Název
NOTOCACTUS MEONACANTHUS Prestlé
 

Taxon
Notocactus meonacanthus Prestlé, Internoto, 7: 35, 1986
Parodia meonacantha (Prestlé) Hofacker, Cactaceae Consensus Initiatives, 6: 11, 1998
"Meonacanthus" znamená " s poměrně malými trny", nebo " drobně trnitý".

 

Popis
Stonek
jednotlivý, ploše kulovitý, zelený až fialově zelený, 40-60 mm široký, 30-40 mm dlouhý, v temeni bez trnů, ale se žlutavě bělavou vlnou; kořeny vláknité; žeber 13-14, svislá, v dolní části 12 mm široká, v horní části 6 mm široká a 3 mm vysoká; areoly 2 mm široké, oválné, v horní části s hustou žlutavě bílou vlnou. Všechny trny pavoukovité a drápovité, přilehlé k tělu, jantarové barvy až hnědočerné, nepíchavé, ve stáří šedé; okrajových trnů 10, asi 6-7 mm dlouhé, částečně stočené; středový trn 1, jen poněkud silnější než okrajové, vždy dolů směřující, 10 mm dlouhý, nepíchavý, barvy jako okrajové trny.
Květy
nálevkovité, kovově lesklé, bělavě žluté, 60 mm široké, 45 mm dlouhé; okvětní lístky bělavě žluté, lesklé, 27 mm dlouhé, 6 mm široké; perikarp světle zelený, 6 mm dlouhý, 4 mm široký, s trochou areolové vlny a s několika hnědými štětinovitými vlasy; prašníky žluté; čnělka 20 mm dlouhá, bělavě žlutozelená, 9 karmínových ramen blizny.
Plod
podlouhlý, zelenofialový, s vlnou a tmavě hnědými štětinovitými vlasy.
Semena
černá.

 

Variety
Žádné variety a formy, ať již popsané nebo nepopsané, nejsou známy.

 

Výskyt
Naleziště typu (PR 318) se nachází v oblasti Minas do Camaqua, Rio Grande do Sul, Brazílie, objeveno bylo v roce 1983 autorem popisu při společné výpravě s F. Stockingerem. Existuje ještě další polní číslo pro druh stejného autora ze stejného naleziště (PR 319), přičemž toto druhé číslo má jenom kontrolní funkci. Sběry K. H. Prestlého představují prakticky jediný zdroj rozšíření rostlin, protože další sběry nebyly průkazně uskutečněny. N. Gerloff sice uvádí pro své číslo Gf 354 (přelom let 1992-1993) rovněž jméno N. meonacanthus, jenomže s otazníkem. Jeho sběr byl uskutečněn severně od Darilho, rovněž ve státu Rio Grande do Sul, Brazílie.

 

Pěstování
Kdybychom se měli v kultuře řídit striktně podmínkami, ve kterých roste druh v přírodě, museli bychom jej pěstovat v minerálním, vysoce propustném substrátu a na plném slunci, abychom napodobili poměry na stanovišti. Jenže kaktusy jsou značně přizpůsobivé a jinak tomu není ani u N. meonacanthus. Je možné jej úspěšně pěstovat v běžné směsi, ve které pěstujeme další notokaktusy (směs hlína - rašelina - písek), přičemž zemina může být dosti výživná. Ani vystavení plnému slunci není nutné.
Rostlina je cizosprašná, proto musíme mít k získání semen alespoň dva různé jedince.

 

Poznámky
Na stanovišti N. meonacanthus je velmi chudá, oblázky posetá světlá hornina, téměř úplně bez humusu. Větší rostliny jsou zde vystaveny plnému slunci, malé rostlinky jsou zcela skryty v úlomcích zvětralé skály, těžko k nalezení.
Bez květů se vzhledově N. meonacanthus dosti podobá N. arachnitis. Přesto ale existují rozdíly, které pomohou identifikovat druh: Plochý tvar těla, fialově zelená epidermis, kratší, drápovité trny. Když začnou rostliny rozkvétat, není už pochyb o rozdílnosti, protože poupata jsou pokryta výraznou tmavohnědou vlnou a květy mají velmi dlouhou čnělku, která značně přesahuje jak tyčinky, tak okvětní lístky.

 

Literatura
Gerloff N., Neduchal J. et Stuchlik S., Notokakteen - Gesamtdarstellung aller Notokakteen, p. 100, 1995
Prestlé K. H., Notocactus meonacanthus Prestlé, Minimus, 18: 74-77, 1987
Stuchlík S., Rod Notocactus - monografie, p. 88-89, 1993

 

Autoři
Rostlina je cizosprašná, proto musíme mít k získání semen alespoň dva různé jedince.
Na obrázku je rostlina PR 318 ze sbírky autora textu i fotografie, kterým je S. Stuchlík.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím dve a deset