Název
NEOPORTERIA ODIERI (S.-D.) Backeb. f. ODIERI
 

Taxon
Neoporteria odieri (Lemaire ex Salm-Dyck) Backeberg in Backeberg et Knuth, Kaktus-ABC, p. 261, 1935
Echinocactus odieri Lemaire ex Salm-Dyck, Cact. Hort. Dyck., p. 174, 1850
Neochilenia oderi (S.-D.) Backeb. ex Doelz Repert. Spec. Nov. Regni Vegetab. 51: 60, 1942
Chileorebutia odieri (S.-D.) Ritter, Cactus (Paris), 14: 5, 1959
Neochilenia pseudoreichei Lembcke et Backeb. in Backeberg Cactac. Handb. Kakteenk., 3: 159, 1959
Neoporteria reichei (K. Sch.) Backeb. f. pseudoreichei (Lembcke et Backeb.) Donald et Rowley, Cact. Succ. J. (GB), 28: 57, 1966
Thelocephala odieri (S.-D.) Ritter, Kakteen in Südamerika, 3: 1012, 1980
Eriosyce odieri (S.-D) Kattermann Eriosyce Gen. Revis. Amplif. (Succ. Pl. Resourc. 1), p. 118, 1994
Druh byl pojmenován na počest pařížského kaktusáře Jamese Odiera.

 

Popis
Stonek ploše kulovitý, jednotlivý, až 60 mm široký, s krátkým řepovitým kořenem, pokožka olivově zelená, po oslunění až červenohnědá, žebra nezřetelná, do malých bradavek rozložená, spirálovitá , s areolami vpadlými pod úroveň okolní pokožky. Trnů 7-12, zpravidla jen okrajové, do stran uspořádané, ke stonku přihnuté, žlutavé až žlutohnědé, později šedivějící až šedobílé, 3-5 mm dlouhé, někdy i delší a s malým středovým trnem.
Květ
30-40 mm dlouhý a 20-30 mm široký, lůžko květní tmavě zelené, s několika šupinkami a světlými štětinami a bílými vločkami; květní trubka nálevkovitá, s četnějšími štětinkami; nitky bílé, prašníky citrónově žluté; čnělka karmínová, s nažloutlými až načervenalými rameny blizny; okvětní lístky 20-25 mm dlouhé 3-5 mm široké, kopinaté, bílé, nažloutlé nebo růžové, s purpurovým středním proužkem.
Plod
světle červený.
Semena
černá, asi 1 mm dlouhá, jemně hrbolkatá; hilum okrouhlé, bílé.

 

Variety
Na lokalitách dále od pobřeží se vyskytují rostliny sdelšími okrajovými a někdy i v areole s jedním krátkým středovým trnem, zatímco rostliny blíže k pobřeží mají okrajové trny kratší a středový trn postrádají. Tato proměnlivost druhu se obecně považuje za přirozenou variabilitu druhu.
Řada autorů se neshoduje v názorech na přiřazení dalších taxonů k danému druhu, proto je v literatuře uvedena řada nižších taxonomických jednotek, které jsou však jinými autory přiřazovány k jiným druhům. Diskuse kolem okruhu těchto chilských rostlin rozhodně ještě není ukončena. Rod sám se dočkal několika přejmenování, jmenujme alespoň ty nejznámější - Chileorebutia a Thelocephala, nyní se pro tyto drobné rostlinky nejčastěji užívá rod Neoporteria, ale F. Kattermann šel ještě dál a ve své syntetizující snaze tyto rostlinky zařadil do "sběrného" rodu Eriosyce. K druhovému jménu odieri jako nižší taxonomické jednotky jsou přiřazovány např.:
Neoporteria odieri var. araneifera Donald et Rowley
N. odieri var. krausii (Ritter) A. E. Hoffmann J.
N. odieri var. longirapa (Ritter) A. E: Hoffmann J.
N. odieri var. malleolata (Ritter) Ferryman
N. odieri var. mebbesii (Hildm. ex K. Sch.) Backeb.
N. odieri var. monte-amargensis (Backeb.) Ferryman
Eriosyce odieri subsp. fulva (Ritter) Kattermann
E. odieri subsp. glabrescens (Ritter) Kattermann
E. odieri var. monte-amargensis Kattermann
Labouret uvádí k N. odieri jméno spinis nigris n.n., o kterém se Ritter domnívá, že by to mohlo být synonymum k Neoporteria (Thelocaphala) napina.

 

Výskyt
Salm-Dyck u svého popisu naleziště neudal, ale dle Laboureta byly původní rostliny sbírány u Copiapo v Chile. Ritter objevil populace s rostlinami, jejichž vzhled odpovídal původnímu popisu v okolí Caldera. Rostliny jsou na nalezišti pravděpodobně jen vzácně se vyskytující, protože v oblasti jsou údajně velmi decimovány požerem divokými i polodivokými býložravci.
Ritter nabízel semena pod značkou FR 499. V této oblasti nalezl rostliny i Kníže, nabízel je pod značkou KK 114a.

 

Pěstování
pěstování trpasličích chilských kaktusů s řepovitým kořenem přináší jisté potíže, zejména u okruhu rostlin Ritterova rodu Thelocephala. Semenáče rostou pomalu, jsou choulostivé na řadu okolních vlivů a vytvoření kořenové řepy trvá několik let. I potom jsou problémy s jarním probouzením rostlin, které trvá déle, než u ostatních kaktusů, zejména poté, co jsou rostliny čerstvě přesazené. Po naroubování rostliny sice rychleji rostou i bohatěji kvetou, ale ztrácejí svůj přirozený vzhled a mají tendenci ke sloupkovitému růstu, takže po několika letech je vhodné sáhnout po přeroubování horní části roubu.
U pravokořenných rostlin je nutno naprostým suchem a chladem zabránit předčasnému růstu v zimě a brzy na jaře. Semena dobře klíčí, semenáčky jsou ale citlivé, na přemokření reagují ztrátou kořenů a rychlým zánikem.

 

Poznámky
Ritter uvádí, že nalezl přírodní hybridy mezi N. odieri a Pyrrhocactus confinis. Tato informace nebyla dalšími znalci potvrzena.
Klasifikace druhu je zatížena mnoha nejasnostmi. Salm-Dyckovy rostliny byly dovezeny z Chile v polovině 19. století. Teprve o 100 let později byla celá oblast více prozkoumána a nalezené odchylky dostaly další jména (viz výčet v odstavci Variety a formy). V polemice s Backebergem uvádí Ritter ve své knize názory dalších autorů, ale konečné, nebo alespoň přijatelné řešení, může přinést až detailní terénní průzkum území výskytu.. Nejpodrobnější průzkum a zhodnocení zřejmě do dnešní doby provedl Kattermann, ale jeho názor na zařazení řady rodů do rodu Eriosyce je pro nás jen obtížně přijatelné.

 

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 3: 1814, 1959
Backeberg C., Das Kakteenlexikon, p. 292, 1966
Kattermann F., Eriosyce (Cactaceae) the genus revised and amplified, p. 89, 1994
Ritter F., Kakteen in Südamerika, 3: 1013, 1980
Salm-Dyck J., Cact. Hort. Dyck, p. 174, 1849
Schütz B., Chileorebutia, Kaktusy 70, 6: 113, 1970

 

Autoři
Text Václav Dvořák, foto Stanislav Stuchlík ve vlastní sbírce.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím osm a jedna