Název
TEPHROCACTUS CRISPICRINITUS Rauh et Backeb.
 

Taxon
Tephrocactus crispicrinitus Rauh et Backeberg, Descr. Cact. Nov., 7, 1956
Tephrocactus crispicrinitus var. tortispinus Rauh et Backeb., Descr. Cact. Nov., 7, 1956
Tephrocactus crispicrinitus var. cylindraceus Rauh et Backeb., Descr. Cact. Nov., 7, 1956
Tephrocactus crispicrinitus var. cylindraceus Rauh et Backeb subvar. flavicormus, Descr. Cact. Nov., 7, 1956
Crispicrinitus - znamená v překladu "se zkadeřenými vlasy".

 

Popis
Tělo
Stonek článkovaný, trsovitý a posléze polštářovitý, jednotlivé články vejčitého až válcovitého tvaru, asi 50 - 150 mm dlouhé a 30 - 70 mm široké, oblé, s výraznými areolami a trny. Stonek zcela zahalen do zkadeřených, světlých, většinou bílých až nažloutlých, navzájem spletených vlasů. Jehlovité trny vyrůstají v areole v počtu 1 - 4, jsou 20 až 40 mm dlouhé, hnědavé či žlutavé, s tmavším hrotem.
Květy
talířovité, jednotlivé lístky lopatkovitého tvaru, celokrajné a zašpičatělé, oranžové až červenavé barvy, květní lůžko kuželovité, oblé, asi 20 mm dlouhé a 10 mm široké, zelené, porostlé šupinami s plstnatými a trnitými areolami.
Plody
vejčitého tvaru až 5 cm velké, žlutozelené až červenozelené, šupinaté, šupiny na plodech s kudrnatými světlými vlasy.
Semena
diskovitá, asi 9 mm velká, se světlou, krémově zbarvenou kožovitou testou.

 

Variety
W.Rauh a C. Backeberg popsali variety, které dnes lze stěží vymezit. Zařazuji je zde mezi synonyma T. crispicrinitus, což se shoduje s názory současných odborníků. Přesto jejich variety uvádím, protože se v posledních letech objevily v nabídce některých firem. Všechny popsané variety pocházejí z malé oblasti Sierra Negra a Sierra Blanca , tj. z oblasti nad Rio Santa v okolí Huascaranu, ve středním Peru. Podobny jsou si navzájem v hustém vlasatém otrnění a lze je od sebe rozlišit jen obtížně. Současné odborné studie o rodu Tephrocactus, resp. Opuntia je považují za shodné.
var. tortispinus Rauh et Backeb. odlišující se údajně silnějšími výraznými tmavohnědými trny, které jsou zejména na vrcholech článků zkroucené a propletené, asi 30 mm dlouhé, většinou jsou až 4 v areole, pocházejí z oblasti Punta Caillan, 4200 m n.m., v Cordillera Negra;
var. cylindraceus Rauh et Backeb., se odlišuje až 15 cm dlouhými a 7 cm širokými válcovitými články, trny v počtu 1 - 4 odstávají, jsou červenohnědé a až 2 cm dlouhé, vlasovité zkadeřené štětiny mají čistě bílou barvu. Pochází z oblasti Quebrada Queshque, Cordillera Blanca;
subvar flavicormus Rauh et Backeb., s čistě zlatožlutými až hnědavými vlasy, které v době kdy narůstají, mají na temeni tmavší zbarvení, stonky jsou asi 70 mm dlouhé a 45 mm široké, asi 30 mm dlouhé trny mají žlutohnědou barvu. Roste ve vyšších polohách v Quebrada Queshque, v Cordillera Blanca.

 

Výskyt
Vysokohorské polohy ve středním Peru, rozšíření je omezeno na oblasti pohoří Sierra Negra a Sierra Blanca omezující z obou stran údolí řeky Rio Santa, pod Nevado Huandoy a N. Huascaran, nadmořská výška nalezišť se pohybuje mezi 4000 - 4200 m. V Cordillera Negra je udána typová lokalita u Punta Caillan ve výšce 4200 m n.m. Oblast je formována do mírných (Sierra Negra) i strmých (Sierra Blanca) svahů, kde tyto kaktusy tvoří často významnou složku vegetace, polštáře a velké bochníkovité trsy až několik m široké. Časté jsou zde také nízké koberce různých horských alpínek (Gentiana sp., Draba sp. aj.), trav, ostřic a sítin, zajímavé polštářovité rostliny rodu Azorella, na kamenech se hojně objevují mechy a lišejníky. Humusem bohaté, často zrašelinělé půdy jsou málo vyvinuty a mají kyselou reakci, přestože jsou většinou na matečném podloží vápenatých slepenců a jílovců. Nezřídka se objevují i vyvřelé sopečné horniny. Teplotní minima klesají v nočních hodinách často k 0° C, rostliny však mají během světlé části dne nadbytek slunečního záření a tak je rozhodně nelze považovat za mrazuvzdorné.

 

Pěstování
Vysokohorské rostliny obecně vyskytující se nad 3000 až 4000 m n. m., a zejména pak rostliny rodu Tephrocactus, se v našich podmínkách nepěstují snadno, doslova je možné říci, že jejich kultivace patří k nejvíce obtížným. Proto je také ve sbírkách najdeme jen vzácně. V našich nízkých nadmořských výškách se nové přírůstky většinou deformují, otrnění a ochlupení je kratší, řidší, obecně redukované. Také kořenový systém se zde v našich kulturách nevyvíjí dobře. Přes řadu pokusů nemáme dobré zkušenosti. V domovině rostou na kyselých humusových, až štěrkovitých půdách, často podmáčených na výchozech podložní horniny, většinou na plochých až mírně svažitých terénech. Nejlepším doporučením se zdá být roubování mladých článků na odolné druhy rodu Opuntia. Nelze doporučit mrazuvzdorné severoamerické druhy (O. rafinesquei, O. comanchica tp.), které mají poléhavé, v zimě silně svraskavé stonky (placky), které záhy odumírají. Naopak se osvědčily podnože typu O. tomentosa, které záhy dřevnatěji. Na těchto úživných podnožích rostou rychle a také vytvářejí trny a dlouhé vlasy. Podnože ovšem nesnášejí mráz, přezimují však dobře při nízkých teplotách okolo 5° C. Mrazuvzdornost pravokořenných rostlin také není velká. Při předchozím scvrknuté snesou krátkodobé mrazy, venku pod širým nebem je však v našich podmínkách pěstovat s úspěchem nelze. Množíme je vegetativně, většinou roubováním, kdy každý roub (článek) rozřízneme podélně na dvě poloviny a každou naroubujeme na plocho. Při dobrém srůstu vyraší nové články z více areol najednou a poměrně brzy vytvoří trsy. Květy v našich podmínkách prakticky neznáme, pouze dovezené články jsou schopné první 2 - 3 roky kvést, brzy však tuto schopnost ztratí. Semena se většinou nenabízejí.

 

Poznámky
Vidět polštáře těchto kaktusů patří k nezapomenutelným zážitků - pokud vystoupáte do patřičných (asi 4300 m) nadmořských výšek. Pak ale musíte vystoupit z auta a pěšky kráčet další stovky metrů k podrobnému prověření, jestli jde opravdu o kaktusy či o pole letitého firnu, který přetrvává z dob, kdy nasněžilo. Obrovské polštářovité trsy kaktusů jsou tvořeny většinou jedinou rostlinou - ta je nepochybně velmi stará. Odhady mluví o jedincích přežívajících několik století, ovšem je velmi nesnadné určit skutečný věk. Většinou je posuzován jen podle rychlosti přírustu, tj. extrapolací. Rostliny však v dolních a tedy nejstarších partiích stonku odumírají a nejstarší články často opadávají, staré trsy se někdy rozpadají a mladé zelené vrcholové články naopak znovu koření a tak "cestují" do blízkého okolí. Části článkovaných rostlin pak klidně mohou být staré i "nekonečně" dlouho. Rostliny také tvoří plody se semeny. Ta se po dozrání uvolňují a jsou šířena do okolí, ale také často klíčí v těsném okolí mateřské rostliny a nezřídka i přímo v samotném rodičovském polštáři, mezi články mateřské rostliny. Je pak zajímavé vidět takto zkomponovaného "jedince", který obsahuje políčka odlišně otrněných, či ochlupených hlaviček, jež představují jednotlivé, samostatné, generativně odlišné jedince.

 

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 1: 243, 1958
Barthlott W., Cacti, Cheltenham, 1979
Leighton-Boyce G. et .J. Iliff, The subgenus Tephrocactus, London, 1973
Ritter F., Kakteen in Südamerika, 3, 1980

 

Autoři
Text: J. Říha.
Foto: na nalezišti v Peru u Puento Caillan v Sierra Negra pořídil R. Šubík.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím tri a osm