Taxon
Borzicactus fieldianus Britton et Rose, The Cactaceae, 4: 278, 1923
Clistanthocereus fieldianus (Br. et R.) Backeb., Die Cactaceae, 2: 938-939, 1959
Druh byl nazván na počest kapitána Marshalla Fielda, který financoval botanickou expedici v r. 1922. Rodové jméno uvedl Riccobono r. 1909. Antonio Borzi byl ředitelem botanické zahrady v Palermu.

Popis
Tělo
stonek keřovitého tvaru s bohatým větvením až 2 m vysoký , 45-60 mm silné. žeber 5-7, žebra 15-20 mm široká, 10-15 mm vysoká, hrbolkovitá; areoly 5-10 mm dlouhé, 4-8 mm široké, vlnaté, 10-20 mm od sebe vzdálené; trnů zpočátku asi 5, šedé s nahnědlou špičkou, střední později 2-4 mm dlouhé.
Květy
při vrcholku větví, 75 mm dlouhé, trubka nálevkovitá, při bázi asi 4 mm široká, s hnědými vlasy; nitky bílé, na konci fialově červené, prašníky hnědavé; nitka zelenožlutá, s 10 žlutými laloky blizny; okvětní lístky 10-15 mm dlouhé, 5 mm široké, se světle fialovými okraji, květy jen málo asymetrické.
Plod
kulovitý , načervenalý , asi 40 mm široký .

Variety
Akers a Buining popsali Borzicactus tesselatus (1954), který Krainz přehodnotil jako Borzicactus fieldianus var. tesselatus (1967). Ritter tuto varietu ponechává, avšak sděluje, že obě variety rostou ve stejné oblasti a liší se jen nepatrně .

Výskyt
Druh se vyskytuje ve středním Peru, východně od Huaraz, ve výšce 2600 m n. m., nedaleko nejvyšší hory této oblasti - Huascaranu. Rostliny našli Macbride a Featherstone v r. 1922. Druh sbíral také Ritter (FR 170). výskyt druhu je pravděpodobně omezen na poměrně malý areál, protože jiní cestovatelé a znalci Peru se o něm v souvislosti s jinými lokalitami nezmiňují.

Pěstování
S pěstováním je málo zkušeností. Jako vysokohorské rostliny vyžadují v létě plné slunce a dostatek čerstvého vzduchu, uzavřený skleník snášejí hůře. Roste celkem dobře na vlastních kořenech, v propustném substrátu, stejně jako ostatní cereusovité rostliny této oblasti. Lze jej dobře množit odnožemi. Množení ze semen je podobné jako u matukán. Je poměrně snadné, semena lze však získat jen výjimečně .
Foto: R. Šubík ve sbírce K.Knížeho v Peru.

Poznámky
Jde o vysokohorské rostliny, nejspíše blízce příbuzné rodu Matucana. Bregman se zmiňuje o Matucana mirabilis, popsanou Buiningem, což je dle Hunta kříženec mezi Borzicactus fieldianus a Matucana supertexta. Z pěstitelského hlediska jde o málo zajímavý a obtížně dostupný druh, takže i ve sbírkách specialistů se sním setkáváme jen ojediněle.

Literatura
Backeberg C., Journ. Kakt. Ges., 2: 24, 1937
Backeberg C., Kakteenlexikon, p. 91, 1966
Bregman R., The genus Matucana, p. 43, 1994
Rauh W., Beitr. z. Kenntn. d. peruan. Kakteenveg., p. 287, 1958
Ritter F., Kakteen in Südamerika, 4: 1377, 1981

Autoři
Foto: R. Šubík ve sbírce K.Knížeho v Peru.
Text: V. Dvořák.