Název
TURBINICARPUS PSEUDOPECTINATUS (Backeb.) Gl. et F.
 

Taxon
Turbinicarpus pseudopectinatus (Backeberg) Glass et Foster Cact. Succ. J. (US), 49 : 175, 1977
Pelecyphora pseudopectinata Backeberg, Kakteenkunde, p. 98, 1935
Mammillaria pseudopectinata (Backeb.) Kelsey et Dayton, Stand. Pl. Names, 2: 74, 1942
Thelocactus pseudopectinatus (Backeb.) E. F. Anderson et N. Boke, Amer. J. Bot., 56: 326, 1969
Normanbokea pseudopectinata (Backeb.) Kladiwa et F. Buxb. in Krainz, Die Kakteen, Lieferung 40 - 41, Marz 1969
Neolloydia pseudopectinata (Backeb.) E. F. Anderson, Bradleya, 4: 15, 1986
Pediocactus pseudopectinatus (Backeb.) J. J. Halda, Acta Mus. Richnov., 5: 22, 1998
Česky se dá výraz pseudopectinatus přeložit jako "nepravý hřebenovitý" a vztahuje se k charakteristickému, téměř hřebínkovitému uspořádání trnů na areolách tohoto taxonu.

 

Popis
Tělo
Stonek jednotlivý, zploštěle kulovitý, kulovitý, ve stáří až krátce válcovitý, v přírodě z větší části zapuštěný pod úroveň terénu, 40 - 60 mm vysoký, 20 - 45 (60) mm široký, modrozelený; žebra rozdělená do bradavek bez brázd, na základě téměř čtyřhranných, 3 - 4 mm dlouhých, širokých a vysokých, nesoucích četné bílé trny, téměř zakrývající stonek; trny v počtu okolo 50, pouze okrajové, přímé, pektinátní, 1 - 2 mm dlouhé, uspořádané do dvou řad.
Květ
20 - 26 mm dlouhý a široký, vnější okvětní lístky bílé nebo červené s hnědočerveným středním proužkem, vnitřní okvětní lístky bílé nebo červené s bledě červeným až tmavě červeným středním proužkem; tyčinky tmavě červené, prašníky tmavě žluté, blizna a bliznové laloky žlutobílé.
Plod
tmavě zelený až hnědavý, téměř okrouhlý, 8 mm dlouhý, 6 - 7 mm široký, ve zralosti podélně pukající.
Semena
1,1 mm dlouhá a široká, černá.

 

Variety
Žádné variety ani formy nebyly popsány. Zajímavou přírodní odchylkou je červeně kvetoucí forma, ceněná mezi sběrateli; často se objevuje jako katalogové jméno Turbinicarpus pseudopectinatus var. rubriflorus. Variabilita barvy květů, vyskytující se u taxonů rodu Turbinicarpus poměrně často, je minimální taxonomickou hodnotou a nebyla tedy předmětem zájmu botaniků. Další drobné diference mezi jednotlivými přírodními populacemi spočívají v hustotě a velikosti bradavek a trnů.
Nejbližším příbuzným je bezesporu Turbinicarpus valdezianus (Möl.) Gl. et F. se severnějším výskytem (Coahuila, Nuevo Leon, Zacatecas).

 

Výskyt
První záznamy o nálezu rostlin, podle kterých byl později pořízen popis, pocházely od H. W. Vierecka, za typovou lokalitu označil Backeberg podle jeho informací okolí Palmillas v mexickém státě Tamaulipas. Backebergův popis postrádal údaj o uložení typu, později byl proto stanoven lektotyp s tím, že jeho určení je podobně téměř nic neříkající: "hory Tamaulipasu poblíž údolí Jaumave". Oblast byla později podrobně zkoumána a bylo zjištěno, že taxon se vyskytuje v jihozápadním cípu státu Tamaulipas a přilehlých hraničních oblastech států Nuevo Leon a San Luis Potosí, což představuje pás o délce asi 200 km a šířce 50 km, táhnoucí se poledníkovým směrem podél Sierra Madre Oriental. Typem krajiny je křovinatá Chihuahuašská poušť (matoral xerofilo), prolínající se s řídkými, převážně borovicovými lesy v nadmořské výšce okolo 1700 metrů a výše. T. pseudopectinatus se zde vyskytuje na kamenitých vápencových kopcích. Roční srážky se pohybují okolo 350 mm, průměrná roční teplota je 19° C.
Hlavním centrem výskytu je již zmíněné okolí Palmillas, nejsevernější známé naleziště je u Galeana, Nuevo Leon, nejjižnější pak u Cerritos, San Luis Potosí. Červenokvětá forma byla nalezena severně od Dr. Arroyo, Nuevo Leon. Poblíž Cerritos roste Turbinicarpus pseudopectinatus na společné lokalitě s Turbinicarpus laui, se kterým zde tvoří též hybridní potomstvo. Známe i populaci, kde se vyskytují rostliny kvetoucí v barvách od čistě bílé, přes růžovou až po červenou.

 

Pěstování
Ze základních informací o podmínkách na nalezištích Turbinicarpus pseudopectinatus, uvedených v kapitole Výskyt a rozšíření, je jasné, že pro tuto nádhernou miniaturu platí obdobné pěstitelské zásady jako pro většinu ostatních turbinikarpusů. Pokud zvolíme zásadně správné pravokořenné pěstování, je nutné zachovávat velmi opatrný vodním režim, zejména v době letní stagnace, propustný substrát není snad nutné ani připomínat. Roubováním snížíme rizika, ale i charakteristický miniaturní vzrůst. T. pseudopectinatus kvete ve své domovině velmi brzo, ještě v zimních měsících; přeloženo do našich podmínek - pro násadu poupat a úspěšné kvetení vyžadují rostliny bezpodmínečně světlé stanoviště, nejlépe tradiční, celoročně obývaný skleník.

 

Poznámky
Seznam synonym dokladuje taxonomickou pouť tohoto taxonu po téměř všech rodech Buxbaumova subtribu Thelocactinae, která, jak je zřejmé, přetrvává doposud.
Náznak jeho srozumitelného umístění v práci Andersona a Bokeho (1969) byl dotažen do konce v roce 1977 Glassem a Fosterem a zařazení do rodu Turbinicarpus je logickým vyústěním dlouhodobého procesu, trvajícího 40 let. I když vzhled obou taxonů může ve vztahu k ostatním turbinikarpusům na první pohled mást, T. pseudopectinatus a T. valdezianus představují v rámci rodu Turbinicarpus samostatnou vývojovou větev; typ květu a jeho umístění, morfologie plodu a semen jasně dokazují rodovou příslušnost.
Již od samého počátku existence CITES byl T. pseudopectinatus zařazen do dodatku č. I této dohody (posléze sem byly zařazeny všechny turbinikarpusy bez rozdílu). Podle výsledků posledních extenzivních polních průzkumů se zdá být toto zařazení příliš přísné, výskyt v přírodě je poměrně četný a reprodukční schopnost jednotlivých, dosud objevených populací velmi dobrá.

 

Literatura
Anderson E. F. et al.,Threatened Cacti of Mexico, 1992
Anderson E. F., Boke N. H., The genus Pelecyphora (Cactaceae): Resolution of a controversy, Amer, J. Bot., 56: 714 - 726, 1969
Avalos J. G. M. et al., Aspectos ecologicos y demograficos de Neolloydia pseudopectinata (Backeb.) E. F. Anderson , Cact. Succ. Mex., 39: 27 - 33, 1994
Říha J., Šedivý V., Synopsis rodu Turbinicarpus (Backeb.) F. Buxb. et Backeb., Aztekia, 7 (1-2): 7 - 23, 1984
Stuchlík S., Červeně kvetoucí Turbinicarpus pseudopectinatus, Kaktusy, 25: 83 - 85, 1989
Šedivý V., Havelík V., Turbinicarpus valdezianus (Möl.) Gl. et F., Atlas kaktusů, 8: 43, 1993
Zachar M., Staník R., Lux A., Dráb I., Rod Turbinicarpus, 1996

 

Autoři
Text:V. Šedivý.
Foto:kulturní rostliny ve vlastní sbírce S. Stuchlík, snímek rostliny z Los Pinos, Tamaulipas - R. Staník.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím osm a ctyri