Název
NOTOCACTUS LENINGHAUSII (Haage jr.) Krainz var. LENINGHAUSII
 

Taxon
Notocactus leninghausii (Haage jr.) Krainz, Die Kakteen, 1. 7. 1968
Pilosocereus leninghausi Haahe jr., Monatsschr. Kakt.-Kunde, 5 : 147, 1895
Echinocactus leninghausii K. Sch., Monatsschr. Kakt.-Kunde, 10 : 134, 1900
Malacocarpus leninghausii (Haage jr.) Br. et R., The Cactaceae, 3 : 204, 1922
Eriocactus leninghausii (Haage jr.) Backeb., Cactaceae Deutsch. Kakt.-Ges., 2 : 37,1942
Parodia leninghausii (Haage jr.) Brandt, Kakt. Orch.-Runsschau, 7 : 4, 1982
Druh byl pojmenován na počest pana Frederico Guillermo Lenninghause, Porto Allegre, Brazilie.

 

Popis
Tělo
zpočátku jednoduché, kulovité, později protáhlé až sloupovité, dole bohatě odnožující, až asi 1 m vysoké a 100 mm široké, zprvu vzpřímené, později často zakřivené až ležící, s plochým šikmým temenem, pokrytým bílou vlnatou plstí, pokožka světle zelená. Žebra početná, až přes 30, přímá, jen asi 3 mm vysoká, tupá, slabě vroubkovaná; areoly dosti blízko sebe, okrouhlé, pokryté bílou, později mizející plstí. Okrajových trnů až 15, tenké štětinovité, málo píchavé, světle medově žluté, 5-10 mm dlouhé; středové trny 3-4, poněkud silnější a tmavší, spodní šikmo dolů směřující, až 40 mm dlouhý.
Květy
vyrůstají z blízkosti temene, až 50 mm dlouhé a 60 mm v průměru, citrónově žluté; lůžko květní široce vřetenovité, světle zelené, slabě šupinaté, s bohatou bílou vlnou a 1-2 červenohnědými až 12 mm dlouhými štětinami; květní trubka oděná jako lůžko květní, šupiny čárkovité, horní až 5 mm dlouhé; tyčinky velmi početné, nitky i prašníky kanárkově žluté; čnělka tenká, nažloutle bílá, s 9-14 živě žlutými rameny blizny přesahujícími prašníky; okvětní lístky lžičkovité, citrónově žluté a hedvábně lesklé, vnější kopinaté, nažloutle zelené.
Plod
pokrytý bílou a hnědou vlnou, ve zralosti praskající nepravidelně na bázi.
Semena
malá, sotva 1 mm dlouhá a 0,5 mm široká, hnědá, velmi početná.

 

Variety
Variabilita druhu není příliš velká. V roce 1940 byla v Kakteenkunde jako Eriocephala leninghausii f.apelii W.Heinrich popsána bohatě odnožující forma s plochým tělem, která zůstává malá i v dospělosti, má silně redukované otrnění a dosahuje dříve květuschopnosti. V roce 1979 pak byla v Ritterově publikaci Kakteen in Südamerika popsána
var. minor Ritt., která zůstává menší ve vzrůstu a vytváří delší středové trny. Tato varieta byla dříve rozšiřována také pod jménem var.longispinus (nom.nud.). Jako
var. leninghausii byly označeny nálezy FR 1274, HU 53, jako
var .longispinus nález FS 324, jako var.minor nálezy FR 1274a, HU 49.

 

Výskyt
Stanoviště druhu leží v brazilském státě Rio Grande do Sul, jednu formu sbíral Ritter severně od Canela. Typové naleziště var.minor je označeno "Klein`s Berg", jižně od Montenegro. Druh roste v přírodě na pískovcových skalních stěnách. Forma apelii byla popsána podle rostlin, které se objevily ve výsevech semen z jedné rostliny N.leninghausii u pana Apela, Halberstadt.

 

Pěstování
N.leninghausii roste dobře pravokořenný v propustném lehce kyselém substrátu.
Z drobných semen vyrůstají malé semenáčky, které zpočátku rostou dosti pomalu. Později dorůstají do pěkných zlatě otrněných sloupků, které při dosažení květuschopnosti vytvářejí šikmé, silně vlnaté temeno a odspodu začínají odnožovat. N.leninghausii vyžaduje teplejší přezimování než většina notokaktusů, kolem 10 stup. C. Při nachlazení snadno vznikají na pokožce černé skvrny, které často přecházejí v hnilobu. V dospělosti rostliny vyžadují pro svůj rozsáhlý kořenový systém dostatek místa.

 

Poznámky
Druh byl popsán roku 1895 F.Haagem jr. jako Pilosocereus, podrobnější popis byl pak vypracován K.Schumannem, který je také v některých dílech chybně uváděn jako autor basionymu. N.leninghausii tvoří spolu s příbuznými druhy zvláštní skupinu navzájem blízkých druhů, která byla některými autory (Backeberg, Ritter) chápána jako samostatný rod Eriocactus, v rodu Notocactus sensu Buxbaum je tato skupina vedena jako zvláštní podrod Eriocactus, ve kterém N.leninghausii pro svůj sloupovitý vzrůst, umístění areol a uspořádání trnů představuje zřejmě vývojově nejstarší druh.

 

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 3 : 1629, 1959
Berger A., Kakteen, p. 209, 1929
Ritter F., Kakteen in Südamerika, 1 : 156, 1979
Schäfer G. Kakt./Sukk., 14 : 56, 1979
Schumann K., Gesamtbeschreibung der Kakteen, p. 382, dod. 101, 1903
Stuchlík S., Kaktusy 81, 17 : 51, 1981

 

Autoři
Text: Otakar Šída.
Foto: Karel Crkal.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím tri a jedna