Název
TURBINICARPUS MANDRAGORA (Frič ex A.Berger) Zimmermann
 

Taxon
Turbinicarpus mandragora (Frič ex A.Berger) Zimmermann, Bradleya, 9: 91, 1991
Echinocactus mandragora Frič ex A.Berger, Kakteen, p. 255, 1929
Napina mandragorana Frič, Život v přírodě, Praha, 29/32-33, p. 66, 1925, nom. invalid.
Napina mandragora Frič, Cacti the coming fashion (ceník), 1928 nom. invalid.
Rapicactus mandragora (Frič ex A.Berger) Buxb. et Oehme, J. DKG., 2: 24, 1943
Gymnocactus mandragora (Frič ex A.Berger) Backeb., Die Cactaceae, 5: 2862, 2863, 1961
Neolloydia mandragora (Frič ex A.Berger) E.F.Anderson, Bradleya, 4: 14, 1986
Druhové jméno zvolil A.V.Frič podle zvláštního, velmi silného kořene.

 

Popis
Tělo
stonek až 60 mm široký, častěji kulovitý, ve spleti trnů ukrytý; kořen řepovitě ztlustlý, tenkým krčkem se stonkem spojený. Bradavky těsně vedle sebe, široce oválné, čtyřhranné, šedozelené; areoly na vrcholu bradavky, okrouhlé, zpočátku s bílou vlnou. Okrajových trnů asi 12, paprskovitě rozložené, mírně zatočené, bílé; středové trny častěji 2, silnější než okrajové, asi 20 mm dlouhé, vzpřímené, s hnědou špičkou, mohou být i další 1-2 štíhlejší středové trny.
Květy
z temene, asi 20 mm dlouhé a 25 mm široké; vnější okvětní lístky tupě zakončené, zelené; vnitřní okvětní lístky bílé, na vnější straně s jemným růžovým proužkem; jícen květy zelený, tyčinky zelenobílé, čnělka nažloutlá, 5 bliznových ramen bleděrůžové.
Plod
zelený, masitý, asi 5 mm dlouhý, ve zralosti vertikálně praskající, ukrytý ve vatě v temeni.
Semena
asi 1 mm dlouhá, s hladkou testou, matně černá.

 

Variety
Turbinicarpus mandragora je vyhraněný, v přírodě dobře izolovaný druh, u kterého můžeme pozorovat jen bezvýznamnou proměnlivost. Různé formy pěstované ve sbírkách jsou zřejmě výsledkem hybridizace.

 

Výskyt
V přírodě roste Turbinicarpus mandragora nedaleko Parras ve státě Coahuila. Podobně jako u jiných turbinikarpusů, i u naší rostliny je lokalita izolována, plošně omezená a velmi bohatá. Je ale nedostupná a její návštěva vyžaduje mnoho času. Na skalnatých terasách a svazích se zvláštní břidlicovou strukturou neroste s T.mandragora téměř nic jiného, v blízkém okolí však lze ze sukulentních rostlin nalézt Agave lechuguilla, některé Hechtia, Fouquieria, Yucca carnerosana, z kaktusovitých pak Ancistrocactus uncinatus v.wrightii, Ariocarpus fissuratus v.lloydii, Echinocactus horizonthalonius, Echinocereus stramineus, E.enneacanthus, Epithelantha micromeris, Escobaria tuberculosa, Ferocactus hamatacanthus, F.piliferus, Lophophora williamsii, Mammillaria pottsii, M.chionocephala, Neolloydia conoidea, Thelocactus bicolor a asi 4 druhy Opuntia.

 

Pěstování
I když by se zdálo, že velká podzemní řepovitá část zabezpečí rostlině přežití při různých pěstitelských přehmatech, není tomu vždy tak. Rostlina klidně přežije, i když rok - dva nedostane vodu. Stačí ale jedno dlouhodobější přemokření substrátu a hniloba zničí celou rostlinu. Platí tu tedy dvojnásob pravidlo: raději párkrát nezalít, než jednou zbytečně. Staré exempláře vyžadují velmi propustný substrát, který i po žádné zálivce dokáže velmi brzy proschnout. Vzhledem na délku řepovité části potřebují staré rostliny vyšší květináč, nejlépe klasický keramický a ne plastový, který drží déle vlhkost. Po zničení nadzemní části rostlina dokáže z podzemní části vytvořit novou hlavu podobně jako G.subterraneus.
Z poměrně velkých semen, když jsou čerstvé, získáme bez větších problémů semenáče. Když je naroubujeme, ztratíme na rostlině to typické - řepovitý kořen a krček, který spojuje kořen s nadzemní částí. Roubováním ale předejdeme časté hnilobě rostlin. Květy se objevují velmi brzy na jaře. Dospělé rostliny při úplně suchém substrátu snesou v zimě i teploty kolem bodu mrazu. Zbytečně to ale nezkoušíme, optimum je kolem 6-10°C. K násadě poupat vyžadují rostliny suché, vzdušné, poměrně chladné a pokud možno světlé přezimování. V létě snesou bez problému vysoké teploty a přímé sluneční záření, které u nás ani zdaleka nedosahuje intenzity záření na nalezišti. Dobře se jim daří, když mají dostatek čerstvého vzduchu, dusno ve skleníku jim mnoho nesvědčí.

 

Poznámky
Tato rostlina patří zcela jistě mezi nejtajuplnější kaktusy "klasického Mexika". Není zcela jasné, zda ji opravdu objevil A.V.Frič, z citovaného časopisu Život v přírodě, kde se jméno poprvé objevilo, totiž pouze vyplývá, že rostliny byly součástí dodávky, kterou Frič obdržel v roce 1925. Z této dodávky pochází i nabídka semen v jeho ceníku "Cacti the coming fashion" (1928), který byl též jedním z pramenů pro Bergerův platný popis (ten taxon řadil do rodu Thelocactus sensu A.Berger). V každém případě zůstává naleziště známé dodnes jen několika zasvěceným. Je to dané i jeho těžkou přístupností. Lokalita je poměrně malá, rostliny jsou tu však velmi početné. Největší exempláře s šířkou těla kolem 8 cm rostou na nepřístupných, kolmých stěnách. Rozměry jejich řepovitého kořene jsou často neuvěřitelné. Mimo většiny solitérních exemplářů tu vidíme občas i mnohohlavé exempláře, vyrůstající z jedné společné řepy. Poštěstilo se nám vidět i nádhernou kristátu s délkou hřebene více než 20 cm.

 

Literatura
Anderson E.F., A revision of the genus Neolloydia Br. et R. (Cactaceae), Bradleya 4, p. 1-26, 1986
Backeberg C., Die Cactaceae, 5: 2862, 2863, 1961
Bravo-Hollis H., Las Cactáceas de México, 2, 1991
Glass Ch., Pages from my Mexican Logbook, Brit. Cact. Succ. Jour., 14: 111-116, 1996
Hofer A., Turbinicarpus mandragora (Frič ex Berger) Zimmermann, Succulentes, 21, 3: 19, 1998
Lux A., Staník R., O gymnocactusoch, Kaktusy, 30: 136, 137, 1994

 

Autoři
Text a foto ve vlastní sbírce: R.Staník.
Pozn. red.: autor tento text napsal s nadpisem Gymnocactus mandragora. Protože v Atlasu už z dřívější doby upřednostňujeme rod Turbinicarpus i pro dříve zavedený rod Gymnocactus, přeřadili jsme tento text pod výše uvedený titulek.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím sest a osm