Juni 1998
Lechner P., Jantschgi G., Taxonomische Neuordnung des Macrochele - Aggregates und
Beschreibung einer neuer Subspecies, Turbi-now, 4, Dezember 1998
Šedivý V., Jiránek V., Turbinicarpus macrochele (Werd.) Buxb. et Backeb., Atlas kaktusů 2: 79, 1998
Zachar M., Staník R., Lux A., Dráb I., Rod Turbinicarpus, Bratislava 1996

 

Autoři
Text Vladimír Šedivý, foto Pavel Pavlíček ve vlastní sbírce.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím ctyri a devet