Název
DISCOCACTUS ZEHNTNERI Br. subsp. ALBISPINUS (Buin. et Brederoo) P. J. Braun et E. Esteves Pereira
 

Taxon
Discocactus zehntneri Br. et R. emend. Buin. et Bred.subsp. albispinus (Buining et Brederoo) P. J. Braun et E. Esteves Pereira, Kakt. und and. Sukk., 46: 64, 1995
Discocactus albispinus Buin. et Bred., Cact. Succ. J. (US), 46: 253, 1974
Discocactus zehntneri Br. et R. f. albispinus (Buin. et Bred.) Říha, Kaktusy, 19: 26, 1983
Discocactus zehntneri Br. et R. var. albispinus (Buin. et Bred.) P. J. Braun, Succulenta, 69: 215, 1990
Jméno druhu bylo zvoleno na počest brazilského botanika dr. Leo Zehntnera z města Joazeiro, který začátkem našeho století sbíral rostliny a inventarizoval místní květenu. Řadu objevů posílal do Washingtonu dr. L. N. Brittonovi a dr. E. Rosemu, kteří v té době pracovali na díle The Cactaceae. Jméno poddruhu označuje výrazné bílé zbarvení trnů.

 

Popis
Tělo
stonek více méně kulovitý až polokulovitý asi 100 - 110 mm široký a 70 mm vysoký, často silně odnožující a ve stáří trsovitý až polštářovitý, pokožka svěže až světle zelená, spirálovitých žeber 12 - 13, rozpadlých do oblých hrbolů, až 20 mm širokých a 10 mm vysokých; oválné areoly asi 10 mm velké, umístěny poněkud níže pod vrcholem na odkloněné straně hrbolů, v mládí silně vlnaté a plstnaté, záhy olysají. Okrajových trnů 9 - 11, často silných, zahnutých či zakřivených, jeden dolní vždy nejsilnější, až 70 mm dlouhý, dolů zahnutý, postranních 4 - 5 trnů zahnutých k tělu, asi 4 - 6 cm dlouhých, horní okrajové trny nejkratší, všechny křídově bílé s tmavším, hnědým až téměř černým hrotem, středové trny v počtu 1 - 2 přítomny jen na některých rostlinách, nebo jen v některých areolách, odstávající, často zahnuté, asi 70 mm dlouhé a 2 mm silné, bílé s tmavým hrotem. Cefálium asi 25 - 30 mm široké a 10 mm vysoké, na okrajích s pružnými asi 25 - 30 mm dlouhými světlými štětinami s tmavým koncem a s bělavou vatou.
Květy
úzce nálevkovité asi 45 - 50 mm dlouhé a 45 mm široké, vnější okvětní lístky kopinaté, zaoblené, nazelenalé až nahnědlé, vnitřní lístky kopinaté, asi 4 - 6 mm široké, špičaté, celokrajné, čistě bílé.
Plody
se ve zralosti prodlužují, dorůstají až 45 mm délky, mají hruškovitý až válcovitý tvar, oplodí červené.
Semena
přilbovitého tvaru, asi 1 mm velká s výrazně bradavičnatou černou testou.

 

Variety
Před lety jsem navrhl zařazení tohoto taxonu na úroveň formy (D. zehntneri f. albispinus) v časopise Kaktusy 1983, později (1993) zpracoval celý komplex P. Braun a navrhl celkové uspořádání do několika poddruhů následovně:
- subsp. zehntneri, nominátní taxon silně trsovitého vzrůstu, s nejhrubším otrněním žlutohnědé barvy, naleziště je omezeno na okolí Sento Sé a Bresjio Grande v nadmořské výšce asi 460 m,
- subsp. albispinus (Buin. et Bred.) P. J. Braun et E. Esteves Pereira, silně trsovitý růst, otrnění hustější čistě bílé barvy, naleziště u Joazeiro,
- subsp. araneispinus (Buin. et Bred.) P. J. Braun et E. Esteves Pereira, velmi jemné a husté otrnění bez středových trnů, naleziště leží u Lemoeira v Sierra da Mimosa, asi 1100 m n. m.,
- subsp. boomianus (Buin et Bred.) N. P. Taylor et P. C. Zappi, silně trsovitý růst, husté propletené otrnění bez středových trnů, naleziště leží u Morro do Chapeau, asi 900 m n. m., v jižní části Sierra do Espinhaco,
- subsp. buenekeri (W. R. Abraham) P. J. Braun et E. Esteves Pereira, nejmenší druh s krátkým, přitisklým, paprskovitě rozloženým otrněním, z jižní části státu Bahia,
- subsp. horstiorum (Braun) P. J. Braun et E. Esteves Pereira, z nepatrného stanoviště v Sierra do Espinhaco, trsovitý stonek s hustým propleteným otrněním bez středových trnů

 

Výskyt
Je známo jediné naleziště v Brazílii, ve státě Bahia v pohoří Sierra do San Francisco, kde se vyskytuje na malé ploše v okolí Joazeiro, v nadmořské výšce okolo 500 m. Roste na vypreparovaných holých pískovcových skalách, většinou ve štěrbinách skály nebo v nánosech zvětralého písku. Vyšší vegetace (stromy, keře, byliny) tam zcela chybějí a rostliny jsou vystaveny plnému slunci. Dešťové srážky jsou nepravidelné, objevují se však po celý rok s kulminací v období vegetace, tj. během jara a léta na jižní polokouli. Teploty neklesají pod 20° C.

 

Pěstování
Celý komplexní druh D. zehntneri má pro možnosti pěstování v našich podmínkách svoje zvláštnosti, které jsou odvozeny z podmínek, ve kterých rostou v přírodě. Jsou to rostliny z nízkých nadmořských poloh z tropického pásma a proto mají vyšší nároky na teplotu a to během celého roku. V přírodě jsou navíc vystaveny prudkému slunečnímu svitu po celý rok. Zásobení vodou z dešťových srážek je sice nepravidelné, přesto ale v průběhu roku se rostliny každý měsíc dosytí vodou. Vegetační období je sice odlišné od období klidu, ovšem tento klid není srovnatelný s tím, co známe u kaktusů z jiných oblastí. Nikdy totiž nejsou vystavena mnohaměsíčnímu suchu, a nedostatku světla.
Pro úspěšné pěstování je proto nutné doporučit nejdůležitější zásadu - zkrátit naše přezimování v suchu a ve tmě na co nejkratší dobu. Důležité je to zejména u nejmenších typů rostlin okruhu (subsp. horstiorum, subsp. buenekeri), ovšem i ostatní formy prospívají mnohem lépe při zimování na světle, při možnosti alespoň částečné vegetace během zimy. I tak se setkáme s tím, že zdánlivě dobře vyvinuté a několik let pěstované rostliny ukončí během zimy svůj život. Množení je možné a celkem snadné semeny, která jsou dnes nabízena poměrně pravidelně. Také vegetativní množení hraje roli, protože dospělé rostliny vytvářejí každoročně větší počet odnoží, které již na mateřském jedinci zakládají kořeny a tak je lze rychle zakořenit. V minulých letech se většina rostlin v kultivaci roubovala, v dnešní době je stále větší zájem udržet a rozšířit kulturu pravokořenných. Je však nutné upozornit na to, že kořeny diskokaktusů jsou náchylné k odumření při chladu a trvalé vlhkosti. Rostliny bez kořenů, zejména pak seschlé a scvrklé, je pak obtížné znovu zakořenit. Proto je na místě určitá rozumná záchovná kultura roubovanců, kteří poskytují větší počet množitelského materiálu (semen a odnoží).
Na obrázku (foto R. Šubík) je rostlina vypěstovaná ze semen pocházejících ze sběrů A. F. H. Buininga a W. Übelmanna, pěstovaná více než 25 let ve sbírce autora textu J. Říhy.

 

Poznámky
Objevení tohoto taxonu spadá do období vzrůstu zájmu o brazilské kaktusy v šedesátých a sedmdesátých letech dvacátého století, kdy zejména pánové L. Horst, A. F. H. Buining a W. Übelmann prozkoumali obrovské rozlohy několika brazilských států. Do té doby vládla mezi sběrateli představa, že statisíce čtverečných kilometrů brazilských planin a pohoří jsou porostlé suchým opadavým lesem, kde se kromě bromélií porůznu vyskytuje sotva několik druhů cereusů a opuncií. Obrovským překvapením byly objevy mnoha druhů rodů Arrojadoa, Coleocephalocereus, Discocactus, Melocactus, také ale zcela nových typů kaktusů, které byly pojmenovány a klasifikovány jako zcela nové rody, např. Buiningia, Uebelmannia, Pierbraunia. Toto šťastné období nových objevů však neskončilo a v osmdesátých a devadesátých letech a vlastně dodnes, pokračují polní průzkumy nadále, přičemž k nejaktivnějším badatelům náleží jak Evropané, tak zejména místní brazilští specialisté k nimž v prvé řadě patří E. Esteves Pereira.
D. zehntneri byl sice poznán a v literatuře klasifikován před více než 70 lety, prakticky dostupný se však stal až v sedmdesátých letech díky sběrům již uvedených odborníků. V přilehlých pohořích pak následně byla objevena řada populací příbuzných taxonů, které byly rozlišeny jako variety, resp. jako poddruhy. Toto uspořádání je předloženo výše, nakolik však je definitivní nelze říci. Nesporné je, že např. subsp. zehntneri a subsp. albispinus jsou si mnohem bližší, než ostatní. Možná by zde byl vhodnější statut variety či formy. Přesto lze snadno rozpoznat, že uvedená skupina taxonů rodu Discocactus tvoří samostatný vyhraněný komplex. Charakteristický je zploštěle kulovitým vzrůstem, bohatým odnožováním ze starších areol tak, že v pozdějším věku tvoří rostliny polštářovité trsy, příznačné jsou úzké a ve srovnání s ostatními druhy rodu drobnější květy a zejména plody, které mají červeně zbarvené oplodí. Také semena jsou menší než u jiných druhů rodu Discocactus.

 

Literatura
Braun P., A review of the genus Discocactus Pfeiff., Cact. Succ. J. (US), 50, 1978
Braun P., Zur Haarkranzbildung in Discocactus-Blüten und eventuellen Bezug zur Standortsökologie, Kakt. und and. Sukk., 41: 226 - 229, 1990
Braun P., Het geslacht Discocactus Pfeiffer, Succulenta (3): 117 - 124, 1996
Buining A. F. H., Discocactus, Venlo, 1976
Königs G., Die Gattung Discocactus Pfeiffer, Kakt. und and. Sukk., 28: 182 - 185, 1977; 28: 204 - 207, 1977; 29: 34 - 36, 1978
Říha J., Přehled druhů rodu Discocactus Pfeiff., Kaktusy, 19: 75 - 80, 1983
Taylor N. P., Reconsolidation of Discocactus Pfeiff., Cact. Succ. J. (GB), 43: 37 - 40, 1981

 

Autoři
Na obrázku (foto R. Šubík) je rostlina vypěstovaná ze semen pocházejících ze sběrů A. F. H. Buininga a W. Übelmanna, pěstovaná více než 25 let ve sbírce autora textu J. Říhy.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím deset a jedna