Název
ECHINOMASTUS UNGUISPINUS (Engelm.) Br. et R. var. UNGUISPINUS
 

Taxon
Echinomastus unguispinus (Engelmann) Britton et Rose, The Cactaceae, 3: 150, 1922
Echinocactus unguispinus Engelmann in Wislizenius Mem. Tour N. Mex., p. 111, 1848
Neolloydia unguispina (Engelm.) L. Benson, Cact. Succ. J. (US), 46: 80, 1974
Thelocactus unguispinus (Engelm.) G. D. Rowley, Excelsa, 12: 30, 1986
Sclerocactus unguispinus (Engelm.) N. P. Taylor, Bradleya, 5: 94, 1987
Pediocactus unguispinus (Engelm.) J. J. Halda, Acta Mus. Richnov., sect. natur., Rychnov nad Kněžnou, 5: 25, 1998
Echinocactus trollietii Rebut, Baltimore Cact. Journ., 2: 147, 1895

 

Popis
Tělo
Stonek jednotlivý, kulovitý až krátce válcovitý, až 150 mm vysoký a 110 mm široký, modrozelený; tělo rozděleno do nízkých žeber v počtu c. 21, rozložených do hrbolců; areoly v mládí vlnaté, prodloužené do krátké brázdy. Trny téměř zakrývají tělo, okrajových 18-25, nepravidelně rozprostřených v areole, bělavých až žlutavých s černou špicí, tenkých, šídlovitých, 15-30 mm dlouhých, dolní kratší než horní; středových 4-9, slámových až křídově šedavě modrých, v horní polovině a na špici hnědavě černých, dolní je tesákovitý, zahnutý dolů, robustní, až 40 mm dlouhý, horní trny podobné okrajovým, silnější, delší a zahnuté; všechny trny ve stáří šedavé až černé.
Květy
špinavě hnědočervené, žlutozelené až zelenavé se zelenohnědým středem, 25-30 mm velké, prašníky žlutavé, blizna a bliznové laloky zelené.
Plod
asi 25 mm dlouhý, 6-8 mm široký, šťavnatý s tenkými papírovitými stěnami, ve zralosti hnědavý, nepukavý.
Semena
černá, ledvinovitá, jemně bradavčitá, 1,5-2 mm velká.

 

Variety
Při klasifikaci vnitřního členění druhu se zaměříme na tradiční, pěstitelským potřebám vyhovující, pohled. V tomto duchu se druh člení do tří variet:
var. unguispinus
var. laui (Frank et Zecher) Glass et Foster
var. minimus Lau
Nominátní varieta a var. laui představují dvě lokální formy typického E .unguispinus s rozsahem rozšíření asi 200 km. Rozdíly spočívají pouze v různém počtu a robustnosti trnů. Oproti uniformním rostlinám var. laui z východního San Luis Potosí vykazuje typová varieta velkou proměnlivost, zejména v otrnění.
Var. minimus, popsaná v roce 1983, je lokální drobnou formou s výskytem omezeným na severovýchodní Durango; její příslušnost k E. unguispinus v užším pojetí je sporná.
Obšírnější diskusi komplexu E. unguispinus - E. durangensis je věnována kapitola Poznámky.

 

Výskyt
Wislizenius, který rostliny nalezl při své expedici severním Mexikem v letech 1846-47, určil jako lokalitu nálezu "Pelayo, mezi Cd. Chihuahua a Parras, Coahuila". Tento údaj byl a je dodnes často mylně interpretován na Pelayo ve státě Chihuahua; ve skutečnosti šlo o stejnojmenné místo ve vedlejším spolkovém státě Durango. Výskyt druhu je rozsáhlý, těžištěm je náhorní plošina s nadmořskou výškou okolo 1300 metrů, rozkládající se ve středoseverním Durangu a přilehlé jihovýchodní části státu Chihuahua. Tento areál lze pro E. unguispinus var. unguispinus považovat v zásadě za spojitý s hlavními ložisky v okolí Escalon (Chihuahua) a Bermejillo (Durango). Izolovaně leží pak několik lokalit v severozápadním Zacatecasu. Typem krajiny je Chihuahuašská poušť, jmenovitě její východní okraj s charakteristickou vegetací nízkých suchomilných křovin (matorral xerófilo).

 

Pěstování
Echinomastusy nepatří v našich podmínkách k jednoduše kultivovatelným kaktusům a proto se nejčastěji pěstují roubované. Základní podmínkou úspěchu je volba podnoží; jako nejvhodnější se jeví podložky typu Helianthocereus pasacana, které jsou odolné a vyhovují potřebě chladnějšího přezimování, které je spolu s požadavkem na dostatečné množství světla po celý rok podmínkou úspěšného pěstování. Je však třeba se smířit se skutečností, že roubovanci na jakékoliv podnoži dosahují nepřiměřeně velkých rozměrů.
Přestože čerstvá semena klíčí velmi dobře, je pravokořenné pěstování problematické a autor tohoto textu s ním nemá dobré zkušenosti; v každém případě je bezpodmínečně nutné je citlivě aplikovat na podmínky našeho klimatu, zejména pokud jde o zálivkový režim.

 

Poznámky
Uvnitř komplexu E. unguispinus - E. durangensis existuje několik věcných i formálních nevyjasněností, které komplikují čistý a jednoznačný nástin obou taxonů. Variabilita rostlin, kombinovaná s květy stejného typu a nedostatečná znalost areálu výskytu jako celku, způsobovala a způsobuje mnoho zmatků a chybných interpretací. Obvyklé rozdělení na robustní E. unguispinus a jemněji vytrněný E. durangensis komplikují přechodné typy, vyskytující se zejména jižně a severovýchodně od Gomez Palacio (Durango), u kterých je někdy velmi obtížné rozhodování. Typickým příkladem je Backebergův E. mapimiensis.
Existuje však znak, podle kterého dokážeme oba druhy jednoznačně identifikovat a zároveň odlišit a to je typ plodu. Zatímco E. unguispinus má až do úplné zralosti měkký podlouhlý plod se semeny, uloženými v lepkavé plodové hmotě (endokarpu), plod E. durangensis je pevná soudkovitá zasychající a pukající bobule se sypavými semeny stejného typu jako u rodů Thelocactus, Sclerocactus a Pediocactus. Podle tohoto hlediska se pak druh E. unguispinus redukuje na typovou varietu a var. laui; E. mapimiensis a E. unguispinus var. minimus patří do okruhu E. durangensis.
Tolik užší pohled, zaměřený spíše praktickým směrem. V širším pojetí, které v profesionálních kruzích převažuje, rod Echinomastus jako takový v současnosti neexistuje a všechny jeho druhy najdeme nejčastěji začleněné do rodu Sclerocactus. Námi diskutovaný okruh je v takovémto pojetí redukován pouze na jediný druh Sclerocactus unguispinus bez bližšího členění.

 

Literatura
Anderson E. F., A revision of the genus Neolloydia Br. et R. (Cactaceae), Bradleya, 4: 1-28, 1986 [český překlad Aztekia, 12: 3-21, 1989]
Backeberg C., A new Echinomastus, Cact. Succ. J. (GB), 15: 67-68, 1953
Backeberg C., Die Cactaceae, 5: 2822-2837, 1961
Glass Ch., Foster R., The genus Echinomastus in the Chihuahuan Desert, Cact. Succ. J. (US), 47: 218-233, 1975
Hunt D. R., CITES Check List, Royal Bot. Garden & IOS, 1999
John V., Začlenění rodu Echinomastus do čeledi Cactaceae, Aztekia, 5: 4-7, 1982
Lux A., Staník R., Mexické echinomastusy, Kaktusy - Sukulenty, 7: 3-6, 28-30, 1986
Reineke H.-D., Haslinger G., Eine Mini-Form des Echinomastus durangensis (Runge) Br. et R. und einige Bemerkungen zur Systematik des Formenkreises, Kakt. und and. Sukk., 36: 2-6, 1985 [český překlad Aztekia, 8: 57-60, 1985]
Říha J., Šubík R., Echinomastus unguispinus (Engelm.) Br. et R., Kaktusy, 21: 71-72, 1985
Šedivý V., Existuje Echinomastus mapimiensis Backeb. ?, Aztekia, 5: 21-23, 1982
Šedivý V., Rod Echinomastus Br. et R., Atlas kaktusů, příloha, 10, 1995 [zde je uveden obšírnější souhrn odkazů na literaturu o rodu Echinomastus]
Šedivý V., Král J., Echinomastus unguispinus (Engelm.) Br. et R. var. minimus A. B. Lau, Atlas kaktusů, 5: 14, 1990
Šedivý V., Šubík R., Echinomastus unguispinus (Engelm.) Br. et R. var. laui (Frank et
Zecher) Gl. et F., Atlas kaktusů, 5: 13, 1990

 

Autoři
Text Vladislav Šedivý, foto Josef Bušek, rostlina pochází z lokality poblíž La Zarca v Durangu.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím sedm a tri