Taxon
Heliocereus speciosus (Cavanilles) Britton et Rose, Contrib. U. S. Nat. Herb., 12: 434, 1909
Cactus speciosus Cav., Anal. Cienc. Nat. Madrid, 6: 339, 1803
Cereus bifrons Haworth, Suppl. Pl. Succ., p. 76, 1819
Cereus speciosissimus DC., Prodr., 3: 468, 1828
Speciosus znamená nádherný, skvostný a vystihuje neobyčejnou krásu květů tohoto druhu kaktusu.

Popis
Stonek
Epifytická rostlina převislého až vystoupavého vzrůstu, stonky až 1 m dlouhé a 20-35 mm silné, s 3-5 žebry, na hranách silně zvlněnými a zprohýbanými, pokožka zelená, mírně lesklá, areoly kruhovité, asi 2-3 mm velké, trny nerozlišitelné na středové a okrajové, v počtu 5-8, asi 15 mm dlouhé, jehlovité, hnědavé.
Květy
120-150 mm dlouhé, květní lůžko zelené a stejně jako asi 80 mm dlouhá trubka porostlé červenými, trojúhelníkovitými šupinami, které nesou v paždí areoly s vlnou a štětinami; vnější okvětní lístky trojúhelníkovité až kopinaté, celokrajné, zašpičatělé; vnitřní okvětní lístky lopatkovité, zaoblené, na bázi nazelenalé, v horní části karmínově červené, lesklé, opalizující, někdy až s třpytivým, namodralým odstínem; čnělka asi 60 mm dlouhá, blizna většinou 8-9klaná, žluté barvy; prašníky až 4 mm dlouhé, žluté, tyčinky na bázi bělavé, z větší části purpurově růžové.
Plod
vejčitý, 30-50 mm dlouhý a 20-30 mm široký , červené barvy, s malými areolami nesoucími štětinovité trny.
Semena
černá, lesklá.

Variety
Vzhledem ke značnému rozšíření druhu byly rozlišeny a popsány variety:
H. speciosus var. speciosus,
H. speciosus var. serratus (Weing.)Backeb., odlišující se čtyřhrannými, vzácně trojhrannými stonky, pochází z Guatemaly,
H. speciosus var. superbus (Ehrenberg) Backeb., nejkrásnější varieta, stonky mají až 7 žeber, a s největšími květy, jejich barva je růžově cihlová s fialovým leskem, původ zřejmě v jižním Mexiku, typová lokalita není známa,
H. speciosus var. amecamensis (Heese) Knuth, nalezena blízko města Amecameca (dnes předměstí hlavního města Cd. México), později potvrzena z Volcan de Colima, a také u Paracocho, Michoacan. Odlišuje se asi 12 cm širokými květy čistě bílé barvy. Je možné, že se jedná jen o albinotickou formu, protože vždy byly nalezeny pouze jednotlivé rostliny.
Dnes jsou většinou všechny uvedené variety považovány za ekotypové či fenotypové odchylky.

Výskyt
Lokalita, odkud pocházela popsaná rostlina, nebyla v původním popise z r. 1803 udána, ale od raně poválečných let je znám výskyt ve Valle de Bravo, stát Mexico, v pohořích táhnoucích se jižně a východně kolem hlavního města Ciudad México, v nadmořské výšce nad 2500 m. D. B. Gold a E. Matuda jej nalezli blízko silnice z Cd. México na Cuernavaca, v nadmořské výšce asi 2700 m. Osobně jsem jej viděl na stejné lokalitě v roce 1979 s D. B. Goldem a Sánchez-Mejoradou nad Cuernavaca. Roste zde velmi vzácně v kapsách skal vyplněných humusem a také v rozsochách a přisedle na kmenech stromů, většinou dubů. C. Schmoll jej potvrdil i z lesů na svazích sopky Ixtaccihuatl, východně od hlavního města.

Pěstování
Původ rostlin je v temperátních lesích. Sezónní dešťové srážky okolo 600-700 mm za rok a více či méně pravidelné mlžné a rosné srážky po celý rok dávají tušit, že H. speciosus v našich podmínkách nebude obtížné pěstovat. Ne snad v přehřátých sklenících s mexickými kulovitými druhy, ale spíše v běžné zahradnické kultuře. Velmi dobře snáší i pěstování v interiéru, dobře roste společně s mexickými tilandsiemi, v zasklených lodžiích, případně za okny. Prospívá mu letní umístění venku v polostínu, kde intenzívně roste zejména při deštivém počasí (např. Medard apod.). V letních vedrech zastavuje růst a často i při vydatné zálivce jeho stonky ztrácejí turgor a vadnou. Je to však přirozená reakce na vysoké teploty a tak je vhodné letní odpočinek (aestivaci) respektovat.
Obdobím násady poupat je pozdní jaro, po letním odpočinku často nasazuje poupata opakovaně a květy se v tomto druhém případě vyvíjejí až po pozdního podzimu.
Sázíme do humusem obohaceného, slabě kyselého substrátu, případně obohaceného přírodními zdroji dusíku (rohovina, Vitahum, kravinec apod.). Během vegetace je vhodná pravidelná zálivka. Zimní teploty mohou klesnout i pod 5 °C, mráz však rostliny poškozuje. Ideální zimní teplota se pohybuje okolo 10 °C, při mírné občasné zálivce. Množení je snadné, většinou využíváme regenerace a tvorby kořenů - řízkování. Proto také známe v kultuře jen několik klonů, výběr s nejkrásnějšími květy. Rostliny nejsou samosprašné a semena se v nabídkách objevují velice ojediněle.
Foto archív Moravské vydavatelství Květen - S. Stuchlík, text J. Říha.

Poznámky
H. speciosus má velice krásné květy, které se v příhodných podmínkách objevují v několika vlnách během vegetačního období. Proto byl od nepaměti pěstován a dodnes jej najdeme v mnoha zahradách jak v Mexiku, tak i v mnoha jiných zemích. Také pěstitelé-kaktusáři v Evropě jej znají od počátku 20. století. Vzhledem k příbuzenských poměrům vzniklo nepřeberné množství kříženců s rody Aporocactus, Epiphyllum a Nopalxochia. Hlavním přínosem H. speciosus pro hybridizaci je překrásná hedvábně třpytivá barva širokých okvětních lístků, kterou je možné přenést do hybridního potomstva. Celá řada dnešních kultivarů "epikaktusů? má za přímé předky či prapředky právě H. speciosus a to včetně bělokvěté var. amecamensis. Velmi kuriózní je tvrzení (Glass et Foster, 1976) o tom, že G. Tegelberg získal křížence Heliocereus speciosus a Pilosocereus palmeri , což prý je vzpřímená rostlina s krásnými květy (fotografie nebyla publikována).

Literatura
Bravo-Hollis H., Las Cactáceas de México, 1: 424 - 427, 1991
Glass Ch. et Foster R., Cacti and succulents for amateurs, Publ. Press Alhambra, Calif., 1976

Autoři
Foto archív Moravské vydavatelství Květen - S. Stuchlík, text J. Říha.