Název
NOTOCACTUS BUININGII Buxb.
 

Taxon
Notocactus buiningii Buxbaum, Kakt. und and. Sukk., 12 : 229, 1968
Druh byl nazván na počest A. F. H. Buininga, holandského pěstitele a sběratele kaktusů, který se věnoval zejména brazilským druhům.

 

Popis
Tělo
jednotlivé, dobrovolně neodnožující, zploštěle kulovité, asi až 80 mm vysoké a 120 mm v průměru, nápadně světle šedozelené, temeno bez vlny. Žeber 16, velmi tenká, asi 20 mm vysoká, na bázi 12-14 mm široká, často poněkud spirálovitá, rozčleněná v tenké, ostrohranné hrboly, které přesahují areoly; areoly zpočátku podlouhlé, 3-7 mm velké, bíle vlnaté, později olysávající, zhruba 12 mm od sebe vzdálené, hluboko snížené pod hrboly. Okrajové trny 3-5, slabé jehlovité, do 10 mm dlouhé, sklovitě nažloutlé; středové trny 4, uspořádané do kříže, silně šídlovité, na bázi zesílené a poněkud zploštělé, na špici sklovitě nažloutlé, na bázi tmavě hnědé až téměř černé, horní nejdelší až 30 mm dlouhý, postranní zhruba 20 mm dlouhé.
Květy
až 70 mm dlouhé a až 80 mm široké; květní trubka zvonkovitá, bíle až hnědě vlnatá s hnědými štětinami; čnělka 25 mm dlouhá s 9-ramennou červenou bliznou; okvětní lístky čistě žluté, vnější s nahnědlým středním proužkem.
Plod
kulovitý a šťavnatý, ve zralosti se prodlužující, nakonec vysychající a otevírající se na bázi.
Semena
přílbovitá, s velkým bazálním polštářkovitě vyčnívajícím hilem a matně černou testou.

 

Variety
Variabilita druhu se omezuje na barvu otrnění. Kromě popsaného vybarvení se vyskytují jedinci se středovými trny podstatně světlejšími, světle nažloutlými až téměř bílými, ale také s podstatně tmavšími, tmavě hnědými až téměř černými. Druh byl sbírán více sběrateli, popsán byl podle sběru HU 90, dále k němu patří sběry FR 1442, DV 114, PR 98, PR 232, PR 371, PR 374, PR 375, Schl. 186, FS 57, FS 207, FS 264.
Provizorními jmény byly opatřeny sběry
PR 233 (var.brunispinus),
PR 234 (var.pulchellus),
PR 235 (var.alamoensis),
PR 236 (var.ferrugineus),
Schl. 187 (var.schlosseri).

 

Výskyt
Druh je rozšířen v hraničním území států Uruguay a Rio Grande do Sul v oblasti Livramento - Rivera, kde roste ve skalních spárách mezi řidší trávou.

 

Pěstování
Notocactus buiningii roste na vlastních kořenech dobře, jestliže se zajistí pro něho specifické podmínky, které vyplývají z charakteru přírodních stanovišť. Roste ve skalních spárách mezi řídkou trávou, v substrátu z rozpadlých kamenů a humusu vždy s kyselou reakcí. Tomu odpovídá mimořádná citlivost pěstovaných rostlin na zalkalizování země, kdy rychle ztrácejí kořeny.

 

Poznámky
Druh byl popsán roku 1968 prof. Buxbaumem jako Notocactus subgen. Malacocarpus, tedy v jeho pojetí vlastně jako Wigginsia. V tomto názoru však zůstal prof. Buxbaum značně osamocen a řadou dalších autorů bylo toto taxonomické řešení kritizováno. Situace u tohoto druhu však zdaleka není jednoduchá a jednoznačná, neboť se jedná o druh, který svými charakteristikami nelze jednoznačně zařadit do žádné skupiny, což je nejlépe patrné z názorů jednotlivých autorů. Dr. Schäfer jej pokládá za přechodný druh mezi podrody subg. Malacocarpus a subg. Neonotocactus rodu Notocactus sensu Buxbaum, Ritter popírá jakoukoliv souvislost s malakokarpusy a zařazuje jej mezi notokaktusy do příbuzenstva N.herteri, dalšími autory je řazen do příbuzenstva N.mammulosus, nebo jako přechodný druh mezi podrody subg.Notocactus a subg.Neonotocactus sensu Buxbaum.

 

Literatura
Kolařík J., Lisal K., Minimus, 16 : 61, 1985
Ritter F., Kakteen in Südamerika, 1 : 184, 1979
Schäfer G., Kakt./Sukk., p. 39, 1979
Schütz B., Kaktusy 78, 14 : 4, 1978

 

Autoři
Text: Otakar Šída.
Foto: Karel Crkal.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím osm a ctyri