Taxon
Echinofossulocactus dichroacanthus (Marti) Britton et Rose, The Cactaceae, Washington 1922
Echinocactus dichroacanthus Mart. in Pfeiffer En. Cact., 11, 1923
Brittonrosea dichroacanthus (Mart.) Speg., Brev. Not. Cact., 11, 1923
Stenocactus dichroacanthus (Mart.) Berger, Kakteen, 249, 1929
Název druhu v překladu = s dvoubarevnými trny.

Popis
Tělo
kulovité, 60-100 mm široké, temeno mírně stlačené, žeber 34-58, zvlněných se 2-3, vzácně až 4 areolami na jednom žebru, žebra pergamenovitě ostrá, nepravidelně zkadeřená. Areoly daleko od sebe vzdáleny, nepravidelně rozptýleny, oválného tvaru s bílou plstí. Trny tuhé, rovné, vzpřímené, 3 svrchní okrajové nejdelší, prostřední jeden dlouhý 15-70 mm, plochý, někdy přilehlý, 1,5-3 mm široký (vzácněji dole až 4 mm), oba postranní na průřezu kruhovité anebo zploštělé, barvy žluté, někdy načervenalé, příčně kroužkované, špice hnědočervená, starší trny šednou; spodní okrajové trny v počtu 2-5 (až 6) jehlovité až šídlovité, 4-12 mm dlouhé, bílé; vzácně se objevují další 1-2 trny v horní části areoly.
Květy
široce trychtýřovité, 18-20 mm dlouhé, trubka krátká, zelená, porostlá trojúhelníkovitými až vejčitými šupinami s bělavým okrajem a zeleným středovým proužkem. Okvětní lístky kopinatého tvaru s bílými okraji a purpurovým a růžovým středovým proužkem, někdy je proužek velmi tenký, případně chybí; prašníky bělavé, čnělka růžová, blizna osmiklanná, bledě růžové až žluté barvy.
Plod a semena
nejsou v literatuře popsány.

Variety
nejsou popsány variety ani formy nebo informace není dostupná

Výskyt
Původní Martiův popis vycházel z rostlin pěstovaných v botanické zahradě v Mnichově, jejich původ v přírodě znám nebyl. V posledních letech však byl výskyt tohoto druhu v přírodě studován dr.J.Meyranem. Jde o jeden z nejrozšířenějších druhů rodu po Středomexické náhorní plošině Anáhuac. Známy jsou lokality na severu Hidalgo, po většině území státu San Potosí až po jihozápad Zacatecas. Rostliny lze nalézt na mírných nenápadných vršcích a pahorcích, z rozpadajících se podložních hornin. Sídlí v kapsách skály anebo v puklinách a štěrkových zvětralinách., většinou v nánosech humózních, mírně kyselých černozemí o slabě kyselé reakci. Doprovodnou vegetací jsou ponejvíce traviny lišejníky a mechy, vyšší dřevinná či bylinná vegetace chybí. Nadmořská výška lokalit se pohybuje kolem 2 tisíce m n. m.

Pěstování
Nároky na maximum slunce a čerstvého vzduchu během vegetace a umístění ne příliš daleko od krycího skla (opak vede k redukci délky, síly i vybarvení otrnění). Vhodné jsou zejména předokenní skleníčky, pařeniště, příp. volná kultura.
Bohaté kvetení je podmíněno světlým a chladným přezimováním (toleruje poklesy k nule stup. C). Propustný, mírně kyselý substrát o pH nižším než 7,0 je nejvhodnější, stejně jako nepravidelná (občasná) zálivka. Množení ze semen je snadné, semenáče zakvétají 4. až 6. rokem.
Foto: Rudolf Šubík.

Poznámky
Vzhledem k velkému areálu rozšíření a výskytu na různých druzích hornin (většinou sekundárních), existují dosti velké rozdíly ve vzhledu jednotlivých populací - zejména pokud jde o utváření otrnění, jeho délku, vybarvení, i ve vybarvení květů. Přesto je identifikace E.dichroacanthus poměrně dobře možná. Máme na mysli ovšem exempláře z přírody, na kterých je přítomnost trnů dvou barev v jedné areole zřejmá, stejně jako utváření a postavení 3 horních okrajových trnů. To již však nelze tvrdit o jedincích pěstovaných ve sbírkách. Tady není pochyb o tom, že v minulosti docházelo k záměnám rodičů, k hybridizaci a tak vzniklé potomstvo charakteristické znaky ztratilo. Podle Pechánka (1984) je blízce příbuzný E.pentacantus a snad i E.violaciflorus. Oba jmenované druhy rostou v přírodě na jih od stanovišť E.dichroacanthus a skutečně mohou představovat vývojově blízce spojité taxony. Tak je nutno chápat i návrhy na sloučení uvedených jmen, resp. jejich možnou klasifikaci na úrovni variet či forem.
Sbírané v přírodě, stejně jako pěstované kulturní rostliny jsou v naprosté většině bez středních trnů. Ty se však přesto mohou na některých jedincích v populaci (např. výsevu) objevit. Bylo to potvrzeno jak v přírodě (Meyran 1972, 1981) tak na rostlinách v kultuře (Pechánek 1984). Konečně i naše zkušenosti na dvou lokalitách státu San Luis Potosí (Barbechos de Guadalupe a Ceritos) jsou obdobné.

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae V, 1961
Meyran J.,Cact. Suc. Mex., 17 : 43, 1972; 25 : 60, 1980; 26 : 16, 1981
Pechánek J., Kaktusy 83,1 : 3, 1983
Pechánek J., Rod Echinofossulocactus Lawerence, Brno 1984

Autoři
Foto: Rudolf Šubík.
Text: Jan Říha.
Na snímku je importní exemplář od Barbechos de Guadalupe, SLP.