Název
THELOCACTUS NIDULANS (Quehl) Br. et R.
 

Taxon
Thelocactus nidulans (Quehl) Britton et Rose, The Cactaceae, 4: 9, 1923
Echinocactus nidulans Quehl, Monatsschr. für Kakteenkunde, 21: 119-120, 1911
Thelocactus lophothele var.nidulans (Quehl) Kladiwa et Fittkau in Krainz, Die Kakteen, Lief. 61, 1975
Thelocactus rinconensis var.nidulans (Quehl) Gl. et F., Cact. Succ. J. (US), 49: 245, 1977
Hnízdovitě uspořádané trny nad vlnatým temenem tohoto telokaktusu inspirovaly autora popisu - Leopolda Quehla - k volbě druhového jména nidulans (= latinsky hnízdovitý).

 

Popis
Tělo
stonek jednotlivý, polokulovitý, až 200 mm široký a 100 mm vysoký, šedomodrý, později šedozelený, mírně propadlé temeno pokryté hustou bílou vlnou; žeber okolo 20, šikmých, rozdělených do kuželovitých bradavek velikosti 20 mm, nesoucí na vrcholu eliptické areoly, pokryté zpočátku bílou až nažloutlou vlnou. Trnů až 15, silných často pokroucených, z toho středové 1-4, až 60 mm dlouhé, nejspodnější nejdelší; okrajových 5-11, až 30 mm dlouhých, dolní někdy mizí, horní okrajové a středové jsou obtížně rozlišitelné; všechny trny zpočátku rohovinové barvy, ve stáří šedé až šedobílé, třepící se.
Květ
bílý, žlutavě bílý nebo narůžovělý, někdy s tmavším výraznějším středním proužkem, 30-40 mm velký; nitky žlutobílé, prašníky zlatožluté, bliznové laloky krémové.
Plod
soudkovitý, se šupinami na povrchu, ve zralosti hnědavý, zasychavý, při základu pukající.
Semena
1,5 mm velká, černá, na povrchu jemně síťovaná.

 

Variety
Schéma rodu Thelocactus, stanovené pro Atlas kaktusů vychází především z tradičních pěstitelských pohledů. Proto jsou také tzv. "modré telokaktusy" uváděny jako samostatné druhy, přestože jde o velmi příbuzné taxony, které byly v roce 1977 správně a logicky sloučeny do jediného druhu T.rinconensis (podle nejstaršího platného jména) s několika varietami.
Schéma druhu je podle Glasse a Fostera následující s tím, že definované rozdíly spočívají především v otrnění a žebrování:
var. rinconensis
var. phymatothelos
var. nidulans
Po dalších deseti letech došel E.F.Anderson ve své revizi rodu Thelocactus k závěru, že jde o jediný druh bez potřeby dalšího vnitřního členění. Svůj názor zdůvodňuje jediným společným areálem výskytu a jednotným charakterem variabilních trnů. Z těchto skutečností vyvozuje geografickou i morfologickou nevymezitelnost variet.
Podle Luxe, Verduzca a Zachara, kteří celý komplex studovali v přírodě, je variabilita rostlin na jednotlivých lokalitách minimální, populace na různých nalezištích však vykazují mnohdy podstatné rozdíly včetně přechodových forem. Různorodost taxonomických pohledů pak dokazují popisy nových dvou taxonů z nedávné doby:
var. freudenbergeri (R.Haas, 1992) s až deseticentimetrovým hlavním středovým trnem a fialově červeným květem, pocházející z okolí Monterrey, Nuevo Leon.
subsp. hintonii (J.Lüthy, 1997) s jasně žlutým květem a tenkými dlouhými trny s výskytem ve střední části státu Nuevo Leon, tedy jižně od hlavního areálu výskytu ostatních forem.

 

Výskyt
Rostliny, podle kterých pořídil Quehl popis, byly v Evropě nabízeny poprvé belgickou firmou De Laet s vágní informací o výskytu - Mexiko. Teprve později byl výskyt přesně vymezen. Globálně se okruh T.rinconensis vyskytuje ve státech Coahuila a Nuevo Leon, typem krajiny je klasická Chihuahuašská poušť. T.nidulans osídluje hornatou krajinu především v jihovýchodní části státu Coahuila (Sierra de la Paila, okolí Saltilla) s přesahem do středozápadního Nuevo Leon.

 

Pěstování
T.nidulans byl vždy nejžádanější, ale také nejchoulostivější rostlinou z celého komplexu T.rinconensis. Nádherně vytrněné ploché importní rostliny, přivezené čas od času v minulosti do našich sbírek, však začaly brzy po aklimatizaci redukovat trny a růstově se deformovat. To byla daň za diametrálně rozdílné přírodní podmínky. Kulturní semenáče sice nedosahují parametrů importních rostlin, vždy však jde o efektní rostliny. Podmínkou je zásadně pravokořenné pěstování v propustném neutrálním nebo mírně alkalickém substrátu (převaha anorganických složek je výhodou) na velmi slunném a horkém stanovišti. Pak lze docílit v našich podmínkách přiměřeného vytrnění a charakteristické šedomodré barvy epidermis. Pozor však na popálení rostlin na jaře a v době letních veder!
T.nidulans kvete v kultuře méně ochotně než např. T.phymatothelos, takže semena, která při použití kterékoli standardní výsevní metody klíčí dobře, jsou málo dostupná.

 

Poznámky
Příliv mexických novinek poslední doby nemohl vynechat ani okruh tak efektních rostlin okruhu T.rinconensis. Dokazují to jak zmíněné nové popisy, tak i informace o různých nalezištních formách včetně fotografií neuvěřitelně vytrněných rostlin z přírody (viz v kapitole Literatura např. Lux, Verduzco, Zachar nebo Panaroto), případně zatím nejjižnější nález trsovité formy drobného vzrůstu z pomezí Nuevo Leon a Tamaulipas (A.Hofer). Lze jen věřit, že celý komplex bude i nadále předmětem seriózního průzkumu, který pomůže zhodnotit jeho taxonomickou strukturu.

 

Literatura
Alsemgeest W. et al., Het geslach Thelocactus, 6. Thelocactus conothele, Succulenta, 75: 76-81, 1996
Anderson E.F., A revision of the genus Thelocactus Br. et R. (Cactaceae), Bradleya, 5: 49-76,1987 [zkrácený překlad Aztekia, 11: 11-20, 1988]
Chvastek J., Thelocactus lophothele (Salm-Dyck) Br. et R., Atlas kaktusů, 1: 44, 1986
Chvastek J., Žwak J., Poznámky ke komplexu rostlin T.rinconensis (Pos.) Br. et R., Kaktusy, 25: 46-48, 1989
Glass Ch., Foster R., The genus Thelocactus in the Chihuahuan Desert, Cact. Succ. J. (US), 49:213-220, 245-250, 1977 [zkrácený překlad Aztekia, 15: 45-47, 1992]
Hofer A., Mexiko 1990 - mimořádná cesta za kaktusy, Aztekia, 15: 22-35, 1992
Lukeš V., Rod Thelocactus Br. et R., Aztekia, mimořádné číslo, p. 41-65, 1982
Lüthy J., Thelocactus rinconensis subsp. hintonii J.Lüthy - eine neue Unterart aus Nuevo Leon, Kakt. und and. Sukk., 48: 37-40, 1997
Lux A., Staník R., Poznámky k rodu Thelocactus II., Cactaceae etc., 1: 30-34, 1991
Lux A., Verduzco J., Zachar M., Niektoré poznatky k pribuzenskému okruhu T.rinconensis, Aztekia, 15:45-47, 1992
Lux A., Verduzco J., Zachar M., Aur Kenntnis des Verwandtschaftskreises von Thelocactus rinconensis, Kakt. und and. Sukk., 42: 264-268, 1991
Panarotto P., Qualche cosa di nuovo, Piante Grasse, 16: 62-64, 1996
Pilbeam J., Thelocactus, The Cactus File Handbook, 1996
Šedivý V., Thelocactus rinconensis (Pos.) Br. et R., Atlas kaktusů, 2: 63, 1987
Šedivý V., Thelocactus phymatothelos (Pos.) Br. et R., Atlas kaktusů, 3: 66, 1988

 

Autoři
Text: V.Šedivý.
Foto: na lokalitě poblíž Saltilla pořídil P.Pavlíček.


návrat na seznam rodů

Diskuze:

Vaše jméno:
Text:

Ochrana proti spamu: sečtěte prosím sest a devet