Název
SCLEROCACTUS SPINOSIOR (Engelm.) D. Woodruff et L. Benson var. SCHLESSERI (Heil et Welsh) Hochstätter
 

Taxon
Sclerocactus spinosior (Engelmann) D. Woodruff et L. Benson var. schlesseri (Heil et Welsh) Hochstätter, Succulenta, 71: 259, 1992
Sclerocactus schlesseri Heil et Welsh, Great Basin Naturalist, 46: 677, 1987
Sclerocactus spinosior (Engelm.) D. Woodruff et L. Benson var. schlesseri (Heil et Welsh) R. May, Cact. Succ. J. (US), 60: 35, 1988, nom. nud.
Varieta byla pojmenována na počest svého objevitele Dr. Davida Schlessera, který ji nalezl v roce 1981.

 

Popis
Stonek
tmavozelený, jednotlivý, vejčitý až mírně prodloužený, až 140 mm vysoký a až 80 mm široký, žeber 13, rozdělená na hrbolce asi 8-10 mm dlouhé a 12-18 mm široké. Areoly na hrbolcích, zpočátku vlnaté, později holé, eliptické, 4-6 mm dlouhé. Trny ohebné, v nedospělosti poněkud peříčkovité, v mládí jen 1 středový trn, 8-12 mm dlouhý, s asi 5 trny okrajovými, kratšími než 5 mm; ve stáří 4 středové trny, horní 1 vztyčený, plochý až trojhranný, zakřivený, 30-55 mm dlouhý a 1-2,5 mm široký, červenohnědý až bílý, 3 dolní bílé, červené až hnědé, nejspodnější vztyčený, hákovitý, 25-45 mm dlouhý a 1 mm široký, dva boční trny částečně hákovité, 20-30 mm dlouhé, oploštělé, pokroucené a zakřivené, bílé až černé; okrajové trny 6-9 (-12), bílé, s černohnědou špičkou, až 14 mm dlouhé, nejspodnější nejkratší.
Květy
v blízkosti temene, nálevkovité, asi 20 mm široké, 3-4 mm dlouhé, vnitřní okvětní lístky fialovorůžové, až 25 mm dlouhé, 7 mm široké, vnější okvětní lístky s nahnědlým středním pruhem; tyčinky červené, 4-8 mm dlouhé, prašníky žluté; čnělka asi 12 mm dlouhá, červená, blizna s 5-8 rameny, zelenkavě žlutá.
Plod
růžově červený, až 14 mm dlouhý a 8 mm široký, vertikálně se otvírající.
Semena
černá, asi 3 mm velká.

 

Variety
Žádné výraznější odchylky od typové rostliny nejsou známé. V přírodě je jen velmi malý počet rostlin a informace od těch, kteří měli rostliny na lokalitě možnost studovat, se dotýkají jen proměnlivosti ve vybarvení trnů.

 

Výskyt
Pro naleziště tohoto sklerokaktusu v okrese Lincoln na východě Nevady jsou typické velmi sporadické srážky a tuhé zimy. Roční úhrn srážek v této části Nevady je jen asi 100 až 270 mm, a z toho ještě spadne kolem 60 % během zimy, takže voda nemůže být s ohledem na nízké teploty rostlinami využita. V letním období v Great Basin spadne vláha ve formě občasných bouřek, čímž se tato oblast liší od sousední Mojavské pouště, která v létě nedostane vláhu žádnou. Díky tuhé zimě je tu vegetace mnohem chudší, než v teplejších částech Nevady. Nejběžnější rostlinou je tu pelyněk Artemisia tridentata z čeledi Asteraceae, známý jako "sagebrush", který tu tvoří téměř souvislé porosty. Tyto porosty po dešti do pouště "vydechují" typickou silnou pelyňkovou vůni. Mimo námi diskutovaného sklerokaktusu roste v této části Nevady ještě Sclerocactus blainei Welsh et Thorne, který podobně jako var. schlesseri patří do blízkého příbuzenstva S. spinosior.
Varieta schlesseri roste na písčito jílovitých sedimentech, ostrůvkovitě porostlými mechy, lišejníky a řasami. Častá jsou tu holá, neporostlá místa, což je důsledek erozí. Kaktusy tu rostou skryté v trsech trávy Hilaria jamesii. Dlouhé trny dospělých rostlin jsou velmi podobné suchým listům vzpomínané trávy, takže jsou jen obtížně k nalezení. Výskyt rostlin v přírodě je navíc velmi řídký, což také znesnadňuje hledání.

 

Pěstování
Při pěstování těchto kaktusů máme v podstatě dvě možnosti. První je snaha o pěstování na vlastních kořenech, druhou cestou je roubování. Prvním předpokladem pro oba způsoby je ovšem potřeba mít k dispozici klíčivá semena. Čerstvá semena po skarifikaci klíčila výborně. Osvědčilo se mi odloupnutí celého hila a nakličování semen s obnaženým embryem na vlhkém filtračním papíru. Ke klíčení dochází často už za 2-3 dny. Nejjednodušší a nejbezpečnější je okamžité roubování klíčenců na Pereskiopsis a po roce přeroubování už dostatečně narostlých řízků na trvalou podložku. Mně se osvědčily tvrdě pěstované Eriocactus jusbertii, na nich mi tyto kaktusy kvetly už po 3 letech pěstování. Poté je možné jejich seříznutí a zpravokořenění do velmi dobře drenážovaného hrubého substrátu. Snažit se pěstovat tyto rostliny na vlastních kořenech už od vyklíčení považuji s ohledem na nedostatek kvalitních semen za hazard. Jednoznačně považuji za vhodné nechat rostliny narůst na dobré podnoži a teprve poté, co jsou dostatečně silné a vitální, po odříznutí a zakořenění je pěstovat "na svých".
V zimě rostliny vyžadují chladno, nejlépe okolo 5 °C, světlo je velkou výhodou pro pravidelnou násadu květů. Tmavofialová poupata se objevují už s koncem zimy, kvetou pak podle teploty ve skleníku, často už v březnu či dubnu. Pravokořenné rostliny snesou bez problémů mrazy i pod -10 °C.
Foto R. Staník, ve vlastní sbírce. Text R. Staník a V. Šedivý. Rostlina pochází ze semen od S. Bracka se studijním číslem SB 1015.

 

Poznámky
Určité morfologické znaky a pokusy s hybridizací vedly R. W. Maye v roku 1988 k úvahám, že S. schlesseri (podobně jako S. blainei) je jen varietou S. spinosior, jehož areál rozšíření leží dále východně až v Utahu. K tomuto názoru se ve své monografii připojil i německý znalec F. Hochstätter. To ovšem nic nemění na faktu, že S. spinosior var. schlesseri je po S. polyancistrus jeden z nejkrásnějších z rodu Sclerocactus.

 

Literatura
Hochstätter F., The genus Sclerocactus - revised, 1993
Lüthy J., An den Standorten von Scl. blainei und Scl. schlesseri, Kakt. und and. Sukk., 40: 159-162, 1989

 

Autoři
Foto R. Staník, ve vlastní sbírce. Text R. Staník a V. Šedivý. Rostlina pochází ze semen od S. Bracka se studijním číslem SB 1015.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím osm a jedna