Název
WIGGINSIA ERINACEA (Haw.) Porter var. ERINACEA
 

Taxon
Wigginsia erinacea (Haworth) Porter, Taxon, 13: 210, 1964
Cactus erinaceus Haw., Suppl. Plant. Succul., p. 74, 1819
Echinocactus erinaceus (Haw.) Lem., Cact. Aliq. Nov., p. 16, 1838
Malacocarpus erinaceus (Haw.) Rümpler, Handb. Cact., p. 455, 1886
Notocactus erinaceus (Haw.) Krainz, Kakt. und and. Sukk., 17: 195, 1966
Parodia erinacea (Haw.) Taylor, Bradleya, 5: 93, 1987
Druh byl pojmenován podle svého celkového vzhledu, erinaceus znamená ježatý, pokrytý jehlami.

 

Popis
Tělo
stonek jednotlivý, kulovitý, později krátce sloupovitý, až 150 mm široký; pokožka tmavě šedozelená; temeno ploché, jen málo snížené, vyplněné vznikajícími trny mladých areol a chomáčem bílé vlny. Žeber 15-20, přímá až spirálovitá, oddělená ostrými podélnými brázdami, s ostrou hranou, v příčném řezu poloeliptická až trojúhelníkovitá, později zvlněná příčnými záhyby; areoly 10-15 mm vzdálené, okrouhlé, zpočátku silně bíle plstnaté, později téměř holé. Okrajových trnů 6-10, nepravidelně roztažené až šikmo vzpřímené, nažloutlé až nahnědlé, později šedé s nahnědlou špičkou, šídlovité, 5-10 mm dlouhé, dolní až dvakrát delší než horní; středový trn 1, podobný nejdelším okrajovým trn_um, poněkud delší, tmavší, nejprve hnědý až černý, později šednoucí, zčásti dole zploštělý, vzpřímený, odstávající, později směřující dolů.
Květy
vyrůstající z chomáče vlny na temeni, 40-50 mm dlouhé, až 70 mm široké, leskle kanárkově žluté; květní lůžko a květní trubka pokryté kopinatými šupinami a zahalená vlnou a štětinami, dole červená, nahoře přecházející do žluté; vnější okvětní lístky úzce kopinaté, žlutozelené; vnitřní okvětní lístky kopinaté, konec zaokrouhlený s malým zářezem, kanárkově žluté, hedvábně lesklé, široce rozevřené, tyčinky v délce poloviny okvětních lístků, světle žluté, prašníky nažloutlé; čnělka načervenalá, blizna s 8 rameny nad úrovní nejvyšších prašníků, světle červená.
Plod
růžová, ve zralosti se prodlužující bobule.
Semena
zvonkovitá s výrazným bazálním hilem, asi 1,2 mm dlouhá a široká, tmavě hnědá.

 

Variety
V rámci druhu Wigginsia erinacea nebyla žádná varieta ani forma popsána, při zařazení tohoto druhu do rodu Notocactus však byla uveřejněna jména
N.erinaceus var. tephracanthus (1973),
N.erinaceus var. spinosior (1975),
N.erinaceus subvar. courantii (1980),
N.erinaceus subvar. depressus (1980),
která se však svým vzhledem a mnoha charakteristikami značně liší. Naopak velmi blízké rostliny, které lze odlišit stěží výše než na úrovni variety nebo formy, jsou zřejmě
W.corynodes (Echinocactus corynodes 1837) a
W.acuata (Echinocactus acuata 1827).
Na základě E.corynodes byla také v roce 1995 publikována kombinace Notocactus erinaceus forma corynodes.
U rostlin označených jako Wigginsia erinacea se však můžeme v našich sbírkách setkat se značnými rozdíly. Ty mohou být způsobeny tím, že W.erinacea mění svůj vzhled stejně jako většina druhů rodu Wigginsia nejen v závislosti na podmínkách kultury, ale do značné míry i se stářím rostlin. V mnoha případech je to však důsledek situace u tohoto rodu, u kterého v průběhu jeho téměř 150 let dlouhé historie (nejprve dlouhou dobu jako Malacocarpus) došlo opakovaně ke zcela odlišnému chápání a hodnocení jednotlivých druhů, takže ze starých druhů byl již téměř každý přiřazen k některému jinému na vnitrodruhové úrovni nebo ještě častěji jako synonymum. V novější době byla jako
W.erinacea (N.erinaceus) označeny sběry
DV 29
FS 347
Schl. 201
WR 336
WRA 4
WRA 13
WRA 24
WRA 145
WRA 303
WRA 305
WRA 307
WRA 311
WRA 321
WRA 336
WRA 401
WRA 541
jako N.erinaceus (?) pak sběry
AH 178
AH 183
Čemu však všechny tyto sběry odpovídají ve skutečnosti, to je otázka.

 

Výskyt
V původním popisu Hawortha nebyl původ druhu uveden, v následujících publikacích pak zejména v souvislosti s různým chápáním druhu byl původ vymezován široce a různě.U Rümplera je uvedeno "Brazílie, montevideo" (což v tehdejším pojetí vlastně znamená současnou Uruguay), u Schumanna "jižní Brazílie, pravděpodobně ve státu Rio Grande do Sul", podobně je charakterizován rovněž původ W.corynodes a W.acuata. U jiných autorů pak můžeme jako naleziště nalézt jižní Brazílii, Uruguay, ale také Argentinu (dokonce až po Rio Negro). Podle údajů van Oostena pochází W.erinacea z Uruguaye, z provincie Durazno od Rio Negro.

 

Pěstování
W.erinacea je vděčná, nenáročná rostlina, která nevyžaduje žádných zvláštních podmínek. Rostliny dosahují květuschopnosti sice až ve vyšším stáří, ale pak pravidelně kvetou a vytvářejí semena. W.erinacea vyžaduje mírně kyselý, propustný a dostatečně výživný substrát, ve vegetaci pravidelnou nárazovou zálivku a světlé stanoviště bez přílišného přímého slunečního úpalu a suché a chladné zimování. Báze rostlin ve vyšším stáří korkovatí, rozsah této nepříliš pohledné části je závislý na podmínkách kultury, ve špatných podmínkách a při dlouhodobě omezeném růstu, např. při vyčerpaném substrátu, dosahuje zkorkovatělá část na boku rostlin podstatně výše.

 

Poznámky
Ačkoliv na vymezení W.erinacea v minulosti nebyl, a asi ani v současnosti není, zcela jednotný názor, odpovídají podle mého názoru všechny dostupné informace nejlépe tomu, že W.erinacea a W.acuata jsou velmi blízce příbuzné taxony, které charakterizují jeden druh a další jména zde lze udržet jen na vnitrodruhové úrovni. Určité problémy však může představovat stanovení správného druhového jména, neboť zde zůstává základní otázka, zda původní Haworthův popis nepředstavuje něco zcela odlišného. Pokud by se totiž prokázalo, že se jméno Cactus erinaceus Haw. 1819 k této skupině nevztahuje, pak by nám zde zůstala jména Echinocactus erinaceus Lem. 1838, Echinocactus corynodes Otto ex Pfeiff. 1837 a Echinocactus acuatus Link et Otto 1827, z čehož je zřejmé, že by správné jméno pro takto definovaný druh bylo Wigginsia acuata. Žádné zřejmé důkazy však pro to nejsou dostupné.

 

Literatura
Backeberg C., Die Cactaceae, 3: 1621, 1959
Backeberg C., Das Kakteenlexikon, p. 223, 1966
Ritter F., Kakteen i Südamerika, 1: 197, 1979
Schumann K., Gesamtbeschreibung der Kakteen, 1: 298, 1903
Stuchlík S., Rod Notocactus, p. 43, 1993

 

Autoři
Text: Otakar Šída.
Foto: Václav Jiránek ve vlastní sbírce.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím sest a tri