Taxon
Mammilaria eriacantha Link et Otto ex Pfeiffer, Enum. Cact., p. 32, 1837
Eriacanthus znamená s chlupatými, tedy plumózními trny a vystihuje charakter otrnění, které při podrobném studiu vykazuje jemné ochmýření.

Popis
Tělo
stonek jednotlivý, vzácně odnožující a pak trsovitý, vzpřímený, válcovitého tvaru, asi až 150 mm dlouhý a 40-50 mm široký. Bradavky kuželovité, na bázi čtyřhranné, asi 6-8 mm dlouhé, pokožka jasně smaragdově zelená; areoly oválné, v mládí s jemnou krátkou bílou vatou, axily v květní zóně vlnaté, většinou však holé. Okrajových trnů 20-25, rozložených v několika řadách, 3 - 6 mm dlouhých, jemných, jehlovitých, přímých, jemně ochmýřených, žluté barvy; středové trny 2, jehlovité, přímé, asi 8-10 mm dlouhé, horní delší a silnější, jemně ochmýřené, barvy světlé kávy.
Květy
zvonkovitého tvaru ve věnci blízko temene, asi 15 mm dlouhé, vnější okvětní lístky kopinaté, špičaté, vnitřní okvětní lístky o poznání delší a širší, sytě žluté barvy; blizna většinou 4 laločná, krémové barvy; prašníky světle žluté.
Plod
kyjovitého tvaru, asi 10 mm dlouhý, oplodí s bělozeleným až s pomerančovým odstínem.
Semena
kapkovitého tvaru, asi 1 mm dlouhá, se světle žlutou jamkovanou (foveolátní) testou.

Variety
nejsou popsány variety ani formy nebo informace není dostupná

Výskyt
Odkud pochází popisovaná rostlina nebylo v originálním popise z r. 1837 uvedeno. Rostlina je však dlouhou dobu známa z pobřeží státu Veracruz z okolí města Jalapa. Rostlinu jsme pozorovali několikráte s R. Šubíkem podél pobřežní silnice v okolí majáku Palma Sola, ale i dále na sever, v příbřežních pahorcích, asi až do nadmořské výšky 250 m. Známá jsou naleziště u Cerro Gordo a také u Naolinco, kde se hojně vyskytuje mezi rozpadavými bloky skal v polostínu pod keři, ale také na plném výsluní. Nejzajímavější je ovšem lokalita u Palma Sola, kde roste společně s Melocactus delessertianus, sotva několik desítek metrů od moře a jen několik metrů nad jeho úrovní. Osídluje nízké vápencové skalky, v trvale zamokřené bažině vyhledává pukliny skály a mělké kapsy, kde se hromadí trocha humusu. Vzhledem k nedalekému moři jsou zde teploty po celý rok poměrně vyrovnané a zimní minima nejsou nijak výrazná.

Pěstování
M. eriacantha je ve sbírkách jen vzácně se vyskytující kaktus. Původ v tropických oblastech státu Veracruz předurčuje i nároky rostliny při pěstování. Celoroční umístění v teple je nutné, zejména kritické je zimní období, kdy dlouhodobý pokles pod 10 °C většinou znamená úhyn rostliny. Během letního období, při pravidelné zálivce, rostliny dobře prospívají a hojně kvetou. Je proto naděje, že se tento druh podaří u nás trvale uchovat a rozmnožit. Množíme výsevem drobných semen, přírůstek v první dvou letech je však pomalý. Semenáče dospívají velmi záhy, kvést začínají ve velikosti asi 2 cm, což může být 3 - 4. rokem po vysetí.
Foto R. Šubík, text J. Říha. Na snímku je rostlina dovezená od Palma Sola v roce 1979 do Botanické zahrady UK v Praze.

Poznámky
Podle zřetelných morfologických znaků jak ve stavbě stonku, otrnění, tak i květů, plodů a semen je řazena do serie Polyacanthae (S.-D.) K. Sch., přičemž neblíže příbuzné a nejvíce podobné jsou M. magnifica Buchenau, M. xaltianguensis Sánchez-Mejorada, M. rekoi (Br. et R.) Vaupel a M. matudae Bravo.
M. eriacantha je charakteristická a nezaměnitelná rostlina, zejména pro svoje husté, jemně ochmýřené otrnění žluté barvy a neúplně se otevírající malé květy. Výjimečná je také způsobem existence v pobřežních oblastech tropického státu Veracruz, v poloopadavých nízkých lesních společenstvech, kde dešťové srážky přesahují 850 mm za rok. Měli jsme několik příležitostí pozorovat tuto mamilárii v přírodě na různých stanovištích. Od roku 1977, kdy jsme naleziště u Palma Sola navštívili poprvé se mnoho změnilo - celá oblast byla přeměněna na pastviny a podél silnice vyrostla nová vesnice, a tak jsme před rokem již žádné rostliny (stejně jako Melocactus delessertianus) nenašli. Zajímavou lokalitu jsme objevili nedaleko jaderné elektrárny ležící na pobřeží jižněji od Palma Sola. M. eriacantha tam roste na skalních terasách společně s Agave spec., Jatropha urens aj. , nedaleko byl také potvrzen M. delessertianus a to ve zcela jiném prostředí - na výslunných skalních plotnách, jen asi 30 m n. m.

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 5: 3392 - 3393, 1961
Bravo-Hollis H., Las Cactaceas de México, 3: 171 - 172, 1991
Pilbeam J., Mammillaria. A Collectors´s Guide, p. 58, 1981
Pilbeam J., Mammillaria. The cactus file, p. 96, 1999

Autoři
Foto R. Šubík, text J. Říha. Na snímku je rostlina dovezená od Palma Sola v roce 1979 do Botanické zahrady UK v Praze.